ZEMANČÍKOVÁ, Alena: Zamyšlení nad Šrámkovým Pískem 2012. AS 3/2012, s. 40-42.
Zamyšlení nad Šrámkovým Pískem 2012
Na letošním Šrámkově Písku, který je přehlídkou experimentujícícho divadla, zaznělo, že konformně konzumní svět divadelních institucí je prostorem, vůči němuž se amatérské divadlo vymezuje nejen svými tématy, ale především svou vlastní existencí. Amatérské divadlo má dnes hlavně jedinečnou svobodu toho, že se nemusí podřizovat tlaku pravidelného provozu, nemusí vyúčtovávat granty ani zodpovídat se z návštěvnosti a vyčíslovat v procentech soběstačnost. Není institucí s nejrůznějšími závazky. Svou hmotnou existenci řeší amatérští divadelníci jinak. Tak se setkáváme s inscenacemi, které jsou vynikající, jejich tvůrci suverénně ovládají herecké i režijní umění, často jsou v něm i vyškoleni, ale nejsou součástí toho nelítostného provozu, který u nás zavládl.
Nač přijde telefonát do Arabských emirátů
Divadlo Kámen z Prahy hraje pravidelně v Karlíně poblíž Invalidovny. Jeho režisér, autor a spiritus agens Petr Macháček pečlivě a pracně buduje důmyslné konstrukce svých textů, na jevišti je pak ještě důmyslněji inscenuje a rozvíjí s pevně vedenými herci. Základem je vždy v podstatě absurdní každodenní situace: ve hře Ras el Chajma jde o to, že dívka ztratí mobil, řekne to matce, nedaří se jí ho zablokovat, zavolá na své číslo, telefon zvedne muž, který nám celý ten příběh vypráví a který její mobil našel, a telefon jí vrátí. Vtip je ovšem jednak v jazyce – text sestává z vět plných opakování plevelných slovíček, z té nicnesdělující slovní hmoty, kterou spolu běžně hovoříme, a jednak v celkové kompozici kusu. Střetává se v něm princip vyprávění a dialogu – přičemž stejný dějový úsek je vyprávěn i sehrán. Dále do hry vstupují podivné úkazy, jako například muž se žlutou krabicí, které nemají souvislost s ničím, a improvizované polosrozumitelné pasáže, z jejichž zachycených zlomků divák nabývá podezření, že přece jenom nějaké místo v ději ten muž s krabicí snad má. A přes tyto dialogy dokonale profesionálně hrají dva hudebníci na klarinety. Výsledek je vynikající, přesně nastudovaná i zahraná inscenace, v níž jednotliví herci ohromují disciplínou a suverénně improvizují, kde je na svém místě i barva nožiček brýlí jedné z hereček a přitom je vše jednoduché a navenek prosté. Divácký zážitek se podobá zážitku z hudby, také je značně abstraktní. Kromě toho však upozorňuje na banální obtíže lidské existence i nabízí docela nadějný pohled do života – vždyť telefon se dívce vrátí a jeho nálezce si do žádných Arabských emirátů na její účet nezavolá.
Evropský mýtus u stolu
Geisslers Hofcomoedinten je soubor herců s profesionálním školením, kteří se scházejí k práci na inscenacích, tak či onak reflektujících a rozvíjejících barokní tradici české (evropské) kultury. Barokní zadání je velmi volné a také jejich inscenace jsou velice různé – vloni to například bylo zastávkové, mansionové divadlo na motivy ze života svatého Ambrože, hrané výlučně v kostelích. Letos to je variace na Dona Juana, k níž záminkou se stal nález textového zlomku východočeské loutkové hry z roku 1770.
Podtitul „strassliwi hodovani“ je v inscenaci vzat vážně, v předvečer lidové svatby navštíví nevěstu její kamarádky, provdané do různých zemí (v nichž byla nějak zpracována juanovská legenda) a během předsvatebního večera jedna po druhé předestřou tak neblahou podobu soužití s mužem, že Anežku totálně připraví o iluze a jejímu milému Martinovi předznamenají nešťastné manželství. Kamarádky jsou vlastně zosobněním oné „státuje“, chceme-li komtura, který Juana stáhne do pekel a potrestá ho za jeho rouhání. Sama jevištní postava Juana – ženicha Martina – ovšem nestojí za tu námahu, pomsta je vykonána na mýtu, na všem, co fenomén mužské nadřazenosti vůči ženám obsahuje.
