ZAHÁLKA, Michal: Hronov mezi autorstvím a interpretací. AS 04/2011 - Přehlídky a festivaly.
Hronov mezi autorstvím a interpretací
Bylo to nabitých devět dní. Program 81. Jiráskova Hronova přinesl mnoho podnětného a potěšujícího napříč divadelními druhy a žánry, od činohry přes loutky a tanec k experimentálním projektům. Ač jsou si jednotlivé inscenace v mnohém vzdálené, neuškodí o pár kroků ustoupit a podívat se na hronovský program jako na celek.
Pokud se v něm nějaká obecnější tendence projevila, je to zejména hledání a objevování vztahů mezi autorským a interpretačním divadlem – a patrně nepřekvapí, že většina z toho nejzajímavějšího se vyskytla na jejich pomezí.
Začněme ale jinde: hluboko v oblasti tradičního činoherního (tedy interpretačního) divadla. Divadelní soubor Vojan z Libice nad Cidlinou přijel na Jiráskův Hronov s inscenací komedie Prázdniny snů, jejímž autorem je francouzský dramatik, herec a režisér Francis Joffo. Ta hra není moc dobrá a už vůbec není ničím zajímavá – je to jedna z těch, v nichž záměna střídá záměnu, afektované hysterky omdlévají, všichni zběsile pobíhají a práskají dveřmi, později je to trochu sentimentální a na konci to dobře dopadne. A libický soubor (který má za sebou i podstatně ambicióznější projekty) ji inscenuje velice tradičně a po smyslu. Takovéto ochotnické pokusy o bulvár jsou (zejména na venkovských scénách) častým úkazem, ovšem libické Prázdniny snů jsou v této kategorii na velice slušné úrovni: režisér Jaroslav Vondruška je zručným řemeslníkem a v ansámblu má vesměs schopné herce, s nimiž umí pracovat. V souvislosti s Prázdninami snů se v hronovských kruzích hovořilo o vesnickém divadle, které prý herci nazkoušeli a hrají pro zábavu svých známých. Ač je Libice nepochybně vesnicí a ač soubor na Hronov doputoval dokonce přes přehlídku seniorského divadla (a převahu mimodivadelních funkcí je tedy snadné očekávat), není to tak docela pravda: jsem přesvědčený (a mám o tom i zprávy), že libická inscenace může pobavit publikum těchto zájezdových bulvárů stejně tak dobře, jako tyto zájezdové agentury samy. Na repertoáru je už ostatně bezmála tři roky – kdyby ji hráli jen pro ten okruh známých, sotva by se tak dlouho udržela.
To skutečné venkovské, ba přímo sousedské divadlo se v hronovském programu objevilo jinde – a nepostupuje ani v nejmenším cestami interpretačního divadla. Pražáci na vinařských steskách souboru HOCHY z jihomoravské vesničky Hýsly jsou autorským a režijním počinem Tibora Skalky (který je, jak jsem s potěšením zjistil, též starostou obce) a satirizují téma, které je v kraji zjevně živé: Pražáky, kteří v nadutém domnění znalosti vína a folkloru přijíždějí do jihomoravského sklípku. Místní je zesměšňují, nalévají jim patoky a vodí je za nos – a do toho mohutně zní folklorní hudba v podání cimbalisty a mnohačetného pěveckého sboru. V jistém směru jde o divadlo s prvky rituálu (prvním paradivadelním počinem hýselských ochotníků bylo ostatně obnovení prastaré tradice stínání berana) – uměl bych si docela dobře představit lidovou slavnost, při níž někteří členové komunity zpodobňují někoho „jiného“, někoho „zvenčí“, ostatní je nejprve za všeobecného veselí znectí a spílají jim, aby je později usmířili (a nebo naopak vyhnali z vesnice). Po divadelní stránce je to vyrobeno neuměle, herecký styl (pokud se o něčem takovém dá vůbec mluvit) mi ze všeho nejvíc připomínal teleshoppingové prezentace zahraniční provenience, herci zapomínají text a dost možná už předtím popili. To, co v Pražácích mohutně působí, je kolektivní radost společenství z bytí na jevišti – a k té i jistý naivismus vlastně tak trochu patří. Bylo by snadné nad výsledkem mávnout rukou a zařazení této inscenace pominout jako drobný žertík děčínské poroty a programové rady JH, ale byla by to škoda: jako doklad o existenci tohoto bytostně lokálního typu divadla, v němž mimoumělecké cíle takto zásadně převládají, je nedocenitelná. Nehledě na surreálný zážitek, který hronovskému divákovi poskytlo zasazení do absurdního prostoru rozlehlé haly hronovského zimního stadionu.
