AS 2001, č. 6, s. 31, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

ZAJÍMÁ MĚ DIVADLO JAKO OSOBNÍ VÝPOVĚĎ,
říká Marie Caltová

Každý region měl nebo má svou dobrou vílu, tj. odborného profesionálního spolupracovníka. Zasedá v porotách, radí souborům, region se může opřít o jeho odborný rozhled a erudici. Ve středních Čechách to byla Jarmnila Černíková-Drobná, na severní Moravě Jiří Štefanides, Východočeši berou jako svého prof. Císaře. Dobrou vílou západních Čech je už dlouhá léta paní Marie Caltová, slyšící na jméno Máša, dramaturg Divadla J.K. Tyla v Plzni. Její názory nejsou ostatně zajímavé jen pro Západočechy, neboť Máša je v porotách i celostátních přehlídek. AS ji požádala o rozhovor na letošní Popelce, kde působila jako předsedkyně poroty.
Mášo, jak jsi se dostala k amatérskému divadlu?
Mohu Ti vnutit na začátek jinou otázku?
Samozřejmě.
Tak se mě musíš zeptat, jak jsem se dostala k divadlu jako takovému. Já jsem totiž doslova divadlem odkojená. Maminka byla divadelní fotografka, otec jevištní výtvarník. Od malička bylo jasné, že mě divadlo nemine. Na gymnáziu jsem zkusila divadlo hrát. Byla to Josefka ve Vest Pocket Revui a skončilo to totální katastrofou. Měla jsem tak strašnou trému, že jsem úplně zapomněla text. Tím, jak na mě všichni pokřikovali, jsem byla v úplné troubě. Tím moje herecká dráha skončila. Trémisté nemají na jevišti co dělat. Takže když jsem se rozhodovala, co budu studovat, volba padla na dějiny a teorii divadla na FFUK v Praze. Budu tím, kdo v divadle stojí v pozadí, nikoliv na jevišti.
Hned po studiích jsi začala dělat dramaturgii?
Ne, to je složitější. Začala jsem jako divadelní kritik ve Scénografickém ústavu, a to kritik suverénní, který měl na vše jasný názor. Byla jsem to mládí, jež hlavy utíná naprosto bezostyšně. Pak jsem se vdala do Plzně za šéfa operety Ivana Tuchlíka (Miroslava Doutlíka).
Nemýlím se, pocházíš z Plzně?
Ano, já jsem se do Plzně vrátila. Za krátké působení v Praze jsem svými rezolutními soudy stačila nadělat pěknou paseku. V Divadle J.K. Tyla jsem začala dělat dramaturgii a můj vztah k divadlu zpokorněl. Ze sekýrníka, který si je vším jistý, se stal člověk pochybující, který si nikdy není úplně jistý ničím, snažící se z deseti variant vybrat jednu, možná tu nejlepší. Díky tomu mám daleko větší úctu i k práci, která se nepovede.
Ale to ještě pořád nevysvětluješ, jak ses dostala k amatérskému divadlu?
Míříme k tomu. Moje pokora vůči divadelnímu dílu byla dobrým předpokladem pro spolupráci s amatérskými divadelníky. Člověk totiž musí mít divadlo rád. Někdo si mě všiml a doporučil mě. Začala jsem pracovat na kraji.
Kdy to bylo?
To už je tak strašně dávno, že ani nevím. Je to určitě dvacet let. Vlastně počkej, ještě před tím jsem spolupracovala s vojáky na ASUT. To mě ale tak nebavilo, šlo zejména o přednes poezie. Moje doména je však divadlo.
Tvoje místo je především v porotě. Máš nějaké porotcovské krédo?
Jsem člověk, který se snaží inscenaci ohodnotit okem profesionála. Vždycky se snažím dílo respektovat a za celá léta se tento vztah nezměnil. Vážím si toho, že lidé dělají divadlo ve volném čase, že tomu hodně obětují. Jsem jim za to svým způsobem vděčná. Moje působení musí směřovat především lapidárně řečeno k tomu, aby to dělali s větší hravostí a fantazií. To znamená, aby to nebylo urputné. Nestačí se něco nabiflovat, měli by se snažit něco zdolat. Neměli by být pouhými interprety litery, nýbrž hledači a tvůrci prostoru pro vlastní sebevyjádření nonverbální cestou. Vždycky mě potěší, když se objeví divadlo, které zazáří svou tvůrčí potencí. Např. karlovarský D3, který měl své skvělé období kolem Třinácti vůní a Šotoly. Jedna inscenace za druhou byla dobrá, všichni jsme se na ně těšili, neboť tady byl tvůrčí kolektiv. Chci připomenout paní Frankovou jako dramaturga, Jardu Hniličku scénografa, skvělé herce manžele Hlávkovi, Petra Richtra, Aničku Ratajovou. Bylo zajímavé, že i noví mladí členové souboru se rychle dostali na slušnou úroveň. Po tučných letech přijdou hubená, tak to chodí. Člověk má radost, když vznikne něco nového, když se sejde parta, která začně dělat imaginativní divadlo plné hravosti a fantazie. Dobrá rada může často pomoci odstranit maličkosti. Dříve jsme často objížděli soubory jako výběr na krajskou přehlídku. Něco jsme jim řekli a když jsme je potom viděli na kraji a byli lepší, byla to radost a zadostiučinění. Je omylem se domnívat, že úkolem porotce je stínat hlavy a otrávit je. Smylem porotocovské práce je hledat cestu a navigovat soubor na ni. Největší zoufalství pociťuji, když mi soubor nerozumí, když se zavře. Snažím se vždy být konkrétní a ulehčit souboru cestu rozvíjení jevištního jednání a odstranit nesmysly, např. často ve výtvarné složce. A říkám to nikoliv proto, abych se vymluvila, nýbrž abych pomohla. Kdyby šlo jen o mou seberealizaci, tak už to dávno nedělám.
