Nositelé 2011

Nositelé ocenění Zlatý odznak Josefa Kajetána Tyla za rok 2011

Marie Hrabcová, *1926, Ochotnické divadlo TJ Sokol Staré Město u Uherského Hradiště
Nominace: Česká obec sokolská

Ing. Adolf Klein, *1934, Divadelní soubor Tyl Polička v Poličce
Nominace: Občanské sdružení divadelních ochotníků

Vlasta Kreuzová, *1945, Divadelní soubor Hýbl Česká Třebová
Nominace: Občanské sdružení divadelních ochotníků

Ing. Jan Matouš, *1941, Divadelní soubor Tyl Polička
Nominace: Občanské sdružení divadelních ochotníků

Jiří Kašík, *1964, Divadelní spolek Kroměříž
Nominace. Svaz českých divadelních ochotníků

Ludmila Panenková, *1951, Divadelní spolek Karel Čapek Děčín
Nominace. Svaz českých divadelních ochotníků

Petr Richter, *1944, Divadelní studio D3 Karlovy Vary
Nominace. Svaz českých divadelních ochotníků

Marie Steinhauserová, *1949, Spolek divadelních ochotníků Rieger Pelhřimov
Nominace. Svaz českých divadelních ochotníků

Eliška Kubátová, *1941, Adivadlo Havlíčkův Brod
Nominace: Volné sdružení východočeských divadelníků

Antonín Kubíček, *1935, Klub loutkářů v Úpici
Nominace: Volné sdružení východočeských divadelníků

Jiří Zahálka, *1933, Loutkové divadlo ve Smiřicích
Nominace: Volné sdružení východočeských divadelníků a Skupina amatérských loutkářů SČDO

-------------------------------------------------------------------------------------


Divadelní amatéři z českých a moravských luhů a hájů, sdružení v organizacích, jež vytvořily naši komisi pro udělování Zlatého odznaku J.K. Tyla, opět ocenili vynikající osobnosti ve svém středu tímto nejvyšším vyznamenáním v ČR, které udělují sami ochotníci.

Činoherní Loutkové

Níže se tedy můžete seznámit s charakteristikami jedenácti nových nositelů odznaku tak, jak je sepsali jejich navrhovatelé. A jak se již stalo obyčejem, příští rok projede naší zemí putovní galerie těchto osobností, aby divadelní obec mohla zhlédnout také historické dokumenty o činnosti našich oceněných. Stejně jako v letech předešlých bude galerie k vidění na celostátní přehlídce činoherního a hudebního divadla v Děčíně, na ochotnické „přehlídce přehlídek“ neboli žatvě Jiráskův Hronov, na národní přehlídce venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou a posléze na národní přehlídce monologů a dialogů ve Velké Bystřici. Zájem, který výstavě od doby vniku odznaku v r. 2002 věnujete, organizátory těší a je jim motivací k další činnosti. Je přece milé a správné oceňovat zasloužilé a s jejich příkladnou prací seznamovat veřejnost, není-liž pravda?
Česká obec sokolská

