AS 2001, č. 5, s. 30 - 31, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

PAN HEREC VLASTIMIL VIK

Vlastimil Vik, dnes už hostující člen českolipského souboru Jirásek, do nedávna jeho kmenový člen, zažil na vlastní kůži přerod kvalitního, leč tradičně pracujícího souboru v autorské divadlo. Kdysi je Jan Vedral pojmenoval „laboratoří lidských možností“. Přineslo ohromný prostor pro tematizované herectví jako projev svobody ducha člověka, který sám za sebe (tj. nikoliv v rámci jakkoliv tvořivé režisérovy představy) vyjadřuje svůj postoj k našemu světu. Musel zvládnout, a také to dokázal naplnit, racionálně připravený model inscenace autentickým herectvím. Tato oscilace mezi reprodukcí a absolutní a zároveň svébytným řádem spoutanou improvizací byla určitě pro klasicky školeného herce nelehká. Vik, kterému nikdo neřekne jinak než Miki, vytvořil v inscenacích Václava Klapky řadu nezapomenutelných postav. Tou poslední byla titulní role v Odysseově cestě. Inscenace přivedla soubor až do Hronova. Ve dnech, kdy nehrál, Miki prodával divadelní publikace ve stánku ARTAMA. Když jsem se jej zeptala, zda je ochotný si se mnou povídat, zabručel pod vousy, že příští rok bude na Hronově účinkovat nejméně ve třech kusech, a tudíž bude mnohem slavnější. Chtěl tím říci, abych to odložila. Protože je laskavý člověk, tak nakonec neodmítl.
Mimochodem, Miki je přezdívka?
Říkají mně tak od malička. To je výmysl mého tatínka. Byl Vítězslav, matka Vlasta a dětem dali jména Vlasta, Věra, Vlastimil, Vítězslava, snad abychom všichni mohli nosit košilky s vyšitým VV. Pak to ale začali domáckými jmény postupně rušit. Mě pojmenovali Miki, prý jsem měl uši jako Disneyův Myšák.
Upřímně řečeno Tvůj Odysseus tady na Hronově mi připadal unavený, od života už nic neočekávající. Takového Tě neznám...
Nevím, co mám na to říci. S Tvým pocitem nic nenadělám. Možná je to také tím, že JH má svá specifika. Např. já mám sice trému vždy, ale největší na Hronově. Člověk ví, že hraje pro své kolegy a pro vlčáky, kteří čekají, jak to dopadne, aby mohli cupovat. Pro normálního diváka se hraje úplně jinak. Sice prý by tréma měla léty ubývat, ale u mne to neplatí.
Klapkův Odysseus je také o Tvé životní pouti, o tom, co jsi zažil jako člověk, souhlasíš?
Vzhledem k mému věku to asi ani jinak být ani nemůže. Prožil jsem konec druhé světové války a všechna ta další nešťastná léta, která pak přišla. Ale tento příběh napsal Vašek Klapka, ne já. Jeho životní zkušenost je jiná než moje, v tom jsme se trochu střetávali, když jsme to dělali. Napětí, jež vznikalo, to patrně posouvalo do obecnější polohy.
Kolikátou rolí byl Odysseus? Umíš to spočítat?
Tos mě zaskočila. Nevím.
Určitě jich musely být desítky...
Asi ano, ale já fakt nejsem ten typ, který sbírá fotografie a vede si evidenci. Už kolikrát mně někdo slíbil, že to za mě udělá, ale nikdy k tomu nedošlo. Zaplaťpánbůh, text si pamatuji. Jakmile je ale derniéra, okamžitě vše zapomínám. Asi Tě překvapím, když řeknu, že se pamatuji na roli ze svého školního představení. Hrál jsem dědečka, dokonce mám někde zahrabanou i fotografii.
Ty jsi na svém životě nezažil pouze složité peripetie našich dějin, ale také přerod souboru Jirásek z tradičního na autorské divadlo?
