AS 2001, č. 5, s. 33, Eva Machková.
Osmdesátka Josefa Mlejnka
Na národní přehlídce se první Mlejnkova inscenace objevila v roce 1959 - tehdy to byl Šrámkův Písek, celostátní přehlídka divadelní části Soutěže tvořivosti mládeže - naposledy jsme jeho soubor viděli na Kaplickém divadelním létě v roce 1982 a o rok poději přijel se souborem dospělých na přehlídku do Ostravy. Ale těch více než třicet let ani nepostihuje celou jeho práci v oboru dětského divadla a dramatické výchovy i amatérského divadla dospělých, ani tak docela nevyjadřuje mimořádnost jeho osobnosti.
Josef Mlejnek je nejpozoruhodnější osobností dětského divadla a dramatické výchovy v tom smyslu, že jako jediný dokázal v průběhu 60. let překročit pomyslnou hranici mezi „starým“ pojetím dětského divadla a jeho radikálně proměněnou podobou, a to tvořivě a přínosně. Nebylo to pouhé přizpůsobení se novým trendům, ale aktivní uchopení do té doby neobvyklých přístupů a pojetí dětského divadla a vytvoření série významných příspěvků k jeho rozvoji. Nikdy mě nenapadlo se ho ptát, proč se tak stalo a jak to dokázal, ale nejpravděpodobnější je, že vědomě, či podvědomě pociťoval nepřirozenost onoho „starého“ modelu a možná ten nový vítr pro něj byl vysvobozením z dilemat a ze stereotypů.
Nutno ovšem říct, že jeho hry z 60. let si přinejmenším obsahově udržují svou kvalitu, i když by je asi dnes sotva některý soubor hrál, protože současnému dětskému divadlu neodpovídají po formální stránce.
Dětské divadlo, to jest divadlo pro děti i divadlo s dětmi, po většinu svých vývojových období trpělo těžkými úbytěmi. V 50. - 60. letech k tomu přibyly nároky „ideové“ což v kategorii her pro dětské soubory způsobilo, že někdejší reje víl a střítků nebo tance vesnického lidu, na nichž se vyřádily tancující holčičky a maminky vytvářející kostýmy, vystřídaly kousky o neuvěřitelných činech dětí usvědčujících kulaky z piklů proti socialismu a zelináře ze schovávání pomerančů pod pultem. Namísto show tu byla najednou ideová školení. Anebo dramata točící se kolem vzrušující krádeže penálu, z níž se po mnoha polopatických kázáních vyklube k úlevě všech pouhé jeho zašantročení. V této situaci Mlejnek jako jediný psal hry o skutečných dětech a jejich skutečných problémech. Jeho postavy byly různorodé, skupina měla svou hierarchii, své vůdce a outsidery, a téma se vždy točilo kolem vzájemných vztahů mezi dětmi a jejich postojů k lidem kolem sebe, i odpovědnosti za svůj život. A to bez ohledu na to, zda námětově byla hra založena na sběru odpadu, anebo na volbě školy či učebního oboru na konci devítky.
V této pravdivosti a skutečné realističnosti a v opravdové znalosti dětí, jejich problémů a vzájemných vztahů, a ve skutečném, hlubokém zájmu o ně, spočívá důvod, proč Mlejnek dokázal najít si novou cestu, a navíc na ní hledat dál. Stalo se tak v polovině jeho dosavadního života, kolem čtyřicítky, tedy ve věku, kdy mnoho lidí začíná mít pocit, že jsou hotoví, že dosáhli jistého standardu, a ten že budou dál už jen rozvíjet.
Prvním počinem z této řady byla Cesta kolem světa za 77 dní, volná parafráze Vernovy knížky. Děti tu vstupovaly do rolí daleko vzdálených jejich věku a sociálním rolím, činily tak demonstračním stylem projevu, za postavy se nevydávaly, ale sdělovaly divákovi svůj pohled (převážně dost pobavený) na ně, v komparsech zjevně rozvíjely hru na něco nebo někoho, zjevně se proměňovaly z jedné postavy do druhé...
