STROTZER, Milan: Neználek ve Slunečním městě, Divadelní studio V Brno, recenze, KP Hanácký divadelní máj Němčice nad Hanou 2012
Divadelní studio V Brno
Nikolaj Nikolajevič Nosov, Pavel Gejduš: Neználek ve Slunečním městě
Milan Strotzer
Divadelní studio V Brno uvedlo na Hanáckém divadelním máji 2012 svou inscenaci dramatizace vybraných epizod z knihy sovětského autora Nikolaje Nikolajeviče Nosova Neználek ve Slunečním městě. Nosovova knížka pro děti vyšla jako druhá část trilogie o Neználkovi v roce 1958. Není divu, že je silně poznamenána dobou a místem vzniku. Má nejen naddimenzované didaktické rysy, ale také odráží vládnoucí ideologii v zemi svého vzniku, policejního státu, v němž je chování občanů kontrolováno všudypřítomným okem policie prostřednictvím nejmodernější techniky.
Dramatizace Pavla Gajduše nemohla tyto aspekty výchozí předlohy dost dobře zcela pominout, nicméně svou úsporností a věcností připravila dobrý základ pro vznik inscenace založené na principu hravosti. Gajdušův scénář, nezahlcený dalšími příběhovými liniemi a odbočkami, jak je tomu u Nosova, nabízí možnost k tvořivému rozehrání situací jednoduchého příběhu, jehož časové proporce jsou adekvátní dětskému publiku nižšího školního věku, respektive i dětem předškolním. Skýtá také možnost upozadit didaktičnost a poněkud pochybené premisy původní předlohy.
Inscenace je otevřena způsobem, který Gajdušova dramatizace nabízí. S vynalézavou hravostí zprostředkuje vydání se na cestu automobilem za poznáním, svým způsobem i tuto cestu samu. Bohužel, po příjezdu do Slunečního města je nastolený princip hravosti až na výjimky opuštěn a inscenace se ubírá cestou ilustrace a reprodukce textu. Řada situací není režijně vyložena tak, aby byl zřejmý jejich obsah. Vše je jakoby stejně důležité, a tak některá klíčová dějová fakta utonou v záplavě slov a aranžmá postav na jevišti, které postrádá významotvornou dimenzi. Zdvojený závěr hry postrádá jakoukoliv logiku. Poslání hry zůstává přinejmenším problematické a nezřetelné. Tedy pokud nebylo cílem zvednout „didaktický prst“ a přitakat režimu policejního státu.
Celkový dojem z inscenace je nanejvýš rozpačitý, a to navzdory skutečnosti, že celý kolektiv souboru disponuje nemalou hereckou vybaveností. Zdá se, že se Pavlu Gajdušovi dařilo více při přípravě inscenace, než při její realizaci.
Nikolaj Nikolajevič Nosov, Pavel Gejduš: Neználek ve Slunečním městě
Milan Strotzer
Divadelní studio V Brno uvedlo na Hanáckém divadelním máji 2012 svou inscenaci dramatizace vybraných epizod z knihy sovětského autora Nikolaje Nikolajeviče Nosova Neználek ve Slunečním městě. Nosovova knížka pro děti vyšla jako druhá část trilogie o Neználkovi v roce 1958. Není divu, že je silně poznamenána dobou a místem vzniku. Má nejen naddimenzované didaktické rysy, ale také odráží vládnoucí ideologii v zemi svého vzniku, policejního státu, v němž je chování občanů kontrolováno všudypřítomným okem policie prostřednictvím nejmodernější techniky.
Dramatizace Pavla Gajduše nemohla tyto aspekty výchozí předlohy dost dobře zcela pominout, nicméně svou úsporností a věcností připravila dobrý základ pro vznik inscenace založené na principu hravosti. Gajdušův scénář, nezahlcený dalšími příběhovými liniemi a odbočkami, jak je tomu u Nosova, nabízí možnost k tvořivému rozehrání situací jednoduchého příběhu, jehož časové proporce jsou adekvátní dětskému publiku nižšího školního věku, respektive i dětem předškolním. Skýtá také možnost upozadit didaktičnost a poněkud pochybené premisy původní předlohy.
Inscenace je otevřena způsobem, který Gajdušova dramatizace nabízí. S vynalézavou hravostí zprostředkuje vydání se na cestu automobilem za poznáním, svým způsobem i tuto cestu samu. Bohužel, po příjezdu do Slunečního města je nastolený princip hravosti až na výjimky opuštěn a inscenace se ubírá cestou ilustrace a reprodukce textu. Řada situací není režijně vyložena tak, aby byl zřejmý jejich obsah. Vše je jakoby stejně důležité, a tak některá klíčová dějová fakta utonou v záplavě slov a aranžmá postav na jevišti, které postrádá významotvornou dimenzi. Zdvojený závěr hry postrádá jakoukoliv logiku. Poslání hry zůstává přinejmenším problematické a nezřetelné. Tedy pokud nebylo cílem zvednout „didaktický prst“ a přitakat režimu policejního státu.
Celkový dojem z inscenace je nanejvýš rozpačitý, a to navzdory skutečnosti, že celý kolektiv souboru disponuje nemalou hereckou vybaveností. Zdá se, že se Pavlu Gajdušovi dařilo více při přípravě inscenace, než při její realizaci.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.