HRNČÍŘ, Bořivoj, portrét
HRNČÍŘ, Bořek, čl. Devadesátiny Bořka Hrnčíře (Mir. Langášek), Loutkář 3/2010, s. 98–99.
Devadesátiny Bořka Hrnčíře
Už když jsem vyťukával na PC tento nadpis, začal jsem si uvědomovat, že se chystám napsat pár řádek o člověku, jehož většina dnešních čtenářů vůbec nezná – současně s připomínkou jeho výročí jako pravděpodobně nejstaršího žijícího loutkářského činitele (ovšem spolu s výtvarnicí Jarmilou Majerovou, která se téhož jubilea dožila v rozpětí jediného týdne před Bořkem) nejen v Čechách, ale i na Slovensku.
Kromě jiného proto, že plnou třetinu svého věku prožil v důchodu, protože bezprostředně po dosažení 60 let ukončil působení v tehdejší Ústavu pro kulturně-výchovnou činnost, zřízeném při Ministerstvu kultury ČR, kde vykonal mnoho záslužného pro amatérské loutkářství a ke konci i pro divadelní ochotníky. Dlouho jsem nepochopil, proč odešel tak brzy – ale nakonec to vyplyne ze stručného popisu jeho života: Bořek Hrnčíř se narodil 1. dubna 1920 na jižní Moravě (stejně jako Majerová – ta v Rakvicích o necelý týden dříve – 26. března) ve Strážnici. Vystudoval gymnázium a na konci války v roce 1945 se vypravil do Prahy s úmyslem studovat vysokou výtvarnou školu. Jenomže dorazil až po skončení přijímacího řízení a nezbylo mu, než se poohlédnout po nějakém zaměstnání. To se mu podařilo v osidlovaném pohraničí na Českolipsku, později pak ve Zlíně, kde se uvažovalo o vytvoření loutkové scény, z čehož posléze sešlo. Ale po roce 1948 dostal nabídku na práci metodika pro loutkové divadlo v tehdy vzniklém Ústředním domě lidové umělecké tvořivosti, který měl odborně pomáhat amatérskému umění (tehdy nazývaném lidovou uměleckou tvořivostí – později po sloučení s Osvětovým ústavem dostal název Ústav pro kulturně výchovnou činnost, a dnes je to ARTAMA). A zde pak setrval až do svých šedesátin, v posledních letech už jako vedoucí celého divadelního oddělení. Byla to činnost, viděno z odstupu doby, záslužná – „olemovaná“ např. vznikem Loutkářských Chrudimí jako ústředních přehlídek československého amatérského loutkářství, cílevědomou podporou loutkářství na Slovensku a posléze i vytvořením systému loutkářských i divadelních přehlídek krajských i oborových (např. Šrámkův Písek především pro malé jevištní formy) a v neposlední řadě i stabilizací způsobů výběru souborů na ně.
Tím víc nás všechny, kteří jsme se na těchto činnostech podíleli, překvapilo jeho rozhodnutí ukončit aktivní zaměstnání a odejít do důchodu. Ale s odstupem doby je víc než zřejmé, že se Bořek Hrnčíř rozhodl vrátit aspoň na „stará kolena“ ke své mladé lásce – malování. Začal trávit svá jara a léta na zakoupené chalupě v Březí poblíž Příbrami (nedaleko má své sídlo i bývalý principál a výtvarník Říše loutek Mirek Koubek), pomáhal obci tak, že byl později jmenován jejím čestným občanem – ale hlavně maloval. Na to cele soustředil svou tvůrčí aktivitu, jejímž výsledkem byla účast na řadě výstav, korunovaných posléze i úspěchem finančním z odprodeje obrazů i obrázků. Naštěstí lze ještě leccos vidět v jeho pražském bytě i na chalupě – všichni jeho přátelé varují, aby je neprodával – a doufají, že se ještě řadu let, třeba až k tomu jubileu stoletému) budou moci se s nimi potěšit. Držme mu všichni, kdo ho znáte, oba palce…
Miroslav Langášek
Už když jsem vyťukával na PC tento nadpis, začal jsem si uvědomovat, že se chystám napsat pár řádek o člověku, jehož většina dnešních čtenářů vůbec nezná – současně s připomínkou jeho výročí jako pravděpodobně nejstaršího žijícího loutkářského činitele (ovšem spolu s výtvarnicí Jarmilou Majerovou, která se téhož jubilea dožila v rozpětí jediného týdne před Bořkem) nejen v Čechách, ale i na Slovensku.
