STROTZER, Milan: XXXVIII. Wintrův Rakovník 2014 - Komedie na mnoho způsobů, článek pro Amatérskou scénu
XXXVIII. Wintrův Rakovník 2014 - Komedie na mnoho způsobů
Milan Strotzer
s použitím textů Adama Doležala a Kateřiny Fixové
XXXVIII. Wintrův Rakovník, krajská postupová přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla Středočeského kraje, se uskutečnil ve dnech 12.‒15. března 2014. Zúčastnilo se jej devět divadelních souborů s devíti inscenacemi. Až na jednu výjimku proběhla přehlídka v komediálním duchu. Viděli jsme crazy komedii, frašku, černou komedii, situační a konverzační komedii, komediální moralitu, komedii se zpěvy, komediálně laděný muzikál a stejně tak laděnou autorskou koláž na motivy života ruského spisovatele Daniila Charmse. Zkrátka Wintrův Rakovník 2014 hýřil komediálním žánrem na mnoho způsobů. Neznamená to, že šlo pouze o lechtivou zábavu, nejméně tři kusy promlouvaly k publiku komediálními prostředky o velmi závažných tématech. Jediné vybočení z žánrové jednolitosti představoval politický thriller, komorní jednoaktovka jihoafrické dramatičky Rezy de Wet Pohřešované.
Wintrův Rakovník zahájila Dobřichovická divadelní společnost bláznivou komedií britského autora Raye Cooneyho v českém překladu Břetislava Hodka Rodina je základ státu uváděnou souborem pod názvem Sladké tajemství. Nutno hned úvodem konstatovat, že to bylo zahájení více než šťastné, neboť diváci byli svědky nadstandardního inscenačního výsledku.
Zásluhu na tom má režie Jiřího Oberfalzera, která ctí žánr frašky a vede herecký soubor k užití výrazových prostředků, které si Cooneyho crazy komedie vyžaduje. Režie staví na dobrém typovém obsazení, buduje jednotlivé dramatické situace a celek inscenace tak, aby se divák neztrácel v překotném vršení improvizovaných výmluv a výmyslů vytvářejících stále nové a stále komplikovanější zápletky, a to až do překvapivého happyendu.
Inscenace stojí především na hereckých schopnostech většiny členů souboru, kteří v komedii hrají. Zcela mimořádné výkony předvedli Jiří Šafránek v roli Davida Mortimora a Karel Král v roli Huberta Bonneyho. Jejich schopnost, byť někdy ve velké zkratce, zhodnocovat situaci a současně projektovat novou, je výjimečná. Stejně tak jejich schopnost načasování slovních či nonverbálních gagů. Ukázková byla v tomto smyslu nejedna scéna. Jedna z nejznamenitějších byla ta se sifonovou lahví. V superlativech lze hovořit i o herectví Alexandra Skutila v roli Seržanta a Jolany Voldánové v roli Rosemary Mortimorové. Zdařilé jsou i party Jana Seidela (Leslie), Ondřeje Walda (Mikke Connoly) a Aleny Říhové (Matinka).
Slánská scéna o.s. přijela se svým nastudováním komedie britského autora Johna Grahama Hexenšus. Zkušenému souboru se tentokrát v Rakovníku příliš nedařilo. Grahamova hra totiž nenabízí dostatek komediálních situací a přináší sebou spíše otazníky v logice jednání postav, než aby inscenátorům nabídla prostor pro jejich komické rozehrání. Inscenátoři vychází z tzv. životně pravděpodobné situace, která žánru crazy komedie klade překážky v podobě retardujícího a ve výsledku často zbytečného „logického“ jednání. Situační gagy nejsou dostatečně vystavěny a postavy neakceptují v průběžném jednání svůj řídící úkol. Chybí, pro žánr crazy komedie to zásadní, herecké prvky zhodnocení a zveřejnění plánu. Nemalým problémem inscenace se ukázalo řešení hracího prostoru.
Malé divadlo Kolín přispělo do programu přehlídky dramaturgickou novinkou, a sice hrou
Fušeři s.r.o. (Od Dietla k Tarantinovi). Východiskem k inscenaci byla textová předloha dánské dramatičky a herečky Line Knutzon, kterou razantně upravil a transponoval do českého prostředí režisér souboru Martin Drahovzal. Příběh nemajetného mladého manželského páru, který si nechá z úsporných důvodů stavět dům partou neomalených fušerů, končí smrtí všech členů vyděračské a zlodějské party řemeslníků. Značná část hry je expozicí, která poukazuje ke komunální satiře. Poté se hra láme v černou grotesku. V podstatě je to však látka odpovídající dimenzi skeče či delší anekdoty. Na nic víc zde není zaděláno, nic hlubšího v ní nelze hledat. Což není vůbec málo. Tnout do šlendriánu a zlodějny je třeba i prostředky divadla.
