RICHTER, Luděk: Svitavy, Dětská scéna 2012 - Recenze - Tančírna. Deník Dětské scény, č. 3., str. 70, 11.6.2012.
Zpátečníci, ZUŠ Praha 3: Tančírna
Zkušená pedagožka několika ZUŠ i katedry výchovné dramatiky Ivana Sobková je obdivuhodná řadou věcí: šířkou tematického i žánrového zaměření, odhodláním hledat živá témata blízká dětem, s nimiž pracuje, schopností dovést děti k autentickým hereckým výkonům ve stylizované i civilně realistické poloze a také divadelním cítěním. To poslední má však v Tančírně značné rezervy.
Inscenace začne stylizovanou charakterizací „slepičení“ čtyř dívek rychle opouštějících a přijímajících své „nejlepší kamarádky“ na základě momentálních výhod či nevýhod, pokračuje prvými nesmělými pokusy o kontakt mezi kluky a holkami v tanečních (odtud zavádějící titul Tančírna), které přerůstají v prvé vztahy-nevztahy a vše uzavírají samomluvy jednotlivých aktérů, které z osobního hlediska reflektují všechny nejistoty, míjení se, nepochopení, iluze a zmatky protikladných pocitů, citů a činů dospívajících dětí.
Zejména začátek vzbuzuje naději na osobní výpověď - navzdory tomu, že většina hrajících osobní zkušenost z tanečních ještě nezažila. Záhy se však ukáže, že jde jen o přehlídku „vychytávek“, mikrosituací či dílčích motivů a na povrch začíná vystupovat absence významové stavby směřující odněkud někam a vnějšího tvaru inscenace.
Nevyžaduji příběh, natož jeho klasickou aristotelsko-freytagovskou kompozici. Ale stavba divadelní inscenace jako umění pracujícího s časem a konkrétním dějem či jeho prvky (ať už má navenek formu montáže, koláže, mozaiky či čehokoli jiného) není ničím jiným než prací s psychikou diváka. A ta má několik daností, mezi něž patří především postupující únava, nasycenost postupy, které už byly užity, a očekávání, jak dopadne to, co mu bylo nabídnuto. (Dokonce i zcela atematický cirkus pracuje přinejmenším se střídajícími se kontrasty a s gradací.) V Tančírně jsme namísto vývoje a zbadatelných spojitostí svědky předestírání dalších a dalších vychytávek, špílců a gagů, po většinu času v monotónním střídání tance a úryvků dialogů. Výsledkem je pak upadající pozornost a nastupující pocit zdlouhavosti.
Mnohé z oněch drobných trapasů, nejistot a přešlapů (nejen) mladých lidí jsou nadčasové, a dokážou tak z odstupu pobavit jakoukoli generaci. Otázka je, zda chce inscenace jen rozesmávat a sklízet potlesk nebo chce o těchto situacích a životní fázi i něco říci – a co. A vedoucí i soubor už nejednou ukázali, že na opravdu silné sdělení mají.
Zkušená pedagožka několika ZUŠ i katedry výchovné dramatiky Ivana Sobková je obdivuhodná řadou věcí: šířkou tematického i žánrového zaměření, odhodláním hledat živá témata blízká dětem, s nimiž pracuje, schopností dovést děti k autentickým hereckým výkonům ve stylizované i civilně realistické poloze a také divadelním cítěním. To poslední má však v Tančírně značné rezervy.
Inscenace začne stylizovanou charakterizací „slepičení“ čtyř dívek rychle opouštějících a přijímajících své „nejlepší kamarádky“ na základě momentálních výhod či nevýhod, pokračuje prvými nesmělými pokusy o kontakt mezi kluky a holkami v tanečních (odtud zavádějící titul Tančírna), které přerůstají v prvé vztahy-nevztahy a vše uzavírají samomluvy jednotlivých aktérů, které z osobního hlediska reflektují všechny nejistoty, míjení se, nepochopení, iluze a zmatky protikladných pocitů, citů a činů dospívajících dětí.
Zejména začátek vzbuzuje naději na osobní výpověď - navzdory tomu, že většina hrajících osobní zkušenost z tanečních ještě nezažila. Záhy se však ukáže, že jde jen o přehlídku „vychytávek“, mikrosituací či dílčích motivů a na povrch začíná vystupovat absence významové stavby směřující odněkud někam a vnějšího tvaru inscenace.
Nevyžaduji příběh, natož jeho klasickou aristotelsko-freytagovskou kompozici. Ale stavba divadelní inscenace jako umění pracujícího s časem a konkrétním dějem či jeho prvky (ať už má navenek formu montáže, koláže, mozaiky či čehokoli jiného) není ničím jiným než prací s psychikou diváka. A ta má několik daností, mezi něž patří především postupující únava, nasycenost postupy, které už byly užity, a očekávání, jak dopadne to, co mu bylo nabídnuto. (Dokonce i zcela atematický cirkus pracuje přinejmenším se střídajícími se kontrasty a s gradací.) V Tančírně jsme namísto vývoje a zbadatelných spojitostí svědky předestírání dalších a dalších vychytávek, špílců a gagů, po většinu času v monotónním střídání tance a úryvků dialogů. Výsledkem je pak upadající pozornost a nastupující pocit zdlouhavosti.
Mnohé z oněch drobných trapasů, nejistot a přešlapů (nejen) mladých lidí jsou nadčasové, a dokážou tak z odstupu pobavit jakoukoli generaci. Otázka je, zda chce inscenace jen rozesmávat a sklízet potlesk nebo chce o těchto situacích a životní fázi i něco říci – a co. A vedoucí i soubor už nejednou ukázali, že na opravdu silné sdělení mají.
Související Soubory
- Praha 8: ZUŠ Štítného / Divadlo KUK! / DDM Praha 8-Spirála, Kampak! / kuk! / KUKačky / KUK-u-řice / KUKátko / Kuk-átko/ KUKíci / KUKlíci / Zpátečníci / Divadelní studio Zahrádky (od 1993)
- Praha-Žižkov: ZUŠ Štítného / Divadlo KUK! / DDM Praha 8-Spirála, Kampak! / kuk! / KUKačky / KUK-u-řice / KUKátko / Kuk-átko/ KUKíci / KUKlíci / Zpátečníci / Divadelní studio Zahrádky (od 1993)
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.