V duchu malých scén
Lokální téma (byť v tomto případě globálněji pojaté a předané) a autorský přístup je vlastní i nezaměnitelnému kladenskému souboru V.A.D., který se ve své nové inscenaci věnuje právě svému městu. Fe-érie o Kladně Kazimíra Lupince a kolektivu je v jedné ze svých rovin (možná v té hlavní?) příběhem tohoto města, divák je svědkem výjevů z jeho dějin. Základem je tedy historická skutečnost – a tak trochu připomíná ono „metaforické divadlo faktu“, jak nazval Zdeněk Hořínek jednu z tvůrčích linií Studia Ypsilon. Jenže oproti ypsilonské poetice jsou ty obrazy, které tvoří V.A.D., obvykle konkrétnější – řečeno slovy Aleny Zemančíkové, pracují s „jakýmsi civilistním hyperrealismem kombinovaným s avantgardní zkratkou“ (Zpravodaj č. 4, s. 7). A rámcem těchto historických obrazů je příběh čtveřice dělníků, kteří si je během směny vyprávějí. Jde tedy o autorské divadlo, které lze vnímat jako pokračování linie malých scén z šedesátých let – tvůrčí, hravé, chytré a vesměs neotřelé.
Podobně hravá je loutková Vlna pražského souboru Tate Iyumni. Nositelem poetiky tohoto souboru je zejména pečlivě vypiplané výtvarno s množstvím vtipných loutek (vždy v několikeré velikosti) a půvabnou proměnlivou scénou. Kolem toho staví příběh o záchraně velryb na turistické pláži, do níž se nakonec zapojí i ti, kteří velryby podpisem petice podpořit nechtěli – až na tři velkohubé surfaře, kteří jsou líní vstát. V závěru jsou potrestáni, a výsledek je tak vlastně moralitou o lidské lhostejnosti a apatii. Hlavní ale přesto zůstává ona hračičková výtvarnost a vizuální gag. (To se překvapivě ukázalo o pár dní později v inscenaci Hluboko v lese, kterou tentýž tvůrčí tým vytvořil poněkud rychleji a na výtvarných hříčkách – ale ani na práci s příběhem – si tolik záležet nedal. Nevyhnutelně se dostavilo zklamání.)
Třetím v této pomyslné linii „malých scén“ je hospodský site-specific kabaret Jiřího Jelínka (a tedy Divadla DNO) a brněnského Šavgoče, kteří si za základ vzali Bibli – konkrétně dětskou ilustrovanou verzi Starého zákona. Pod názvem HOSPODIN aneb Kdopak by se Boha BAR hrají v hospodách starozákonní příběhy, využívají k tomu hospodské propriety, zpívají hospodské písně za doprovodu akordeonu. Trojici interpretů vévodí sám Jelínek – jeho herectví je bytostně autorské, s přirozenou schopností poutat pozornost. A navíc má zvláštní dar vyvolat dojem improvizace i v poměrně fixním tvaru, kterým HOSPODIN je – ovšem ve chvíli, kdy se skutečně improvizuje, je opravdu pohotový a zdatný (a v obou spoluhráčích má zdatnou oporu). S Fe-érií a Vlnou spojuje HOSPODINA princip hraní s divadelními konvencemi, neprvoplánová zábavnost, ale také jisté temnější podtóny. Společné je jim pečlivé uvažování tvůrců o možnostech zvolených tvarů – jinak řečeno, tyto tři inscenace „zábavného“ autorského divadla si zachovávají dojem lehkosti, ale jsou velice důkladně a s rozmyslem udělané. Je radost to sledovat.