To je pravda. Na úplném začátku byla souborová herecká dílna vedená dvěma skvělými odborníky (dramaturg Jaroslav Vostrý a psycholog Josef Vinař), kteří v té době nemohli dělat to, co chtěli. Když nám chtěli vysvětlit moderní divadlo, např. Grotowského, tak nás nejdřív museli divadlo naučit hrát. Jako pokračování dílny vznikl Sen kralevice Hamleta v r.1982, o rok později Oidipus podle Sofokla. Hamleta jsme hráli na Písku, posléze jako studijní představení i na Hronově ve Slávii. Dodnes si na to někteří pamatují. Asi to byl pěkný šok. Klapkův talent, který poznamenal posledních dvacet let činnosti souboru, se naplno projevil v Jak se vám líbí Jak se vám líbí z r. 1985.
Tys byl přece klasicky školený činoherní herec, který napřed v dílně, pak v inscenaci musel přistoupit na jiný princip práce. Sice svobodnější, ale na druhé straně mnohem vnitřně angažovanější. Bylo to těžké?
Nikdy jsem o tom takto teoreticky neuvažoval. Hodně jsem se díval, hodně jsem poslouchal Vostrého s Vinařem a také četl a četl. Dodnes díky tomu nemám problém s kritikou. I když mně vynadají, tak vím, že na tom něco je, co bych si měl zapamatovat. Takže mě nic nezaskočí. A potom, chceš slyšet moje krédo?
Když se má něco udělat, jsou dva typy lidí. Osmdesát procent řekne, to by nešlo a dvacet jde do toho. A ty miluji a chci mezi ně patřit.
Myslíš si, že jako herec jsi pokorný?
Doufám že ano, neměl jsem problémy ani s partou ani s režisérem. Nesnažil jsem se nikdy protlačit svůj názor za každou cenu. Pokud jsem ale přesvědčen, že by se to mělo dělat jinak, tak o tom diskutuji. Jsem typ herce, který tuší, že všichni vědí víc než on.
Je nějaká role, kterou bys označil za životní? A toužíš po nějaké roli?
Já to takhle nevidím, ale rodina a přátelé říkají, že Odysseus. Víš, já miluji každou novou roli. Teď např. hraji Markýze v Jakubovi a jeho pánovi v inscenaci Káči Baranovské. To by v tom byl hrom, aby ještě nějaká další nepřišla. Žádné vysněné role nemám, to mne fakt netrápí.
Odmítl bys nějakou roli?
Kdyby režisér po mně chtěl, abych déle než dvě minuty stál na hlavě, asi bych musel odmítnout.
Hraješ také ve Zborníkově inscenaci Na druhé straně řeky...
Ano, takovou čurdičku, ale moc se mi líbí.
Takže příští rok hraješ na JH dvakrát?
To bych strašně rád, ostatně to zdaleka není všechno. S Rádobydivadlem Klapý jsme začali zkoušet dramatizaci Veroniky Týcové Autobus podle povídky ruského autora, jméno jsem zapomněl. A kdyby něco stihl Vašek Klapka, tak mám příští Hronov zaplacený celý. Už to mám rozmyšlené. Hrál bych neděle, pondělí, středa a pátek.
Máš nějaký recept na učení se textu?
Nesednu si a nešprtám, nejsem schopen naučit se něco přímo z knihy, text umím, až když vím, jaká akce se k němu váže. Musím nejdřív zkoušet.
Jak dlouho Ti trvá než roli umíš?
To je různé, záleží na tom, co hraji a jak může parta. Když vím, budu točit hůlčičkou, tak se text naučím rychle.
Jak dlouho jste zkoušeli Odysseovu cestu?
Udělali jsme ji za necelý rok. Zkoušky byly jednou až dvakrát týdně. Já jako Odysseus jsem přišel na každou.
Zkusils někdy režii?
