Jihlava, VARHANÍK, Jiří: Divadelník Zdeněk Dryšl oslavil sedmdesátku. Jihlavské listy 2. 2. 2009

Doslova k inventáři Horáckého divadla patří v nejlepším smyslu slova herec Zdeněk Dryšl. Právě uplynulý pátek 30. ledna oslavil patriot jihlavského divadla, města Brtnice i celé Vysočiny sedmdesáté narozeniny.



V jihlavském divadle působíte čtyřicet let, avšak původem jste z Blanska. Kudy vedla vaše cesta na jeviště?

-- Můj tatínek byl muzikant ­ samouk. Hrál na housle a oslovilo ho i hudebně dramatické divadlo. Na Klepačově, což je dnes příměstská oblast Blanska, už v devatenácti secvičil s místními ochotníky operu V studni. V Blansku pak ochotníci dělali velké záležitosti jako Hubičku, Cikánského barona, Zemi úsměvů nebo Mamselle Nitouche. Bylo tam vychováno i několik profesionálů. Sopránové party tam zpívala paní Jožka Králíková, bývalá členka brněnské opery, která zpívala v prvních premiérách Janáčkových oper. Byla např. jednou z prvních Lišek Bystroušek. Milé byly její vzpomínky na Janáčka, před kterým se prý o generálkách zavíralo divadlo, protože ještě na poslední chvíli vnikal mezi muzikanty a přepisoval jim party...



Kdy jste poprvé na jeviště vystoupil vy?

-- To bylo v Prodance. S kamarádem, který bydlel u sousedů, jsme tam křičeli to ­ Spaste duši, medvěd se utrh´. Pak hned přišly Hrátky s čertem, které i teď máme na repertoáru. Tehdy to secvičili studenti. Já měl vždy spíš starší kamarády, a tak jsem ve třinácti s nimi hrál toho nejstaršího ­ Belzebuba. To byla strašná šarže, "nádraží" vymalované v obličeji. Ale líbilo se to, lidi chodili. Potom jsme s touhle partou dělali Nebe na Zemi nebo Těžkou Barboru. Pracovaly tam tehdy tři soubory, hrálo se v Dělnickém domě a v sokolovně, která je už dnes bohužel zbouraná.



Z jedenáctiletky jste pak v padesátém šestém úspěšně udělal přijímačky na JAMU. Zavzpomínáte na tuhle dobu?

-- S Gábinkou Vránovou jsme byli nejmladší posluchači v ročníku. Měli jsme veliké štěstí na kantory. Já jsem byl v kruhu u tehdejšího šéfa Mahenovy činohry Aleše Podhorského, známého svou velkou přísností. Někdy byl dost cholerický, ale bylo o něm známo, že pokud bouřil, tak taky na škole i v divadle opravdu z herců něco vyždímal. Nesmírně laskavý člověk zato byla paní Jarmila Kurandová, která učila jevištní mluvu. Ale kantoři byli vůbec velice fajn. Byla to moc hezká kamarádská léta.



Po škole jste zamířil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti...

-- Tam byla tehdy velice silná parta. Šéfem byl Alois Hajda, pozdější rektor JAMU. Hrál tam např. Vašek Postránecký, byl tam i Karel Brynda, později přišli třeba Eva Kaplerová nebo Broňa Poloczek. Já ale zamířil na vojnu a ocitl jsem se v Písku u tankistů. Naštěstí jsem se ale po přijímači dostal na divizi do kulturního klubu, kde jsem měl na starosti kina a knihovny. Brzy jsem pak přešel do Prahy, do herecké skupiny Armádního uměleckého souboru. A zase jsem měl štěstí na kolegy ­ tam byli Jirka Zahajský, Jirka Hrzán, Jirka Kodet, Láďa Mrkvička nebo Petr Skoumal... Mezitím se ale proměnila sestava v Hradišti, a tak se mi už nechtělo zpět. V Jihlavě jsem měl kamarády z ročníku Lojzu Klejzara a Pepíka Kubína, a tak mě tady v roce 1963 doktor Panovec angažoval.



Vybavíte si tehdejší atmosféru města a jeho divadla?

-- První dojem pro mě byl hrozný. Přijel jsem vlakem s vystoupil z trolejbusu na náměstí. Byla tma, lilo, všecka ta vysočinská negativa. Obrovská deprese. Nakonec jsem se tady ale zabydlel a parta v divadle byla nesmírně fajn. Vzali mě mezi sebe i ti zdejší bardi, jako byli Pepa Klicman, Pavel Wuršer, Miňon Doležel, Jirka Hanák...



