BRŮČEK, Josef: Přehlídka dětského divadla Svitavský dýchánek 11. – 12. dubna 2014. Deník Dětské scény, č. 0., str. 23 - 24, 13.6.2014.
PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA
SVITAVSKÝ DÝCHÁNEK
11.–12. DUBNA 2014
Svitavský dýchánek byl jako vždy pečlivě připraven, organizován a skvěle uváděn členy místní Dramatické školičky. Jedinou chmuru Svitavského dýchánku 2014 osobně vidím v tom, že na mně nečekaně (dodatečně) spadla povinnost o něm písemně informovat. Činím tak ne zcela připraven, za což se omlouvám.
V porotě usedli Monika Jelínková, Radek Marušák a Josef Brůček, jejich tajemníkem byl ředitel svitavské Fabriky Petr Mohre. Na programu bylo celkem patnáct představení, z nichž čtrnáct bylo soutěžních. O všech soutěžních představeních hovořila jak porota s vedoucími souborů, tak lektorky ve třech dílnách s mládeží přehlídky se účastnící. Dílny vedly – Berit Hönigová, Anna Votrubová a Monika Okurková.
Dýchánek začal skvěle. Třída 2. B (ZŠ Zámecká, Litomyšl) uvedla svěží a rytmické představení Abeceda. S živým hudebním doprovodem a jednoduchými výrazovými prostředky (vynalézavě využívané kbelíky z umělé hmoty) se děti na jevišti cítily jistě. To vše spojené s dobrou mluvou a příjemnou nevtíravou vtipností všechny navnadilo jako šálek dobrého čaje. Soubor si nakonec odvezl Cenu za jevištní autenticitu ve hře Abeceda.
Také v inscenaci Uplakaná muchomůrka souboru Dramaťáček (DDM Na Ježkovce, Heřmanův Městec) jednoduché a přesné výrazové prostředky pomohly dětem k čistému vyjádření drobných textů. I zde vedoucí vycházela z možností a potřeb souboru. Inscenace získala Cenu za čistou divadelní poetiku.
Z potřeb souboru vycházely i vedoucí Divadla bez zábran Základní školy speciální, Lanškroun. Letos si daly za úkol probírat se svými svěřenci verbální komunikaci. Oproti minulému roku byla práce podstatně náročnější. Domnívám se, že ani text Pan Kdybych hledá kamaráda, se kterým soubor pracoval, tentokráte příliš nepomohl.
Přicházím k tématu, které mě napadlo, když jsem se o Velikonocích nad textem o Svitavském dýchánku trápil. Téměř všichni mladí účastníci přehlídky byli velice dobře vybaveni. Jsem přesvědčen, že úspěch, či neúspěch souboru u diváků téměř vždy závisel na citlivosti, pokoře a vnímavosti jejich vedoucích. Ten svým zaměřením a svou osobností určuje poetiku celého souboru. Vedoucí v převážné většině určuje dramaturgii, témata, výrazové prostředky, a způsoby jejich uchopení.
Proto si myslím, že přesné neurčení a následné nedodržení žánru Sněhurky a trpaslíků Dramatického kroužku DDM Beta Pardubic i Lakomé Barky Divadelního kroužku DDM Na Ježovce z Heřmanův Městec přivedlo inscenace k nepřesnému výběru divadelních prostředků k rozmělnění a jisté nevýraznosti výsledných inscenací. Ostatně o jisté nepřesnosti lze hovořit i u příjemné drobničky (NE)setkání divadelního souboru Čistírna ZUŠ Pardubice – Polabiny. Právě její časové omezení, ale i použitá stínohra vyžadují podstatně více pozornosti k detailům, než jsme byli tentokráte svědky.
Větší přesnost ostatně scházela i recitační pohádce O hloupém vlkovi v podání žáků ZŠ v Prachovicích.
Z výše uvedeného důvodu se domnívám, že například zpěvohra (nebo pokus o pohádkovou operu) v Budulínkovi souboru ZŠ a MŠ Horní Bradlo vyšla především z přání vedoucí, která tím položila na děti snad až příliš velké břímě.