Trochu jsem se toho dotknul, když jsem kdysi učil na lidušce. Vlastní velkou inscenaci jsem nikdy neudělal. Mimochodem na svou práci s dětmi jsem pyšný. Hráli jsme si, povídali o divadle, chodili na představení. Víš, já jsem nikdy neměl rád divadlo dělané jen proto, aby aktéři byli vidět. Dohadoval jsem se nedávnou s půlbráchou Karlem Bělohubým. Já jsem tvrdil, že jsou důležité zkoušky a když to přeženu, tak ani hrát nemusím. Chci zkoušet, tvořit, něco si zkusit, něco se dozvědět, pak mě většinou ostatní vyhecují, že už je to dobré a mělo by se to někomu předvést. Když si vzpomenu na Oidipa, tak zkoušky byly fantastické dobrodužství. Měli jsme dvě psychložky, které např. říkaly, jak na lidi působí barvy, takže jsme se úplně počmárali. Velmi rád na to vzpomínám.
Říkáš půlbrácha, s mnohými v souboru se znáš léta. Jste dobrá parta?
Parta byla, je a bude, byť se soubor hodně omlazuje. Někdo je talentovaný víc, někdo míň. Já mám pozici stařečka, kterému začínají otevírat dveře.
Je kromě setkání s lidmi ještě něco dalšího, co Ti amatérské divadlo dalo?
Dalo mi nový rozhled, mohl jsem potkat lidi jako Císař, Dušek, Vyskočil, Justl. Každý mě nějak ovlivnil, poznamenal, nasměroval. Hodně mi daly tetičky metodičky výchovné dramatiky. Potkal jsem se s nimi, když jsem dělával časopis Národní přehlídky dětského divadla. Např. Eva Machková, Milada Mašatová, Šárka Šternbergová a další. Často jsem si vyčítal, že nejsem schopen si zapamatovat všechno, co bych chtěl. Na štěstí může člověk stále hledat.
Je něco, co Ti vzalo, kromě času samozřejmě?
Myslím si, že to ani s tím časem nebylo tak tragické. Mohl jsem se věnovat dětem a teď vnoučatům. I když rodina si myslí něco jiného a často říkají : „Náš domácenský typ, jde domů, sláva.“.
Někdo další z Tvé rodiny byl nebo je také divadelníkem?
Můj tatínek hrával divadlo v Brně, samozřejmě v dobách dávno minulých, jako amatér i profesionál. Když mu dědeček jednou řekl, že buď bude hrát divadlo a půjde z domu, nebo hrát nebude vůbec, sebral se a odešel, ale nikoliv k divadlu. Dal se k námořníkům a sjezdil s obchodní plachetnicí celý svět.
Neříkej, že vnoučata do divadla nevodíš?
To víš, že chodí do divadla, a nejen na všechny premiéry. Pozor, ale já mám v záloze ještě dvě nejmenší a na vnučce je už dnes vidět, že je talentovaná. Mám na ně víc času, tak se jim budu věnovat. Třeba se dočkám rodinného představení.
Miki, Ty jsi dnes také chovatelem ovcí. Jak se k tomu městský člověk dostane?
První ovečku jsem dostal k padesátinám. Doma mně vyhubovali, že co s ní prý budeme dělat. Byla tak krásná, že zabít ji by bylo absurdní. Pak přišel můj vážný úraz, kvůli němuž jsem nemohl s Jiráskem do Japonska. Díky úrazu jsem dnes někdo jiný. Kdyby mi dřív někdo řekl, že se mi bude líbit žít na venkově, tak bych ho poslal do háje. Byl jsem přesvědčen, že jsem jasně městský typ. Nebyla to pravda. V přírodě je nádherně. Ráno vstanu, svítí slunce, a je to boží. Jistě, také máme starosti. Restituovali jsme nějakou půdu a někdo se o ni musí starat.
Kromě ovcí, půdy, chalupy a divadla děláš ještě něco jiného?
Nedávno za mnou přišli z České Lípy, zda bych nechtěl vést dětský divadelní kroužek. Řekl jsem, že kroužek ne, a nabídl, že založím divadelní klub. Budeme chodit do divadla a budeme o něm mluvit. Za rok, dva poznám, kteří z nich, chtějí dělat divadlo, protože je to zasáhlo, a ne protože se chtějí předvádět. Víš takové Variace na Cyrana hradeckého DNA, o tom bych s nimi chtěl mluvit.
připravila Lenka Lázňovská