DŘÍZHALOVÁ, Iveta a SITTOVÁ, Gabriela: Přehlídka dětského divadla, Nové Strašecí - 26. – 27. 4. 2014. Deník Dětské scény, č. 0., str. 6 - 7, 13.6.2014.

PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA
NOVÉ STRAŠECÍ, 26.–27. DUBNA 2014

Středočeská krajská postupová přehlídka pro celostátní přehlídku Dětská scéna se letos konala 26.-27. 4. 2014 v Novém Strašecí. Zúčastnilo se jí deset souborů. V lektorském sboru zasedli Jakub Hulák, Gabriela Sittová a Iveta Dřízhalová a pořadatelem byl Spolek pro kulturní činnost NoStraDivadlo a město Nové Strašecí, ve spolupráci se Spolkem bubakov.net.
Většina zúčastněných inscenací měla nemile nízkou úroveň. Převažovaly kusy, které měly premiéru těsně před přehlídkou, nebo přímo na ní. Kdyby ve Středočeském kraji stále ještě existovala síť postupových oblastních přehlídek, možná by se tento nešvar umenšil. Otázkou je, zda by to přispělo k zodpovědnějšímu přístupu některých vedoucích souborů k tvorbě. Jako Ariadnina červená nit se celou přehlídkou vinuly problémy s nevhodnou volbou předlohy, neujasněným tématem inscenace (O čem to vlastně hrajeme?!) a neinvenční přístup k práci s dětmi.
Výjimky se naštěstí našly, takže porota mohla nominovat na celostátní přehlídku Divadlo CáraCarara z Roztok s autorskou drobničkou Čokoláda. Pod vedením performera Adama Krátkého a všeumělky Doroty Tiché vznikly nejprve velice nesourodé dětské texty na téma čokoláda, které osobitým a novátorským způsobem vedoucí sestavili do působivé a zábavné koláže. Porota ocenila moderní způsob práce s dětmi, které na podiu působily uvolněně a pohodově a přitom sebevědomě, spolu s diváky se bavily svou hrou. Věděly, co mají dělat a proč, vedoucí jim pomohli, za použití moderního divadelního jazyka, zvládnout nonsensovost vlastních textů. Za doprovodu živé hudby jsme byli svědky mistrně tempo-rytmicky zvládnuté přednášky, dramaťácké hry na čokoládový stroj, obětního rituálu i následného domorodého tance a několika mile nesmyslných pohádek. Navzdory tomuto výčtu věc působila celistvě. Předem jsme byli informováni, že se jedná o vystoupení vytvářené na vernisáž výstavy o čokoládě, pořádané v místním muzeu, takže možná proto jsme žádný zásadní příběh neočekávali a proto nám ani nechyběl.
Do širšího výběru byla nominována inscenace A pak se to stalo! Vedoucí souboru PidiLidi (který se díky překlepu zřejmě přejmenuje na Pidi i Lidi) při Památníku Lidice Kateřina Oplatková Rezková jako předlohu zvolila stejnojmennou knihu Ester Staré. S autorkou, která je zároveň logopedkou, soubor spolupracuje i jinak, takže pro ně předloha byla cenná nejen tématy, které jsou pro děti tohoto věku aktuální. Autorka inscenace volí čisté a nápadité divadelní prostředky, které jsou přiměřené věku a zkušenostem dětí a dlužno dodat, že jdou i mírně nad ně, neboť se jedná o skupinu naprostých nováčků. Bylo znát, že děti „do toho teprve dorostou“, ale nikdo nepochyboval o tom, že to skutečně zvládnou. Je potřeba dále pracovat na srozumitelné mluvě dětí, soubor se ale jistě bude zabývat i hledáním dalších jevištních prostředků sdělování, které jsou zatím nevyvážené. Na scéně tři bedny, zpracovány tři povídky – logická struktura inscenace. Po mírně rozpačitém pohybovém úvodu se děti začínají dobře bavit hraním první pohádky. Kromě tématu daného předlohou vystupuje na povrch ještě žhavé téma této věkové kategorie: holky proti klukům. V druhé pohádce je až geniálně použito švihadlo jako metafora rozvázaných tkaniček u bot. Ve třetí pohádce molitanové číro na hlavě jako rozcuchané a nečesané vlasy nefunguje, zato plastoví dinosauři jako paraziti fungují velmi dobře. Závěrečný vtip s otisky dlaní na kalhotách je prozrazen v průběhu představení, takže je potřeba ho kostýmově dořešit. Sympatická je na práci tohoto souboru promyšlenost a citlivost, se kterou vedoucí souboru přemýšlí o jednotlivých krocích vedoucích k výslednému tvaru.