Režisér Petr Hašek vybudoval strukturu inscenace velice důmyslně – pracuje se s fenoménem telenovely, která běží v televizích všech evropských zemí, z nichž kamarádky přicházejí (Itálie, Francie, Německo a Španělsko), jen česká nevěsta Anežka ji nezná. K příběhům jednotlivých kamarádek znějí lidové písně, krásně zaranžované a zazpívané a capella
(působivost těchto scén je např. pro autory komerčních muzikálů zcela nedostupná), barokní hra se cituje v travestujícím podání, Hanswurst, Juanův sluha, představovaný herečkou, jež hraje kamarádku provdanou do Německa, je tvořen skutečným uzeným párkem. Inscenace je poetická, groteskní, dojemná i krutá a ve svém vyznění zcela originální: Don Juan jako vesnický mladík, nesmyslný relikt patriarchální morálky, je zničen svými obětmi prostřednictvím nevěsty, aniž sám hraje sebeméně aktivní roli.
Geisslers Hofcomoedianten můžeme poslední dobou vídat ve Studiu divadla ABC v Praze, kromě barokních slavností na Kuksu. Inscenace svou důslednou koncepcí, perfektním provedením a hloubkou výkladu vysoko převyšuje komerční letní shakespearovské hraní na Pražském hradě a jiné podobné atrakce s klasikou a byla by ozdobou i diskusním tématem každého – i mezinárodního – divadelního festivalu. Z důvodů, o nichž její tvůrci vědí své, aspiruje na amatérský Jiráskův Hronov. Je na dramaturgických radách dalších přehlídek, zda obraz našeho divadelnictví obohatí o dnes už mnohaletou uměleckou produkci souboru Geisslers Hofcomoedianten, zajímavější než mnohé, co je běžně v divadlech k vidění.
Hospodské komediantství a jeho Idolls
Jiří Jelínek je tvůrcem postavičky Fagi, která provází jako něžný miniaturní komiks každé číslo Divadelních novin. Kromě toho je to bytostný komediant, nekompatibilní s konvenčním divadelnictvím (loutkářství v to zahrnujíc). Jeho (a Divadla DNO) poetika míří k lidovému publiku, k tomu, které spíš sedí v hospodě nebo je na diskotéce než k tomu u televize. Inscenace Idolls hraje o popových pseudoidolech a jejich ctitelkách a Jiří Jelínek se v ní opírá o herectví Johany Vaňousové, vystudované (loutko) herečky. Jejich společnou energii vyvažuje třetí hráč, kytarista Michal Dalecký v roli anti-idola, co se nemusí o nic snažit (zatím co „idols“ se mohou přetrhnout a překřiknout, aby si zachovali pozornost a přízeň). Divadlo Dno a Na cucky v této své inscenaci hraje o každodennosti teenagerů způsobem, který je prostý jako jejich problémy, ale okouzluje nasazením i dovedností – Johana Vaňousová zpívá (i vypadá) krásně, mnohem lépe než mnohé ikony popkultury. Na rozdíl od umělých idolů (fakt, podívejte se někdy na Hlas Česko-Slovenska) jsou to kumštýři s nadhledem i vcítěním, reflektující nejjednodušší formy kultury bez výsměchu, jen s jistým politováním a otazníkem na konci. Jejich inscenaci svědčí kluby a hospody – snad jsou tam zváni.
Zlatá rybka z kaluže
Hana Voříšková se svojí Zlatou rybkou, k níž jí hraje na basu Matěj Pospíšil, vytvořila svůj příběh z hlíny a trávy původně na lesní cestě v louži. Dnes je z něj krátká antropologická pohádka nejen o tom, že člověk nemá chtít víc, než co mu přísluší, ale poněkud i o tom, že když z neprávem nabytého místa spadne, už to není on, přetrhá si kořeny a z člověka spjatého s přírodou, k němuž chycená ryba promlouvá, stane se pouhým obstaravatelem obživy. Inscenace O zlaté rybce je naprosto harmonickým dílem, celá bytost i činnost herečky a výtvarnice odpovídá tématu a jeho provedení, není v ní nic nepřirozeného, takhle si skutečně může hrát každý.
I Hana Voříšková je známá jako minimalistická výtvarnice, její jednoduché kresby vystihují, že člověk potřebuje mnohem méně, než si sám myslí. Na to zapomínáme nejen z vlastní vůle, ale jsme i manipulováni, abychom se chovali jako rybářova žena. A není poetičtějšího a mírnějšího způsobu, jak to říci, než ten, jakým pracuje Hana Voříšková.
