ZAJÍC, Vladimír: Mátový nebo citrón?, DS OB Velká Bystřice, recenze, KP Hanácký divadelní máj Němčice nad Hanou 2012
DSOB Velká Bystřice: MÁTOVÝ NEBO CITRON – Patrick Haudecoeur, Danielle Navaro-Haudecoeur
Vladimír Zajíc
V poslední době narostla obliba titulu Mátový nebo citron, který je – nutno přiznat – poněkud slabým odvarem slavnějších a tematicky zásadně propracovanějších komedii z divadelního prostředí, jako jsou Bez roucha či Divadelní komedie. Navíc se v tomto titulu ukrývá past, neboť inscenátoři se mohou domnívat, že „nešikovnost a neumětelství“ postav daná textem snáz zakryje nedostatky toho, kterého herce nebo souboru. Není většího omylu, neboť jak ubíhá čas příběhu, ubíhá i čas, kdy soubor může vyhořet.
Všech možných úskalí si byl vědom režisér Bystřických divadelníků Tomáš Hradil, a skvěle otevírá příběh z generálkového týdne, poněkud už unaveného ansáblu, dopsanou situací a postavou. (Jo, a o přestávce se publikem prodírají prodavači eskyma, což je nápad, který není ani na chvíli od věci.) Nová je situace s technickým personálem, kdy dva bedňáci velmi pečlivě, na centimetry knop, rozmisťují po scéně mobiliář výpravy, přičemž některé důležité rekvizity, např. obraz, odbudou otrhaným kusem papundeklu. Postavou navíc je role nápovědy, který tím, že je zpočátku postaven co záskok za primadonu vedle Juliena, zamezí možnému pocitu diváka, že je svědkem čehosi nepatřičného. To vše pak dotaženo pidisituací mezi Julienem, Nápovědou a Sofií, když ta konečně dorazí na zkoušku, neboť hrdina náhle neví kdy a s kým a proč má vést dialog. Co se týče pánské a dámské šatny, je zde viditelný rozdíl mezi naplněním dramaturgicko-režijní koncepce. Pánové vyhrávají na unt gagy všeho druh, ať už ty jemné pouze jen a jen pro postavu, nebo ve větším gestu v situacích. Dámy samozřejmě nic nekazí, ale samy sebe „drží poněkud na uzdě“, takže „vášeň“ jejich dramatických osob má ještě rezervy.
Shrnuto – postavy jsou vyložené a jejich jednání motivované, situace v mizanscénách mají tematické gesto, takže inscenace se jeví jasně ukotvená, a jednotlivá představení by neměla vykazovat výkyvy. Ne, že by nebylo co na stávajícím tvaru vylepšovat, především tehdy, když je inscenace ve všech svých složkách dobře vystavěna. Takže z těch drobných nedostatků připomenu strkání do Juliena (na zkoušce), které vybočuje mimo rámec zvolené stylizace, nebo (již o představení) příliš exponovaný gag jak technika dodá Richardovi zapomenuté náušnice, kdy v tomto případě by méně bylo více. Z těch větších, zatím nerealizovaných možností (to víte, jak se inscenace povede – vědomě povede – hned stoupají nároky připomínek) je nedostatek v zobrazení tlaku času, který ansámbl žene k premiéře. Dále se nabízejí zajímavé situace v první polovině, ve vztazích mezi herci (herci dle textu) v rovině „civilní reality“, jejich animozity, nešvary, škodolibosti - ty by následně zážitku z představení dodaly další kopec šlehačky. Platí totiž axiom, že by tyto vztahy ze „zkoušky“ zůstaly jako rastr ve vědomí diváků, a přešly by latentně do „premiéry“, takže by ochucovaly zážitek ze situací. Připomenu jen tu nejdůležitější: rivalita herců hrající manželský pár, rivalita evidentní při „zkoušce“, je pak ochucena závěrem, kdy při „premiéře“ má náhle jeden z nich v rukou nabitý revolver. Příkladů takovýchto prostupu mezi prvním a druhým obrazem by se samozřejmě našlo mnohem více.