Experimet a divák
Dále se na hronovském programu vyskytly tři inscenace, které dávají velkou volnost divákovu individuálnímu vnímání (a na oplátku od něj vyžadují jistou spolupráci). Ostravské Bílé divadlo v inscenaci ZDE – na ostrém rozhraní života (POSTELE) vytváří na principech postdramatického divadla (ale i divadla poezie a hudebního divadla) koláž o umírání a smrti, kterou pojmenovávají jako „událost obrazu a obraz události“. Na divákovi nechávají, aby se s ní v emocionální rovině propojil – a divácké ohlasy se skutečně různí podle toho, jak se komu podařilo dění na jevišti otevřít. Totéž, ale v intelektuální rovině pravidelně očekává od diváka pražské Divadlo Kámen – nejnověji ve své inscenaci Asi ani zahrada. Koncert moderní vážné hudby prokládá sérii scén plných opakovaných replik s absurdním vyzněním, které s naprostým soustředěním, ale zároveň bez velkých emocí pronášejí smrtelně vážní herci – a v tom všem si divák sám pro sebe hledá a utváří smysl. A nebo ne? Slovo „asi“ v názvu je pro mé osobní (divácké) vnímání těchto projektů příznačné: vlastně jen zhruba tuším, co se ode mě asi chce a co asi mám naopak hledat a chtít já. Kajícně doznávám, že mám s poetikou Petra Macháčka tento problém dlouhodobě – ale zároveň mám dojem, že už (asi) pomalu začínám tušit. Jisté je, že celá tvorba Divadla Kámen je projevem autorského experimentování v podobě, která je zcela ojedinělá.
Dlouhodobým (a úspěšným) budováním svébytné divadelní poetiky je dobře znám i kukský soubor Geisslers Hofcomoedianten, který vytrvale hledá pojítko současného a barokního divadelního výrazu. Jeho projekt Ambrosia dává divákovi svobodu takřka maximální: v prostoru kostela a okolí tvoří devět herců devět exponátů „interaktivní výstavy“ o životě svatého Ambrože, divák mezi nimi podle své potřeby a vnitřního naladění prochází a sám si je spouští. Každý z exponátů je zpracován jiným stylem – škála sahá od deklamace přes zpěv, step a výrazový tanec k loutkářskému výstupu se svíčkami – a přesto je celek zcela sourodý (zřetelně se tu projevuje post-postmodernismus v podobě, jak o něm píše Jan Císař ve studii Jiráskův Hronov po postmodernismu, viz Almanach 80. JH, 2010 – tedy mísení stylů a vlivů, které ale nepůsobí cizorodě a vede ke kompaktnímu výsledku). Ambrosia vychází z komplikované jezuitské hry Edmunda Kampiána, ale na výsledném tvaru je jen sotva znát, že má za základ nějaký pevný dramatický text: režisér Petr Hašek ze hry vytěžil několik dějových momentů a nosných situací, které s herci využil k tvorbě jednotlivých situací. Divák nezíská zprávu o tom, jak vypadá stará jezuitská hra (ani jak byla kdysi inscenována): zato se mu dostane moderní divadelní podívané s prvky site-specific, kterou sám svým sledováním a pohybem spoluutváří.
Hrátky s textem
S Ambrosií (a předtím s HOSPODINEM) jsme se dostali k onomu vytyčenému pomezí autorského a interpretačního divadla – a někde v téhle oblasti najdeme i tři nejzajímavější z drobniček, kterých byl letošní hronovský program plný. Pod názvem Jézuskonte Marjapano se skrývá tanečně-poetická hříčka, kterou si na míru připravila Hana Habrychová Koutová z nonsensové poezie Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové. Na scénář plný citoslovcí vznikla osobitá drobnička, v níž žena přezouváním bot mění taneční styly a tím i postavy, které znázorňuje. V kratičkém pásmu Na Betlém! vytvořil mladý soubor břeclavské Reginy rozvernou voicebandovou koláž z útržků lidových koled. A v loutkárně O veliké řepě věnovaly jaroměřské Malé dvě pod vedením Jarky Holasové mírně apokryfní pohled notoricky známému Hrubínovu textu: nemění v něm sice ani čárku, zato kolem něj rozehrají příběh o žížale, která celé slavné skupince s řepou pomůže, ale protože žije v zemi a není vidět, nikdo se o ní od Hrubína nedozví (a po zásluze je sezobnuta kosem). Všechny tři krátké hříčky tedy vycházejí z více či méně daného literárního textu – a všechny s ním pracují autorským způsobem.