Herecky vybavený kolektiv kolínského Malého divadla zaujme hned v začátku představení přesnou charakteristikou postav hry a nepominutelným osobitým herectvím Ondřeje Hampla v roli houslisty Karla. K pozitivům inscenace patří její scénografické řešení, především horizontálně pojednaný scénický objekt rozestavěného domu, umožňující nejen variabilní pohyb hercům, ale také rozebírání stavebních dílů a materiálu, aby mohly být fušery odcizeny a užity na jiné stavbě.
Po první nahodilé smrti řemeslníka dochází ke scéně, v níž představitel Sergeje zničí Karlovy housle a je Karlem ubit k smrti. Nejméně od této chvíle je pro diváky zcela jasný zlom hry, komunální satira končí, začíná černá groteska. Je nasnadě, že osud Sergeje potká i zbylé členy fušerské party řemeslníků. Inscenace namísto toho, aby nabrala patřičné obrátky k rychlému vyústění, zvolňuje tempo. Příčinou jsou především prodlevy při nástupech, zbytečné rozehrávání scén, slovní balast, nenavazovaní replik a v nemalé míře postradatelné hudební předěly. Inscenace začíná působit zdlouhavě a strádá na údernosti.
Divadelní spolek Nové divadlo Mělník a jeho inscenace konverzační komedie francouzského autora Marca Camolettiho Dva na kanapi, to byl další příspěvek do komediálního koše a také k úvahám nad jevištní realizací. Dva na kanapi je text, který rozehrává ústřední komickou situaci ‒ přepažení bytu na dvě nepřátelská území, v nichž žijí rozvádějící se manželé.
Souboru mělnických se bohužel nepodařilo překlenout úskalí textu, dostatečně slovem vytvářet situace a jednat. Čas jevištního dění probíhal v neměnném tempu i rytmu, nedocházelo k překvapování diváků a ani k překvapování samotných postav příběhu. A přitom právě neadekvátní očekávání událostí a nato jejich bláznivý průběh by mohlo být spolu se slovním humorem zdrojem zábavy.
Divadelní soubor Tyl Bakov nad Jizerou přivezl do Rakovníka inscenaci hry britské autorky Pam Valentine Mezi nebem a zemí. Jedná se o hru zdařilou, nápaditou a zcela odpovídající potřebám souboru. Soubor ji uvedl v české premiéře.
Příběh této duchařské romantické komedie se odvíjí podle osvědčené šablony, která může tématem a strukturou leckomu připomenout filmy jako Beetlejuice, nebo Duch. Nabízí jednoduchou a zcela jasnou zápletku, která je sama o sobě zdrojem jasně čitelných gagů. Soubor textu očividně rozumí, přesně ví, v čem jsou jeho přednosti a zvolil i vhodnou režijní a hereckou koncepci, postavenou především na jednoduchosti a věcnosti projevu. Ta je znát i ve scénografickém řešení, kde je na scéně pouze to, co je bezpodmínečně nutné k rozehrávání situací. V takové koncepci je ovšem důležité vzít v potaz všechny detaily, které na sebe berou význam znaku. Otazníkem tak může například zůstat, zda je bílá barva nábytku vhodně zvolenou, když bílá je od začátku nastavena jako znak světa duchů.
Jedna z výtek by také mohla padnout k několika málo situacím, ve kterých není dostatečně vystavěné jednání postav a herci tak zůstávají buď pouze u slovního sdělení (např. celá úvodní situace), nebo u nepatřičného sentimentu. Oproti tomu v tomto ohledu přesně fungují výstupy postavy strážného anděla Jane Angelové (Magda Melicharová), která je schopná na relativně malém prostoru přesně naplnit svoji funkci a ještě ji ozvláštnit osvěžujícím hereckým nadhledem.
Problémy lze také spatřit ve scénicky nešťastně uchopených přestavbách, kdy se na jevišti na několik vteřin přestane cokoliv dít a herci poté musí tempo inscenace znovu budovat, nebo v nevhodně zvoleném hudebním podkresu, který naladí diváka na zcela jinou atmosféru, než se poté buduje na jevišti.
