PROCHÁZKOVÁ, Jana a PROVAZNÍK, Jaroslav: Krajské kolo recitace Třebíč - 11. 4. 2012. Deník Dětské scény, č. 0., str. 18 - 19, 8.6.2012.
Krajské kolo recitace Třebíč - 11. 4. 2012
1. kategorie - Výběr textů devíti recitátorů, kteří se představili lektorskému sboru ve složení Stanislav Nemrava, Jana Procházková a Stanislava Štěpánková, byl až na výjimku textu neznámého autora přiměřený věku dětí a splňoval podmínky dobré kvality (František Hrubín, Jiří Havel, Daniela Fischerová, Jiří Žáček, Miloš Kratochvíl). Lektorský sbor při pohovoru s recitátory a jejich doprovodem upozornil na drobné chyby v intonaci a rytmu, způsobené patrně nezkušeností přednašeče nebo pedagoga, který recitátora připravoval.
2. kategorie - Dramaturgický výběr deseti recitátorů byl vhodný, kvalitní, přiměřený věku (Vladislav Vančura, Astrid Lingrenová, Jiří Havel, Pavel Šrut...) Opakovaly se běžné prohřešky - nesprávná intonace otázek, nepřesná výslovnost, přílišný důraz na první slabiku, rytmus projevující se zrychlováním. Recitátory jsme upozornili na potřebu kontaktu s posluchači, zveřejnění vlastního vkladu a zdůvodnění výběru textu.
Celková úroveň přednesu v obou kategoriích byla dobrá. Na celostátní přehlídku byla z druhé kategorie doporučena Andrea Pejchová s úryvkem z knihy Astrid Lindgrenové Děti z Bullerbynu Anna a já nevíme samy, co děláme a Michaela Válalová s textem Jiřího Havla Když babičce zazvonil mobil.
Jana Procházková
Recitátoři 3. a 4. kategorie na třebíčské přehlídce
Ve třetí kategorii vystoupilo v Třebíči dvanáct recitátorů. Jak už to tak bývá, byla tato kategorie obrazem „přechodového“ období mezi dětským věkem a adolescencí: Někteří recitátoři zůstávali zčásti ještě u dětského repertoáru (zvířecí próza Jiřího Kahouna, říkačky Jiřího Žáčka…) a u dětského projevu - včetně neobratností typu mechanického sekání po verších, hyperkorektní výslovnosti (jsem…) nebo infantilních důrazů délkou (na výýýsoké skále, dlóóóuhé nosy…), jiní si už troufli na texty, které přesahovaly jejich možnosti a zkušenosti (Karol Wojtyla: Pobřeží plná ticha), a tak jim mohli stěží dostát.
Nejpřesvědčivěji zapůsobily ve 3. kategorii dvě recitátorky:
Kateřina Němečková si jako první text vybrala Uspávanku se starými domy Jana Skácela. Recitátorka dobře vnímá atmosféru tohoto nejednoduchého textu, interpretaci opírá o bohatý představový film, a přitom báseň přednáší neefektně. Jen někde se uchylovala ke zbytečnému ztišování hlasu, až k šepotu a místy frázovala podle interpunkce. Ale celkový dojem z jejího přednesu v Třebíči byl velmi příjemný. I v druhém textu - Pavel Cmíral: Vzteklá jsem jako babka stará - prokázala, že je dobře vybavenou recitátorkou. Má dovednost pracovat s přesahy ve verši, básničkou, kterou si vybrala, je zaujatá a dokáže ji interpretovat přesvědčivě. Cmíralův text (který je vybrán z rozporuplné, převážně podbízivé sbírky Milujem se čím dál víc) přednáší živě, jako obraz situace, a proto text nevyznívá v jejím podání banálně.
Naďa Kaňková prokázala v přednesu kapitoly Nový dům z knihy Heleny Šmahelové Velké trápení, že je citlivou recitátorkou, text měla dobře a logicky vystavěný. Zpočátku sice zbytečně lyrizovala, ale postupně se dostávala do situace a přesvědčivě o ní vyprávěla. V přednesu dobře vybraného druhého textu - Li Po: Žluté ptáče - si nebyla ještě zcela jistá, ale veršovou miniaturu přednesla kultivovaně, prostě, bez zbytečného „čarování“.
