SOPROVÁ, Jana: Jakou barvu má smrt. Karlovy Vary, Studio Dagmar a SPGŠ, Šedá, recenze. CP Mladá scéna 2013, Zpravodaj č. 1
Představení Šedá Studia divadla Dagmar z Karlových Varů má výraznou atmosféru, dobře promyšlenou mizanscénu a také velmi slušně zvládnuté herecké výkony čtveřice dívek. Sama za sebe ale přiznávám, že jsem se zasekla u tématu. Takto drastická témata (smrt dítěte, šílenství matky)
nemám ráda, a pochybuji o jejich uvádění na jevišti. I když chápu, že pro mnohé diváky jsou právě onou drastičností lákavě dráždivé. Autorku a režisérku v jednom zaujalo nejen téma postiženého dítěte (hojně medializovaná nemoc motýlích křídel), což samo o sobě zakládá bezvýchodnou
situaci, ale to se stává až druhotným motivem k situaci matky, která to nezvládla (jak se dočteme v programu). Z mého hlediska je hra na podobný typ hry konstruktem, který má svou drásavostí sice zaručenu pozornost diváků (a zapamatovatelnost díla), na druhé straně se mi zdá do značné míry samoúčelné. Kladu si otázku – co s tím?
Co je cílem? Popis hrůzy, navození atmosféry bezmoci, varování (ale před čím)? Nevím. Vzhledem k reakcím na toto představení při diskusi ale shledávám, že podobné otázky si patrně většina diváků neklade.
Posuzujeme-li však text a jeho zpracování na jevišti, je třeba konstatovat, že z hlediska stavby příběhu je autorka velmi zručná. Buduje příběh napínavě, s pochopením pro postupné odhalování faktů (jako ve správném hororu), a zdárně se inspiruje metodou filmových střihů. Tři místa, které jsou střídavě osvětlována, nám postupně skládají mozaiku duše hlavní hrdinky tak, jak je viděna zvenčí. Její hovory s psychoterapeutkou jsou střídány výstupy s hříšnou kamarádkou a také představitelkou Smrti (i když nikdy není pojmenována). Teprve postupně zjišťujeme, že kromě „ordinace“, kde hrdinka rozmlouvá s terapeutkou, jsou to místa virtuální. Napětí je budováno pouze slovy (bez zřetelného emocionálního vkladu), a zvláštní odcizenou atmosférou tajemství, za jehož oponu jen postupně nahlížíme. Stejně tajemnou roli tu mají panenky, s nimiž si dívka Smrt pohrává. Jako symboly si je můžeme vysvětlovat různě – snad jsou dušemi zemřelých dětí, které si vzala k sobě, snad vzpomínka na dětství, kdy všechno bylo jen „jako“ – umělé panenky přinášely radost, a žádné starosti.
Zatímco skutečný život přináší jen hoře – a nic nemá jasné kontury. I ta Smrt není ani černá ani bílá, ale ŠEDÁ.
Jana Soprová
nemám ráda, a pochybuji o jejich uvádění na jevišti. I když chápu, že pro mnohé diváky jsou právě onou drastičností lákavě dráždivé. Autorku a režisérku v jednom zaujalo nejen téma postiženého dítěte (hojně medializovaná nemoc motýlích křídel), což samo o sobě zakládá bezvýchodnou
situaci, ale to se stává až druhotným motivem k situaci matky, která to nezvládla (jak se dočteme v programu). Z mého hlediska je hra na podobný typ hry konstruktem, který má svou drásavostí sice zaručenu pozornost diváků (a zapamatovatelnost díla), na druhé straně se mi zdá do značné míry samoúčelné. Kladu si otázku – co s tím?
Co je cílem? Popis hrůzy, navození atmosféry bezmoci, varování (ale před čím)? Nevím. Vzhledem k reakcím na toto představení při diskusi ale shledávám, že podobné otázky si patrně většina diváků neklade.
Posuzujeme-li však text a jeho zpracování na jevišti, je třeba konstatovat, že z hlediska stavby příběhu je autorka velmi zručná. Buduje příběh napínavě, s pochopením pro postupné odhalování faktů (jako ve správném hororu), a zdárně se inspiruje metodou filmových střihů. Tři místa, které jsou střídavě osvětlována, nám postupně skládají mozaiku duše hlavní hrdinky tak, jak je viděna zvenčí. Její hovory s psychoterapeutkou jsou střídány výstupy s hříšnou kamarádkou a také představitelkou Smrti (i když nikdy není pojmenována). Teprve postupně zjišťujeme, že kromě „ordinace“, kde hrdinka rozmlouvá s terapeutkou, jsou to místa virtuální. Napětí je budováno pouze slovy (bez zřetelného emocionálního vkladu), a zvláštní odcizenou atmosférou tajemství, za jehož oponu jen postupně nahlížíme. Stejně tajemnou roli tu mají panenky, s nimiž si dívka Smrt pohrává. Jako symboly si je můžeme vysvětlovat různě – snad jsou dušemi zemřelých dětí, které si vzala k sobě, snad vzpomínka na dětství, kdy všechno bylo jen „jako“ – umělé panenky přinášely radost, a žádné starosti.
Zatímco skutečný život přináší jen hoře – a nic nemá jasné kontury. I ta Smrt není ani černá ani bílá, ale ŠEDÁ.
Jana Soprová
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.