PLOCEK, Jiří: Magický svět české loutky. K publikaci Česká loutka - Literárních noviny 2009, č. 4, s. 13.
Jiří Plocek
Magický svět české loutky
Loutkové divadlo po dědečkovi stojí na začátku příběhu, jehož vyústěním je výpravná a výtvarně neobyčejně působivá monografie Česká loutka autorů Václava a Pavla Jiráskových a Jaroslava Blechy.
Když se muzikant, literát a televizní režisér Pavel Jirásek (1963) pokoušel přes inzerát doplnit loutky do rodinného divadla, s úžasem zjistil, jaký pohádkově bohatý svět se mu otevírá. A tak mohla začít historie soukromé sbírky, jež mapuje v podstatných rysech produkci všech českých loutkářských firem do poloviny dvacátého století. Sbírek dokladujících z různých stran historii českého loutkářství je ovšem více, ať už veřejně přístupných v muzeích, či soukromých. Jejich bohatství podnítilo Pavla Jiráska, jeho bratra Václava (1965), významného fotografa, a divadelního historika Jaroslava Blechu v roce 2000 k zahájení rozsáhlého výzkumu v rámci projektu Loutka jako výtvarný artefakt, v němž se soustředili na doposud opomíjený rys českého loutkářství: jeho výraznou a ve srovnání se zahraniční loutkářskou tradicí ojedinělou výtvarnou stránku.
Čeští řezbářští mistři začali v duchu pozdně barokní tradice vytvářet od druhé poloviny osmnáctého století historii domácího loutkářství, jež zprvu přebíralo látku cizích kočovných společností, aby v průběhu devatenáctého století nabylo jasný národní charakter. Kdo by neznal legendárního Matěje Kopeckého (1775–1847) a jeho Kašpárka?
Stejně jako všeobecně populární figurky Spejbla a Hurvínka Josefa Skupy a Miloše Kirschnera, jež ovládly český dětský i dospělý svět dvacátého století. A to nejen v domovském divadélku, ale i prostřednictvím televizních obrazovek. Jenže to jsou špičky ledovce, jenž v sobě ukrývá nepřeberné množství jmen tvořících historii českého loutkářství. Monografie Česká loutka pojednává o všech důležitých aspektech tohoto fenoménu – o jeho historii, o řezbářské tradici a vůbec technologii konstrukce loutek, o slavných loutkářských rodech (Kopečtí, Maiznerové, Dubští, Kočkové, Finkové a další). Ty reprezentovaly nejprve ochotnickou podobu českého kočovného loutkového divadla, aby ve dvacátém století, v době svého postupného úpadku, přenechaly prostor rozvoji rodinného loutkového divadla a jeho spolutvůrcům, profesionálním výtvarníkům. Ti také posunuli působení loutek do světa stálých divadelních scén a filmu (z nejznámějších jmen, jež se proslavila mimo obor loutkářství, jmenujme Karla Svolinského, Jiřího Trnku, Josefa Váchala, Ondřeje Sekoru či Václava Špálu). Z kočovných kouzelníků s marionetami (to jest loutkami ovládanými shora, které jsou hlavními představiteli našeho loutkářství) se tedy postupně historie dopracovala k rodinným divadlům, jež nabyla podobu celospolečenského fenoménu, i s příslušnými popularizačními materiály. Jindřich Veselý v roce 1922 ve svém dnes úsměvně patetickém Loutkářském desateru mimo jiné píše: „I. Půvab loutky nespočívá v její velikosti (nanejvýše do 50 cm), nýbrž v ladných pohybech. II. Nevezmeš nadarmo loutky do ruky, nýbrž každé sáhnutí na loutku měj účel. ( … ) V. Nezabiješ dětí svých ani svého bližního, že bys hrál v hospodě. Čistý požitek, čistá radost z loutek prožívá se s dětmi v místnosti, kde se nepije a nekouří. ( … ) IX. Nebudeš kupovati pro rodinu ani školu ani společnost loutek cizích ani dekorací cizích…“