Divadelní soubor Jiřího Voskovce Sázava uvedl hru Pavla Kohouta podle románu Julese Verna, s hudbou a písňovými texty Milana Štědry Cesta kolem světa za 80 dní. Režie se ujali členové souboru Martin Kovářík a Oldřich Randula. Do komediálního spektra letošního Wintrova Rakovníka přispěli sázavští inscenací založenou na epickém principu. Jejich jevištní provedení tento princip vědomě uplatňuje jak ve scénických, tak v hereckých prostředcích. Herci nevytváří charaktery postav, ale traktují je jako typy nesoucí svá témata. Početný dvaadvacetičlenný herecký kolektiv divadla demonstruje košatý příběh cesty kolem světa, přičemž musí na jevišti představit na sedm desítek postav. Tento, ne zcela jednoduchý úkol, se daří naplnit tak, že inscenace převypráví pro diváky srozumitelně a přehledně spletitý příběh hry. Jedním z klíčových prostředků je k tomu výborné scénografické řešení Martina Kováříka, které umožňuje vytváření velkého množství prostředí, v nichž se cesta kolem světa odehrává, a současně umožňuje rychlé přestavby.
Hra předepisuje především osoby mužského pohlaví, které se souboru nedostávají. Proto řadu mužských figur hrají ženy. V nastoleném principu demonstrace, která je navíc průmětem ztvárňování znaků staré dobré Anglie a lidového či sousedského divadla, to není na závadu, naopak je tím vnesena do inscenace další dimenze. Z hereckých výkonů zaujali především Luboš Malý v roli Fogga a Oldřich Randula v roli Passpartouta.
Rezervy inscenace jsou v potlačení ilustrativních prvků a posílení takových výrazových prostředků, které by ponechaly prostor pro divákovu fantazii. Současně také v omezení expresivního hereckého výrazu, zejména v slovním projevu a v rozlišení, co je důležité a co méně tak, aby představení netonulo v monotónnosti vedoucí k otupování divácké pozornosti. Vyplatilo by se věnovat rovněž péči pointám jednotlivých obrazů. Začasté totiž padaly tzv. pod stůl spolu se slovními gagy, které jsou v nich většinou zakotveny.
Nemohu nezmínit jistou kuriozitu. Pavel Kohout, žijící v Sázavě, sám soubor vyzval k nastudování své oblíbené hry a umožňuje souboru její provozování za symbolickou výši tantiém ve výši 1 Kč za představení. Bylo potěšující, že osobně doprovázel soubor na Wintrův Rakovník, zhlédl přehlídkové představení a byl přítomen i jeho hodnocení.
Divadelní spolek Tyl Říčany přivodil ono jediné vybočení z žánrové jednolitosti přehlídky.
Hra jihoafrické dramatičky Rezy de Wet Pohřešované rozhodně není nijak snadnou jednoduchou předlohou. Politický symbolický thriller Pohřešované je modelová hra, v níž ve světě uzavřeném před realitou není možné žít plnohodnotný život. Matka, která nutí dceru třeba jen poslouchat zvuky světa doléhajícího zvenku, stará panna, kterou už venku „nechtějí“, otec, symbolizující minulost ‒ bývalý tyran žijící kdesi nahoře na půdě, po němž uklízíme to, co nám zanechal a podivný slepec v převleku za policistu, jehož zájmem je odvést mladou dívku za jejími sny a představami.
Režisér inscenace Karel Purkar však tuto symbolickou rovinu hry neinscenuje, ostatně vzhledem k jejím místním historickým a společenským kontextům by pravděpodobně nebylo jednoduché ji přiblížit divákům evropských končin. Jeho interpretace, zužuje výklad na vztahy tří generačně odlišených osamělých žen, ohrožených neznámým únoscem. Prostředky k tomu používá realistické ‒ herectví, rekvizity, scéna...
Bohužel však režijní realizace nepřináší divákovi srozumitelně formulovaný smysl, výklad hry. Jsou sice čitelné charakterizace jednotlivých postav, jejich herečtí interpreti na velmi slušné úrovni v příběhu „existují“, plní úkoly dané režií. Jenomže chybí, nebo nejsou zcela čitelné, dramatické situace. Děj se tak opírá pouze o dialog, o slovo. A vzhledem k tomu, že hra opravdu není jednoduchá, ztrácíme pozornost, přestáváme rozumět. Otazníky se objevují i ve zvukovém či světelném plánu inscenace.
To nejlepší nakonec
Wintrův Rakovník 2014 splnil podmínky dané propozicemi celostátní přehlídky a měl právo nominovat jeden soubor a další doporučit k účasti na Divadelním Pikniku Volyně, celostátní přehlídce amatérského činoherního a hudebního divadla. A tady nastal pro porotu přehlídky nepříjemný rozhodovací zádrhel, neboť to nejlepší z Wintrova Rakovníka 2014 představují dvě inscenace, které jsou obě vynikající a přitom pro svou naprostou odlišnost ve všem všudy nepoměřovatelné. Nominaci by si zkrátka zasloužily obě dvě. Regule hovoří však jasně: nominovat lze jednu inscenaci. A tak nezbylo, než se rozhodnout.