Marie Hrabcová Ochotnické divadlo TJ Sokol Staré Město u Uherského Hradiště

Narodila se 29. 3. 1926 ve Starém Městě u Uherského Hradiště; vztah k divadlu v ní pěstoval již její otec Jaroslav Peroutka (*1896), ochotnický herec, vlastenec, odbojář a jeden ze zakladatelů TJ Sokol ve Starém Městě. Na jevišti tak účinkovala poprvé při otevření staroměstské sokolovny v roce 1937, kdy v režii svého otce vystoupila spolu se svým bratrem v dětských rolích v Našich furiantech. Zákaz Sokola za II. světové války divadlo umlčel. Její otec byl pro činnost v odboji odvlečen do koncentračního tábora. Na jeviště se mohla vrátit až v roce 1956, zato ihned ve velmi úspěšné inscenaci hry Dámy a husaři. Herecky zrála pod vedením režiséra Františka Klata. Pracovala jako účetní Čs. státních drah, ale jejím pravým světem byly rodina a divadlo. Měla i organizační talent. Aby mohla režírovat, absolvovala režisérské kursy a od roku 1981 se pak soustavně věnovala zejména veselohrám, zpívaným hrám i operetě. Zorganizovala, nastudovala a na jeviště ve vlastní režii postupně uvedla tituly Na tý louce zelený, Perly panny Serafínky, Ženský zákon, Moje žena – tvoje žena, Katerinka – Kača, Dámy a husaři, O smutné princezně, Tetička z Radějova. Při dramaturgických úpravách často uplatňovala slovácké nářečí. Stala se tak významnou udržovatelkou místních tradic a ojedinělého propojení klasického ochotnického divadla s živým folklórem. Svou prací udržela a ve svébytném směru obnovila ve Starém Městě sokolské ochotnické divadlo a vtiskla mu neopakovatelně osobitou tvář. Svými inscenacemi reprezentovala ochotnické divadlo z Moravského Slovácka při hostováních na třech národních přehlídkách sokolského ochotnického divadla v Boskovicích v letech 2005, 2007 a 2011 a v celé řadě dalších míst, vždy s velkým ohlasem. Formulace ocenění: Za zásluhy o rozvoj sokolského divadla a propojení dramatického umění s živým folklórem Moravského Slovácka
Občanské sdružení divadelních ochotníků

Ing. Adolf Klein DS Tyl Polička

Narodil se 2. 3. 1934 v Poličce. Divadlo začal hrát jako student gymnázia v Poličce v roce 1952. Debutoval dvojrolí. Jednak hrál v Jiráskově Otci Jiskru, jednak přivedl v procesí na scénu kapelu s hudbou, kterou pro ni aranžoval a v níž hrál na klarinet. To předznamenalo jeho další působení v amatérském divadle. Hrál vždy menší role, a tak mu zbýval čas na fotodokumentační a inspicientskou činnost, stejně tak jako na technickou práci se zvukovou aparaturou. To byla dříve poměrně náročná činnost (původně gramofon s nahrávkami, později magnetofon, nyní počítač a CD). K představením vybíral hudbu, vyráběl zvuky a ruchy, přitom nezapomněl pořizovat fotodokumentaci z představení. V letech 1968–69 účinkoval v představeních malých forem (jednoaktovky Sl. Mrožka), kde vystupoval s kapelou, kterou řídil, či v úspěšných inscenacích jako třeba Staropražské písničky, Jaroslav Hašek, Klobouk ve křoví. V devadesátých letech kromě hraní v Lucernách či Anežkách už připravoval scénickou hudbu a zvukové efekty stejně jako při hrách Kat a blázen a Těžká Barbora. Podílel se na znovuobnovení činnosti DS Tyl a na tvorbě stanov i řízení, týkajících se majetkových záležitostí kolem budovy Tylova domu. Od sedmdesátých let je nepřetržitě členem výboru spolku. Za svůj život účinkoval zhruba v šedesáti představeních. K 190. výročí ochotnického divadla v Poličce a k 175. výročí založení spolku napsal knihu „190 let ochotnického divadla v Poličce“, vydanou nakladatelstvím Argo v Praze. Formulace ocenění: Za celoživotní hudební, fotodokumetační, zvukovou a hereckou činnost v ochotnickém divadle a za výtečné sepsání historie ochotnického divadla v Poličce