V polovině sedmdesátých let pak přišlo období hledání co neuvolněnější divadelní formy - hry Hadrový panáček a Létající třída opustily jeviště, vstoupily mezi diváky, zcela rozvolnily dějovou strukturu a daly místo improvizaci. A na přelomu let 70. a 80. pak Mlejnek dospěl k vrcholu své inscenační práce - k Čertovi s houslemi (podle Ilji Hurníka) a k Havlíčkovu Králi Lávrovi, v nichž se zúročily všechny jeho dosavadní pokusy a hledání i nalézání.
A co víc, Josef Mlejnek nepřicházel jen s inscenacemi, ale také publikoval jako jeden z mála metodické práce. Kromě článků a menších prací vydal v roce 1981 publikaci Dětská tvořivá hra (Hradec Králové), kterou vydal znovu v r. 1997 v ARTAMA v revidované verzi (a nebylo mu líno ji revidovat a doplnit, ač v té době již byl daleko v „dramaťáckém“ důchodu). V rukopise zatím zůstává jeho publikace o Václavu Vaňátkovi, velmi ojedinělá monografie o počátcích našeho profesionálního divadla pro děti.
Koho blíže zajímá, co všechno Mlejnek vytvořil, zdramatizoval, přeložil, napsal, co všechno inscenoval a kde to předvedl širší veřejnosti, nechť si zalistuje prvním číslem Tvořivé dramatiky z letošního roku, jen soupisy zabírají pět stránek, a je tam i podstatný výtah z diplomové práce, kterou o něm napsala jeho vysokomýtská rodačka Adéla Pellarová. Zde jsem nechtěla opakovat fakta, spíše upozornit na mimořádné rysy této osobnosti.
Na závěr: pane Mlejnku, bezvadně se s Vámi spolupracovalo, byla to vždy radost vidět Vaše inscenace, číst Vaše práce. Těším se, že se ještě do Vaší devadesátky párkrát uvidíme.
Eva Machková
Na národní přehlídce se první Mlejnkova inscenace objevila v roce 1959 - tehdy to byl Šrámkův Písek, celostátní přehlídka divadelní části Soutěže tvořivosti mládeže - naposledy jsme jeho soubor viděli na Kaplickém divadelním létě v roce 1982 a o rok poději přijel se souborem dospělých na přehlídku do Ostravy. Ale těch více než třicet let ani nepostihuje celou jeho práci v oboru dětského divadla a dramatické výchovy i amatérského divadla dospělých, ani tak docela nevyjadřuje mimořádnost jeho osobnosti.
Josef Mlejnek je nejpozoruhodnější osobností dětského divadla a dramatické výchovy v tom smyslu, že jako jediný dokázal v průběhu 60. let překročit pomyslnou hranici mezi „starým“ pojetím dětského divadla a jeho radikálně proměněnou podobou, a to tvořivě a přínosně. Nebylo to pouhé přizpůsobení se novým trendům, ale aktivní uchopení do té doby neobvyklých přístupů a pojetí dětského divadla a vytvoření série významných příspěvků k jeho rozvoji. Nikdy mě nenapadlo se ho ptát, proč se tak stalo a jak to dokázal, ale nejpravděpodobnější je, že vědomě, či podvědomě pociťoval nepřirozenost onoho „starého“ modelu a možná ten nový vítr pro něj byl vysvobozením z dilemat a ze stereotypů.
Nutno ovšem říct, že jeho hry z 60. let si přinejmenším obsahově udržují svou kvalitu, i když by je asi dnes sotva některý soubor hrál, protože současnému dětskému divadlu neodpovídají po formální stránce.
