RICHTER, Luděk: Svitavy, Dětská scéna 2012 - Recenze - Tančírna. Deník Dětské scény, č. 3., str. 70, 11.6.2012.

Zpátečníci, ZUŠ Praha 3: Tančírna
Zkušená pedagožka několika ZUŠ i katedry výchovné dramatiky Ivana Sobková je obdivuhodná řadou věcí: šířkou tematického i žánrového zaměření, odhodláním hledat živá témata blízká dětem, s nimiž pracuje, schopností dovést děti k autentickým hereckým výkonům ve stylizované i civilně realistické poloze a také divadelním cítěním. To poslední má však v Tančírně značné rezervy.
Inscenace začne stylizovanou charakterizací „slepičení“ čtyř dívek rychle opouštějících a přijímajících své „nejlepší kamarádky“ na základě momentálních výhod či nevýhod, pokračuje prvými nesmělými pokusy o kontakt mezi kluky a holkami v tanečních (odtud zavádějící titul Tančírna), které přerůstají v prvé vztahy-nevztahy a vše uzavírají samomluvy jednotlivých aktérů, které z osobního hlediska reflektují všechny nejistoty, míjení se, nepochopení, iluze a zmatky protikladných pocitů, citů a činů dospívajících dětí.
Zejména začátek vzbuzuje naději na osobní výpověď - navzdory tomu, že většina hrajících osobní zkušenost z tanečních ještě nezažila. Záhy se však ukáže, že jde jen o přehlídku „vychytávek“, mikrosituací či dílčích motivů a na povrch začíná vystupovat absence významové stavby směřující odněkud někam a vnějšího tvaru inscenace.
Nevyžaduji příběh, natož jeho klasickou aristotelsko-freytagovskou kompozici. Ale stavba divadelní inscenace jako umění pracujícího s časem a konkrétním dějem či jeho prvky (ať už má navenek formu montáže, koláže, mozaiky či čehokoli jiného) není ničím jiným než prací s psychikou diváka. A ta má několik daností, mezi něž patří především postupující únava, nasycenost postupy, které už byly užity, a očekávání, jak dopadne to, co mu bylo nabídnuto. (Dokonce i zcela atematický cirkus pracuje přinejmenším se střídajícími se kontrasty a s gradací.) V Tančírně jsme namísto vývoje a zbadatelných spojitostí svědky předestírání dalších a dalších vychytávek, špílců a gagů, po většinu času v monotónním střídání tance a úryvků dialogů. Výsledkem je pak upadající pozornost a nastupující pocit zdlouhavosti.
Mnohé z oněch drobných trapasů, nejistot a přešlapů (nejen) mladých lidí jsou nadčasové, a dokážou tak z odstupu pobavit jakoukoli generaci. Otázka je, zda chce inscenace jen rozesmávat a sklízet potlesk nebo chce o těchto situacích a životní fázi i něco říci – a co. A vedoucí i soubor už nejednou ukázali, že na opravdu silné sdělení mají.