Doporučení na Divadelní Piknik Volyně získal Ruský kroužek při Divadle V.A.D. Kladno s inscenací Charmsovy pašije. Autorská koláž na motivy života ruského spisovatele Daniila Ivanoviče Juvačeva - Charmse, je pro poetiku souboru ideálním podkladem. Specifický humor souboru se ideálně setkal s Charmsovou schopností se skrze absurditu a nonsens dotýkat hluboce lidských témat.
Ruský kroužek při Divadle V.A.D. Kladno vytvořil obdivuhodně čistý inscenační tvar. Zejména ocenitelná je schopnost souboru naplnit každou vteřinu zdánlivě jednoduchého jevištního tvaru smyslem a významem. Proto taky nelze tvrdit, že by ta která část z koláže byla v čemkoli slabší, než druhá, inscenace funguje především jako celek. K tomu přispívá i herectví všech zúčastněných, které je na velice vysoké úrovni a vzácně vyrovnané.
Inscenace silně vypovídá o Charmsově životě, aniž by se utíkala do jakékoli formy naučného divadla. Vyvolává v divácích touhu vzít z knihovny zaprášené Charmsovy povídky a po letech se k nim vrátit. Je těžké výsledný tvar popisovat, protože funguje především jako celek, ve kterém nic není navíc a nic nechybí. Soubor nabídl divákům představení plné neotřelého humoru, ale tentokrát navíc příjemně překvapil vysokou citlivostí k poesii. Výsledek je neobyčejně působivý. U vnímavého diváka vyvolává silný intelektuální a především emocionální zážitek.
Nominaci na Divadelní Piknik Volyně získal Divadelní spolek Tyl Rakovník s inscenací muzikálu autorů Petra Šabacha, Ivana Hlase, Petra Jarchovského, Jana Hřebejka a Miroslava Hanuše Šakalí léta. O pátečním večeru letošního ročníku Wintrova Rakovníka vtrhla do hlediště Tylova divadla doslova záplava obrovské energie, s kterou přes čtyřicet herců domácího souboru odehrálo muzikál o době naštěstí minulé. Ona kolektivní energie je největší devízou tohoto představení. Viděli jsme výsledek dlouhotrvající a vyčerpávající práce – muzikál vyžaduje zpívající, tančící i hrající interprety. Všechny složky inscenace jsou vyrovnané, nic není ponecháno náhodě, všechno slouží, jak má.
Inscenace je uvedena a ukončena rámcem vzpomínek Dospělého Kšandy. Je tak umožněno nehrát příběh, dovoluje to použít zkratku a spíše ve výsledku s jistou nostalgií ukazovat situace z doby konce padesátých let. Jednotlivé sekvence jsou tudíž stavěny samostatně, mají fungující pointu, umožňují tak, jak to žánr muzikálu vyžaduje, plynule přejít do písničky.
Z vyrovnaných hereckých výkonů je třeba vyzdvihnout postavu pana Prokopa v podání Vladimíra Lechnýře. Vytváří ji úspornými, ale velice účinnými prostředky. Jeho pan Prokop je hluboká postava, která vzbuzuje pochopení i soucit. K dalším výborným hereckým výkonům patří Teta Juřičková Hany Pilíkové, a v neposlední řadě celá klučičí parta.
Kladem inscenace je také velice funkční scéna, která umožňuje řešení přestaveb tak, aby zcela odpovídaly rytmu inscenace. Nelze zapomenout ani na živou kapelu, bez níž by účinek inscenace zcela jistě nebyl dokonalý. Poslední a největší hold patří režisérce inscenace Aleně Mutinské. Náleží ji obdiv nejen za celkový výsledek inscenace, ale také za zvládnutí početného kolektivu, v němž ti nejmladší i ti nejzkušenější tvoří jednu celistvou partu.
Ke všem inscenacím se uskutečnily veřejné rozborové semináře vedené odbornou porotou ve složení Adam Doležal, Kateřina Fixová a Milan Strotzer. Vyšlo šest čísel přehlídkového zpravodaje. Úderem půlnoci v sobotu 15. března se uskutečnilo slavnostní zakončení přehlídky s udělením čestných uznání a cen a s vyhlášením výsledků. Přehlídka proběhla v tradičně příjemné atmosféře, o kterou se v Rakovníku po léta zasluhuje domácí soubor Tyl v čele s Alenou Mutinskou.
Přehlídku pořádají Kulturní centrum Rakovník Divadelní spolek Tyl, o. s. za finanční podpory města Rakovník, Středočeského kraje a Ministerstva kultury ČR.