Tyto dvě oceněné inscenace skutečně vyčnívaly nad ostatní. Zbylé kusy by se daly rozdělit do dvou kategorií. Jedna kategorie těch průměrných, kteří se snaží, jejich práce s dětmi je obohacující a přínosná, ale divadelní výsledky jsou obyčejné nebo nedotažené a nad oceněnými je to nutí kroutit hlavou, kam na to ti tvůrci chodí? Kde se v nich berou ty nápady? A jak se jim daří sehnat tak šikovné děti, které jsou zároveň tvárným materiálem, ale rovněž zůstávají samy sebou? A druhá kategorie těch, kteří o divadelní práci s dětmi příliš nepřemýšlejí, inspiraci nehledají, s volbou předlohy či tématu si hlavu nelámou a děti nechají na podiu napospas tomu, co přinese náhoda. U těch si člověk klade otázku, proč se tomu vůbec věnují a zda by neměli raději dělat něco jiného.
Následuje popis jednotlivých představení podle toho, jak jsme je na přehlídce měli možnost popořadě vidět.
V sobotu ráno jsme jako první viděli Pohádku z pekla – autorský počin žáků 3. ročníku LDO ZUŠ Rakovník. Vedoucí souboru Jiřina Krtičková se svými žáky formou improvizací a rozehraných scének pohádkovou moralitku o čertu Matyášovi vytvořila již v loňském školním roce a letos ji na přehlídku „oprášili“. Ač bylo představení energické, temporytmus občas padal. Bylo vidět, že děti se na jevišti baví, ale spíše než sdělováním příběhu, to bylo tančením na veselé písničky. Ty příběhu nepomáhaly, spíše ho zplošťovaly a přidávaly nechtěný nádech televizní estrády. Ani s Fryntovým textem o chytání lelků se nepracuje nápaditě. Divák by spíše než nacvičenou choreografii ocenil, kdyby žáci za zády paní učitelky (v tomto případě pedagog v roli) skutečně začali lelkovat. Příběh je nevyvážený, motivace rozhodnutí čertů k jejich morální proměně jsou nejasné a nepřirozeně překotné. Problémem jsou také dvě vypravěčky, které na forbíně drží plachtu během přestaveb a zhlédnutou situaci komentují. Ovšem tento „didakticky zvednutý ukazováček“ jim jednak nelze věřit a ani není divácky zajímavý a sdělný. Problémem jsou rovněž rekvizity – soubor si ty originální zapomněl doma, tak hrál s papírovými náhražkami vyrobenými cestou na přehlídku. Hrálo se s nimi skutečně jako s náhražkou. Otázkou je, jestli by to bylo jiné, kdyby soubor hrál s rekvizitami původními. Čert totiž vidí nezbedníka dřív, než se do dalekohledu vůbec podívá, apod. Zavádějící je v neposlední řadě také relativizace zla čertů.
Strašidelný dům podle Charlese Dickense byl samotnými autory označen za pokus o scénické čtení. Lenoši z absolventského ročníku ZUŠ Nové Strašecí se pod vedením Ivy Vachkové opravdu pokusili o čím dál tím oblíbenější mezistupeň mezi recitací a divadlem – o scénické čtení. Jejich snaha dostat se od úvodního čtení k rozehrání situací však nedošla naplnění. Už jen kvůli tomu, že si místo knihy předávají vytištěný scénář, který má navíc představovat noviny jednoho cestujícího sedícího ve vlakovém kupé. Ani ono prostředí kupé herci nezvládli uhrát tak, aby bylo zjevné pro všechny diváky. Scénické čtení by mělo být touhou podělit se s diváky o něco, co jsem četl, nadchlo mě to, velice dobře to znám a protože mám k textu úctu, nebudu ho divadelními prostředky proměňovat či měnit, ale přečtu vám ho. Lenoši se rozhodli některé divadelní prostředky použít, ale uvedli nás tím v dokonalý zmatek. Postavy byly nerozpoznatelné a příběh byl tedy těžko srozumitelný. Klíčem nám asi měla být poslední věta, ale přišla zkrátka pozdě.
