Máj - lásky čas? A platí to i v Sudetech? - Barbora Spalová 18.4.2013 - i-noviny.cz
Česko-německé komunitní divadlo Jablonné v Podještědí vás zve na premiéru představení Květen v Jablonném/Mai in Deutsch-Gabel. Ta se odehraje 1. 5. 2013 v 18. 00 ve staré petrovické hospodě, tj. v restauraci U Lípy ve vesnici Petrovice u Jablonného v Podještědí. V pátek 26. 4. od 11. 00 proběhne k premiéře tisková konference na stejném místě.
---
V květnu 1942 se Gabriela Veverková, po mamince Rosenthalová, sblíží v petrovické restauraci s mladým příslušníkem Wehrmachtu Karlem Kreuzem. Ten ovšem rukuje druhý den na východní frontu. Gabriele se v příštím roce narodí syn Hermann. Po válce zůstává díky svému českému původu jako jediná z rodiny v Jablonném. Osudy dalších lidí se proplétají a příběh eskaluje na prvního máje 1975…
Představení vznikalo od září 2012, kdy se v dominikánském klášteře začala scházet skupina místních lidí, kteří se skrze divadlo rozhodli prozkoumat kontroverzní téma sudetských dějin. Pod vedením okouzlující lektorky Martiny Čurdové, studentky pražské DAMU, se postupně rozvíjely příběhy jednotlivých postav. Jejich předobrazem byly často příběhy skutečných lidí, příběhy, které jsme chtěli vyprávět nebo se kterými jsme se chtěli na divadelních prknech svým způsobem poprat. Od září do dubna se k této práci dvakrát měsíčně scházelo dvanáct dospělých a podobný počet dětí. Představení vznikalo z improvizací a velký důraz jsme kladli na společný tvůrčí proces. Všichni dostali možnost se vyjádřit ke každé scéně, gestu, nebo promluvě, na které jsme zrovna pracovali, a tak někdy diskuze nebraly konce. I proto se dá říct, že výsledný tvar je společným dílem v každém ohledu, co se týče scénáře, režie, kostýmů i hudby.
To, jak práci komunitního divadla vnímali někteří účastníci, si můžete přečíst zde:
„Člověk se vrátil úplně do minulosti. Popravdě bych to zažít na vlastní kůži nechtěla. Jinak pro mne bylo zajímavé, co všechno člověk dokáže s vlastním tělem.“
„Mile mne překvapilo, jak lze komunikovat přes jazykovou bariéru.“
„Lidsky mne velmi naplňuje blízkost, kterou pociťuji ke všem, ze začátku tak vzdáleným a různorodým účastníkům.“
„Vybavují se mi vzpomínky na vyprávění mých rodičů.“
„Z hlediska zacházení s naší minulostí pro mne byly navýsost zajímavé vášnivé debaty o tom, jak postavit jednotlivé scény. Spor kolem toho, zda voják Wehrmachtu při oslavě narozenin s rodinou hajloval či nehajloval, je pro mne dodnes trošku nečitelný. Chceme se dívat na všechny předky jako na tzv. obyčejné lidi, kteří velké dějiny nebrali vážně a prožívali jen osobní roviny svých příběhů? Je to tak bezpečnější? Koneckonců uplatňujeme tuto „společensky legitimní“ strategii dodnes. Anebo jde o to nahlížet a dát nahlížet do minulosti tak, jak co možná nejvěrněji vypadala? Anebo nechceme podávat dějiny stejně černobíle, jako se to dělo v socialistických učebnicích (co Němec to fašista)? A není tedy naše podání „všichni byli hodní, ale museli hajlovat“ ještě černobílejší? A konečně na čem lze založit „spravedlivý“ pohled do minulosti? Jak ji vůbec můžeme soudit, resp. co musíme změnit v našem běžném chápání, abychom vůbec rozuměli tomu, co se dělo? Proč jsou pro nás prvomájové demonstrace jenom „zprofanované“, pionýři a jejich vedoucí jenom „směšní“, socialistické soutěže jenom „potěmkinovské“?