Salón odmítnutých
Ne všechny inscenace Šrámkova Písku se dostanou na Jiráskův Hronov. Alespoň za zmínku rozhodně stojí soustavná činnost souboru Dred z Náchoda, který předvedl další ze svých inscenací vycházejících z obřadu a zamyšlení nad základními věcmi člověka – tentokrát to bylo v inscenaci Ikonanta pohřeb. Zmíněný Láhor Soundsystém se pokusil ve své ansámblové improvizaci vyslovit k tomu, jak se cítíme dvacet let po převratu v listopadu 1989. Zvolili k tomu prostředí hudebního klubu v provinciálním městečku na Moravě a jistý esoterický moment jasného zření budoucnosti. Diskuse po jejich inscenaci odhalila, jak ideologicky přistupujeme k otázkám demokracie a svobody a nastolila diskurs, v němž, jak doufám, budeme ještě pokračovat v dalších letech. Konkrétní představení se však příliš nevydařilo – v tom je riziko improvizace. Soubor Tiarius z České Třebové se pokusil na základě veršů Lubora Kasala z jeho sbírky Orangutan v továrně o divadelní experiment, při němž zavře diváky do klece bez možnosti úniku. Odezva v Písku ukázala, že situace, která by měla vést k hlubšímu pochopení a většímu soustředění na sdělované texty, má opačný účinek. Souboru nesvědčilo ani hraní v prostoru kostela, kde některé pasáže působily nezáměrně rouhavě. Tvůrci však předvedli pevný inscenační úmysl i názor a jejich vůle k alternativě vůči standardním divadelním postupům dodala letošnímu festivalu Šrámkův Písek dynamiku a říz.
Letos zesnulý rozhlasový teoretik a režisér Jiří Hraše říkával, že amatérské divadlo funguje vždycky, protože je vždycky výrazem komunitního usilování, vespolným dílem, prolamujícím banalitu všednosti a umožňujícící existenciální přesah bez závislosti na uměleckém výsledku. Má své vášnivé příznivce, kteří ho podporují. Když to tak vezmu, divadlo profesionální má mnohem těžší situaci.
Alena Zemančíková
dramaturgyně Českého rozhlasu
Na letošním Šrámkově Písku, který je přehlídkou experimentujícícho divadla, zaznělo, že konformně konzumní svět divadelních institucí je prostorem, vůči němuž se amatérské divadlo vymezuje nejen svými tématy, ale především svou vlastní existencí. Amatérské divadlo má dnes hlavně jedinečnou svobodu toho, že se nemusí podřizovat tlaku pravidelného provozu, nemusí vyúčtovávat granty ani zodpovídat se z návštěvnosti a vyčíslovat v procentech soběstačnost. Není institucí s nejrůznějšími závazky. Svou hmotnou existenci řeší amatérští divadelníci jinak. Tak se setkáváme s inscenacemi, které jsou vynikající, jejich tvůrci suverénně ovládají herecké i režijní umění, často jsou v něm i vyškoleni, ale nejsou součástí toho nelítostného provozu, který u nás zavládl.
Nač přijde telefonát do Arabských emirátů
Divadlo Kámen z Prahy hraje pravidelně v Karlíně poblíž Invalidovny. Jeho režisér, autor a spiritus agens Petr Macháček pečlivě a pracně buduje důmyslné konstrukce svých textů, na jevišti je pak ještě důmyslněji inscenuje a rozvíjí s pevně vedenými herci. Základem je vždy v podstatě absurdní každodenní situace: ve hře Ras el Chajma jde o to, že dívka ztratí mobil, řekne to matce, nedaří se jí ho zablokovat, zavolá na své číslo, telefon zvedne muž, který nám celý ten příběh vypráví a který její mobil našel, a telefon jí vrátí. Vtip je ovšem jednak v jazyce – text sestává z vět plných opakování plevelných slovíček, z té nicnesdělující slovní hmoty, kterou spolu běžně hovoříme, a jednak v celkové kompozici kusu. Střetává se v něm princip vyprávění a dialogu – přičemž stejný dějový úsek je vyprávěn i sehrán. Dále do hry vstupují podivné úkazy, jako například muž se žlutou krabicí, které nemají souvislost s ničím, a improvizované polosrozumitelné pasáže, z jejichž zachycených zlomků divák nabývá podezření, že přece jenom nějaké místo v ději ten muž s krabicí snad má. A přes tyto dialogy dokonale profesionálně hrají dva hudebníci na klarinety. Výsledek je vynikající, přesně nastudovaná i zahraná inscenace, v níž jednotliví herci ohromují disciplínou a suverénně improvizují, kde je na svém místě i barva nožiček brýlí jedné z hereček a přitom je vše jednoduché a navenek prosté. Divácký zážitek se podobá zážitku z hudby, také je značně abstraktní. Kromě toho však upozorňuje na banální obtíže lidské existence i nabízí docela nadějný pohled do života – vždyť telefon se dívce vrátí a jeho nálezce si do žádných Arabských emirátů na její účet nezavolá.
