AS 2001, č. 6, s. 10 - 11, Dušan Zakopal.
Je subjektivita měřitelná ?
Divadelní proces je výsostně subjektivní záležitost. Jedni lidé divadlo dělají o jiných a jiným to předvádějí. Přesvědčujeme se o tom nejen jako tvůrci, ale zvláště je-li naše práce - představení hodnoceno. Mám to „štěstí“, že sedávám často na obou stranách hodnotitelské barikády. Letos na národní přehlídce venkovských souborů na Krakonošově divadelním podzimu jsem pracoval v porotě a byly mně shodou okolností přiděleny dvě frašky. Já jsem si vzpomněl na své statistiky představení ořechovských, když hráli o obléhání Brna Švédy a zkusil jsem něco podobného udělat pro obě frašky.
V úvodu musím přiznat, že mne vždycky okouzluje, ba přímo fascinuje, co se to neviditelného děje mezi jevištěm a hledištěm. Je to kolektivní magie mezi tvůrci a dívajícími se, anebo naopak ti přihlížející vnáší nehmatatelnou energii na hrající? Na toto téma jsem již kdysi napsal do Amatérské scény článeček o tzv. třebíčských undulencích. O magickém neviditelném vlnění jak prochází obousměrně mezi jevištěm a hledištěm a co to dělá, když po cestě narazí na neproniknutelnou překážku - zapčchlého, nekomunikativního vnímatele. A naopak co to dělá, když je tam divák vstřícný, jak se undulence znásobují, prolínají a šíří hledištěm. Tento stav, myslím, Jan Werich označil, že se dostavil Pan Publikum. V takovém okamžiku dochází k jedinečnému stavu obapolného tvoření, k malému zázraku, kdy dílo přesně najde svého adresáta. A tomuto jsme ve Vysokém nad Jizerou v jednom případě byli přítomni.
Ale nejprve k tomu, co jsem to tam prováděl.
Jak výše uvedeno, jak to subjektivní a neuchopitelné jakýmsi způsobem kvantifikovat a kvalifikovat? Vždyť přece diváci reagují zvláště v rovině akustické! Různé potleskoměry a smíchoměry jsou specialitou různých mediálních zábav. Ve Vysokém n. J. říci technice, která dělá nemožné, by nebyl problém něco takového instalovat. Jenže muselo by jít o záležitost nenápadnou, a ne zjevnou. Tak jsem se rozhodl pro vlastní zaznamenávání reakcí publika, které jsem u obou frašek předpokládal. Jako porotce chodím na obě představení, takže se naskytla možnost srovnání reakcí odpoledního a večerního publika, či respektive získat výpověď, samozřejmě zjednodušenou, o obou představeních nebo také o inscenaci.
Metodika sledování spočívala v tom, že jsem sledoval dobu hraní jednotlivých částí, ojedinělé smíchy, hurónský řev, potlesky na otevřené scéně či jiné projevy spontánnosti publika (ty se však nedostavily - jako např. radostné objímání a odnášení účinkujících). Získanou kvantitu v počtu smíchů a reakcí jsem vyhodnocením proměnil v kvalitativní, jednicové ukazatele, které jsem zpodobnil následně do grafů - viz Graf č. 1 a 2. (Touto cestou se omlouvám velkoopatovickým, že oni ho vidí poprvé, protože na hodnocení jsem nebyl ještě tak „vybaven“, jako tomu bylo v případě hodnocení Horšovského Týna - ti graf ode mne na památku obdrželi.) Takže z hlediska kvality mě zajímala frekvence smíchu, nebo také „hustota“ smíchových reakcí za jednotku času. Jinak řečeno, jak často lidé reagovali v jednotlivých částech představení - vyjádřeno počtem vteřin mezi jednotlivými smíchy. Reakce večer a odpoledne jsem poměřoval tzv. indexem: „i“ poměr večer ku odpoledne. Vedle hodnot z jednotlivých částí, mě zajímaly i průměrné hodnoty za celek představení. Zajímaly mně i děkovačky, ale protože by v daném případě problém víc rozšiřovaly a písemně by můj článek mohl být méně čtivější, tak jsem o nich při hodnocení představení jen mluvil, do grafů nezapracoval.