Kromě jiného proto, že plnou třetinu svého věku prožil v důchodu, protože bezprostředně po dosažení 60 let ukončil působení v tehdejší Ústavu pro kulturně-výchovnou činnost, zřízeném při Ministerstvu kultury ČR, kde vykonal mnoho záslužného pro amatérské loutkářství a ke konci i pro divadelní ochotníky. Dlouho jsem nepochopil, proč odešel tak brzy – ale nakonec to vyplyne ze stručného popisu jeho života: Bořek Hrnčíř se narodil 1. dubna 1920 na jižní Moravě (stejně jako Majerová – ta v Rakvicích o necelý týden dříve – 26. března) ve Strážnici. Vystudoval gymnázium a na konci války v roce 1945 se vypravil do Prahy s úmyslem studovat vysokou výtvarnou školu. Jenomže dorazil až po skončení přijímacího řízení a nezbylo mu, než se poohlédnout po nějakém zaměstnání. To se mu podařilo v osidlovaném pohraničí na Českolipsku, později pak ve Zlíně, kde se uvažovalo o vytvoření loutkové scény, z čehož posléze sešlo. Ale po roce 1948 dostal nabídku na práci metodika pro loutkové divadlo v tehdy vzniklém Ústředním domě lidové umělecké tvořivosti, který měl odborně pomáhat amatérskému umění (tehdy nazývaném lidovou uměleckou tvořivostí – později po sloučení s Osvětovým ústavem dostal název Ústav pro kulturně výchovnou činnost, a dnes je to ARTAMA). A zde pak setrval až do svých šedesátin, v posledních letech už jako vedoucí celého divadelního oddělení. Byla to činnost, viděno z odstupu doby, záslužná – „olemovaná“ např. vznikem Loutkářských Chrudimí jako ústředních přehlídek československého amatérského loutkářství, cílevědomou podporou loutkářství na Slovensku a posléze i vytvořením systému loutkářských i divadelních přehlídek krajských i oborových (např. Šrámkův Písek především pro malé jevištní formy) a v neposlední řadě i stabilizací způsobů výběru souborů na ně.
Tím víc nás všechny, kteří jsme se na těchto činnostech podíleli, překvapilo jeho rozhodnutí ukončit aktivní zaměstnání a odejít do důchodu. Ale s odstupem doby je víc než zřejmé, že se Bořek Hrnčíř rozhodl vrátit aspoň na „stará kolena“ ke své mladé lásce – malování. Začal trávit svá jara a léta na zakoupené chalupě v Březí poblíž Příbrami (nedaleko má své sídlo i bývalý principál a výtvarník Říše loutek Mirek Koubek), pomáhal obci tak, že byl později jmenován jejím čestným občanem – ale hlavně maloval. Na to cele soustředil svou tvůrčí aktivitu, jejímž výsledkem byla účast na řadě výstav, korunovaných posléze i úspěchem finančním z odprodeje obrazů i obrázků. Naštěstí lze ještě leccos vidět v jeho pražském bytě i na chalupě – všichni jeho přátelé varují, aby je neprodával – a doufají, že se ještě řadu let, třeba až k tomu jubileu stoletému) budou moci se s nimi potěšit. Držme mu všichni, kdo ho znáte, oba palce…
Miroslav Langášek
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.