Pyžamová párty dramatického kroužku DDM Beta Pardubice měla smůlu. Nezaviněný technický problém, kterému se žádná přehlídka nevyhne, hned v počátku znejistil soubor a částečně ovlivnil jeho představení. Zdánlivě hlubokomyslné se mi zdálo mělké, ploché, možná podobné některým „psychologickým“ odpoledním seriálům v TV. Teprve nesoutěžní představení stejného souboru Dívčí válka mi potvrdilo názor, že veškerá povrchnost jdoucí ze souboru původně vychází z jeho vedoucí.
Největší hrůzy, inscenace Husopaska aneb Jak to bylo doopravdy souboru ze ZUŠ Králíky ale především Kachní dvorek stejné školy mě přivedly k pochybnosti o vhodnosti vedení celkem šikovného mládežnického souboru právě touto učitelkou ZUŠ(!). Povrchnost, jednosměrné zaměření na efekt vedoucí k šarži, ničení hlasu mladých lidí a další nešvary přitom vycházely, alespoň v jednom případě z dobré předlohy. Andersenova povídka V kachním dvorku je ale vše, jen ne řvavá, nevkusná show, kterou vedoucí se svým souborem připravila.
Nominace na Dětskou scénu 2014 patří souboru NAOPAK Dramatické školičky Svitavy a jeho inscenaci PFÚ. Radek Marušák o ní do posudku napsal: „Inscenace Pfú vychází ze známé knihy A. A. Milnea Medvídek Pú. Dramatizaci několika epizod z literární předlohy obohatil soubor o osobitou autorskou rovinu. Ta vychází ze zcizovacích momentů, z vypravěčského odstupu, který vytváří prostor pro komentáře, osobitou hru s předměty a loutkou a autentickou hru členů souborů. Právě tato rovina, pokud se hercům podaří při představení udržet vzájemnou napojenost, lehkost, sympatický odstup, vytváří pro takto staré členy souboru prostor pro laskavý humor (tak vlastní předloze), pro výpověď o vlastním světě, který se zrcadlí v příbězích zvířátek ze Stokorcového lesa. Velkým kladem inscenace je i její scénografie a hra s loutkářskými principy.“
Doporučení do širšího výběru na Dětskou scénu 2014 získala inscenace Haló Jácíčku 2 souboru MÁLO (Dramatická školička, Svitavy). Vedoucí souboru Jana Mandlová k úspěšné inscenaci z loňského roku přidala několik nových příběhů (krtonožka, sbírání borůvek apod.), loutky jsou od Evy Pecháčkové, j.h. Domnívám se, že divadelní vyjádření vztahu Jácíčka a veverky inscenaci značně posunulo. A bylo dobře, že si soubor nekladl za úkol vysvětlit veškerá tajemství života, Země, Vesmíru. Inscenace je jednoduchá a přesná. Dochází k jednání přes loutku. Děti se skvěle orientují na jevišti. Všimli jsme si i jisté milé, usměvavé dívčí líbeznosti, která představení provázela. Hovořili jsme i o možnosti vsunout do představení trochu klukovské razance. Nojo, ale – text: milá Daisy Mrázková, vedoucí a režie: milá Jana Mandlová a hrající: milé dívky souboru.
Minulý rok jsem o představení napsal přibližně toto: „Jeden úsek života dvou kamarádů vytvářejí do sebe prolnuté čtyři minipříběhy (Jácíček a vosy, Veverka, Slon, Slon a krápníky). Loutky Jácíčka, Veverky a vos jsou hadrové. Slona hraje dívka pomocí netradičně navlečeného svetru. Děvčata loutky vodí nápaditě, hravě a s jistotou. V krátké inscenaci je využito mnoho příjemných loutkářských „fíglů“, které jsou s povděkem přijímány jak dětským, tak dospělým divákem (běh Jácíčka, jeho schovávání s vykukujícíma ušima, útočící vosy apod.). Velice dobrá, jednoduchá, variabilní scéna své největší překvapení ukáže až v závěrečné části – kořeny slona v krápníkové jeskyni. Předností inscenace je její hravost a skvělá animace loutek.“ Dnes se domnívám, že divadelní vyjádření vztahu Jácíčka a veverky inscenaci značně posunulo. A bylo dobře, že si soubor nekladl za úkol vysvětlit veškerá tajemství života, Země, Vesmíru.