Ale je Bystřických, zda podniknou tento krok – představení totiž šlape a tak je nutno dobře rozvážit, zda další vylepšení (které může inscenaci pozvednout) náhodou daný stav neznejistí. Ale ať už se Tomáš a soubor rozhodne jakkoli, přeji upřímně ZLOMTE VAZ!
Vladimír Zajíc
V poslední době narostla obliba titulu Mátový nebo citron, který je – nutno přiznat – poněkud slabým odvarem slavnějších a tematicky zásadně propracovanějších komedii z divadelního prostředí, jako jsou Bez roucha či Divadelní komedie. Navíc se v tomto titulu ukrývá past, neboť inscenátoři se mohou domnívat, že „nešikovnost a neumětelství“ postav daná textem snáz zakryje nedostatky toho, kterého herce nebo souboru. Není většího omylu, neboť jak ubíhá čas příběhu, ubíhá i čas, kdy soubor může vyhořet.
Všech možných úskalí si byl vědom režisér Bystřických divadelníků Tomáš Hradil, a skvěle otevírá příběh z generálkového týdne, poněkud už unaveného ansáblu, dopsanou situací a postavou. (Jo, a o přestávce se publikem prodírají prodavači eskyma, což je nápad, který není ani na chvíli od věci.) Nová je situace s technickým personálem, kdy dva bedňáci velmi pečlivě, na centimetry knop, rozmisťují po scéně mobiliář výpravy, přičemž některé důležité rekvizity, např. obraz, odbudou otrhaným kusem papundeklu. Postavou navíc je role nápovědy, který tím, že je zpočátku postaven co záskok za primadonu vedle Juliena, zamezí možnému pocitu diváka, že je svědkem čehosi nepatřičného. To vše pak dotaženo pidisituací mezi Julienem, Nápovědou a Sofií, když ta konečně dorazí na zkoušku, neboť hrdina náhle neví kdy a s kým a proč má vést dialog. Co se týče pánské a dámské šatny, je zde viditelný rozdíl mezi naplněním dramaturgicko-režijní koncepce. Pánové vyhrávají na unt gagy všeho druh, ať už ty jemné pouze jen a jen pro postavu, nebo ve větším gestu v situacích. Dámy samozřejmě nic nekazí, ale samy sebe „drží poněkud na uzdě“, takže „vášeň“ jejich dramatických osob má ještě rezervy.
Shrnuto – postavy jsou vyložené a jejich jednání motivované, situace v mizanscénách mají tematické gesto, takže inscenace se jeví jasně ukotvená, a jednotlivá představení by neměla vykazovat výkyvy. Ne, že by nebylo co na stávajícím tvaru vylepšovat, především tehdy, když je inscenace ve všech svých složkách dobře vystavěna. Takže z těch drobných nedostatků připomenu strkání do Juliena (na zkoušce), které vybočuje mimo rámec zvolené stylizace, nebo (již o představení) příliš exponovaný gag jak technika dodá Richardovi zapomenuté náušnice, kdy v tomto případě by méně bylo více. Z těch větších, zatím nerealizovaných možností (to víte, jak se inscenace povede – vědomě povede – hned stoupají nároky připomínek) je nedostatek v zobrazení tlaku času, který ansámbl žene k premiéře. Dále se nabízejí zajímavé situace v první polovině, ve vztazích mezi herci (herci dle textu) v rovině „civilní reality“, jejich animozity, nešvary, škodolibosti - ty by následně zážitku z představení dodaly další kopec šlehačky. Platí totiž axiom, že by tyto vztahy ze „zkoušky“ zůstaly jako rastr ve vědomí diváků, a přešly by latentně do „premiéry“, takže by ochucovaly zážitek ze situací. Připomenu jen tu nejdůležitější: rivalita herců hrající manželský pár, rivalita evidentní při „zkoušce“, je pak ochucena závěrem, kdy při „premiéře“ má náhle jeden z nich v rukou nabitý revolver. Příkladů takovýchto prostupu mezi prvním a druhým obrazem by se samozřejmě našlo mnohem více.
Ale je Bystřických, zda podniknou tento krok – představení totiž šlape a tak je nutno dobře rozvážit, zda další vylepšení (které může inscenaci pozvednout) náhodou daný stav neznejistí. Ale ať už se Tomáš a soubor rozhodne jakkoli, přeji upřímně ZLOMTE VAZ!
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.