Co jste dělal v divadle jako první věc?

-- Shakespeara. Dřív se při nástupu do nového angažmá přebíralo daleko víc rolí, takže i já převzal od kolegy Konečného Šaška Vejražku ve Večeru tříkrálovém. První role, kterou jsem studoval, byl ovšem Annanias Boid v hudební komedii Langstona Hughese Jesse B. Semple se žení. Všichni jsme tam tehdy byli za černochy. Na jevišti hrála i živá colie Rena, která uměla krásný kousek: Na nos se jí dala kostka cukru a ona vydržela s ní sedět než dostala povel, pak si ji nadhodila a chňapla. To ovšem samozřejmě nebylo úplně fér vůči kolegům, kteří se tam snažili, protože pozornost hlediště byla v momentě na toho čokla...



Někdo říká, že zvířata na jeviště nepatří...

-- Jak kdy, ta colie byla perfektní. Ale mám zkušenost z inscenace Noci svatojánské, kde řemeslníci taky vodili jezevčíka, který lehával dokonce v orchestřišti u nohou muzikanta pana Ullmanna. Pes byl dobrý, než začal mluvit Pavel Wuršer. To potom jezevčík začal štěkat, dokud Pavel neskončil. Po třech reprízách už jsme vozili vycpaného psa na kolečkách. V Hradci v divadle byl zase kolega Patočka, který miloval zvířata. Tam si dokonce ze ZOO půjčili do inscenace osla. Ten už byl ale potom neadaptibilní jít zpět do zahrady, a tak si ho Patočka nechal.



Jenom v Horáckém divadle, mimo zájezdovek, jste během let nastudoval ke dvěma stovkám rolí. Televize nebyla, anebo ještě neměla takový vliv. Byl jiný i tehdejší divák?

-- Necítil bych to tak, v jádru se to nezměnilo. Vliv ale měla doba. Třeba druhé Hrátky s čertem, v nichž jsem hrál v osmašedesátém roce, byly jednou ze tří inscenací, kvůli kterým pak mělo divadlo obrovské problémy. To byly manifestace: jednak Čapkova Matka, kde v závěru Matka dává synovi flintu a říká, Tony, jdi. Pak Fidlovačka se spoustou dosazených Tylových kupletů, dodnes značně nadčasových. Když se zpívalo Kde domov můj, hlediště stálo. A v Hrátkách Peklo samozřejmě taky dostalo svůj význam, zvlášť, když jeden z čertů měl stalinský knír a druhý brežněvovské obočí.



Vy jste byl ovšem od mládí také členem komunistické strany, pracoval jste jako lektor ve skupině kulturní politiky a byl jste oceňován i vyznamenáními. Jaké tedy byly v tomto ohledu vaše motivace a postoje?

-- Vždycky jsem byl orientován spíše doleva a byl jsem pro citlivý přístup k sociálním záležitostem. Prastarý základ téhle motivace jsem měl i v rodině, už od dob mé prababičky. Byly tam na danou dobu věci, které by byly možná i na román ­ a týkaly se právě sociálních rozdílů. Mně je úplně jedno, jestli má někdo knížku zelenou, žlutou nebo jinou. Vždy mi to bylo jedno, dělil jsem lidi na slušné, uličníky ­ a mezi nimi i některé darebáky. Zažil jsem konec války a dobu po pětačtyřicátém roce. Rusové nás tahali ze sklepa, protože za Brnem se zastavila fronta a ještě 9. května v Blansku vyletěly dva mosty přes Svitavu. Pětačtyřicátý rok, to byla z jedné strany mé rodiny euforie..., z druhé strany byla potom padesátá léta zase pravý opak. A můj otec měl často coby inspektor přes kulturu problémy a zvali si ho na koberec, protože chodil muzikanty dirigovat i do kostela...



Po roce 1973 jste přijal nabídku pracovat jako dramaturg v Literárně dramatickém oddělení brněnské televize. Mířil jste tedy pryč od divadla?

-- Přiznám se, že mě ta práce lákala víc než herectví. Došel jsem tehdy k otázce, zda se mám celý život učit nějaké texty a "dělat kašpárka". To už jsme bydleli v Brtnici a já zejména z rodinných důvodů odmítl možnost se do Brna stěhovat. Taky jsem ale věděl, že jdu na strašně tenký led.



Dalo se vůbec v sedmdesátých letech dramaturgicky uplatnit nějaké své vize, program a představy?