„Díky projektu jsem si zaplnila mapu Jablonného a okolí příběhy postav, ať už skutečných nebo fiktivních, ale také budov, cest, stromů…Místa ožívají v různých časových rovinách, náhle začínají probouzet fantazii, náhle z nich vycházejí múzy i hrůzy… „
„Zdá se, že jsme veselá parta.“
Zbývá ještě napsat, co pro nás znamená komunitní divadlo. Ve zkratce lze říci, že je to divadlo o komunitě, s komunitou a pro komunitu. Komunitu vztahujeme k Jablonnému v Podještědí a její součástí jsou jistě obyvatelé současní i minulí, živí, ale svým způsobem i mrtví, snad i budoucí. A taky místa a příběhy, věci, zvířata, myšlenky, vzpomínky či plány, krajiny, domy... Komunita existuje pouze tehdy, je-li neustále každodenně utvářena jemným předivem vztahů, citů a praktického vztahování se ke… komunitě. Práce na společném divadelním představení vytváří či ukazuje jistou tvář komunity. Kreativní proces poskytuje čas a prostor zkoumat, jaká komunita vlastně jsme či nejsme. Zažít komunitu jinak než běžně. Divadelní projekt otevírá možnosti něco pro komunitu udělat a uvědomit si, co by potřebovala, co bychom potřebovali.
Projekt vznikl za podpory Česko-německého fondu budoucnosti a Nadace Via ČSOB Era, nositelem grantu je o.s. Centrum svaté Zdislavy, partnerem je Klášter dominikánů v Jablonném v Podještědí. Bližší informace, fotografie a videa najdete na www.kvetenvjablonnem.webnode.cz.
Osoby a obsazení:
Gabriela Kreuzová, roz. Veverková – Barbora Spalová
Karl Kreuz – Karel Spal
Hermann Kreuz – Eliáš Spal, Samuel Spal, Karel Spal
Emilie Kreuz – Vlasta Halbová
Franz Kreuz - Karel Halba
Paul Kreuz – Detlef Groesler
Josef Novák – Josef Egert
Marta Nováková – Iveta Hotovcová
pionýrský vedoucí, příslušník gestapa, člen revolučních gard, dozorčí na vojně - Mirek Sodomka
malíř František Frehling - Michal Biganovský
sekretářka MNV Lucie – Jana Lapková
Petr – Jakub Vlček
Paní Goldsteinová – Daniela Nosková
svatebčané a pionýři – Shalom Raichová, Miriam Raichová, Anna Holubová, Natálie Štefanová, Amálie Horáková, Eliška Žantová, Šimon Žanta, Jakub Andreas, Sofie Spalová, Sára Spalová, Eliáš Spal, Samuel Spal, Filip Pavlík, Veronika Kosařová
Světelný design: Jan K. Rolník
---
V květnu 1942 se Gabriela Veverková, po mamince Rosenthalová, sblíží v petrovické restauraci s mladým příslušníkem Wehrmachtu Karlem Kreuzem. Ten ovšem rukuje druhý den na východní frontu. Gabriele se v příštím roce narodí syn Hermann. Po válce zůstává díky svému českému původu jako jediná z rodiny v Jablonném. Osudy dalších lidí se proplétají a příběh eskaluje na prvního máje 1975…
Představení vznikalo od září 2012, kdy se v dominikánském klášteře začala scházet skupina místních lidí, kteří se skrze divadlo rozhodli prozkoumat kontroverzní téma sudetských dějin. Pod vedením okouzlující lektorky Martiny Čurdové, studentky pražské DAMU, se postupně rozvíjely příběhy jednotlivých postav. Jejich předobrazem byly často příběhy skutečných lidí, příběhy, které jsme chtěli vyprávět nebo se kterými jsme se chtěli na divadelních prknech svým způsobem poprat. Od září do dubna se k této práci dvakrát měsíčně scházelo dvanáct dospělých a podobný počet dětí. Představení vznikalo z improvizací a velký důraz jsme kladli na společný tvůrčí proces. Všichni dostali možnost se vyjádřit ke každé scéně, gestu, nebo promluvě, na které jsme zrovna pracovali, a tak někdy diskuze nebraly konce. I proto se dá říct, že výsledný tvar je společným dílem v každém ohledu, co se týče scénáře, režie, kostýmů i hudby.