Do výsledkové listiny a Zpravodajů XXXVIII. Wintrova Rakovníka lze nahlédnout na webových stránkách http://www.kulturnicentrum.cz/wintruv-rakovnik/pozvanka/
Milan Strotzer
s použitím textů Adama Doležala a Kateřiny Fixové
XXXVIII. Wintrův Rakovník, krajská postupová přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla Středočeského kraje, se uskutečnil ve dnech 12.‒15. března 2014. Zúčastnilo se jej devět divadelních souborů s devíti inscenacemi. Až na jednu výjimku proběhla přehlídka v komediálním duchu. Viděli jsme crazy komedii, frašku, černou komedii, situační a konverzační komedii, komediální moralitu, komedii se zpěvy, komediálně laděný muzikál a stejně tak laděnou autorskou koláž na motivy života ruského spisovatele Daniila Charmse. Zkrátka Wintrův Rakovník 2014 hýřil komediálním žánrem na mnoho způsobů. Neznamená to, že šlo pouze o lechtivou zábavu, nejméně tři kusy promlouvaly k publiku komediálními prostředky o velmi závažných tématech. Jediné vybočení z žánrové jednolitosti představoval politický thriller, komorní jednoaktovka jihoafrické dramatičky Rezy de Wet Pohřešované.
Wintrův Rakovník zahájila Dobřichovická divadelní společnost bláznivou komedií britského autora Raye Cooneyho v českém překladu Břetislava Hodka Rodina je základ státu uváděnou souborem pod názvem Sladké tajemství. Nutno hned úvodem konstatovat, že to bylo zahájení více než šťastné, neboť diváci byli svědky nadstandardního inscenačního výsledku.
Zásluhu na tom má režie Jiřího Oberfalzera, která ctí žánr frašky a vede herecký soubor k užití výrazových prostředků, které si Cooneyho crazy komedie vyžaduje. Režie staví na dobrém typovém obsazení, buduje jednotlivé dramatické situace a celek inscenace tak, aby se divák neztrácel v překotném vršení improvizovaných výmluv a výmyslů vytvářejících stále nové a stále komplikovanější zápletky, a to až do překvapivého happyendu.
Inscenace stojí především na hereckých schopnostech většiny členů souboru, kteří v komedii hrají. Zcela mimořádné výkony předvedli Jiří Šafránek v roli Davida Mortimora a Karel Král v roli Huberta Bonneyho. Jejich schopnost, byť někdy ve velké zkratce, zhodnocovat situaci a současně projektovat novou, je výjimečná. Stejně tak jejich schopnost načasování slovních či nonverbálních gagů. Ukázková byla v tomto smyslu nejedna scéna. Jedna z nejznamenitějších byla ta se sifonovou lahví. V superlativech lze hovořit i o herectví Alexandra Skutila v roli Seržanta a Jolany Voldánové v roli Rosemary Mortimorové. Zdařilé jsou i party Jana Seidela (Leslie), Ondřeje Walda (Mikke Connoly) a Aleny Říhové (Matinka).
Slánská scéna o.s. přijela se svým nastudováním komedie britského autora Johna Grahama Hexenšus. Zkušenému souboru se tentokrát v Rakovníku příliš nedařilo. Grahamova hra totiž nenabízí dostatek komediálních situací a přináší sebou spíše otazníky v logice jednání postav, než aby inscenátorům nabídla prostor pro jejich komické rozehrání. Inscenátoři vychází z tzv. životně pravděpodobné situace, která žánru crazy komedie klade překážky v podobě retardujícího a ve výsledku často zbytečného „logického“ jednání. Situační gagy nejsou dostatečně vystavěny a postavy neakceptují v průběžném jednání svůj řídící úkol. Chybí, pro žánr crazy komedie to zásadní, herecké prvky zhodnocení a zveřejnění plánu. Nemalým problémem inscenace se ukázalo řešení hracího prostoru.
Malé divadlo Kolín přispělo do programu přehlídky dramaturgickou novinkou, a sice hrou
Fušeři s.r.o. (Od Dietla k Tarantinovi). Východiskem k inscenaci byla textová předloha dánské dramatičky a herečky Line Knutzon, kterou razantně upravil a transponoval do českého prostředí režisér souboru Martin Drahovzal. Příběh nemajetného mladého manželského páru, který si nechá z úsporných důvodů stavět dům partou neomalených fušerů, končí smrtí všech členů vyděračské a zlodějské party řemeslníků. Značná část hry je expozicí, která poukazuje ke komunální satiře. Poté se hra láme v černou grotesku. V podstatě je to však látka odpovídající dimenzi skeče či delší anekdoty. Na nic víc zde není zaděláno, nic hlubšího v ní nelze hledat. Což není vůbec málo. Tnout do šlendriánu a zlodějny je třeba i prostředky divadla.