O krok dál směrem k interpretačnímu divadlu najdeme inscenaci Maryši, kterou s olomouckými gymnazisty sdruženými v souboru Slovanský tyátr nastudoval Zdeněk Vévoda. Režisér a úpravce v jedné osobě ke klasickému textu přistupuje se zdravou mírou piety, nemá potřebu se nijak vymezovat proti jeho vyznění – ale zároveň jej zásadním způsobem krátí na dřeň dramatických situací. Tím text v jistém smyslu posouvá do roviny modelové hry. V inscenaci nenajdeme ani náznak folkloru, ba ani žádné velké emoce. Tato Maryša je odcizená, chladná, v geometrických mizanscénách evidentně poučená postupy moderní (zejména německé) divadelní režie. Herci nehrají postavy, hrají o postavách: slovy Jana Císaře tu dochází k „demonstraci jednání“ (viz Zpravodaj č. 7, s. 6), díky které se daří odhalit základní témata hry. Maryša je v letošní hronovské nabídce jedinou nekomediální činohrou, jedinou činohrou, která hledá svůj specifický výraz a která experimentuje. Když od ní postoupíme ještě o kus k tradiční interpretační činohře, dostaneme se přes Koljadovu frašku Slepice v překvapivě nevýrazné inscenaci Rádobydivadla Klapý k Prázdninám snů – a jsme zase tam, kde jsme začali.
Lze tedy z letošního Jiráskova Hronova vyvodit nějaký velkolepý závěr? Nuže, zdá se mi, že více než v jiných letech programu vládly inscenace a projekty vzniklé ohledáváním možností autorského přístupu ke zpracovávaným textům a že mezi těmi nejzajímavějšími z nich jsou díla souborů, které svůj osobitý styl hledají dlouhodobě (V.A.D., Geisslers Hofcomoedianten, Divadlo Kámen, Jiří Jelínek). Radikálnějších zobecnění bych se bál: ono by se totiž na základě letošního ročníku Jiráskova Hronova dalo docela dobře dospět třeba k tomu, že dělají-li čeští amatérští divadelníci tradiční činohru, je to zpravidla bulvární komedie – a to není vůbec pravda. Proto se do větších soudů nepustím a řeknu jen tolik: v luzích a hájích českého amatérského divadla je věru co sledovat. Nejen na Jiráskově Hronově.
Michal Zahálka
student katedry divadelní vědy FF UK
Bylo to nabitých devět dní. Program 81. Jiráskova Hronova přinesl mnoho podnětného a potěšujícího napříč divadelními druhy a žánry, od činohry přes loutky a tanec k experimentálním projektům. Ač jsou si jednotlivé inscenace v mnohém vzdálené, neuškodí o pár kroků ustoupit a podívat se na hronovský program jako na celek.
Pokud se v něm nějaká obecnější tendence projevila, je to zejména hledání a objevování vztahů mezi autorským a interpretačním divadlem – a patrně nepřekvapí, že většina z toho nejzajímavějšího se vyskytla na jejich pomezí.
Začněme ale jinde: hluboko v oblasti tradičního činoherního (tedy interpretačního) divadla. Divadelní soubor Vojan z Libice nad Cidlinou přijel na Jiráskův Hronov s inscenací komedie Prázdniny snů, jejímž autorem je francouzský dramatik, herec a režisér Francis Joffo. Ta hra není moc dobrá a už vůbec není ničím zajímavá – je to jedna z těch, v nichž záměna střídá záměnu, afektované hysterky omdlévají, všichni zběsile pobíhají a práskají dveřmi, později je to trochu sentimentální a na konci to dobře dopadne. A libický soubor (který má za sebou i podstatně ambicióznější projekty) ji inscenuje velice tradičně a po smyslu. Takovéto ochotnické pokusy o bulvár jsou (zejména na venkovských scénách) častým úkazem, ovšem libické Prázdniny snů jsou v této kategorii na velice slušné úrovni: režisér Jaroslav Vondruška je zručným řemeslníkem a v ansámblu má vesměs schopné herce, s nimiž umí pracovat. V souvislosti s Prázdninami snů se v hronovských kruzích hovořilo o vesnickém divadle, které prý herci nazkoušeli a hrají pro zábavu svých známých. Ač je Libice nepochybně vesnicí a ač soubor na Hronov doputoval dokonce přes přehlídku seniorského divadla (a převahu mimodivadelních funkcí je tedy snadné očekávat), není to tak docela pravda: jsem přesvědčený (a mám o tom i zprávy), že libická inscenace může pobavit publikum těchto zájezdových bulvárů stejně tak dobře, jako tyto zájezdové agentury samy. Na repertoáru je už ostatně bezmála tři roky – kdyby ji hráli jen pro ten okruh známých, sotva by se tak dlouho udržela.