Dětské divadlo, to jest divadlo pro děti i divadlo s dětmi, po většinu svých vývojových období trpělo těžkými úbytěmi. V 50. - 60. letech k tomu přibyly nároky „ideové“ což v kategorii her pro dětské soubory způsobilo, že někdejší reje víl a střítků nebo tance vesnického lidu, na nichž se vyřádily tancující holčičky a maminky vytvářející kostýmy, vystřídaly kousky o neuvěřitelných činech dětí usvědčujících kulaky z piklů proti socialismu a zelináře ze schovávání pomerančů pod pultem. Namísto show tu byla najednou ideová školení. Anebo dramata točící se kolem vzrušující krádeže penálu, z níž se po mnoha polopatických kázáních vyklube k úlevě všech pouhé jeho zašantročení. V této situaci Mlejnek jako jediný psal hry o skutečných dětech a jejich skutečných problémech. Jeho postavy byly různorodé, skupina měla svou hierarchii, své vůdce a outsidery, a téma se vždy točilo kolem vzájemných vztahů mezi dětmi a jejich postojů k lidem kolem sebe, i odpovědnosti za svůj život. A to bez ohledu na to, zda námětově byla hra založena na sběru odpadu, anebo na volbě školy či učebního oboru na konci devítky.
V této pravdivosti a skutečné realističnosti a v opravdové znalosti dětí, jejich problémů a vzájemných vztahů, a ve skutečném, hlubokém zájmu o ně, spočívá důvod, proč Mlejnek dokázal najít si novou cestu, a navíc na ní hledat dál. Stalo se tak v polovině jeho dosavadního života, kolem čtyřicítky, tedy ve věku, kdy mnoho lidí začíná mít pocit, že jsou hotoví, že dosáhli jistého standardu, a ten že budou dál už jen rozvíjet.
Prvním počinem z této řady byla Cesta kolem světa za 77 dní, volná parafráze Vernovy knížky. Děti tu vstupovaly do rolí daleko vzdálených jejich věku a sociálním rolím, činily tak demonstračním stylem projevu, za postavy se nevydávaly, ale sdělovaly divákovi svůj pohled (převážně dost pobavený) na ně, v komparsech zjevně rozvíjely hru na něco nebo někoho, zjevně se proměňovaly z jedné postavy do druhé...
V polovině sedmdesátých let pak přišlo období hledání co neuvolněnější divadelní formy - hry Hadrový panáček a Létající třída opustily jeviště, vstoupily mezi diváky, zcela rozvolnily dějovou strukturu a daly místo improvizaci. A na přelomu let 70. a 80. pak Mlejnek dospěl k vrcholu své inscenační práce - k Čertovi s houslemi (podle Ilji Hurníka) a k Havlíčkovu Králi Lávrovi, v nichž se zúročily všechny jeho dosavadní pokusy a hledání i nalézání.
A co víc, Josef Mlejnek nepřicházel jen s inscenacemi, ale také publikoval jako jeden z mála metodické práce. Kromě článků a menších prací vydal v roce 1981 publikaci Dětská tvořivá hra (Hradec Králové), kterou vydal znovu v r. 1997 v ARTAMA v revidované verzi (a nebylo mu líno ji revidovat a doplnit, ač v té době již byl daleko v „dramaťáckém“ důchodu). V rukopise zatím zůstává jeho publikace o Václavu Vaňátkovi, velmi ojedinělá monografie o počátcích našeho profesionálního divadla pro děti.
Koho blíže zajímá, co všechno Mlejnek vytvořil, zdramatizoval, přeložil, napsal, co všechno inscenoval a kde to předvedl širší veřejnosti, nechť si zalistuje prvním číslem Tvořivé dramatiky z letošního roku, jen soupisy zabírají pět stránek, a je tam i podstatný výtah z diplomové práce, kterou o něm napsala jeho vysokomýtská rodačka Adéla Pellarová. Zde jsem nechtěla opakovat fakta, spíše upozornit na mimořádné rysy této osobnosti.
Na závěr: pane Mlejnku, bezvadně se s Vámi spolupracovalo, byla to vždy radost vidět Vaše inscenace, číst Vaše práce. Těším se, že se ještě do Vaší devadesátky párkrát uvidíme.
Eva Machková
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.