Herecky vybavený kolektiv kolínského Malého divadla zaujme hned v začátku představení přesnou charakteristikou postav hry a nepominutelným osobitým herectvím Ondřeje Hampla v roli houslisty Karla. K pozitivům inscenace patří její scénografické řešení, především horizontálně pojednaný scénický objekt rozestavěného domu, umožňující nejen variabilní pohyb hercům, ale také rozebírání stavebních dílů a materiálu, aby mohly být fušery odcizeny a užity na jiné stavbě.
Po první nahodilé smrti řemeslníka dochází ke scéně, v níž představitel Sergeje zničí Karlovy housle a je Karlem ubit k smrti. Nejméně od této chvíle je pro diváky zcela jasný zlom hry, komunální satira končí, začíná černá groteska. Je nasnadě, že osud Sergeje potká i zbylé členy fušerské party řemeslníků. Inscenace namísto toho, aby nabrala patřičné obrátky k rychlému vyústění, zvolňuje tempo. Příčinou jsou především prodlevy při nástupech, zbytečné rozehrávání scén, slovní balast, nenavazovaní replik a v nemalé míře postradatelné hudební předěly. Inscenace začíná působit zdlouhavě a strádá na údernosti.
Divadelní spolek Nové divadlo Mělník a jeho inscenace konverzační komedie francouzského autora Marca Camolettiho Dva na kanapi, to byl další příspěvek do komediálního koše a také k úvahám nad jevištní realizací. Dva na kanapi je text, který rozehrává ústřední komickou situaci ‒ přepažení bytu na dvě nepřátelská území, v nichž žijí rozvádějící se manželé.
Souboru mělnických se bohužel nepodařilo překlenout úskalí textu, dostatečně slovem vytvářet situace a jednat. Čas jevištního dění probíhal v neměnném tempu i rytmu, nedocházelo k překvapování diváků a ani k překvapování samotných postav příběhu. A přitom právě neadekvátní očekávání událostí a nato jejich bláznivý průběh by mohlo být spolu se slovním humorem zdrojem zábavy.
Divadelní soubor Tyl Bakov nad Jizerou přivezl do Rakovníka inscenaci hry britské autorky Pam Valentine Mezi nebem a zemí. Jedná se o hru zdařilou, nápaditou a zcela odpovídající potřebám souboru. Soubor ji uvedl v české premiéře.
Příběh této duchařské romantické komedie se odvíjí podle osvědčené šablony, která může tématem a strukturou leckomu připomenout filmy jako Beetlejuice, nebo Duch. Nabízí jednoduchou a zcela jasnou zápletku, která je sama o sobě zdrojem jasně čitelných gagů. Soubor textu očividně rozumí, přesně ví, v čem jsou jeho přednosti a zvolil i vhodnou režijní a hereckou koncepci, postavenou především na jednoduchosti a věcnosti projevu. Ta je znát i ve scénografickém řešení, kde je na scéně pouze to, co je bezpodmínečně nutné k rozehrávání situací. V takové koncepci je ovšem důležité vzít v potaz všechny detaily, které na sebe berou význam znaku. Otazníkem tak může například zůstat, zda je bílá barva nábytku vhodně zvolenou, když bílá je od začátku nastavena jako znak světa duchů.
Jedna z výtek by také mohla padnout k několika málo situacím, ve kterých není dostatečně vystavěné jednání postav a herci tak zůstávají buď pouze u slovního sdělení (např. celá úvodní situace), nebo u nepatřičného sentimentu. Oproti tomu v tomto ohledu přesně fungují výstupy postavy strážného anděla Jane Angelové (Magda Melicharová), která je schopná na relativně malém prostoru přesně naplnit svoji funkci a ještě ji ozvláštnit osvěžujícím hereckým nadhledem.
Problémy lze také spatřit ve scénicky nešťastně uchopených přestavbách, kdy se na jevišti na několik vteřin přestane cokoliv dít a herci poté musí tempo inscenace znovu budovat, nebo v nevhodně zvoleném hudebním podkresu, který naladí diváka na zcela jinou atmosféru, než se poté buduje na jevišti.