To skutečné venkovské, ba přímo sousedské divadlo se v hronovském programu objevilo jinde – a nepostupuje ani v nejmenším cestami interpretačního divadla. Pražáci na vinařských steskách souboru HOCHY z jihomoravské vesničky Hýsly jsou autorským a režijním počinem Tibora Skalky (který je, jak jsem s potěšením zjistil, též starostou obce) a satirizují téma, které je v kraji zjevně živé: Pražáky, kteří v nadutém domnění znalosti vína a folkloru přijíždějí do jihomoravského sklípku. Místní je zesměšňují, nalévají jim patoky a vodí je za nos – a do toho mohutně zní folklorní hudba v podání cimbalisty a mnohačetného pěveckého sboru. V jistém směru jde o divadlo s prvky rituálu (prvním paradivadelním počinem hýselských ochotníků bylo ostatně obnovení prastaré tradice stínání berana) – uměl bych si docela dobře představit lidovou slavnost, při níž někteří členové komunity zpodobňují někoho „jiného“, někoho „zvenčí“, ostatní je nejprve za všeobecného veselí znectí a spílají jim, aby je později usmířili (a nebo naopak vyhnali z vesnice). Po divadelní stránce je to vyrobeno neuměle, herecký styl (pokud se o něčem takovém dá vůbec mluvit) mi ze všeho nejvíc připomínal teleshoppingové prezentace zahraniční provenience, herci zapomínají text a dost možná už předtím popili. To, co v Pražácích mohutně působí, je kolektivní radost společenství z bytí na jevišti – a k té i jistý naivismus vlastně tak trochu patří. Bylo by snadné nad výsledkem mávnout rukou a zařazení této inscenace pominout jako drobný žertík děčínské poroty a programové rady JH, ale byla by to škoda: jako doklad o existenci tohoto bytostně lokálního typu divadla, v němž mimoumělecké cíle takto zásadně převládají, je nedocenitelná. Nehledě na surreálný zážitek, který hronovskému divákovi poskytlo zasazení do absurdního prostoru rozlehlé haly hronovského zimního stadionu.
V duchu malých scén
Lokální téma (byť v tomto případě globálněji pojaté a předané) a autorský přístup je vlastní i nezaměnitelnému kladenskému souboru V.A.D., který se ve své nové inscenaci věnuje právě svému městu. Fe-érie o Kladně Kazimíra Lupince a kolektivu je v jedné ze svých rovin (možná v té hlavní?) příběhem tohoto města, divák je svědkem výjevů z jeho dějin. Základem je tedy historická skutečnost – a tak trochu připomíná ono „metaforické divadlo faktu“, jak nazval Zdeněk Hořínek jednu z tvůrčích linií Studia Ypsilon. Jenže oproti ypsilonské poetice jsou ty obrazy, které tvoří V.A.D., obvykle konkrétnější – řečeno slovy Aleny Zemančíkové, pracují s „jakýmsi civilistním hyperrealismem kombinovaným s avantgardní zkratkou“ (Zpravodaj č. 4, s. 7). A rámcem těchto historických obrazů je příběh čtveřice dělníků, kteří si je během směny vyprávějí. Jde tedy o autorské divadlo, které lze vnímat jako pokračování linie malých scén z šedesátých let – tvůrčí, hravé, chytré a vesměs neotřelé.
Podobně hravá je loutková Vlna pražského souboru Tate Iyumni. Nositelem poetiky tohoto souboru je zejména pečlivě vypiplané výtvarno s množstvím vtipných loutek (vždy v několikeré velikosti) a půvabnou proměnlivou scénou. Kolem toho staví příběh o záchraně velryb na turistické pláži, do níž se nakonec zapojí i ti, kteří velryby podpisem petice podpořit nechtěli – až na tři velkohubé surfaře, kteří jsou líní vstát. V závěru jsou potrestáni, a výsledek je tak vlastně moralitou o lidské lhostejnosti a apatii. Hlavní ale přesto zůstává ona hračičková výtvarnost a vizuální gag. (To se překvapivě ukázalo o pár dní později v inscenaci Hluboko v lese, kterou tentýž tvůrčí tým vytvořil poněkud rychleji a na výtvarných hříčkách – ale ani na práci s příběhem – si tolik záležet nedal. Nevyhnutelně se dostavilo zklamání.)