Nora a magie souboru Čarovní ZUŠ F. A. Šporka z Lysé nad Labem je inscenací, která je názornou ukázkou toho, jak to dopadne, když se vedoucí souboru nechá převálcovat svými žáky. Začíná to výběrem tématu. Magie je velmi zajímavé téma a nejen pro náctileté, ale když se na dětech nechá i volba (a dokonce i tvorba) předlohy a také volba prostředků, kterými nám téma sdělují, když dětem není podána pomocná ruka, tak ve výsledném tvaru žádná magie není. V představení se hrálo na bicí soupravu a elektrickou kytaru, zpívalo se do mikrofonů a tančilo se jako na diskotéce. Mluvilo se tak, jak mezi sebou teenageři hovoří – hlavně aby to vypadlo, že jsou „fakt v pohodě“. Byly jim dovoleny i nejapné vtípky. Takže účinkující to asi bavilo, ne tak diváky. Dětem byla splněna všechna jejich přání, na diváky herci zapůsobili rozpačitým dojmem, a to proto, že nebyli divadelně jakkoliv vybaveni. Situace nebyly vystavěné, budování atmosféry se nekonalo, používala se pouze vnějšková řešení jako např. stroboskop. Práce na této inscenaci mohla tyto teenagery jen stěží obohatit.
Po zhlédnutí představení Kdo to byl, se skutečně tato otázka divákům vtírala a odpověď zní: Byl to Ochotnický divadelní spolek vedený aktivní paní Blankou Jíšovou. Děti skutečně plní funkci dospělých ochotníků, tak jaký div, že také chtějí dospěláky hrát? Šéfka pro ně tedy zvolila detektivku C. B. Gilforda, kterou i přeložila do češtiny. Dopustila tak, aby asi devítiletý chlapeček hrál dvaapadesátiletého zavražděného, který celou hodinu nesleze z podia, cca dvanáctiletá slečna pak hraje prohnanou mrchu vražedkyni a jiná zase podnapilou couru, která stále cinká lahvemi rumu ukrytými v kabele, hromotlucký romský chlapec představuje již trestaného a tudíž podezřelého zahradníka, atd. Zkrátka srdce pedagoga pláče. Divadelně ještě celkem fungovala expozice setkání mrtvého muže s anděly v nebi, ale posléze se ukázalo, že šlo spíše o kouzlo nechtěného. Jednalo se skutečně o zvláštní a pro mnohé ojedinělé setkání s ochotnickým divadlem toho nejhrubšího zrna a to v dětském provedení.
Ti, kteří se na Tři prasátka Divadelního kroužku Paraplíčko těšili jako na jedinou loutkovou inscenaci přehlídky, museli být zklamaní. Loutky sice byly na podiu přítomny, loutkové divadlo ale nenastalo. Když vedoucí souboru Jakub Korach zvolil verzi pohádky od Evy Skálové, připravil se tím o podstatné téma pohádky. Příběh začínal v okamžiku, kdy mají prasátka své domečky již postaveny, takže závěrečná pointa s návratem všech tří bratrů opět pod jednu střechu byla oslabena. Nehledě na to, že se tím loutkové divadlo samo ochudilo o možnost vyřádit se při inscenování stavby domečků. Ač většina dětí dovedla poměrně pěkně mluvit přes loutku, neuměly s loutkou jednat v situacích a potenciál, který použití loutek skýtá, zůstal zcela nevyužit. Nepochopitelně byly do příběhu vsunuty postavy mraků, slunce a větru a jejich promluvy byly matoucí a někdy dokonce kontraproduktivní. To když vítr „ukradl“ dramatické napětí. Vstoupil totiž na scénu bezprostředně po vpádu vlka. Poletoval, říkal veršíky z úplně jiné pohádky a vlk stál vedle prasátka a nic se nedělo. Loutky působily pěkně, ale nenápaditě. Scéna byla doslova nesmyslná. Neumožňovala postavám jednat v situacích daných textem. O výtvarné koncepci scény nemůže být ani řeč. I přesto bylo představení (v kontextu předešlé tvorby souboru) vnímáno jako dobrý pokus a vykročení správným směrem. Držíme palce.