Co je na loutkách tak působivého, že nás stále oslovují? Od počátků lidské historie se s nimi setkáváme, nejprve v roli kultovních předmětů, poté jako se zástupnými symboly pro mnohem širší uplatnění na poli populární kultury. Hlavní charakteristiky loutky jsou zdrojem její magické moci: zjednodušení, typizace, na druhé straně však neomezená představivost v podobách. Jak píší autoři naší monografie: „Loutka nenapodobuje člověka, ale nahrazuje jej. Čím více se snaží loutka napodobit člověka, tím se stává nepravdivější.“ K tomu dodává v roce 1907 Jiří Karásek ze Lvovic: „A jaká tajemnost je v loutce! Herec chodí jako kdokoli z nás. Ale loutka pohybuje se a nevíte jak. Nemůžete rozeznati, co ji řídí. Víte jen, že je tu cosi neviditelného, záhadného. A proto, říká- li herec jen to, co může říkati kdokoli z nás, loutka může říkat tajemné věci, o nichž nevíme, kdo je říká, a o nichž víme jen, že je za nimi Tajemství.“
A právě ona magická atmosféra nechybí ani v knize Česká loutka. Pro autory byl – vedle úkolu zpracovat ucelenou monografii – zásadním především onen výrazný výtvarný prvek u českých loutek a velmi zdařile se zhostili úkolu zprostředkovat magičnost loutkového světa čtenáři, či spíše poutníkovi světem čarovně krásných a pestrých postav a kulis. Z černého pozadí vystupují na křídovém papíře plasticky pohádkové postavy, umně nasvětlené a případně i zasazené do náznaku divadelní situace. Člověk ani nemusí studovat hutný průvodní text, opatřený mnoha doplňujícími odkazy. Stačí, když si večer sedne do křesla, rozsvítí lampu a otevře knihu na kterékoli straně černě podtištěných obrazových bloků. Vstoupí do pohádkového světa a bude odměněn zážitkem, který v mém případě – i přesto, že je teprve leden – vyvolal myšlenku: výtvarná publikace roku. A je úplně jedno kterého: jestli toho uvedeného v tiráži, nebo toho, v jehož prvních dnech byla představena veřejnosti.
• Václav Jirásek, Jaroslav Blecha, Pavel Jirásek: Česká loutka, KANT, Praha 2008, 360 stran.
• Jiří Plocek je hudebník a publicista.
• Text vyšel v Literárních novinách 2009-4 na straně 13.
• Publikováno online 26.1.2009
Magický svět české loutky
Loutkové divadlo po dědečkovi stojí na začátku příběhu, jehož vyústěním je výpravná a výtvarně neobyčejně působivá monografie Česká loutka autorů Václava a Pavla Jiráskových a Jaroslava Blechy.
Když se muzikant, literát a televizní režisér Pavel Jirásek (1963) pokoušel přes inzerát doplnit loutky do rodinného divadla, s úžasem zjistil, jaký pohádkově bohatý svět se mu otevírá. A tak mohla začít historie soukromé sbírky, jež mapuje v podstatných rysech produkci všech českých loutkářských firem do poloviny dvacátého století. Sbírek dokladujících z různých stran historii českého loutkářství je ovšem více, ať už veřejně přístupných v muzeích, či soukromých. Jejich bohatství podnítilo Pavla Jiráska, jeho bratra Václava (1965), významného fotografa, a divadelního historika Jaroslava Blechu v roce 2000 k zahájení rozsáhlého výzkumu v rámci projektu Loutka jako výtvarný artefakt, v němž se soustředili na doposud opomíjený rys českého loutkářství: jeho výraznou a ve srovnání se zahraniční loutkářskou tradicí ojedinělou výtvarnou stránku.
Čeští řezbářští mistři začali v duchu pozdně barokní tradice vytvářet od druhé poloviny osmnáctého století historii domácího loutkářství, jež zprvu přebíralo látku cizích kočovných společností, aby v průběhu devatenáctého století nabylo jasný národní charakter. Kdo by neznal legendárního Matěje Kopeckého (1775–1847) a jeho Kašpárka?