Celým tím zjednodušeným kvalitativně kvantifikovaným hodnocením jsem sledoval rozdílnost obou představení (soutěžní bylo večerní), určitý temporytmus, stabilitu výkonů, bezprostřednost působení a kontakt s divákem. V žádném případě to však nesloužilo k vzájemnému porovnání obou zkoumaných inscenací.
Komentář ke grafu č. 1 - představení Velkých Opatovic hry Joe Ortona Klíčkovou dírkou, hrané na KDP dne 13.10.2001 odpoledně a večer. Délka jednotlivých částí odpoledne i večer. Délka jednotlivých částí odpoledne i večer byla shodná. „Smíchová frekvence“ svědčila o stabilitě inscenace, o načasování jednotlivých gagů a o větší živosti reakce publika večer. V tomto směru temporytmus či také „nasazení“ byly jen mírné (viz „i“ = 1,06 v průměru za celé představení, a to „díky“ intenzivnější rytmizaci II. části večer: počet smíchů vzrostl ze 43 na 51 s frekvencí smíchu co 47 vteřin a promítnuto do „i“ to představuje „nasazení“ vyšší o cca 20%. Graf svědčí o dobře připraveném spádu inscenace a že inscenátoři s časem, ve svém úsilí po sdělnosti a kontaktu, neumdlévají. Takto nějak se dají číst čísla a grafy mnou zhmotnělé jako jistá výpověď o jedné divadelní zprávě sdělené v daném okamžiku.
Komentář ke grafu č. 2 - představení Horšovského Týna Georgese Feydeau Ten, kdo utře nos, hrané na KDP dne 17.10.2001 odpoledne i večer.
Představení bylo o třech částech, které byly časově stejné i přes rozdílné reakce publika odpoledne a večer. Přes podstatně kratší frekvenční smích večer (v průměru 46,2 vteřiny - oproti 1'48'' odpol.) a tedy častější reakce publika, udrželi horšovskotýnečtí přímku z I. části do III. části a frekvence smíchu 51 - 47 - 39 vteřin). Při odpoledním představení „něco“ scházelo, hlavně nefungoval rozjezd, kontakt na diváka (viz rozdíly ve frekvencích smíchu a zlomová přímka mezi I. a II. částí a stabilita ve III. části). Projevovalo se to na jevišti i snahou po přehrávání a tak se do toho trochu „šlapalo“.
A večer se stal ten zázrak, o jakém se zmiňuji na začátku. Došlo k té zvláštní symbióze diváka a herců. Dostavil se Pan Publikum. Temporytmus dostal ty správné hodnoty a chytli se všichni. Neutuchající reakce byly korunovány i jedním hurónským řevem a dvěma potlesky na otevřené scéně již v I. části. Také „nasazení“ oproti odpolednímu bylo podstatně vyšší (viz „i“ v průměru 2,33, ale zvláště 3,0 v I. části!, prostě hrálo se přesněji, protože divák byl divadlamilovnější, s potřebnou krevní skupinou!). A já jako jediný, nejen, že jsem to mohl prožít, protože jsem byl jak odpoledne, tak večer, ale hlavně jsem to mohl zdokumentovat! Zdá se, že i některé, subjektivní jevy, přece jen lze dokladovat!
Závěrem chci zdůraznit, že uvedená metoda je možná snad jediná, a já jsem asi jediný, který si s tím tak hraje, ale „cosi na tom bude“. Začalo to kdysi, když jsem z recese zmapoval Peškovy režijní výboje s ořechovskými. Netušil jsem, že to budu někdy písemně dokladovat. No a stalo se!
