ZAJÍC, Vladimír: Jiříkovo vidění, Morkovští ochotníci, recenze, KP Hanácký divadelní máj Němčice nad Hanou 2012

Morkovští ochotníci: JIŘÍKOVO VIDĚNÍ aneb skutečný příběh pouti peklem i rájem za dosažení očisty duše – dle J.K. Tyla a věnováno Marii Tylové v Morkovicích pohřbené

Vladimír Zajíc

Divadelníci z Morkovic překvapili, což u nich není nic neobvyklého, a nutno dodat, že zase velmi dobře. Doba skučí belhaje s klouby vymknutými a tak je evidentní, že publikum všech věkových kategorií spíše vyhledává uvolnění a relaxaci ve sféře komediální, oddechové. Tento fakt je konstatováním stavu, a týká se divadel jak amatérských tak profesionálních. Proto každé vybočení z trendu zábavnosti je signálem možné proměny vnímání časoprostoru tvůrci, a snad i prvních signálů proměny stavu společnosti obecně. Pouhým signálem, samozřejmě, a možná, či určitě, víc přáním než realitou. Ale - ve spojení s Tylem, autorem českých dramatických textů a stvořitelem obou vln českého divadla ve smyslu ustavení jeho komunikačního tvarosloví sahajících až do dnešních časů, není možné tento signál nezmínit.

Tylovo JIŘÍKOVO VIDĚNÍ patří do žánru báchorek, přes které bylo možno snadněji vyjádřit politické názory na dobu, a také nabízely morální úběžník v podobě odlehčeného typu morality, neboť kuplety postihující společenské nešvary byly nedílnou částí textu. Morkovští zachovali báchorečnost autorova textu ve smyslu snadného procházení časoprostorem a společenskými vrstvami, které naplňuje a zároveň eliminuje hrdinovo přání být bohatý. I když rezignovali na kuplety, udrželi rovinu politickou, neboť ji dostatečně nahradili výpravou, hudbou, a když se dařilo tak i v dramatických osobách, v jejichž jednání bylo možno zahlédnout osobnostní postoj toho kterého herce na konání jím ztvárňované postavy. Taktéž Tylem prezentované partnerské vztahy jako veledůležité pro bytí – vztah a muže a ženy – byl důsledně zachován. Úpravou na jednu stranu morkovští přiblížili „starší“ text současnému diváku, na stranu druhou posílili jeho aspekty „morality“, ale naštěstí ne vztyčeným ukazováčkem, ale spíše ušklíbnutím, jak se to má s bezmyšlenkovitým pinožením se za mamonem a VIP postavením ve společnosti. Tento nadhled by však mohl být proveden důsledněji, ať už posílením typu významového zcizení viz „tango“, úšklebek nad přípravou falešného hráče, nebo důslednějším tvaroslovím kostýmní složky, která ve vidění prvním je u Bonifáce a Wágnerové i ostatních výrazná, ale ne u všech herecky zpracovaná. Nepřesné jsou (aspoň zde na festivalu) aktšlusy jednotlivých vidění, které trvají nejméně dvakrát tak dlouho než by měly. Jak vidno stále se zabývám celkem, neboť přes jisté problémy - jako je neurčitost či spíše nevyrovnanost vážné a komické složky – jde o počin divadelně pozoruhodný. Ale dobrá, přece jen něco, co objasnění přemyšlení o divadle a myšlení divadlem morkovských ochotníků. První se týká chvíle, kdy na začátku Severin přes kouzelný nápoj provede oddělení duše od těla Jiříka. Divadelní realizace je neskutečně silná a dech beroucí, neboť se děje teď a tady, ne přes filmové médium, a proto zasáhne zážitkem divadelním i osobním. Druhý se týká konce, neboť morkovští báchorku doladili principem kruhového dramatu. Jestliže se na počátku přes spánek a nápoj vydává do labyrintu světa a duše pracovitý člověk, který není spokojen se stavem společnosti, v němž konečně nabytá svoboda a demokracie (to je dáno už Tylem) neumožňuje poctivou prací dosáhnout cíle; tak na konci usíná a cestu se vydá člověk líný, povrchní, samolibý, hloupý… Inu, ne zrovna libá vyhlídka českého národa.