Obě recitátorky doporučil lektorský sbor k postupu na celostátní přehlídku Dětská scéna.
Kromě toho zaujala ve třetí kategorii ještě Kateřina Nováková - především schopností vybavit si alespoň v některých momentech představový film a také kultivovaným projevem. Bohužel ale narážela na limity zvolených textů. Žáčkovu Ušatému torpédu dokázala ještě svým zaujetím pomoci a občas se jí podařilo povýšit ho nad prvoplánový vtípek, ale ukázka z knihy Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku jí příležitost k příliš přesvědčivému přednesu nedala.
4. kategorie - vystoupilo v ní jedenáct přednašečů - jako celek nevyzněla tentokrát v Třebíči příliš uspokojivě. Často u recitátorů převažovala technika nad zaujetím, nejednou jsme se setkali s takovým přednesem, při němž se recitátoři chytali jednotlivostí v textu, místo aby zprostředkovali příběh, a při přednesu poezie se mnohdy nechali strhnout k mechanickému sekání textu po verších. Nejrozpačitěji vyzněla ta vystoupení, kdy si buď recitátoři vybrali monolog (setkali jsme se tu s úryvkem z Goldflamovy Biletářky), nebo kdy i z prozaického textu monolog vytvářeli zpravidla nepřirozeným přehráváním.
Ze všech recitátorů 4. kategorie zaujali tři: Felicita Prokešová především s ukázkou z Něžně háčkovaného času Stanislava Rudolfa (méně už s úryvkem z německého románku Láska je na palici Hortensie Ullrichové) - lektorský sbor ji ocenil čestným uznáním. Ale především to byli dva recitátoři, kteří byli navrženi na celostátní přehlídku ve Svitavách: Lenka Chodilová ze ZUŠ Nové Město na Moravě přesvědčila přednesem prózy Ephraima Kishona Zamluvený pokoj, ale právě tak úryvkem z knihy Zahradník Rabíndranátha Thákura. Lucie Chodilová zapůsobila jako dobře vybavená recitátorka. Vnímá situační humor E. Kishona, na němž je text založen, a dokáže ho zprostředkovat vkusně a bez prvoplánového „tlačení na pilu“. Ačkoliv je text vystavěn na sérii dialogů, próza se jí netrhá, dokáže ji vybudovat jako celek, a navíc ho dokáže dobře gradovat. Také Thákurův text, i když ještě nebyl zcela usazený, je příjemně interpretovaný - Lucie se zatím soustředila hlavně na to, aby vystihla rytmické proudění veršů, byť jí zatím poněkud unikalo vyznění filozofického textu. Nicméně i přednes tohoto textu byl v Třebíči sympaticky neokázalý, prostý. Ocenit je třeba i to, že recitátorka neopomněla uvést ani jména překladatelů. Daniel Mužátko, druhý z recitátorů navržených do Svitav, je přednašečem, který neoslní efekty. To, co je na něm zajímavé, je jeho vnitřní svět: oba texty - Skácelovu Malou recenzi na zdvořilé stromy i báseň Czesława Miłosze Písnička o konci světa - přednáší s velkým vnitřním zaujetím, s osobitou nepředstíranou melancholií, bez ohledu na to, zda jeho přednes přejde přes rampu. V přednesu Skácelovy malé recenze je obdivuhodně soustředěný, a přitom prostý (jen v závěru by si měl dát pozor, aby zbytečně nepřidával na přílišné naléhavosti, protože to pak vede k tomu, že se v přednesu začnou objevovat opakující se intonace). Miłoszův text byl v Třebíči interpretován poněkud jednostrunně, ale i tady se projevuje Danielova pokora k textu. Hloubku textu však přirozeně zatím nemůže předat se vším všudy, protože je nad jeho možnosti.