Divadelní soubor Jiřího Voskovce Sázava uvedl hru Pavla Kohouta podle románu Julese Verna, s hudbou a písňovými texty Milana Štědry Cesta kolem světa za 80 dní. Režie se ujali členové souboru Martin Kovářík a Oldřich Randula. Do komediálního spektra letošního Wintrova Rakovníka přispěli sázavští inscenací založenou na epickém principu. Jejich jevištní provedení tento princip vědomě uplatňuje jak ve scénických, tak v hereckých prostředcích. Herci nevytváří charaktery postav, ale traktují je jako typy nesoucí svá témata. Početný dvaadvacetičlenný herecký kolektiv divadla demonstruje košatý příběh cesty kolem světa, přičemž musí na jevišti představit na sedm desítek postav. Tento, ne zcela jednoduchý úkol, se daří naplnit tak, že inscenace převypráví pro diváky srozumitelně a přehledně spletitý příběh hry. Jedním z klíčových prostředků je k tomu výborné scénografické řešení Martina Kováříka, které umožňuje vytváření velkého množství prostředí, v nichž se cesta kolem světa odehrává, a současně umožňuje rychlé přestavby.
Hra předepisuje především osoby mužského pohlaví, které se souboru nedostávají. Proto řadu mužských figur hrají ženy. V nastoleném principu demonstrace, která je navíc průmětem ztvárňování znaků staré dobré Anglie a lidového či sousedského divadla, to není na závadu, naopak je tím vnesena do inscenace další dimenze. Z hereckých výkonů zaujali především Luboš Malý v roli Fogga a Oldřich Randula v roli Passpartouta.
Rezervy inscenace jsou v potlačení ilustrativních prvků a posílení takových výrazových prostředků, které by ponechaly prostor pro divákovu fantazii. Současně také v omezení expresivního hereckého výrazu, zejména v slovním projevu a v rozlišení, co je důležité a co méně tak, aby představení netonulo v monotónnosti vedoucí k otupování divácké pozornosti. Vyplatilo by se věnovat rovněž péči pointám jednotlivých obrazů. Začasté totiž padaly tzv. pod stůl spolu se slovními gagy, které jsou v nich většinou zakotveny.
Nemohu nezmínit jistou kuriozitu. Pavel Kohout, žijící v Sázavě, sám soubor vyzval k nastudování své oblíbené hry a umožňuje souboru její provozování za symbolickou výši tantiém ve výši 1 Kč za představení. Bylo potěšující, že osobně doprovázel soubor na Wintrův Rakovník, zhlédl přehlídkové představení a byl přítomen i jeho hodnocení.
Divadelní spolek Tyl Říčany přivodil ono jediné vybočení z žánrové jednolitosti přehlídky.
Hra jihoafrické dramatičky Rezy de Wet Pohřešované rozhodně není nijak snadnou jednoduchou předlohou. Politický symbolický thriller Pohřešované je modelová hra, v níž ve světě uzavřeném před realitou není možné žít plnohodnotný život. Matka, která nutí dceru třeba jen poslouchat zvuky světa doléhajícího zvenku, stará panna, kterou už venku „nechtějí“, otec, symbolizující minulost ‒ bývalý tyran žijící kdesi nahoře na půdě, po němž uklízíme to, co nám zanechal a podivný slepec v převleku za policistu, jehož zájmem je odvést mladou dívku za jejími sny a představami.
Režisér inscenace Karel Purkar však tuto symbolickou rovinu hry neinscenuje, ostatně vzhledem k jejím místním historickým a společenským kontextům by pravděpodobně nebylo jednoduché ji přiblížit divákům evropských končin. Jeho interpretace, zužuje výklad na vztahy tří generačně odlišených osamělých žen, ohrožených neznámým únoscem. Prostředky k tomu používá realistické ‒ herectví, rekvizity, scéna...
Bohužel však režijní realizace nepřináší divákovi srozumitelně formulovaný smysl, výklad hry. Jsou sice čitelné charakterizace jednotlivých postav, jejich herečtí interpreti na velmi slušné úrovni v příběhu „existují“, plní úkoly dané režií. Jenomže chybí, nebo nejsou zcela čitelné, dramatické situace. Děj se tak opírá pouze o dialog, o slovo. A vzhledem k tomu, že hra opravdu není jednoduchá, ztrácíme pozornost, přestáváme rozumět. Otazníky se objevují i ve zvukovém či světelném plánu inscenace.
To nejlepší nakonec
Wintrův Rakovník 2014 splnil podmínky dané propozicemi celostátní přehlídky a měl právo nominovat jeden soubor a další doporučit k účasti na Divadelním Pikniku Volyně, celostátní přehlídce amatérského činoherního a hudebního divadla. A tady nastal pro porotu přehlídky nepříjemný rozhodovací zádrhel, neboť to nejlepší z Wintrova Rakovníka 2014 představují dvě inscenace, které jsou obě vynikající a přitom pro svou naprostou odlišnost ve všem všudy nepoměřovatelné. Nominaci by si zkrátka zasloužily obě dvě. Regule hovoří však jasně: nominovat lze jednu inscenaci. A tak nezbylo, než se rozhodnout.