-- To byl důvod, proč jsem po necelých třech letech využil Panovcovy nabídky a vrátil se do Horáckého divadla jako dramaturg. V televizi něco dělat šlo, ale vše se muselo schvalovat. Já přišel do Brna s programem, že ne jen pražští herci jsou dobří. Jenže režiséři si obsadili inscenaci a ředitel studia začal škrtat ty nejlepší. Něco se vybojovalo. Tak jsme třeba v inscenaci Ostrov Afrodity vrátili po zákazu na obrazovku paní Vlastu Fialovou. Běhal jsem na koberec třeba za to, že jsme pustili film o tom, že se v socialismu kšeftuje s byty. Zaznamenali jsme např. i výborné první české provedení muzikálu Malované na skle. V jedné choreografii se tam ovšem kolegyni trochu svezla sukně a kvůli jedné dámě ve schvalovací komisi se muselo vystřihnout celé sedmiminutové perfektní hudební číslo. Začalo to být zkrátka konfliktní.

Ale podařilo se mi třeba dostat na obrazovku obrázky malířky Milušky Doleželové z Telče, i když to bylo pod sociálně milostnou lyriku Pabla Nerudy. A televize mi také přinesla úžasná setkání s některými zajímavými lidmi. Potvrdilo se mi, že čím větší to byly osobnosti, tím byly komunikativnější ­ samozřejmě se k nim člověk musel chovat slušně. Namátkou pan František Kožík, uznávaná spisovatelka a šéfka neurologické kliniky vinohradské nemocnice, paní profesorka Stýblová, anebo hradecký kardiochirurg, pan profesor Procházka. Ten dělal poradce u filmu Pět mužů a jedno srdce a na Barrandově si do mě dokonce řízl. Hrál jsem tehdy roličku pacienta při operaci srdce a režisér chtěl mít pana profesora v záběru ­ to se dělá. Ten otevírací řez skalpelem ovšem pan profesor táhl lehce do živého ­ začal jsem křičet, ostrá ­ neostrá! Vedle stál Vláďa Menšík. Když jsme se potom setkali při natáčení pohádky Jak se budí princezny v Telči, Menšík mě rafl, táhl mě za Filipovským a křičel ­ hele, Franto, to je von, do kterýho si řízl Procházka, tys mi nevěřil, když jsem ti to vykládal...! Pokud vím, i pan profesor na tuhle epizodu vzpomínal.



Už jsme se lehce dotkli i vašeho mimořádně úzkého vztahu k výtvarnému umění a potažmo k muzice. V této oblasti léta pracujete i jako organizátor akcí...

-- Víte, já mám to výtvarno rád. Neumím malovat a neovládám žádný hudební nástroj, což mého otce velice mrzelo. Ale dnes, když jedu do divadla, tak většinou do Brna na operu. Mám rád i hudebně dramatické žánry a muziku, poslouchám koncerty. Rád jsem kdysi uváděl festival vokální tvorby v Jihlavě, anebo pořady Komorní filharmonie Vysočina, když tu začínala. Stejně tak mě baví poezie a literatura. Vždy jsem ohromně rád četl a čtu dodneška...



Což je obdivuhodné, pokud si člověk uvědomí množství textů, které jako velmi obsazovaný herec profesionálního divadla musíte vstřebat...!

-- Ze mě si dělali legraci, když jsme přijeli někam na štaci, že přečtu i všechny vyhlášky, které kde jsou vyvěšeny. A pokud jde o malíře, ti chodívali do klubu po premiérách. Tak jsem se seznámil právě s Miluškou Doleželovou a jejím mužem Jirkou Marešem, s panem Krátkým a mnoha dalšími. My jsme zase chodili na vernisáže, obrázky jsem miloval. Vždy jsem loudil obrázek po Milušce, za kterou jsem měl možnost chodit do jejího telčského domu i v době, kdy už byla vážně nemocná. Ale ona se obrázků nerada zbavovala, velice rázně a radikálně odmítala. Jednou v Grandu ale seděla s Jirkou a když jsem za nimi přišel, říká mi ­ hele, my jsme tady udělali lano a nemáme na zaplacení, nemáš prachy? My byli zrovna po výplatě, a tak jsem to zatáhl. Venku pak Miluška vytáhla z auta takovou madonku a říká, tys chtěl obrázek viď? Tak tady máš a bacha, ještě je to mokrý... Tak jsem přišel k jejímu prvnímu obrázku.