Druhé doporučení do širšího výběru na Dětskou scénu 2014 si dovezl soubor Minidoveda ZUŠ Dolní Újezd za inscenaci Jamie a upíři. Monika Jelínková o ní do posudku napsala: „Představení vzniklo dle povídky Briana Jacquese (z knihy „Sedm strašidelných příběhů“ v překladu Pavla Dufka), kterou zdramatizovala Irina Ulrychová.
Děti řešící své „nemožné“ matky přichází na hřbitov, kde je údajně pohřben upír. Jednoho chlapce ze svého středu vyprovokují, aby přečkal noc na hřbitově. Ten ke svému úžasu zjistí, že i upíři mají úplně ale úplně nemožný mámy. Pod režijním vedením je podepsán soubor a M. Světlíková, soubor je na prvním místě, neb řadu nápadů a situací přinášel soubor sám. Situace jsou akční, dramatické, dětem přirozené. Mezi dětmi je velký věkový rozdíl (nejmladší herečce je 6 let, ostatním 13 let), na jevišti spolu děti velmi dobře spolupracují, slyší na sebe, jsou přirozené. Scéna je vyrobena z polystyrénu, ten je pomalovaný. Je tu polystyrénový hrob, průchod na hřbitov, celý hřbitov, na kterém se děj odehrává, je polystyrénový. Vše dobře funguje až na průchod na hřbitov, který je nízký, a když o něj děti zavadí, hroutí se, což vyznívá nechtěně zábavně. Dětem se daří držet hororové hřbitovní napětí i komické situace s matkami (Jamieho matka je hlas ze zákulisí).
Upíři jsou ztvárněni pomocí masek, to funguje dobře. Soubor bohužel nepracuje se světlem (tam, kde zkouší, světla nemají), některým situacím by to prospělo.Energické, akční představení sympatického souboru.“
Josef Brůček, do finální podoby upravila I. Vachková
SVITAVSKÝ DÝCHÁNEK
11.–12. DUBNA 2014
Svitavský dýchánek byl jako vždy pečlivě připraven, organizován a skvěle uváděn členy místní Dramatické školičky. Jedinou chmuru Svitavského dýchánku 2014 osobně vidím v tom, že na mně nečekaně (dodatečně) spadla povinnost o něm písemně informovat. Činím tak ne zcela připraven, za což se omlouvám.
V porotě usedli Monika Jelínková, Radek Marušák a Josef Brůček, jejich tajemníkem byl ředitel svitavské Fabriky Petr Mohre. Na programu bylo celkem patnáct představení, z nichž čtrnáct bylo soutěžních. O všech soutěžních představeních hovořila jak porota s vedoucími souborů, tak lektorky ve třech dílnách s mládeží přehlídky se účastnící. Dílny vedly – Berit Hönigová, Anna Votrubová a Monika Okurková.
Dýchánek začal skvěle. Třída 2. B (ZŠ Zámecká, Litomyšl) uvedla svěží a rytmické představení Abeceda. S živým hudebním doprovodem a jednoduchými výrazovými prostředky (vynalézavě využívané kbelíky z umělé hmoty) se děti na jevišti cítily jistě. To vše spojené s dobrou mluvou a příjemnou nevtíravou vtipností všechny navnadilo jako šálek dobrého čaje. Soubor si nakonec odvezl Cenu za jevištní autenticitu ve hře Abeceda.
Také v inscenaci Uplakaná muchomůrka souboru Dramaťáček (DDM Na Ježkovce, Heřmanův Městec) jednoduché a přesné výrazové prostředky pomohly dětem k čistému vyjádření drobných textů. I zde vedoucí vycházela z možností a potřeb souboru. Inscenace získala Cenu za čistou divadelní poetiku.