Lektorský sbor 3. a 4. kategorie pracoval ve složení: Radka Blatná, Jiří Pokorný a Jaroslav Provazník.
Jaroslav Provazník
1. kategorie - Výběr textů devíti recitátorů, kteří se představili lektorskému sboru ve složení Stanislav Nemrava, Jana Procházková a Stanislava Štěpánková, byl až na výjimku textu neznámého autora přiměřený věku dětí a splňoval podmínky dobré kvality (František Hrubín, Jiří Havel, Daniela Fischerová, Jiří Žáček, Miloš Kratochvíl). Lektorský sbor při pohovoru s recitátory a jejich doprovodem upozornil na drobné chyby v intonaci a rytmu, způsobené patrně nezkušeností přednašeče nebo pedagoga, který recitátora připravoval.
2. kategorie - Dramaturgický výběr deseti recitátorů byl vhodný, kvalitní, přiměřený věku (Vladislav Vančura, Astrid Lingrenová, Jiří Havel, Pavel Šrut...) Opakovaly se běžné prohřešky - nesprávná intonace otázek, nepřesná výslovnost, přílišný důraz na první slabiku, rytmus projevující se zrychlováním. Recitátory jsme upozornili na potřebu kontaktu s posluchači, zveřejnění vlastního vkladu a zdůvodnění výběru textu.
Celková úroveň přednesu v obou kategoriích byla dobrá. Na celostátní přehlídku byla z druhé kategorie doporučena Andrea Pejchová s úryvkem z knihy Astrid Lindgrenové Děti z Bullerbynu Anna a já nevíme samy, co děláme a Michaela Válalová s textem Jiřího Havla Když babičce zazvonil mobil.
Jana Procházková
Recitátoři 3. a 4. kategorie na třebíčské přehlídce
Ve třetí kategorii vystoupilo v Třebíči dvanáct recitátorů. Jak už to tak bývá, byla tato kategorie obrazem „přechodového“ období mezi dětským věkem a adolescencí: Někteří recitátoři zůstávali zčásti ještě u dětského repertoáru (zvířecí próza Jiřího Kahouna, říkačky Jiřího Žáčka…) a u dětského projevu - včetně neobratností typu mechanického sekání po verších, hyperkorektní výslovnosti (jsem…) nebo infantilních důrazů délkou (na výýýsoké skále, dlóóóuhé nosy…), jiní si už troufli na texty, které přesahovaly jejich možnosti a zkušenosti (Karol Wojtyla: Pobřeží plná ticha), a tak jim mohli stěží dostát.
Nejpřesvědčivěji zapůsobily ve 3. kategorii dvě recitátorky:
Kateřina Němečková si jako první text vybrala Uspávanku se starými domy Jana Skácela. Recitátorka dobře vnímá atmosféru tohoto nejednoduchého textu, interpretaci opírá o bohatý představový film, a přitom báseň přednáší neefektně. Jen někde se uchylovala ke zbytečnému ztišování hlasu, až k šepotu a místy frázovala podle interpunkce. Ale celkový dojem z jejího přednesu v Třebíči byl velmi příjemný. I v druhém textu - Pavel Cmíral: Vzteklá jsem jako babka stará - prokázala, že je dobře vybavenou recitátorkou. Má dovednost pracovat s přesahy ve verši, básničkou, kterou si vybrala, je zaujatá a dokáže ji interpretovat přesvědčivě. Cmíralův text (který je vybrán z rozporuplné, převážně podbízivé sbírky Milujem se čím dál víc) přednáší živě, jako obraz situace, a proto text nevyznívá v jejím podání banálně.
Naďa Kaňková prokázala v přednesu kapitoly Nový dům z knihy Heleny Šmahelové Velké trápení, že je citlivou recitátorkou, text měla dobře a logicky vystavěný. Zpočátku sice zbytečně lyrizovala, ale postupně se dostávala do situace a přesvědčivě o ní vyprávěla. V přednesu dobře vybraného druhého textu - Li Po: Žluté ptáče - si nebyla ještě zcela jistá, ale veršovou miniaturu přednesla kultivovaně, prostě, bez zbytečného „čarování“.