Dovolím si zakončit svým oblíbeným citátem režiséra Jana Grossmanna: „Divadlo se nemá brát příliš vážně, ale musí se dělat pořádně.“
Dušan Zakopal
Divadelní proces je výsostně subjektivní záležitost. Jedni lidé divadlo dělají o jiných a jiným to předvádějí. Přesvědčujeme se o tom nejen jako tvůrci, ale zvláště je-li naše práce - představení hodnoceno. Mám to „štěstí“, že sedávám často na obou stranách hodnotitelské barikády. Letos na národní přehlídce venkovských souborů na Krakonošově divadelním podzimu jsem pracoval v porotě a byly mně shodou okolností přiděleny dvě frašky. Já jsem si vzpomněl na své statistiky představení ořechovských, když hráli o obléhání Brna Švédy a zkusil jsem něco podobného udělat pro obě frašky.
V úvodu musím přiznat, že mne vždycky okouzluje, ba přímo fascinuje, co se to neviditelného děje mezi jevištěm a hledištěm. Je to kolektivní magie mezi tvůrci a dívajícími se, anebo naopak ti přihlížející vnáší nehmatatelnou energii na hrající? Na toto téma jsem již kdysi napsal do Amatérské scény článeček o tzv. třebíčských undulencích. O magickém neviditelném vlnění jak prochází obousměrně mezi jevištěm a hledištěm a co to dělá, když po cestě narazí na neproniknutelnou překážku - zapčchlého, nekomunikativního vnímatele. A naopak co to dělá, když je tam divák vstřícný, jak se undulence znásobují, prolínají a šíří hledištěm. Tento stav, myslím, Jan Werich označil, že se dostavil Pan Publikum. V takovém okamžiku dochází k jedinečnému stavu obapolného tvoření, k malému zázraku, kdy dílo přesně najde svého adresáta. A tomuto jsme ve Vysokém nad Jizerou v jednom případě byli přítomni.
Ale nejprve k tomu, co jsem to tam prováděl.
Jak výše uvedeno, jak to subjektivní a neuchopitelné jakýmsi způsobem kvantifikovat a kvalifikovat? Vždyť přece diváci reagují zvláště v rovině akustické! Různé potleskoměry a smíchoměry jsou specialitou různých mediálních zábav. Ve Vysokém n. J. říci technice, která dělá nemožné, by nebyl problém něco takového instalovat. Jenže muselo by jít o záležitost nenápadnou, a ne zjevnou. Tak jsem se rozhodl pro vlastní zaznamenávání reakcí publika, které jsem u obou frašek předpokládal. Jako porotce chodím na obě představení, takže se naskytla možnost srovnání reakcí odpoledního a večerního publika, či respektive získat výpověď, samozřejmě zjednodušenou, o obou představeních nebo také o inscenaci.
Metodika sledování spočívala v tom, že jsem sledoval dobu hraní jednotlivých částí, ojedinělé smíchy, hurónský řev, potlesky na otevřené scéně či jiné projevy spontánnosti publika (ty se však nedostavily - jako např. radostné objímání a odnášení účinkujících). Získanou kvantitu v počtu smíchů a reakcí jsem vyhodnocením proměnil v kvalitativní, jednicové ukazatele, které jsem zpodobnil následně do grafů - viz Graf č. 1 a 2. (Touto cestou se omlouvám velkoopatovickým, že oni ho vidí poprvé, protože na hodnocení jsem nebyl ještě tak „vybaven“, jako tomu bylo v případě hodnocení Horšovského Týna - ti graf ode mne na památku obdrželi.) Takže z hlediska kvality mě zajímala frekvence smíchu, nebo také „hustota“ smíchových reakcí za jednotku času. Jinak řečeno, jak často lidé reagovali v jednotlivých částech představení - vyjádřeno počtem vteřin mezi jednotlivými smíchy. Reakce večer a odpoledne jsem poměřoval tzv. indexem: „i“ poměr večer ku odpoledne. Vedle hodnot z jednotlivých částí, mě zajímaly i průměrné hodnoty za celek představení. Zajímaly mně i děkovačky, ale protože by v daném případě problém víc rozšiřovaly a písemně by můj článek mohl být méně čtivější, tak jsem o nich při hodnocení představení jen mluvil, do grafů nezapracoval.