Vlasta Kreuzová DS Hýbl Česká Třebová

Narodila se 26. 9. 1945 v Litomyšli. Do divadelního světa vstoupila pod režijním vedením Jana Řeháka v souboru Studio 02. Vytvořila kostýmy pro inscenované pohádky H. Lisické, J.M. Bourka (Ženich pro čertici), K. Steigerwalda (Jak hlouposti narostly parohy) a I. Tallera (Komedie o chytrosti). Pohádka Jak hlouposti narostly parohy se na přehlídce Žamberecký Máj stala vítěznou hrou. Po ukončení činnosti Studia 02 odchodem režiséra J. Řeháka přešla do DS Hýbl v České Třebové, kde spolupracuje s režiséry J. Jirešem a L. Hýblem. Pro hru M. Hennequina Lhářka navrhla a ušila kostýmy, na kterých prokázala své osobité umění, a soubor získal do svých řad neocenitelnou pomocnici. Prokázala zde také své herecké umění. V následujících letech se podílela kostýmově i v malých rolích na mnoha inscenacích, např.: A. Jirásek: Lucerna (školní představení Gymnázia Česká Třebová); J. Bouček: Noc pastýřů; W. Shakespeare: Večer tříkrálový; M. Rozovskij, J. Rjašencev: Tři mušketýři; J. Vrchlický, K. Svoboda: Noc na Karlštejně; R. Cooney: Rodina je základ státu; J. Brdečka: Limonádový Joe; R. Thomas: Osm žen; N.V. Gogol, T. Martinský, J. Turan: Chelstakov; C. Magnier: Věno slečny Laury; F.F. Šamberk, K. Hašler: Podskalák. Incenace Tři mušketýři získala v roce 2002 na Krajské postupové přehlídce Zlom Vaz po II. zvláštní cenu poroty za scénickou a kostýmní výpravu ke hře, ocenění za nejlepší inscenaci a byla doporučena na Národní přehlídku Divadelní Třebíč. Rodina je základ státu získala v roce 2005 na Krajské postupové přehlídce Zlom Vaz po V. cenu poroty za režii a byla nominována na Národní přehlídku Divadelní Třebíč. Inscenace Osm žen získala v roce 2007 na Krajské postupové přehlídce Zlom Vaz po VII. čestné uznání poroty za režii a nejlepší inscenaci. Inscenace Chlestakov získala v roce 2009 na Krajské postupové přehlídce Zlom Vaz po VIX. cenu poroty za režii, za výtvarné řešení muzikálu a za nejlepší inscenaci a byla nominována na Celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Děčín. Vlasta Kreuzová se podílí i na hudebních pořadech skupiny Medvědi, kterým šije kostýmy a dotváří tak skvělou atmosféru jejich produkce. Spolupracuje i se Spolkem od Svaté Kateřiny. Již více než dvacet let se podílí na tom, aby paní purkmistrová a „jabkancoví umělci“ vystupovali v dobových kostýmech, které ušila podle dobových fotografií. Formulace ocenění: Za dlouholetou úspěšnou kostymérskou činnost v oblasti amatérského divadla.

Ing. Jan Matouš DS Tyl Polička

Narodil se 8. 2. 1941. V ochotnickém divadle působí od roku 1954, kdy režíroval jednoaktovku Milostné psaníčko, ve které i hrál. Poté působil v Čáslavi v oblasti recitace jako vedoucí recitačního kroužku, se kterým se účastnil i krajských kol. Recitační činnosti se věnoval také v Brně při studiích na vysoké škole zemědělské. Během těchto let se rovněž účastnil ochotnických představení především v Čáslavi (Kulatý svět, Dalskabáty…). Po návratu do Poličky se zapojil jako herec prakticky do všech divadelních představení poličských ochotníků až do nešťastné autonehody v roce 1999. Po zaklepání na nebeskou bránu a následném úniku z hrobníkovy lopaty se po rekonvalescenci plnou silou vrátil k ochotnickému divadlu, a to jako herec a inspicient, jako režisér představení studentů i dospělých, s též jako propagátor ochotnického spolku. Od roku 2000 zrežíroval celkem čtyři hry (dvě pohádky a dále Každý něco pro vlast a Milostné dostaveníčko). Zorganizoval výstavu a nezapomenutelný průvod s ohňostrojem u příležitosti 190 let ochotnického divadla v Poličce, uspořádal několik besed v poličských středních školách o historii českého divadla, sepsal vlastní skripta a přednášel na univerzitě třetího věku. Svými výjezdy sloužil jako zpravodaj a spojka s okolním ochotnickým světem. Formulace ocenění: Za celoživotní hereckou, režijní, osvětovou a pedagogickou činnost týkající se ochotnického divadla v Poličce a okolí.
Skupina amatérských loutkářů SČDO a Volné sdružení východočeských divadelníků