Po zhlédnutí Pohádky na modré niti ZUŠ Mnichovo Hradiště nastala jen jedna otázka: Co na tom může děti bavit? To, co pravděpodobně bylo zábavné v hodinách – hraní si s barvami, mluvení nahlas či pomaloučku –, se při použití textu zcela ztratilo. Vedoucí souboru Vlasta Šléglová se držela nudného odříkávání textu, místo toho aby se vrátila k zábavnému hraní si svých žáků. Postavy mezi sebou nehrály žádné vztahy, což je problém zejména u prince Pomněnky a dívky Kačenky. Vyškrtli jejich společnou písničku, čímž vlastně zároveň škrtli základní smysl pohádky. Zřejmé je, že to, co uhrají loutky, „živák“ nezvládne. Původní text Milady Mašatové je určen pro loutky, s těmi můžeme navštívit pět království pokaždé stejně a přitom vždy jinak. Zde proměny nenastaly a pět barviček už bylo moc jak na diváky, tak i na děti-herce.
Annin duch souboru To snad ne! ZUŠ Rakovník je slibnou inscenací. Komiksová předloha skýtá řadu zásadních témat: šikana, pocit že jsem tlustá, přistěhovalectví. Vedoucí Eva Suková ji souboru nabídla, aby ukojila jejich touhu po tajemnu a „duchařině“. Protože však ještě nemají ujasněno, co je pro ně hlavním tématem, hrají to o všem a o ničem. Tajemno zcela schází, rivalita ve třídě je nastolena nezřetelně, Anna sice před zrcadlem řeší, že je tlustá, ale potom už ne a její matka hovořící se silným „ruským“ akcentem si pobrukuje Kalinku, když vaří pirohy v hrnci (?), ale i toto téma vyznívá do ztracena. Nejasné vyznění mohlo být způsobeno tím, že jsme vlastně viděli premiéru. Ti, kdo se těšili, že konečně uvidí nápaditě vyřešenou studnu na podiu, se opět nedočkali. Zřejmě by bylo lepší přestěhovat ducha někam jinam. Také je třeba divákovi vysvětlit, jak to, že ducha vidí jen Anna, a dořešit, jak to s ním nakonec dopadne. Poslední věta, která má být pointou, je vlastně jen nastolením nového konfliktu a nic neřeší. Divák by konec ocenil. Inscenace Annin duch obdržela putovní diváckou cenu, Modrého delfína. Soubor vybrali a cenu předali loňští držitelé – děti ze souboru Tři boty Třebotov.
Poslední inscenace přehlídky Uvař si dobrého člověka souboru Aleny Skálové z Gymnázia Benešov Roztoči to roztočí! s největší pravděpodobností z valné části vznikala přímo na přehlídce. V průběhu celého víkendu totiž měli až přespříliš požadavků na (mimochodem skvělé) organizátory: potřebovali si tu něco nahrát, tu něco napsat na PC, tu vytisknout, potom zase sháněli kusy výpravy, apod. Diváci se začali těšit, co se to na ně asi chystá. Soubor ale předvedl něco, co lze jen stěží nazvat inscenací. Scéna byla sestavena z nábytku z místní ubytovny a představení bohužel nemělo ani jasnou strukturu, ani téma a ve výsledku zřejmě ani diváky. Vědec je podle souboru někdo, kdo se ráno probudí a rozhodne se, že něco vynalezne, načež si pustí kulinářský pořad v rozhlase a začne si podle něj vařit dobrého člověka, respektive dvě kaše. První pro naprosté slušňáky – ti se poznají podle toho, že vstávají v šest hodin, pomáhají ostatním s těžkými taškami a ještě je za to, že jim mohli pomoci, porůznu obdarovávají. Druhou pro rebely – ti si zapomínají nosit do školy sešit a vykřikují, když nejsou tázáni. Už toto nastolení situace bylo přinejmenším diskutabilní. Dále se tyto dva laboratorní světy dobra a zla zcela nepochopitelně propojily, načež byli diváci vyzváni, aby rozhodli, zda tito – nyní již úplně normální – jedinci mají být předhozeni vakoveverkám, nebo mají zůstat naživu. V našem případě se pár diváků naivně těšilo, že uvidí vakoveverky, ale samozřejmě nenastalo nic. Představení prostě skončilo jakýmsi neurčitým odchodem. Ve vzduchu visela otázka, jak se něco takového mohlo zrodit – při vší úctě – na gymnáziu.
V kontextu celé přehlídky nezbývá než doufat, že diskuse pro vedoucí souborů, které jsou nedílnou vzdělávací součástí přehlídky, si udrží svou příjemnou atmosféru a přilákají především i ty, kterým by mohly být zásadním přínosem.
Iveta Dřízhalová a Gabriela Sittová