-ps-: Dačické kejklování 2012 suma sumárum - Romeo a Julie. AS 13.3.2012 - činoherní.

Zahajující inscenace Romeo a Julie pražského DDS Ty-já-tru Šupitopresto nastavilo dramaturgickou laťku velmi vysoko. Patrně nejslavnější tragedii světa vůbec si vybrala parta mladých lidí, věkově velmi blízká hlavním hrdinům, svou volbu však bohužel inscenačně neobhájila. Alespoň dle představení, které jsme viděli v Dačicích. Shakespearův text v Topolově překladu je velmi šikovně seškrtán, jevištní realizace však zůstává na úrovni slovní reprodukce předlohy. A to až na výjimky: např. ples u Kapuletů, kde se tančící postavy pohybují stylizovaně a volný (svobodný) pohyb Romea a Julie je jejich čitelným kontrastem (tj. kontrastem k jejich světu – zde je naznačen názor na stav společnosti? Nevíme, dále se s tímto motivem totiž nepracuje nebo je pro diváka nečitelný stejně jako např. nenávist rodů, která není zpočátku dostatečně nastavena.). Výjimkou v dobrém slova smyslu je i situace, kdy Juliina chůva (zde spíše společnice či kamarádka Róza – což je velmi zajímavý a nosný posun oproti předloze vycházející ze zmíněného věku protagonistů, jeho využití ale zůstává na půl cesty) přichází za Romeem domluvit setkání s Julií. Představitelka jde herecky proti prvnímu významu textu, čímž vzniká čitelná dramatická situace, která navíc přináší humor, odlehčení. Konkrétně v této situaci je zřetelný postoj všech přítomných postav, vztah herců k postavě (všichni vědí, co hrají) a postav navzájem (divák bez problémů čte význam). To se ale bohužel nedá říci o naprosté většině ostatních situací soutěžního představení. Nedozvěděli jsme se z něj, proč si mladí vybrali právě tuto hru, čím jim připadá současná, co ze svých názorů nám skrze ni chtěli sdělit…. Ano, její příběh je natolik silný, že se pochopitelně prosadí, ale, jak už bylo zmíněno, byl spíše převyprávěn než režijně a herecky interpretován. I když nutno přiznat, že s blankversem se soubor popral velmi úspěšně. A drobné prohřešky proti jevištní řeči bychom ani nevnímali, pokud by situace a vztahy fungovaly natolik, že bychom nesledovali jenom slova, slova, slova… Náznaková scéna v inscenaci funguje výborně, kostýmy už tolik ne. Míšení současných a řekněme renesančních prvků se u této předlohy nabízí, tady ale používání jednotlivých prvků jako by postrádalo řád, jednotný znakový systém, který by lépe podtrhl, kdo je kdo. A jsme opět u výkladu dramatických situací, který by měl stát na počátku. Dvakrát škoda: co si mladí myslí např. o možnostech velké lásky v nepřejících okolnostech, jestli je nesnesitelná situace nutí dospět anebo zůstávají dětmi, kdo a co má v dnešním světě „nárok na přežití“, jakou cenu má pro ně přátelství, vztahy v rodině… to by nás v hledišti zajímalo především.