Stejně jako všeobecně populární figurky Spejbla a Hurvínka Josefa Skupy a Miloše Kirschnera, jež ovládly český dětský i dospělý svět dvacátého století. A to nejen v domovském divadélku, ale i prostřednictvím televizních obrazovek. Jenže to jsou špičky ledovce, jenž v sobě ukrývá nepřeberné množství jmen tvořících historii českého loutkářství. Monografie Česká loutka pojednává o všech důležitých aspektech tohoto fenoménu – o jeho historii, o řezbářské tradici a vůbec technologii konstrukce loutek, o slavných loutkářských rodech (Kopečtí, Maiznerové, Dubští, Kočkové, Finkové a další). Ty reprezentovaly nejprve ochotnickou podobu českého kočovného loutkového divadla, aby ve dvacátém století, v době svého postupného úpadku, přenechaly prostor rozvoji rodinného loutkového divadla a jeho spolutvůrcům, profesionálním výtvarníkům. Ti také posunuli působení loutek do světa stálých divadelních scén a filmu (z nejznámějších jmen, jež se proslavila mimo obor loutkářství, jmenujme Karla Svolinského, Jiřího Trnku, Josefa Váchala, Ondřeje Sekoru či Václava Špálu). Z kočovných kouzelníků s marionetami (to jest loutkami ovládanými shora, které jsou hlavními představiteli našeho loutkářství) se tedy postupně historie dopracovala k rodinným divadlům, jež nabyla podobu celospolečenského fenoménu, i s příslušnými popularizačními materiály. Jindřich Veselý v roce 1922 ve svém dnes úsměvně patetickém Loutkářském desateru mimo jiné píše: „I. Půvab loutky nespočívá v její velikosti (nanejvýše do 50 cm), nýbrž v ladných pohybech. II. Nevezmeš nadarmo loutky do ruky, nýbrž každé sáhnutí na loutku měj účel. ( … ) V. Nezabiješ dětí svých ani svého bližního, že bys hrál v hospodě. Čistý požitek, čistá radost z loutek prožívá se s dětmi v místnosti, kde se nepije a nekouří. ( … ) IX. Nebudeš kupovati pro rodinu ani školu ani společnost loutek cizích ani dekorací cizích…“
Co je na loutkách tak působivého, že nás stále oslovují? Od počátků lidské historie se s nimi setkáváme, nejprve v roli kultovních předmětů, poté jako se zástupnými symboly pro mnohem širší uplatnění na poli populární kultury. Hlavní charakteristiky loutky jsou zdrojem její magické moci: zjednodušení, typizace, na druhé straně však neomezená představivost v podobách. Jak píší autoři naší monografie: „Loutka nenapodobuje člověka, ale nahrazuje jej. Čím více se snaží loutka napodobit člověka, tím se stává nepravdivější.“ K tomu dodává v roce 1907 Jiří Karásek ze Lvovic: „A jaká tajemnost je v loutce! Herec chodí jako kdokoli z nás. Ale loutka pohybuje se a nevíte jak. Nemůžete rozeznati, co ji řídí. Víte jen, že je tu cosi neviditelného, záhadného. A proto, říká- li herec jen to, co může říkati kdokoli z nás, loutka může říkat tajemné věci, o nichž nevíme, kdo je říká, a o nichž víme jen, že je za nimi Tajemství.“
A právě ona magická atmosféra nechybí ani v knize Česká loutka. Pro autory byl – vedle úkolu zpracovat ucelenou monografii – zásadním především onen výrazný výtvarný prvek u českých loutek a velmi zdařile se zhostili úkolu zprostředkovat magičnost loutkového světa čtenáři, či spíše poutníkovi světem čarovně krásných a pestrých postav a kulis. Z černého pozadí vystupují na křídovém papíře plasticky pohádkové postavy, umně nasvětlené a případně i zasazené do náznaku divadelní situace. Člověk ani nemusí studovat hutný průvodní text, opatřený mnoha doplňujícími odkazy. Stačí, když si večer sedne do křesla, rozsvítí lampu a otevře knihu na kterékoli straně černě podtištěných obrazových bloků. Vstoupí do pohádkového světa a bude odměněn zážitkem, který v mém případě – i přesto, že je teprve leden – vyvolal myšlenku: výtvarná publikace roku. A je úplně jedno kterého: jestli toho uvedeného v tiráži, nebo toho, v jehož prvních dnech byla představena veřejnosti.
• Václav Jirásek, Jaroslav Blecha, Pavel Jirásek: Česká loutka, KANT, Praha 2008, 360 stran.
• Jiří Plocek je hudebník a publicista.
• Text vyšel v Literárních novinách 2009-4 na straně 13.
• Publikováno online 26.1.2009
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.