Třetím v této pomyslné linii „malých scén“ je hospodský site-specific kabaret Jiřího Jelínka (a tedy Divadla DNO) a brněnského Šavgoče, kteří si za základ vzali Bibli – konkrétně dětskou ilustrovanou verzi Starého zákona. Pod názvem HOSPODIN aneb Kdopak by se Boha BAR hrají v hospodách starozákonní příběhy, využívají k tomu hospodské propriety, zpívají hospodské písně za doprovodu akordeonu. Trojici interpretů vévodí sám Jelínek – jeho herectví je bytostně autorské, s přirozenou schopností poutat pozornost. A navíc má zvláštní dar vyvolat dojem improvizace i v poměrně fixním tvaru, kterým HOSPODIN je – ovšem ve chvíli, kdy se skutečně improvizuje, je opravdu pohotový a zdatný (a v obou spoluhráčích má zdatnou oporu). S Fe-érií a Vlnou spojuje HOSPODINA princip hraní s divadelními konvencemi, neprvoplánová zábavnost, ale také jisté temnější podtóny. Společné je jim pečlivé uvažování tvůrců o možnostech zvolených tvarů – jinak řečeno, tyto tři inscenace „zábavného“ autorského divadla si zachovávají dojem lehkosti, ale jsou velice důkladně a s rozmyslem udělané. Je radost to sledovat.
Experimet a divák
Dále se na hronovském programu vyskytly tři inscenace, které dávají velkou volnost divákovu individuálnímu vnímání (a na oplátku od něj vyžadují jistou spolupráci). Ostravské Bílé divadlo v inscenaci ZDE – na ostrém rozhraní života (POSTELE) vytváří na principech postdramatického divadla (ale i divadla poezie a hudebního divadla) koláž o umírání a smrti, kterou pojmenovávají jako „událost obrazu a obraz události“. Na divákovi nechávají, aby se s ní v emocionální rovině propojil – a divácké ohlasy se skutečně různí podle toho, jak se komu podařilo dění na jevišti otevřít. Totéž, ale v intelektuální rovině pravidelně očekává od diváka pražské Divadlo Kámen – nejnověji ve své inscenaci Asi ani zahrada. Koncert moderní vážné hudby prokládá sérii scén plných opakovaných replik s absurdním vyzněním, které s naprostým soustředěním, ale zároveň bez velkých emocí pronášejí smrtelně vážní herci – a v tom všem si divák sám pro sebe hledá a utváří smysl. A nebo ne? Slovo „asi“ v názvu je pro mé osobní (divácké) vnímání těchto projektů příznačné: vlastně jen zhruba tuším, co se ode mě asi chce a co asi mám naopak hledat a chtít já. Kajícně doznávám, že mám s poetikou Petra Macháčka tento problém dlouhodobě – ale zároveň mám dojem, že už (asi) pomalu začínám tušit. Jisté je, že celá tvorba Divadla Kámen je projevem autorského experimentování v podobě, která je zcela ojedinělá.
Dlouhodobým (a úspěšným) budováním svébytné divadelní poetiky je dobře znám i kukský soubor Geisslers Hofcomoedianten, který vytrvale hledá pojítko současného a barokního divadelního výrazu. Jeho projekt Ambrosia dává divákovi svobodu takřka maximální: v prostoru kostela a okolí tvoří devět herců devět exponátů „interaktivní výstavy“ o životě svatého Ambrože, divák mezi nimi podle své potřeby a vnitřního naladění prochází a sám si je spouští. Každý z exponátů je zpracován jiným stylem – škála sahá od deklamace přes zpěv, step a výrazový tanec k loutkářskému výstupu se svíčkami – a přesto je celek zcela sourodý (zřetelně se tu projevuje post-postmodernismus v podobě, jak o něm píše Jan Císař ve studii Jiráskův Hronov po postmodernismu, viz Almanach 80. JH, 2010 – tedy mísení stylů a vlivů, které ale nepůsobí cizorodě a vede ke kompaktnímu výsledku). Ambrosia vychází z komplikované jezuitské hry Edmunda Kampiána, ale na výsledném tvaru je jen sotva znát, že má za základ nějaký pevný dramatický text: režisér Petr Hašek ze hry vytěžil několik dějových momentů a nosných situací, které s herci využil k tvorbě jednotlivých situací. Divák nezíská zprávu o tom, jak vypadá stará jezuitská hra (ani jak byla kdysi inscenována): zato se mu dostane moderní divadelní podívané s prvky site-specific, kterou sám svým sledováním a pohybem spoluutváří.
