Vladimír Gardavský: Maratón v Dialogu upoutá osobitostí a kvalitou. Plzeňský deník 27. 1. 2014
Maratón v Dialogu upoutá osobitostí a kvalitou
Společnost divadelních nadšenců SPODINA uchystala svojí poslední inscenací návštěvníkům plzeňského Divadla Dialog překvapivý a emocionálně silný zážitek. Umělecký vedoucí a kmenový režisér souboru Jakub Zindulka, člen činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni, po provedení řady tragikomedií s pevnou dramatickou stavbou (například Tři sestry, Věc Makropulos) vybral k nastudování velice „otevřený“ tvar hry Clauda Confortése Maratón vycházející ze zázemí netradičního divadla, jak ho autor zažil v dílnách Petera Brooka. Kdo si titul pamatuje ze slavné inscenace Divadla Na zábradlí z konce 70. let minulého století či z provedení DJKT z roku 1997 zažije další překvapení. Režisér upravil překlad Julka Neumanna tak, aby místo třem mladým hercům dal příležitost třem členkám souboru zahrát si klauniádu, která nejen nutně balancuje mezi humorem a smutkem, ale ještě také o něčem je. Jsme svědky obrazu lidského života jako běhu na dlouhou trať, ve kterém člověk nevyhrává, protože každý život končí smrtí. Ale důležité je běžet, doběhnout do cíle, třeba i poslední, ale doběhnout tam. Okolo běhu tří účastnic olympijského ženského maratónu je nashromážděno takřka nepřeberné množství metaforických výjevů či vtipných hříček s projevy nevraživosti, osobních střetů, ale též vzájemného pochopení a spolupráce, vyjadřovaných slovně nebo jen pohybově, a také písněmi i tanci. Přes značnou rozmanitost jevištního dění koexistují inscenační složky ve vzácné jednotě včetně výtvarného řešení Jakuba Zindulky a zvukových montáží Františka Šimánka. A všechny režií počínaje a namátkou svícením Michala Herzoga konče se pohybují na profesionální úrovni.
Tři herečky možná i díky fyzické náročnosti svých rolí (v základním dějovém plánu hry větší část téměř dvouhodinového představení s jednou přestávkou skutečně běží po trati plné nástrah) se dopracovaly k pozoruhodné autenticitě výrazu. Přitom každá zastupuje odlišný lidský typ naznačený i příjmeními po prokletých básnících, jimiž se běžkyně představují na začátku druhé poloviny hry. Rimbaudová (Olga Ženíšková) nejrazantněji protestuje proti jakémukoli pokrytectví a spoléhá ve všem jenom sama na sebe, Nervalová (Marcela Žandová Švejdová) sice sní o propojení lidí ve vzájemné úctě, ale neštítí se nenápadných pletich a přetvářek a nezkušená začátečnice Ducassová (Eliška Konečná) se postupně zbavuje své naivity a dětinské horlivosti. V druhé sociální rovině příběhu sledujeme chování tří antihrdinek, kterým se zatím nikdy nepodařilo zvítězit a v té další – duchovní vrstvě hry pozorujeme až nadlidské úsilí o přesáhnutí sebe sama.
Představení od prvních chvil diváka upoutá dobře šlapajícím rytmem, předávanou energií, humorem i něhou a také poznáním, že běžet „životem“ není jednoduchá věc, že je třeba být statečným.
Vladimír Gardavský
Společnost divadelních nadšenců SPODINA uchystala svojí poslední inscenací návštěvníkům plzeňského Divadla Dialog překvapivý a emocionálně silný zážitek. Umělecký vedoucí a kmenový režisér souboru Jakub Zindulka, člen činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni, po provedení řady tragikomedií s pevnou dramatickou stavbou (například Tři sestry, Věc Makropulos) vybral k nastudování velice „otevřený“ tvar hry Clauda Confortése Maratón vycházející ze zázemí netradičního divadla, jak ho autor zažil v dílnách Petera Brooka. Kdo si titul pamatuje ze slavné inscenace Divadla Na zábradlí z konce 70. let minulého století či z provedení DJKT z roku 1997 zažije další překvapení. Režisér upravil překlad Julka Neumanna tak, aby místo třem mladým hercům dal příležitost třem členkám souboru zahrát si klauniádu, která nejen nutně balancuje mezi humorem a smutkem, ale ještě také o něčem je. Jsme svědky obrazu lidského života jako běhu na dlouhou trať, ve kterém člověk nevyhrává, protože každý život končí smrtí. Ale důležité je běžet, doběhnout do cíle, třeba i poslední, ale doběhnout tam. Okolo běhu tří účastnic olympijského ženského maratónu je nashromážděno takřka nepřeberné množství metaforických výjevů či vtipných hříček s projevy nevraživosti, osobních střetů, ale též vzájemného pochopení a spolupráce, vyjadřovaných slovně nebo jen pohybově, a také písněmi i tanci. Přes značnou rozmanitost jevištního dění koexistují inscenační složky ve vzácné jednotě včetně výtvarného řešení Jakuba Zindulky a zvukových montáží Františka Šimánka. A všechny režií počínaje a namátkou svícením Michala Herzoga konče se pohybují na profesionální úrovni.
Tři herečky možná i díky fyzické náročnosti svých rolí (v základním dějovém plánu hry větší část téměř dvouhodinového představení s jednou přestávkou skutečně běží po trati plné nástrah) se dopracovaly k pozoruhodné autenticitě výrazu. Přitom každá zastupuje odlišný lidský typ naznačený i příjmeními po prokletých básnících, jimiž se běžkyně představují na začátku druhé poloviny hry. Rimbaudová (Olga Ženíšková) nejrazantněji protestuje proti jakémukoli pokrytectví a spoléhá ve všem jenom sama na sebe, Nervalová (Marcela Žandová Švejdová) sice sní o propojení lidí ve vzájemné úctě, ale neštítí se nenápadných pletich a přetvářek a nezkušená začátečnice Ducassová (Eliška Konečná) se postupně zbavuje své naivity a dětinské horlivosti. V druhé sociální rovině příběhu sledujeme chování tří antihrdinek, kterým se zatím nikdy nepodařilo zvítězit a v té další – duchovní vrstvě hry pozorujeme až nadlidské úsilí o přesáhnutí sebe sama.
Představení od prvních chvil diváka upoutá dobře šlapajícím rytmem, předávanou energií, humorem i něhou a také poznáním, že běžet „životem“ není jednoduchá věc, že je třeba být statečným.
Vladimír Gardavský
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.