To, jak práci komunitního divadla vnímali někteří účastníci, si můžete přečíst zde:
„Člověk se vrátil úplně do minulosti. Popravdě bych to zažít na vlastní kůži nechtěla. Jinak pro mne bylo zajímavé, co všechno člověk dokáže s vlastním tělem.“
„Mile mne překvapilo, jak lze komunikovat přes jazykovou bariéru.“
„Lidsky mne velmi naplňuje blízkost, kterou pociťuji ke všem, ze začátku tak vzdáleným a různorodým účastníkům.“
„Vybavují se mi vzpomínky na vyprávění mých rodičů.“
„Z hlediska zacházení s naší minulostí pro mne byly navýsost zajímavé vášnivé debaty o tom, jak postavit jednotlivé scény. Spor kolem toho, zda voják Wehrmachtu při oslavě narozenin s rodinou hajloval či nehajloval, je pro mne dodnes trošku nečitelný. Chceme se dívat na všechny předky jako na tzv. obyčejné lidi, kteří velké dějiny nebrali vážně a prožívali jen osobní roviny svých příběhů? Je to tak bezpečnější? Koneckonců uplatňujeme tuto „společensky legitimní“ strategii dodnes. Anebo jde o to nahlížet a dát nahlížet do minulosti tak, jak co možná nejvěrněji vypadala? Anebo nechceme podávat dějiny stejně černobíle, jako se to dělo v socialistických učebnicích (co Němec to fašista)? A není tedy naše podání „všichni byli hodní, ale museli hajlovat“ ještě černobílejší? A konečně na čem lze založit „spravedlivý“ pohled do minulosti? Jak ji vůbec můžeme soudit, resp. co musíme změnit v našem běžném chápání, abychom vůbec rozuměli tomu, co se dělo? Proč jsou pro nás prvomájové demonstrace jenom „zprofanované“, pionýři a jejich vedoucí jenom „směšní“, socialistické soutěže jenom „potěmkinovské“?
„Díky projektu jsem si zaplnila mapu Jablonného a okolí příběhy postav, ať už skutečných nebo fiktivních, ale také budov, cest, stromů…Místa ožívají v různých časových rovinách, náhle začínají probouzet fantazii, náhle z nich vycházejí múzy i hrůzy… „
„Zdá se, že jsme veselá parta.“
Zbývá ještě napsat, co pro nás znamená komunitní divadlo. Ve zkratce lze říci, že je to divadlo o komunitě, s komunitou a pro komunitu. Komunitu vztahujeme k Jablonnému v Podještědí a její součástí jsou jistě obyvatelé současní i minulí, živí, ale svým způsobem i mrtví, snad i budoucí. A taky místa a příběhy, věci, zvířata, myšlenky, vzpomínky či plány, krajiny, domy... Komunita existuje pouze tehdy, je-li neustále každodenně utvářena jemným předivem vztahů, citů a praktického vztahování se ke… komunitě. Práce na společném divadelním představení vytváří či ukazuje jistou tvář komunity. Kreativní proces poskytuje čas a prostor zkoumat, jaká komunita vlastně jsme či nejsme. Zažít komunitu jinak než běžně. Divadelní projekt otevírá možnosti něco pro komunitu udělat a uvědomit si, co by potřebovala, co bychom potřebovali.
Projekt vznikl za podpory Česko-německého fondu budoucnosti a Nadace Via ČSOB Era, nositelem grantu je o.s. Centrum svaté Zdislavy, partnerem je Klášter dominikánů v Jablonném v Podještědí. Bližší informace, fotografie a videa najdete na www.kvetenvjablonnem.webnode.cz.
Osoby a obsazení:
Gabriela Kreuzová, roz. Veverková – Barbora Spalová
Karl Kreuz – Karel Spal
Hermann Kreuz – Eliáš Spal, Samuel Spal, Karel Spal
Emilie Kreuz – Vlasta Halbová
Franz Kreuz - Karel Halba
Paul Kreuz – Detlef Groesler
Josef Novák – Josef Egert
Marta Nováková – Iveta Hotovcová
pionýrský vedoucí, příslušník gestapa, člen revolučních gard, dozorčí na vojně - Mirek Sodomka
malíř František Frehling - Michal Biganovský
sekretářka MNV Lucie – Jana Lapková
Petr – Jakub Vlček
Paní Goldsteinová – Daniela Nosková
svatebčané a pionýři – Shalom Raichová, Miriam Raichová, Anna Holubová, Natálie Štefanová, Amálie Horáková, Eliška Žantová, Šimon Žanta, Jakub Andreas, Sofie Spalová, Sára Spalová, Eliáš Spal, Samuel Spal, Filip Pavlík, Veronika Kosařová
Světelný design: Jan K. Rolník
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.