RICHTER, Luděk: Svitavy, Dětská scéna 2012 - Recenze - Jamie. Deník Dětské scény, č. 6., str. 131, 14.6.2012.
LDO ZUŠ Jindřichův Hradec: Jamie
Žezlo dramatické výchovy v Jindřichově Hradci převzal po Zuzaně Jirsové a Radku Marušákovi už naplno mladý vedoucí Vojta Maděryč. K inscenování si vybral velmi často hranou povídku Briana Jacquese, autora, který kombinuje realitu života současných dětí s nadpřirozenými zásahy. Frekvence jejího uvádění svědčí o tom, že obsahuje živé téma a přitažlivou formu.
Soubor inscenuje povídku střídavě ve dvou scénách: v pokojíku se stolem a židlí a na hřbitově s papundeklovými náhrobky a křížem; pro přestavby se zavírá oponka, která plní i roli hřbitovní zdi (pod kterou se arciť podlézá). Naivně iluzivní scénografie pak určuje kritéria i realistickému herectví, jehož naplnění se však blíží snad jen představitel titulní role; u ostatních jednání nevychází z těla, ale ze slov a vnitřní napětí chybí.
Žádný inscenátor není povinen inscenovat předlohu přesně tak, jak ji napsal autor. Sáhne-li ovšem k výraznějším změnám, měl by si uvědomit, že musí proměnit celou strukturu navazujících motivů (z kůlničky prostě neuděláme salon jenom tím, že prolomíme větší okna a položíme koberec), a že nová syntéza významů musí být nejen soudržná, ale i tak silná, aby si znalý divák na původní významy ani nevzpomněl.
A Jindřichohradečtí dělají změny vskutku zásadní. Matka v jejich pojetí pronásleduje Jamieho až na hřbitov, kde se utká s upířicí jenom proto, aby bylo zjevné, že jsou obě stejné; což je zjevné už u Jacquese, ba toto konstatování je pointou jeho příběhu, a vše nadto už je jen rozmělňováním. Jamie přepadený malým upírem neustrne neschopen pohybu tak, aby ho upířice mohla považovat za již vysátého, ale nejdřív se brání a poté domluví přátelství s upířetem; což je další zbytečné dopovídání Jacquesem naznačené sounáležitosti obou dětí. Změnou je i to, že Jamie odmítne svou další účast v partě a dá přednost svému novému upířímu kamarádovi; co z toho, co doma postrádal a pro co utíkal za partou, u něj najde? A na samý konec je vložen dodatek s Jamiem, píšícím z trestu větu „nemám chodit o půlnoci na hřbitov“, kterou pak adresuje matce. To, že se tu téma rozbíhá do čtyř či pěti motivických či tematických linií, dosvědčuje i mnohonásobný konec; ten poslední s matkou pak dělá z inscenace jen nezávažnou anekdotu.
Nejsem si jist, zda lze předlohu měnit tak lehkou rukou.
Luděk Richter
Žezlo dramatické výchovy v Jindřichově Hradci převzal po Zuzaně Jirsové a Radku Marušákovi už naplno mladý vedoucí Vojta Maděryč. K inscenování si vybral velmi často hranou povídku Briana Jacquese, autora, který kombinuje realitu života současných dětí s nadpřirozenými zásahy. Frekvence jejího uvádění svědčí o tom, že obsahuje živé téma a přitažlivou formu.
Soubor inscenuje povídku střídavě ve dvou scénách: v pokojíku se stolem a židlí a na hřbitově s papundeklovými náhrobky a křížem; pro přestavby se zavírá oponka, která plní i roli hřbitovní zdi (pod kterou se arciť podlézá). Naivně iluzivní scénografie pak určuje kritéria i realistickému herectví, jehož naplnění se však blíží snad jen představitel titulní role; u ostatních jednání nevychází z těla, ale ze slov a vnitřní napětí chybí.
Žádný inscenátor není povinen inscenovat předlohu přesně tak, jak ji napsal autor. Sáhne-li ovšem k výraznějším změnám, měl by si uvědomit, že musí proměnit celou strukturu navazujících motivů (z kůlničky prostě neuděláme salon jenom tím, že prolomíme větší okna a položíme koberec), a že nová syntéza významů musí být nejen soudržná, ale i tak silná, aby si znalý divák na původní významy ani nevzpomněl.
A Jindřichohradečtí dělají změny vskutku zásadní. Matka v jejich pojetí pronásleduje Jamieho až na hřbitov, kde se utká s upířicí jenom proto, aby bylo zjevné, že jsou obě stejné; což je zjevné už u Jacquese, ba toto konstatování je pointou jeho příběhu, a vše nadto už je jen rozmělňováním. Jamie přepadený malým upírem neustrne neschopen pohybu tak, aby ho upířice mohla považovat za již vysátého, ale nejdřív se brání a poté domluví přátelství s upířetem; což je další zbytečné dopovídání Jacquesem naznačené sounáležitosti obou dětí. Změnou je i to, že Jamie odmítne svou další účast v partě a dá přednost svému novému upířímu kamarádovi; co z toho, co doma postrádal a pro co utíkal za partou, u něj najde? A na samý konec je vložen dodatek s Jamiem, píšícím z trestu větu „nemám chodit o půlnoci na hřbitov“, kterou pak adresuje matce. To, že se tu téma rozbíhá do čtyř či pěti motivických či tematických linií, dosvědčuje i mnohonásobný konec; ten poslední s matkou pak dělá z inscenace jen nezávažnou anekdotu.
Nejsem si jist, zda lze předlohu měnit tak lehkou rukou.
Luděk Richter
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.