Celým tím zjednodušeným kvalitativně kvantifikovaným hodnocením jsem sledoval rozdílnost obou představení (soutěžní bylo večerní), určitý temporytmus, stabilitu výkonů, bezprostřednost působení a kontakt s divákem. V žádném případě to však nesloužilo k vzájemnému porovnání obou zkoumaných inscenací.
Komentář ke grafu č. 1 - představení Velkých Opatovic hry Joe Ortona Klíčkovou dírkou, hrané na KDP dne 13.10.2001 odpoledně a večer. Délka jednotlivých částí odpoledne i večer. Délka jednotlivých částí odpoledne i večer byla shodná. „Smíchová frekvence“ svědčila o stabilitě inscenace, o načasování jednotlivých gagů a o větší živosti reakce publika večer. V tomto směru temporytmus či také „nasazení“ byly jen mírné (viz „i“ = 1,06 v průměru za celé představení, a to „díky“ intenzivnější rytmizaci II. části večer: počet smíchů vzrostl ze 43 na 51 s frekvencí smíchu co 47 vteřin a promítnuto do „i“ to představuje „nasazení“ vyšší o cca 20%. Graf svědčí o dobře připraveném spádu inscenace a že inscenátoři s časem, ve svém úsilí po sdělnosti a kontaktu, neumdlévají. Takto nějak se dají číst čísla a grafy mnou zhmotnělé jako jistá výpověď o jedné divadelní zprávě sdělené v daném okamžiku.
Komentář ke grafu č. 2 - představení Horšovského Týna Georgese Feydeau Ten, kdo utře nos, hrané na KDP dne 17.10.2001 odpoledne i večer.
Představení bylo o třech částech, které byly časově stejné i přes rozdílné reakce publika odpoledne a večer. Přes podstatně kratší frekvenční smích večer (v průměru 46,2 vteřiny - oproti 1'48'' odpol.) a tedy častější reakce publika, udrželi horšovskotýnečtí přímku z I. části do III. části a frekvence smíchu 51 - 47 - 39 vteřin). Při odpoledním představení „něco“ scházelo, hlavně nefungoval rozjezd, kontakt na diváka (viz rozdíly ve frekvencích smíchu a zlomová přímka mezi I. a II. částí a stabilita ve III. části). Projevovalo se to na jevišti i snahou po přehrávání a tak se do toho trochu „šlapalo“.
A večer se stal ten zázrak, o jakém se zmiňuji na začátku. Došlo k té zvláštní symbióze diváka a herců. Dostavil se Pan Publikum. Temporytmus dostal ty správné hodnoty a chytli se všichni. Neutuchající reakce byly korunovány i jedním hurónským řevem a dvěma potlesky na otevřené scéně již v I. části. Také „nasazení“ oproti odpolednímu bylo podstatně vyšší (viz „i“ v průměru 2,33, ale zvláště 3,0 v I. části!, prostě hrálo se přesněji, protože divák byl divadlamilovnější, s potřebnou krevní skupinou!). A já jako jediný, nejen, že jsem to mohl prožít, protože jsem byl jak odpoledne, tak večer, ale hlavně jsem to mohl zdokumentovat! Zdá se, že i některé, subjektivní jevy, přece jen lze dokladovat!
Závěrem chci zdůraznit, že uvedená metoda je možná snad jediná, a já jsem asi jediný, který si s tím tak hraje, ale „cosi na tom bude“. Začalo to kdysi, když jsem z recese zmapoval Peškovy režijní výboje s ořechovskými. Netušil jsem, že to budu někdy písemně dokladovat. No a stalo se!
Dovolím si zakončit svým oblíbeným citátem režiséra Jana Grossmanna: „Divadlo se nemá brát příliš vážně, ale musí se dělat pořádně.“
Dušan Zakopal
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.