Obě recitátorky doporučil lektorský sbor k postupu na celostátní přehlídku Dětská scéna.
Kromě toho zaujala ve třetí kategorii ještě Kateřina Nováková - především schopností vybavit si alespoň v některých momentech představový film a také kultivovaným projevem. Bohužel ale narážela na limity zvolených textů. Žáčkovu Ušatému torpédu dokázala ještě svým zaujetím pomoci a občas se jí podařilo povýšit ho nad prvoplánový vtípek, ale ukázka z knihy Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku jí příležitost k příliš přesvědčivému přednesu nedala.
4. kategorie - vystoupilo v ní jedenáct přednašečů - jako celek nevyzněla tentokrát v Třebíči příliš uspokojivě. Často u recitátorů převažovala technika nad zaujetím, nejednou jsme se setkali s takovým přednesem, při němž se recitátoři chytali jednotlivostí v textu, místo aby zprostředkovali příběh, a při přednesu poezie se mnohdy nechali strhnout k mechanickému sekání textu po verších. Nejrozpačitěji vyzněla ta vystoupení, kdy si buď recitátoři vybrali monolog (setkali jsme se tu s úryvkem z Goldflamovy Biletářky), nebo kdy i z prozaického textu monolog vytvářeli zpravidla nepřirozeným přehráváním.
Ze všech recitátorů 4. kategorie zaujali tři: Felicita Prokešová především s ukázkou z Něžně háčkovaného času Stanislava Rudolfa (méně už s úryvkem z německého románku Láska je na palici Hortensie Ullrichové) - lektorský sbor ji ocenil čestným uznáním. Ale především to byli dva recitátoři, kteří byli navrženi na celostátní přehlídku ve Svitavách: Lenka Chodilová ze ZUŠ Nové Město na Moravě přesvědčila přednesem prózy Ephraima Kishona Zamluvený pokoj, ale právě tak úryvkem z knihy Zahradník Rabíndranátha Thákura. Lucie Chodilová zapůsobila jako dobře vybavená recitátorka. Vnímá situační humor E. Kishona, na němž je text založen, a dokáže ho zprostředkovat vkusně a bez prvoplánového „tlačení na pilu“. Ačkoliv je text vystavěn na sérii dialogů, próza se jí netrhá, dokáže ji vybudovat jako celek, a navíc ho dokáže dobře gradovat. Také Thákurův text, i když ještě nebyl zcela usazený, je příjemně interpretovaný - Lucie se zatím soustředila hlavně na to, aby vystihla rytmické proudění veršů, byť jí zatím poněkud unikalo vyznění filozofického textu. Nicméně i přednes tohoto textu byl v Třebíči sympaticky neokázalý, prostý. Ocenit je třeba i to, že recitátorka neopomněla uvést ani jména překladatelů. Daniel Mužátko, druhý z recitátorů navržených do Svitav, je přednašečem, který neoslní efekty. To, co je na něm zajímavé, je jeho vnitřní svět: oba texty - Skácelovu Malou recenzi na zdvořilé stromy i báseň Czesława Miłosze Písnička o konci světa - přednáší s velkým vnitřním zaujetím, s osobitou nepředstíranou melancholií, bez ohledu na to, zda jeho přednes přejde přes rampu. V přednesu Skácelovy malé recenze je obdivuhodně soustředěný, a přitom prostý (jen v závěru by si měl dát pozor, aby zbytečně nepřidával na přílišné naléhavosti, protože to pak vede k tomu, že se v přednesu začnou objevovat opakující se intonace). Miłoszův text byl v Třebíči interpretován poněkud jednostrunně, ale i tady se projevuje Danielova pokora k textu. Hloubku textu však přirozeně zatím nemůže předat se vším všudy, protože je nad jeho možnosti.
Lektorský sbor 3. a 4. kategorie pracoval ve složení: Radka Blatná, Jiří Pokorný a Jaroslav Provazník.
Jaroslav Provazník
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.