Evropský mýtus u stolu
Geisslers Hofcomoedinten je soubor herců s profesionálním školením, kteří se scházejí k práci na inscenacích, tak či onak reflektujících a rozvíjejících barokní tradici české (evropské) kultury. Barokní zadání je velmi volné a také jejich inscenace jsou velice různé – vloni to například bylo zastávkové, mansionové divadlo na motivy ze života svatého Ambrože, hrané výlučně v kostelích. Letos to je variace na Dona Juana, k níž záminkou se stal nález textového zlomku východočeské loutkové hry z roku 1770.
Podtitul „strassliwi hodovani“ je v inscenaci vzat vážně, v předvečer lidové svatby navštíví nevěstu její kamarádky, provdané do různých zemí (v nichž byla nějak zpracována juanovská legenda) a během předsvatebního večera jedna po druhé předestřou tak neblahou podobu soužití s mužem, že Anežku totálně připraví o iluze a jejímu milému Martinovi předznamenají nešťastné manželství. Kamarádky jsou vlastně zosobněním oné „státuje“, chceme-li komtura, který Juana stáhne do pekel a potrestá ho za jeho rouhání. Sama jevištní postava Juana – ženicha Martina – ovšem nestojí za tu námahu, pomsta je vykonána na mýtu, na všem, co fenomén mužské nadřazenosti vůči ženám obsahuje.
Režisér Petr Hašek vybudoval strukturu inscenace velice důmyslně – pracuje se s fenoménem telenovely, která běží v televizích všech evropských zemí, z nichž kamarádky přicházejí (Itálie, Francie, Německo a Španělsko), jen česká nevěsta Anežka ji nezná. K příběhům jednotlivých kamarádek znějí lidové písně, krásně zaranžované a zazpívané a capella
(působivost těchto scén je např. pro autory komerčních muzikálů zcela nedostupná), barokní hra se cituje v travestujícím podání, Hanswurst, Juanův sluha, představovaný herečkou, jež hraje kamarádku provdanou do Německa, je tvořen skutečným uzeným párkem. Inscenace je poetická, groteskní, dojemná i krutá a ve svém vyznění zcela originální: Don Juan jako vesnický mladík, nesmyslný relikt patriarchální morálky, je zničen svými obětmi prostřednictvím nevěsty, aniž sám hraje sebeméně aktivní roli.
Geisslers Hofcomoedianten můžeme poslední dobou vídat ve Studiu divadla ABC v Praze, kromě barokních slavností na Kuksu. Inscenace svou důslednou koncepcí, perfektním provedením a hloubkou výkladu vysoko převyšuje komerční letní shakespearovské hraní na Pražském hradě a jiné podobné atrakce s klasikou a byla by ozdobou i diskusním tématem každého – i mezinárodního – divadelního festivalu. Z důvodů, o nichž její tvůrci vědí své, aspiruje na amatérský Jiráskův Hronov. Je na dramaturgických radách dalších přehlídek, zda obraz našeho divadelnictví obohatí o dnes už mnohaletou uměleckou produkci souboru Geisslers Hofcomoedianten, zajímavější než mnohé, co je běžně v divadlech k vidění.