Z potřeb souboru vycházely i vedoucí Divadla bez zábran Základní školy speciální, Lanškroun. Letos si daly za úkol probírat se svými svěřenci verbální komunikaci. Oproti minulému roku byla práce podstatně náročnější. Domnívám se, že ani text Pan Kdybych hledá kamaráda, se kterým soubor pracoval, tentokráte příliš nepomohl.
Přicházím k tématu, které mě napadlo, když jsem se o Velikonocích nad textem o Svitavském dýchánku trápil. Téměř všichni mladí účastníci přehlídky byli velice dobře vybaveni. Jsem přesvědčen, že úspěch, či neúspěch souboru u diváků téměř vždy závisel na citlivosti, pokoře a vnímavosti jejich vedoucích. Ten svým zaměřením a svou osobností určuje poetiku celého souboru. Vedoucí v převážné většině určuje dramaturgii, témata, výrazové prostředky, a způsoby jejich uchopení.
Proto si myslím, že přesné neurčení a následné nedodržení žánru Sněhurky a trpaslíků Dramatického kroužku DDM Beta Pardubic i Lakomé Barky Divadelního kroužku DDM Na Ježovce z Heřmanův Městec přivedlo inscenace k nepřesnému výběru divadelních prostředků k rozmělnění a jisté nevýraznosti výsledných inscenací. Ostatně o jisté nepřesnosti lze hovořit i u příjemné drobničky (NE)setkání divadelního souboru Čistírna ZUŠ Pardubice – Polabiny. Právě její časové omezení, ale i použitá stínohra vyžadují podstatně více pozornosti k detailům, než jsme byli tentokráte svědky.
Větší přesnost ostatně scházela i recitační pohádce O hloupém vlkovi v podání žáků ZŠ v Prachovicích.
Z výše uvedeného důvodu se domnívám, že například zpěvohra (nebo pokus o pohádkovou operu) v Budulínkovi souboru ZŠ a MŠ Horní Bradlo vyšla především z přání vedoucí, která tím položila na děti snad až příliš velké břímě.
Pyžamová párty dramatického kroužku DDM Beta Pardubice měla smůlu. Nezaviněný technický problém, kterému se žádná přehlídka nevyhne, hned v počátku znejistil soubor a částečně ovlivnil jeho představení. Zdánlivě hlubokomyslné se mi zdálo mělké, ploché, možná podobné některým „psychologickým“ odpoledním seriálům v TV. Teprve nesoutěžní představení stejného souboru Dívčí válka mi potvrdilo názor, že veškerá povrchnost jdoucí ze souboru původně vychází z jeho vedoucí.
Největší hrůzy, inscenace Husopaska aneb Jak to bylo doopravdy souboru ze ZUŠ Králíky ale především Kachní dvorek stejné školy mě přivedly k pochybnosti o vhodnosti vedení celkem šikovného mládežnického souboru právě touto učitelkou ZUŠ(!). Povrchnost, jednosměrné zaměření na efekt vedoucí k šarži, ničení hlasu mladých lidí a další nešvary přitom vycházely, alespoň v jednom případě z dobré předlohy. Andersenova povídka V kachním dvorku je ale vše, jen ne řvavá, nevkusná show, kterou vedoucí se svým souborem připravila.