Jiří Zahálka Loutkové divadlo ve Smiřicích

Jiří Zahálka se narodil 5. 2. 1933 ve Smiřicích. Po celá léta se intenzivně věnoval loutkářství. Začínal brzy, díky rodinným tradicím. Jeho otec, učitel, byl dlouhá léta vedoucím činorodého sokolského loutkářského souboru ve Smiřicích, který zakládal v roce 1926. Syn Jiří, také učitel, zůstal smiřickému souboru věrný dodnes. V druhé polovině 50. let už byl uznávaným loutkářem, výrazným aktivistou v propagaci nových loutkářských postupů a předsedou krajského poradního sboru při KKS. Jeho mateřský soubor, patřící od r. 1950 pod Státní statek Družba, vlastnil od roku 1954 nové stálé divadlo v přízemí mateřské školy, s pěkným hledištěm a jevištěm uzpůsobeným pro hraní všemi druhy loutek. Tímto zázemím, činností souboru i dobrou úrovní, patřil k významným souborům v kraji. Jiří Zahálka byl předsedou krajského poradního sboru, členem Ústředního poradního sboru pro loutkové divadlo a též členem redakční rady Čsl. loutkáře. Psal o loutkovém divadle do časopisu Loutkář i místního tisku. Pro Východočeský kraj založil Loutkářský zpravodaj, z něhož vznikl Mladý loutkář a později Mladá scéna, kterou pak dlouhá léta vedl František Drahoňovský. Zahálka byl členem jeho redakční rady. Čtvrtletník, který byl velice populární i mimo náš kraj, hlavně mezi učitelkami pracujícími s dětmi, vycházel až do roku 1989. Jiří Zahálka pozitivně ovlivňoval činnost vlastního smiřického souboru, stále vedeného Petrem Zahálkou. Byl dramaturgem, režisérem i hercem, patřil k vůdčím osobnostem souboru. Jejich mládežnická skupina těžila ze současné dramaturgie. Známá byla v té době jejich dynamická inscenace O pejskovi a kočičce i vtipná inscenace hry manželů Lamkových Král Abeceda v Zahálkově režii, hraná plošnými loutkami i na celostátní přehlídce Loutkářská Chrudim v roce 1960. Plošných loutek využili Smiřičtí také následující rok v nápadité a úspěšné realizaci Bezděkovy Generálské operky, za kterou soubor obdržel na LCH cenu Ústřední rady odborů a s ní i měsíční zájezd s inscenací po Itálii. Celkem pět inscenací na LCH, až do roku 1968, charakterizovalo tehdy tvořivou a intenzivní činnost souboru. Byla to doba, kdy snahy krajského poradního sboru udávaly nový směr ve formování amatérského loutkového divadla a jeho převodu do nové organizace loutkářských souborů v kraji. Byla to nová vlna, která dala základ i pro časy budoucí. O to se Jiří Zahálka výrazně zasloužil. V 70. letech se stal opět členem nového KPS. I tehdy jsme vídali jeho režie na okresních i krajských přehlídkách a rovněž další tři inscenace s dětským souborem. Na regionální přehlídce v Hradci Králové v roce 2002 uvedl Káčátko, 2003 Zatoulané písmenko a na přehlídce v Libčanech 2004 inscenaci O Dudáskovi. Dětský soubor dorostl, rozešel se do škol, ale ve Smiřicích se stále hraje a Jiří Zahálka se toho stále pravidelně aktivně účastní. Prostě nestárne.. Formulace ocenění: Za dlouholetou úspěšnou práci pro rozvoj loutkového divadla nejen ve východních Čechách.
Svaz českých divadelních ochotníků