Hrátky s textem
S Ambrosií (a předtím s HOSPODINEM) jsme se dostali k onomu vytyčenému pomezí autorského a interpretačního divadla – a někde v téhle oblasti najdeme i tři nejzajímavější z drobniček, kterých byl letošní hronovský program plný. Pod názvem Jézuskonte Marjapano se skrývá tanečně-poetická hříčka, kterou si na míru připravila Hana Habrychová Koutová z nonsensové poezie Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové. Na scénář plný citoslovcí vznikla osobitá drobnička, v níž žena přezouváním bot mění taneční styly a tím i postavy, které znázorňuje. V kratičkém pásmu Na Betlém! vytvořil mladý soubor břeclavské Reginy rozvernou voicebandovou koláž z útržků lidových koled. A v loutkárně O veliké řepě věnovaly jaroměřské Malé dvě pod vedením Jarky Holasové mírně apokryfní pohled notoricky známému Hrubínovu textu: nemění v něm sice ani čárku, zato kolem něj rozehrají příběh o žížale, která celé slavné skupince s řepou pomůže, ale protože žije v zemi a není vidět, nikdo se o ní od Hrubína nedozví (a po zásluze je sezobnuta kosem). Všechny tři krátké hříčky tedy vycházejí z více či méně daného literárního textu – a všechny s ním pracují autorským způsobem.
O krok dál směrem k interpretačnímu divadlu najdeme inscenaci Maryši, kterou s olomouckými gymnazisty sdruženými v souboru Slovanský tyátr nastudoval Zdeněk Vévoda. Režisér a úpravce v jedné osobě ke klasickému textu přistupuje se zdravou mírou piety, nemá potřebu se nijak vymezovat proti jeho vyznění – ale zároveň jej zásadním způsobem krátí na dřeň dramatických situací. Tím text v jistém smyslu posouvá do roviny modelové hry. V inscenaci nenajdeme ani náznak folkloru, ba ani žádné velké emoce. Tato Maryša je odcizená, chladná, v geometrických mizanscénách evidentně poučená postupy moderní (zejména německé) divadelní režie. Herci nehrají postavy, hrají o postavách: slovy Jana Císaře tu dochází k „demonstraci jednání“ (viz Zpravodaj č. 7, s. 6), díky které se daří odhalit základní témata hry. Maryša je v letošní hronovské nabídce jedinou nekomediální činohrou, jedinou činohrou, která hledá svůj specifický výraz a která experimentuje. Když od ní postoupíme ještě o kus k tradiční interpretační činohře, dostaneme se přes Koljadovu frašku Slepice v překvapivě nevýrazné inscenaci Rádobydivadla Klapý k Prázdninám snů – a jsme zase tam, kde jsme začali.
Lze tedy z letošního Jiráskova Hronova vyvodit nějaký velkolepý závěr? Nuže, zdá se mi, že více než v jiných letech programu vládly inscenace a projekty vzniklé ohledáváním možností autorského přístupu ke zpracovávaným textům a že mezi těmi nejzajímavějšími z nich jsou díla souborů, které svůj osobitý styl hledají dlouhodobě (V.A.D., Geisslers Hofcomoedianten, Divadlo Kámen, Jiří Jelínek). Radikálnějších zobecnění bych se bál: ono by se totiž na základě letošního ročníku Jiráskova Hronova dalo docela dobře dospět třeba k tomu, že dělají-li čeští amatérští divadelníci tradiční činohru, je to zpravidla bulvární komedie – a to není vůbec pravda. Proto se do větších soudů nepustím a řeknu jen tolik: v luzích a hájích českého amatérského divadla je věru co sledovat. Nejen na Jiráskově Hronově.
Michal Zahálka
student katedry divadelní vědy FF UK
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.