Doporučení na Divadelní Piknik Volyně získal Ruský kroužek při Divadle V.A.D. Kladno s inscenací Charmsovy pašije. Autorská koláž na motivy života ruského spisovatele Daniila Ivanoviče Juvačeva - Charmse, je pro poetiku souboru ideálním podkladem. Specifický humor souboru se ideálně setkal s Charmsovou schopností se skrze absurditu a nonsens dotýkat hluboce lidských témat.
Ruský kroužek při Divadle V.A.D. Kladno vytvořil obdivuhodně čistý inscenační tvar. Zejména ocenitelná je schopnost souboru naplnit každou vteřinu zdánlivě jednoduchého jevištního tvaru smyslem a významem. Proto taky nelze tvrdit, že by ta která část z koláže byla v čemkoli slabší, než druhá, inscenace funguje především jako celek. K tomu přispívá i herectví všech zúčastněných, které je na velice vysoké úrovni a vzácně vyrovnané.
Inscenace silně vypovídá o Charmsově životě, aniž by se utíkala do jakékoli formy naučného divadla. Vyvolává v divácích touhu vzít z knihovny zaprášené Charmsovy povídky a po letech se k nim vrátit. Je těžké výsledný tvar popisovat, protože funguje především jako celek, ve kterém nic není navíc a nic nechybí. Soubor nabídl divákům představení plné neotřelého humoru, ale tentokrát navíc příjemně překvapil vysokou citlivostí k poesii. Výsledek je neobyčejně působivý. U vnímavého diváka vyvolává silný intelektuální a především emocionální zážitek.
Nominaci na Divadelní Piknik Volyně získal Divadelní spolek Tyl Rakovník s inscenací muzikálu autorů Petra Šabacha, Ivana Hlase, Petra Jarchovského, Jana Hřebejka a Miroslava Hanuše Šakalí léta. O pátečním večeru letošního ročníku Wintrova Rakovníka vtrhla do hlediště Tylova divadla doslova záplava obrovské energie, s kterou přes čtyřicet herců domácího souboru odehrálo muzikál o době naštěstí minulé. Ona kolektivní energie je největší devízou tohoto představení. Viděli jsme výsledek dlouhotrvající a vyčerpávající práce – muzikál vyžaduje zpívající, tančící i hrající interprety. Všechny složky inscenace jsou vyrovnané, nic není ponecháno náhodě, všechno slouží, jak má.
Inscenace je uvedena a ukončena rámcem vzpomínek Dospělého Kšandy. Je tak umožněno nehrát příběh, dovoluje to použít zkratku a spíše ve výsledku s jistou nostalgií ukazovat situace z doby konce padesátých let. Jednotlivé sekvence jsou tudíž stavěny samostatně, mají fungující pointu, umožňují tak, jak to žánr muzikálu vyžaduje, plynule přejít do písničky.
Z vyrovnaných hereckých výkonů je třeba vyzdvihnout postavu pana Prokopa v podání Vladimíra Lechnýře. Vytváří ji úspornými, ale velice účinnými prostředky. Jeho pan Prokop je hluboká postava, která vzbuzuje pochopení i soucit. K dalším výborným hereckým výkonům patří Teta Juřičková Hany Pilíkové, a v neposlední řadě celá klučičí parta.
Kladem inscenace je také velice funkční scéna, která umožňuje řešení přestaveb tak, aby zcela odpovídaly rytmu inscenace. Nelze zapomenout ani na živou kapelu, bez níž by účinek inscenace zcela jistě nebyl dokonalý. Poslední a největší hold patří režisérce inscenace Aleně Mutinské. Náleží ji obdiv nejen za celkový výsledek inscenace, ale také za zvládnutí početného kolektivu, v němž ti nejmladší i ti nejzkušenější tvoří jednu celistvou partu.
Ke všem inscenacím se uskutečnily veřejné rozborové semináře vedené odbornou porotou ve složení Adam Doležal, Kateřina Fixová a Milan Strotzer. Vyšlo šest čísel přehlídkového zpravodaje. Úderem půlnoci v sobotu 15. března se uskutečnilo slavnostní zakončení přehlídky s udělením čestných uznání a cen a s vyhlášením výsledků. Přehlídka proběhla v tradičně příjemné atmosféře, o kterou se v Rakovníku po léta zasluhuje domácí soubor Tyl v čele s Alenou Mutinskou.
Přehlídku pořádají Kulturní centrum Rakovník Divadelní spolek Tyl, o. s. za finanční podpory města Rakovník, Středočeského kraje a Ministerstva kultury ČR.
Do výsledkové listiny a Zpravodajů XXXVIII. Wintrova Rakovníka lze nahlédnout na webových stránkách http://www.kulturnicentrum.cz/wintruv-rakovnik/pozvanka/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.