Velice jsem si taky považoval přátelství s krajinářem Václavem Tajovským. Krajinomalba na Vysočině má obrovskou tradici a mě trošku mrzí, že na výtvarných salonech Vysočiny (a týká se to např. i pana Pečinky, s nímž se také znám), ty krajináře vždy strčili tak trochu do koutečka. Krajina není přežitá. Když si zajedete do Nového Města na Moravě, tak ve stálé expozici vedle nádherných plastik Makovského nebo Štursy uvidíte všechny ty krásné krajiny ­ Bukáčka, Blažíčka, Panušku, Jambora... To přece srdce pookřeje! Tím nechci říci, že nemám rád moderní kumšt. Naopak, ale je to něco jiného. Mám i obrázky a grafiky lidí, kteří dělají moderní abstraktní věci.



Slavíte právě sedmdesátku a v divadelní práci jste stále velice aktivní. Jsou na tom pánové ­ herci u divadla s rolemi během zrání lépe či hůře, než herečky v dámském souboru?

-- Já to nějak nevnímám. Upřímně ­ jsem vděčný, že příležitosti vůbec stále mám ­ a že člověk ještě na to má, fyzicky i duševně. Texty už vstřebávám pomaleji. Vzhledem k typu mé paměti se učím logickou situaci, ale i vzhledem k tomu, že jsem hodně četl a mám poměrně bohatou slovní zásobu, nemiluji biflování. Vím, o čem mám mluvit a jakou situaci mám hrát, ale dělá mi občas problém naučit se přesně literu předepsanou autorem. Takže někdy dané slovo nahradím jiným téhož významu.



Teď jde asi o to, zda narazíte na režiséra, který to akceptuje...?

-- Někteří režiséři už to znají, znají to i někteří kolegové. A některým to vadí.



Možná je ale vaše pozice už taková, že si leccos můžete dovolit...?

-- Nemohu, naopak! Pokud chce člověk pracovat a držet krok s mladými (a v současném souboru HDJ už by mi někteří mohli být vnuky a vnučkami), nemůže na to hřešit. Ale oni mi občas něco tolerují, když mi vypadne text nebo tak.



Tohle je vůbec ve vašem případě dost specifické. Pokud se v divadle realizovaly zajímavé, často alternativní projekty s mladými herci, například na Malé scéně, nezřídka jste byl u toho. Mladí si vás tedy očividně rádi berou k sobě. A nelze také nezmínit vaši práci s dětmi v pohádkách...

-- Dělám teď s mladými kolegy zase, ­ na Malé scéně bude 28. února premiéra inscenace Čarodějka podle Waltariho. Za sebe nemám pocit, že bychom měli generačně třecí plochy nebo jakékoli averze. A pohádky na Malé scéně mám velice rád. V bezprostředním kontaktu vedete s dětmi přímý dialog a děcka vám řeknou takové věci...! Kdysi jsme hráli Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, kde jsme si vytahovali děti do rolí princezen a prince. Jeden klučík tam doslova vtrhl a začal nás na place režírovat, kdo kam půjde. Někdy je i dost obtížné děti zvládnout. Troufnu si říci, že je každé představení s nimi jiné, a to je na tom přitažlivé.



Na tvář divadla má velký vliv doba a její okolnosti. Dnes je to např. tlak ekonomický anebo vliv televizní zábavy a bulváru. Vyhovuje vám např. současný trend příklonu divadla ke komediálnímu žánru a k funkci relaxační?

-- Pokud jsem někdy řekl, že jsem inklinoval spíše k pokleslejšímu žánru, pak jsem trochu nadnášel a zlehčoval. Ale ona je komedie u odborníků a kritiků opravdu podceňována. Přitom je určitým barometrem a tvrdím, že je mnohem těžší udělat dobrou komedii než nějaké drama. Jednak se fyzicky víc nadřete, a když komedie nefunguje, když z hlediště nejde odezva, víte hned, že je něco špatně. Konverzačky, jako třeba nedávné představení Tenora na roztrhání, někdy přinášejí i nervy. Jsou v nich totiž rychlé situace a krátké repliky, které zapadají do sebe. Je to divadlo daleko náročnější na souhru a partnerství, než když děláte nějaký "špalek", který si doma můžete sám oprášit.



Jste jihlavský divadelník, do května 1990 jste také tři roky v Horáckém divadle řediteloval. S rodinou ovšem řadu let patříte k městu Brtnice...?

-- Zvykl jsem si tady, nemohl bych už žít třeba v Praze. Jihlavu jsem si zamiloval, o Vysočině nemluvě. Jsem její velký patriot. Už sem nějak patřím.

Jiří VARHANÍK