Také jsi někdy vstupovala do přípravy inscenace jako dramaturg?
Samozřejmě, dokonce jednou i jako autor. Pro kaznějovský soubor jsem napsala pásmo z veršů Jiřího Žáčka. Měli tam tehdy stolové zařízení ve stylu Violy a dala se tudíž recitovat poezie. Mohu doporučovat hry, ale pouze pro soubor, který dokonale znám. Jedno z nejdůležitějších hledisek dramaturgie je totiž důvod, proč právě tento kus, a ne jiný. Oni musí vědět, co chtějí, jaké mají herce. Často na přání posílám texty. Mám ostatně svého osobního dramatika, jehož hry se hrály v řadě souborů.
Zasvěcení vědí, že mluvíš o Antonínu Procházkovi...
Ano, já jsem jeho porodní bába. Vyzvala jsem ho, aby začal psát pro naše divadlo a v naší spolupráci vznikla už řada věcí. Udělala jsem si ho jako svého osobního autora a je pro mě zadostiučiněním, když vidím, jak často se hraje. Tonda je lidový autor a amatéři potřebují diváka, nemohou hrát pro prázdná hlediště. Komedie jsou vítaným artiklem. Ve Staňkově snad hráli všechny jeho hry.
A co například klasika?
Je mně moc líto, že se nehraje Shakespeare. To je nosný autor s nádhernými situacemi. Vezmi si třeba Zkrocení zlé ženy nebo Kupce benátského. Úprava je přitom možná, jsou tam vedlejší postavy, které se dají škrtnout, takže to může zahrát i menší soubor. S chutí bych se do nějaké úpravy pustila. Z bohatého charakteru postav mohou amatéři vytěžit. Je mi záhadou, proč se tento dramatik nehraje. Jeho hry jsou přece o člověku, o základních lidských situacích. Je to velký autor, který uměl pojmenovat velké problémy lidstva.
Setkáváš se někdy s tím, že soubory nechtějí na přehlídky?
Znám takové a nikdy jsem je nepřemlouvala. Např. soubor ze Staňkova, který říká, že hrají pro radost, pro svého diváka, a to jim stačí. Jiný případ je Plzeňská neprofesionální scéna, s nimiž pracuje Jakub Zindulka, člen souboru Divadla J.K. Tyla. Obrovsky se jim věnuje a Camusovy aktovky, které udělali, se mi zdají být dobré. Jakub studoval také na JAMU v Brně režii a je šikovný i jako krajský porotoce. Pozval mě na představení a pouze jemu jsem řekla, co se mi líbí a co ne.
Je víc lidí z plzeňského divadla, kteří spolupracují s amatéry?
Svého času to byl Václav Beránek, který stále s naším divadlem spolupracuje. Hraje např. Ducha v Hamletovi, či v Yvonně, princezně burgundánské. Mimochodem právě on inscenoval s plzeňským Dialogem první Yvonnu. Byl to tehdy dramaturgický počin, Gombrowicz se moc nehrál. Svého času spolupracoval s amatéry herec Jiří Samek. Ten je však místostarostou v plzeňské čtvrti Lochotín a na amatéry nemá čas. Myslím, že nejvíc se teď amatérům věnuje právě Jakub.
Co Tě nejvíc na amatérském divadle zajímá?
Zajímá mě divadlo jako osobní výpověď. A nezajímá mě sebedokonalejší, ale odosobněná inscenace. V poslední době mě takto oslovila inscenace staré Daňkovy hry Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko v podání divadla D3 (režie A. Ratajská). Já jsem ji viděla v Horažďovicích, na Třebíči už tak nezazářila. V dnešní amorální době hráli neuvěřitelně přesvědčivě o morálce. Hráli to tak, že bylo patrné, že je to jejich téma, že si to berou za své. Vnitřně mě to oslovilo.
Myslíš si, že se amatérské divadlo nějak za tu dobu, co jej sleduješ, proměnilo?
Mne až překvapuje, že se příliš nemění. Trend světového divadla je přepisovat hry, razantně je upravovat. Vezmi si třeba skvělého maďarského režiséra Alfoeldiho. Viděla jsem jeho čtyři inscenace : Úklady a láska, Kupec benátský, Hamlet, Bouře. Vždycky tam byl zajímavý výklad textu, osobité vidění, osobní pohled. Nebo další světový režisér Marthaler, jehož Večer tříkrálový se odehrává na lodi. Život vidí jako lodičku, která se kdykoliv může potopit. V Morávkových inscenacích až brutálně deformujících text vždy cítím zorný úhel primitiva, který tvoří dějiny. U amatérů jsem tento posun nezaznamenala. Převažuje interpretační divadlo, které nějak pracuje s textem, trend vykládat jej tady nevidím. Mluvím však o souborech, které znám, nebyla jsem na Hronově. Možná, že u absolutních špiček českého amatérského divadla jde také o výklad, nikoliv o interpretaci.
Připravila Lenka Lázňovská