Nominace na Dětskou scénu 2014 patří souboru NAOPAK Dramatické školičky Svitavy a jeho inscenaci PFÚ. Radek Marušák o ní do posudku napsal: „Inscenace Pfú vychází ze známé knihy A. A. Milnea Medvídek Pú. Dramatizaci několika epizod z literární předlohy obohatil soubor o osobitou autorskou rovinu. Ta vychází ze zcizovacích momentů, z vypravěčského odstupu, který vytváří prostor pro komentáře, osobitou hru s předměty a loutkou a autentickou hru členů souborů. Právě tato rovina, pokud se hercům podaří při představení udržet vzájemnou napojenost, lehkost, sympatický odstup, vytváří pro takto staré členy souboru prostor pro laskavý humor (tak vlastní předloze), pro výpověď o vlastním světě, který se zrcadlí v příbězích zvířátek ze Stokorcového lesa. Velkým kladem inscenace je i její scénografie a hra s loutkářskými principy.“
Doporučení do širšího výběru na Dětskou scénu 2014 získala inscenace Haló Jácíčku 2 souboru MÁLO (Dramatická školička, Svitavy). Vedoucí souboru Jana Mandlová k úspěšné inscenaci z loňského roku přidala několik nových příběhů (krtonožka, sbírání borůvek apod.), loutky jsou od Evy Pecháčkové, j.h. Domnívám se, že divadelní vyjádření vztahu Jácíčka a veverky inscenaci značně posunulo. A bylo dobře, že si soubor nekladl za úkol vysvětlit veškerá tajemství života, Země, Vesmíru. Inscenace je jednoduchá a přesná. Dochází k jednání přes loutku. Děti se skvěle orientují na jevišti. Všimli jsme si i jisté milé, usměvavé dívčí líbeznosti, která představení provázela. Hovořili jsme i o možnosti vsunout do představení trochu klukovské razance. Nojo, ale – text: milá Daisy Mrázková, vedoucí a režie: milá Jana Mandlová a hrající: milé dívky souboru.
Minulý rok jsem o představení napsal přibližně toto: „Jeden úsek života dvou kamarádů vytvářejí do sebe prolnuté čtyři minipříběhy (Jácíček a vosy, Veverka, Slon, Slon a krápníky). Loutky Jácíčka, Veverky a vos jsou hadrové. Slona hraje dívka pomocí netradičně navlečeného svetru. Děvčata loutky vodí nápaditě, hravě a s jistotou. V krátké inscenaci je využito mnoho příjemných loutkářských „fíglů“, které jsou s povděkem přijímány jak dětským, tak dospělým divákem (běh Jácíčka, jeho schovávání s vykukujícíma ušima, útočící vosy apod.). Velice dobrá, jednoduchá, variabilní scéna své největší překvapení ukáže až v závěrečné části – kořeny slona v krápníkové jeskyni. Předností inscenace je její hravost a skvělá animace loutek.“ Dnes se domnívám, že divadelní vyjádření vztahu Jácíčka a veverky inscenaci značně posunulo. A bylo dobře, že si soubor nekladl za úkol vysvětlit veškerá tajemství života, Země, Vesmíru.
Druhé doporučení do širšího výběru na Dětskou scénu 2014 si dovezl soubor Minidoveda ZUŠ Dolní Újezd za inscenaci Jamie a upíři. Monika Jelínková o ní do posudku napsala: „Představení vzniklo dle povídky Briana Jacquese (z knihy „Sedm strašidelných příběhů“ v překladu Pavla Dufka), kterou zdramatizovala Irina Ulrychová.
Děti řešící své „nemožné“ matky přichází na hřbitov, kde je údajně pohřben upír. Jednoho chlapce ze svého středu vyprovokují, aby přečkal noc na hřbitově. Ten ke svému úžasu zjistí, že i upíři mají úplně ale úplně nemožný mámy. Pod režijním vedením je podepsán soubor a M. Světlíková, soubor je na prvním místě, neb řadu nápadů a situací přinášel soubor sám. Situace jsou akční, dramatické, dětem přirozené. Mezi dětmi je velký věkový rozdíl (nejmladší herečce je 6 let, ostatním 13 let), na jevišti spolu děti velmi dobře spolupracují, slyší na sebe, jsou přirozené. Scéna je vyrobena z polystyrénu, ten je pomalovaný. Je tu polystyrénový hrob, průchod na hřbitov, celý hřbitov, na kterém se děj odehrává, je polystyrénový. Vše dobře funguje až na průchod na hřbitov, který je nízký, a když o něj děti zavadí, hroutí se, což vyznívá nechtěně zábavně. Dětem se daří držet hororové hřbitovní napětí i komické situace s matkami (Jamieho matka je hlas ze zákulisí).
Upíři jsou ztvárněni pomocí masek, to funguje dobře. Soubor bohužel nepracuje se světlem (tam, kde zkouší, světla nemají), některým situacím by to prospělo.Energické, akční představení sympatického souboru.“
Josef Brůček, do finální podoby upravila I. Vachková
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.