Jiří Kašík Divadelní spolek Kroměříž

Narodil se 2. 7. 1964. Je hercem, režisérem, neúnavným organizátorem a zakladatelem Divadelního spolku v Kroměříži. Začínal v divadelním kroužku při Základní škole v Hrušovanech nad Jevišovkou. Roku 1978 se stal členem Divadelního souboru Domu kultury v Kroměříži. Prošel vším, co dělá divadlo, od kulisáka a herce až po režiséra. V roce 2006 odešel ze souboru DK, kde vznikla Nezávislá scéna, a založil Divadelní spolek jako občanské sdružení. O členství v tomto souboru byl velký zájem mezi mladými lidmi. Spolek navázal na tradici výtečného zdejšího souboru z první republiky a také úspěšného souboru ZK Pal Magneton z 50. a 60. let minulého století. Jiří Kašík hrál, režíroval a organizoval činnost spolku včetně divadelních plesů a vydávání divadelní ročenky. Jeho zásluhou vzniklo v roce 2007 divadelní předplatné ochotnických souborů. Představení v Kroměříži hrály ochotnická sdružení z celé republiky. Z iniciativy J. Kašíka vznikl Festival Ludmily Cápkové, který navázal na úspěšné přehlídky, které mají v Kroměříži dlouholetou tradici a v normalizaci se nekonaly. I tohoto festivalu se účastní soubory z celé ČR. Po každém (často vyprodaném) představení probíhá seminář a hodnocení, funguje divácká porota, porota mladých, novinářská a konečně odborná porota. Atmosféra je nezapomenutelná. Jiří Kašík vedle svých povinností v domácím spolku pomáhá i souborům v okrese. Je členem poroty festivalu her pro děti Pohádková Kroměříž, režijně připravil dvě inscenace souboru Divadla 6. května v Holešově. Na pozvání ředitele Semaforu, Jiřího Suchého, hrál Divadelní spolek Kroměříž na této pražské scéně dvakrát ve vyprodaném sále hry Manželské vraždění a Habaďůra. Kromě her pro dospělé připravuje DS Kroměříž i hry pro děti. Formulace ocenění: Za dlouholetou obětavou práci pro amatérské divadlo na Kroměřížsku.

Ludmila Panenková Divadelní spolek Karel Čapek Děčín

Narodila se 24. 9. 1951 v Děčíně. Její ochotnické působení je po celou dobu (od roku 1985) spojeno s místním souborem Karel Čapek, několikrát přitom hostovala i v souborech blízkých. Velmi záhy se projevila jako talentovaná herečka, což prokázala hned svou první hlavní rolí v Hubačově Generálce (1987). Přední role dostávala a dostává ve většině inscenací souboru pro dospělé, zejména v titulech Každý něco pro vlast, Všechno na zahradě, Tzv. sci-fi, Vikýř, R.A.F. (Útržky z nedokončeného románu), Vítr ve větvích sasafrasu, Povídky z kapes, Nebožka panina matka, Vrahova matka, Nenebevstoupení Tonky Šibenice, S vyloučením veřejnosti, Zkouška vězeňské kapely, Dům se sedmi balkóny, Aby bylo jasno, Kapesní záhady, Amalia dýchá zhluboka. Významně se podílí na dramaturgii souboru. Hraje (s jedinou výjimkou) i v každoročně uváděných pohádkových inscenacích, z nichž dvě sama režírovala. V roce 1996 byla zvolena předsedkyní souboru a v této funkci pracuje dodnes. Organizuje zájezdy souboru, podílí se na výrobě kostýmů, pomáhá s organizací oblastní přehlídky amatérského divadla Děčínská brána, která v místním divadle probíhá od roku 1993. Na mnoha přehlídkách, jichž se soubor zúčastnil, získala cenu za herecký výkon. Často se účastní také soutěže monologů a dialogů Pohárek SČDO, kde vždy postoupila do celostátního finále a většinou i v něm stanula na stupních vítězů. Režijně pomáhá také ostatním kolegům s přípravou krátkých jevištních útvarů do této soutěže. Obrovskou zásluhu má i jako kronikářka souboru. Dokázala dokonce rekonstruovat novodobou historii souboru (od r. 1967) z krabice výstřižků, kterou jí vedení spolku v roce 1987 předalo. Už od roku 1989 pracuje v oblastním předsednictvu SČDO, od roku 1994 s dvouletou přestávkou jako předsedkyně. Od roku 2002 je členkou předsednictva a tajemnicí Svazu českých divadelních ochotníků. Je držitelkou Zlatého odznaku SČDO a Čestného uznání V.K. Klicpery. Formulace ocenění: Za dlouholetou vynikající hereckou a organizační práci v amatérském divadle