Hospodské komediantství a jeho Idolls
Jiří Jelínek je tvůrcem postavičky Fagi, která provází jako něžný miniaturní komiks každé číslo Divadelních novin. Kromě toho je to bytostný komediant, nekompatibilní s konvenčním divadelnictvím (loutkářství v to zahrnujíc). Jeho (a Divadla DNO) poetika míří k lidovému publiku, k tomu, které spíš sedí v hospodě nebo je na diskotéce než k tomu u televize. Inscenace Idolls hraje o popových pseudoidolech a jejich ctitelkách a Jiří Jelínek se v ní opírá o herectví Johany Vaňousové, vystudované (loutko) herečky. Jejich společnou energii vyvažuje třetí hráč, kytarista Michal Dalecký v roli anti-idola, co se nemusí o nic snažit (zatím co „idols“ se mohou přetrhnout a překřiknout, aby si zachovali pozornost a přízeň). Divadlo Dno a Na cucky v této své inscenaci hraje o každodennosti teenagerů způsobem, který je prostý jako jejich problémy, ale okouzluje nasazením i dovedností – Johana Vaňousová zpívá (i vypadá) krásně, mnohem lépe než mnohé ikony popkultury. Na rozdíl od umělých idolů (fakt, podívejte se někdy na Hlas Česko-Slovenska) jsou to kumštýři s nadhledem i vcítěním, reflektující nejjednodušší formy kultury bez výsměchu, jen s jistým politováním a otazníkem na konci. Jejich inscenaci svědčí kluby a hospody – snad jsou tam zváni.
Zlatá rybka z kaluže
Hana Voříšková se svojí Zlatou rybkou, k níž jí hraje na basu Matěj Pospíšil, vytvořila svůj příběh z hlíny a trávy původně na lesní cestě v louži. Dnes je z něj krátká antropologická pohádka nejen o tom, že člověk nemá chtít víc, než co mu přísluší, ale poněkud i o tom, že když z neprávem nabytého místa spadne, už to není on, přetrhá si kořeny a z člověka spjatého s přírodou, k němuž chycená ryba promlouvá, stane se pouhým obstaravatelem obživy. Inscenace O zlaté rybce je naprosto harmonickým dílem, celá bytost i činnost herečky a výtvarnice odpovídá tématu a jeho provedení, není v ní nic nepřirozeného, takhle si skutečně může hrát každý.
I Hana Voříšková je známá jako minimalistická výtvarnice, její jednoduché kresby vystihují, že člověk potřebuje mnohem méně, než si sám myslí. Na to zapomínáme nejen z vlastní vůle, ale jsme i manipulováni, abychom se chovali jako rybářova žena. A není poetičtějšího a mírnějšího způsobu, jak to říci, než ten, jakým pracuje Hana Voříšková.
Salón odmítnutých
Ne všechny inscenace Šrámkova Písku se dostanou na Jiráskův Hronov. Alespoň za zmínku rozhodně stojí soustavná činnost souboru Dred z Náchoda, který předvedl další ze svých inscenací vycházejících z obřadu a zamyšlení nad základními věcmi člověka – tentokrát to bylo v inscenaci Ikonanta pohřeb. Zmíněný Láhor Soundsystém se pokusil ve své ansámblové improvizaci vyslovit k tomu, jak se cítíme dvacet let po převratu v listopadu 1989. Zvolili k tomu prostředí hudebního klubu v provinciálním městečku na Moravě a jistý esoterický moment jasného zření budoucnosti. Diskuse po jejich inscenaci odhalila, jak ideologicky přistupujeme k otázkám demokracie a svobody a nastolila diskurs, v němž, jak doufám, budeme ještě pokračovat v dalších letech. Konkrétní představení se však příliš nevydařilo – v tom je riziko improvizace. Soubor Tiarius z České Třebové se pokusil na základě veršů Lubora Kasala z jeho sbírky Orangutan v továrně o divadelní experiment, při němž zavře diváky do klece bez možnosti úniku. Odezva v Písku ukázala, že situace, která by měla vést k hlubšímu pochopení a většímu soustředění na sdělované texty, má opačný účinek. Souboru nesvědčilo ani hraní v prostoru kostela, kde některé pasáže působily nezáměrně rouhavě. Tvůrci však předvedli pevný inscenační úmysl i názor a jejich vůle k alternativě vůči standardním divadelním postupům dodala letošnímu festivalu Šrámkův Písek dynamiku a říz.
Letos zesnulý rozhlasový teoretik a režisér Jiří Hraše říkával, že amatérské divadlo funguje vždycky, protože je vždycky výrazem komunitního usilování, vespolným dílem, prolamujícím banalitu všednosti a umožňujícící existenciální přesah bez závislosti na uměleckém výsledku. Má své vášnivé příznivce, kteří ho podporují. Když to tak vezmu, divadlo profesionální má mnohem těžší situaci.
Alena Zemančíková
dramaturgyně Českého rozhlasu
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.