AS 2001, č. 5, s. 34, Milan Schejbal.
Miroslav Krobot
Dejvické divadlo
Praha
12. listopadu 2001
Milý Mirku,
vždycky jsem si myslel, že jsi štír, protože jsi byl takovej „jinej“. V době, kdy po českých divadlech chodila většinou nuda a šeď, objevil jsem najednou v Hradci Králové v Besedě Tvou inscenaci Romea a Julie a spadla mi brada. Zjistil jsem, jakou obrovskou sílu může mít divadlo i v tak neutěšených časech, ve kterých jsi u profesionálního divadla začínal. Tvůj Romeo nejenže bez přetvářky a nekompromisně pojmenoval dobu, kterou jsme žili, ale demaskoval i způsob života „mlčící většiny“. Přitom apelativně a bez zbytečného patosu nabídl jasné řešení – raději smrt než prázdno v srdci. Dodnes mám Tvou inscenaci před očima a musím přiznat, že nás, Tvé vrstevníky, na dlouho ovlivnila. A pak si vzpomínám na Realisty. Moc rád jsem tam chodil – myslím, že něco se Ti povedlo líp a něco hůř, ale vždycky bylo patrné, a to výrazně, že Ti jde o divadlo „teď a tady“, a že za svým cílem jdeš nekompromisně. Tím jsi byl pro mě zase „jinej“. A už vůbec nemluvím o tom kroku, který nás, všechny divadelníky, šokoval. Tvůj odchod z Národního divadla za divadlem „svým“, z lesku zlaté kapličky do černé díry v Dejvicích, obdivuji. A upřímně závidím.
Blíže jsme se poznali (kde jinde!) u amatérů na Jiráskově Hronově. Tehdejší metodička ÚKVČ Jana Paterová se rozhodla radikálně změnit a zkvalitnit výuku v Klubu mladých divadelníků. Pověřila mě vedením tohoto klubu, jehož lektorský sbor tvořila silná čtyřka: Ivan Rajmont, Jiří Fréhar, Karel Kříž a Ty. Nikdy nezapomenu na tu partu rozdychtěných amatérů v čele s Frantou Zborníkem či Jožkou Krasulou, kterak s vámi objevují po několik let ty pro ně neznámé končiny DIVADLA. Ani si v té době nikdo neuvědomoval, protože o to v tu chvíli vůbec nešlo, co jste vlastně pro amatérské divadlo (a nejen pro ně) udělali. Vlastně i mně to došlo až mnohem později, kdy např. Jožka Krasula (už jako cizinec, přesto náš) ohromil nejednou inscenací hronovské publikum. A že šlo o mnohem víc, než jen o „divadlo“, když se např. Franta Zborník stal úspěšným starostou ve Vodňanech.
Tak aspoň teď: prostě, Mirku, dík! Kéž by bylo víc takových „jiných“ štírů! A do další padesátky Ti moc přeju, aby Ti zůstalo ono rčení, které tak rád používáš: „My Moraváci, my jsme silný!“
Tvůj Milan Schejbal
Dejvické divadlo
Praha
12. listopadu 2001
Milý Mirku,
vždycky jsem si myslel, že jsi štír, protože jsi byl takovej „jinej“. V době, kdy po českých divadlech chodila většinou nuda a šeď, objevil jsem najednou v Hradci Králové v Besedě Tvou inscenaci Romea a Julie a spadla mi brada. Zjistil jsem, jakou obrovskou sílu může mít divadlo i v tak neutěšených časech, ve kterých jsi u profesionálního divadla začínal. Tvůj Romeo nejenže bez přetvářky a nekompromisně pojmenoval dobu, kterou jsme žili, ale demaskoval i způsob života „mlčící většiny“. Přitom apelativně a bez zbytečného patosu nabídl jasné řešení – raději smrt než prázdno v srdci. Dodnes mám Tvou inscenaci před očima a musím přiznat, že nás, Tvé vrstevníky, na dlouho ovlivnila. A pak si vzpomínám na Realisty. Moc rád jsem tam chodil – myslím, že něco se Ti povedlo líp a něco hůř, ale vždycky bylo patrné, a to výrazně, že Ti jde o divadlo „teď a tady“, a že za svým cílem jdeš nekompromisně. Tím jsi byl pro mě zase „jinej“. A už vůbec nemluvím o tom kroku, který nás, všechny divadelníky, šokoval. Tvůj odchod z Národního divadla za divadlem „svým“, z lesku zlaté kapličky do černé díry v Dejvicích, obdivuji. A upřímně závidím.
Blíže jsme se poznali (kde jinde!) u amatérů na Jiráskově Hronově. Tehdejší metodička ÚKVČ Jana Paterová se rozhodla radikálně změnit a zkvalitnit výuku v Klubu mladých divadelníků. Pověřila mě vedením tohoto klubu, jehož lektorský sbor tvořila silná čtyřka: Ivan Rajmont, Jiří Fréhar, Karel Kříž a Ty. Nikdy nezapomenu na tu partu rozdychtěných amatérů v čele s Frantou Zborníkem či Jožkou Krasulou, kterak s vámi objevují po několik let ty pro ně neznámé končiny DIVADLA. Ani si v té době nikdo neuvědomoval, protože o to v tu chvíli vůbec nešlo, co jste vlastně pro amatérské divadlo (a nejen pro ně) udělali. Vlastně i mně to došlo až mnohem později, kdy např. Jožka Krasula (už jako cizinec, přesto náš) ohromil nejednou inscenací hronovské publikum. A že šlo o mnohem víc, než jen o „divadlo“, když se např. Franta Zborník stal úspěšným starostou ve Vodňanech.
Tak aspoň teď: prostě, Mirku, dík! Kéž by bylo víc takových „jiných“ štírů! A do další padesátky Ti moc přeju, aby Ti zůstalo ono rčení, které tak rád používáš: „My Moraváci, my jsme silný!“
Tvůj Milan Schejbal
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.