Petr Richter Divadelní studio D3 Karlovy Vary

Narodil se 3. 3. 1944. Svoje veřejná vystoupení zahájil jako člen Dismanova dětského souboru. Od té doby se věnoval ochotnické činnosti v Divadelním studiu D3 v Karlových Varech, a to po celých 45 let dodnes. Nejprve působil jako herec (v souboru ztvárnil řadu vynikajících rolí), později jako režisér, a v současné době se věnuje i hudební stránce inscenací. Se svou režijní prací se uplatnil i na Jiráskově Hronově v roce 1985. V souboru režíroval 19 inscenací a řadu pořadů pro letní putovní Vagantové divadlo pro děti a též řadu mikulášských pořadů. Ve většině inscenací souboru také hrál a získal mnoho cen na přehlídkách amatérského divadla za herecké výkony, režijní práci i za hudební stránku inscenací. Za zásluhy o rozvoj ochotnického hnutí mu bylo v roce 2009 uděleno Čestné uznání Václava Klimenta Klicpery při příležitosti jeho 65. narozenin. Formulace ocenění: Za dlouholetou aktivní činnost v oblasti ochotnického divadla a celoživotní zásluhy o jeho rozvoj

Marie Steinhauserová SDO Rieger Pelhřimov

Narodila se 11. 7. 1949. Divadelní dráhu na prknech pelhřimovského divadla odstartovala v roce 1973, kdy spolek divadelních ochotníků Rieger měl na repertoáru hru Večer tříkrálový. A už o tři roky později se poprvé chopila režisérského žezla při Našich furiantech. Hra zaznamenala obrovský ohlas. Poté pravidelně střídala režírování s herectvím až do roku 1986, kdy se riegeráci přestali na nějaký čas scházet. A právě Marie Steinhauserová po čtyřleté přestávce rozdmýchala plamínek. Pod Domem dětí a mládeže v Pelhřimově, kde zastávala funkci zástupkyně ředitele, založila v roce 1990 s partou mladých nadšenců divadelní studio Mix a pustila se do režírování Goldoniho Lháře, který měl premiéru 17. června 1991. O rok později následoval Sen noci svatojánské. Stála u zrodu myšlenky sloučit divadelní studio Mix se spolkem divadelních ochotníků Rieger, k čemuž došlo 27. dubna 1993, kdy režírovala Noc na Karlštejně. Ale už dlouho předtím se oba soubory prolínaly, mladou krev na jevišti doplňovali zkušení divadelní bardi. Většina představení už byla pod taktovkou Marie Steinhauserové. Při Baladě z hadrů v roce 2000 dokonce sáhla po velkém orchestru ze Světlé nad Sázavou. A sladit zpěvy a herecké výkony bylo opravdu tvrdým oříškem. Dalším průkopnickým představením byla v roce 2008 hra Pod praporem něžných dam od Kena Ludwiga – česká premiéra. Její nastudování sledovala i překladatelka Ludmila Janská. Ozval se i sám autor hry, poděkoval za snímky a popřál úspěch. Dnes si Marie Steinhauserová „užívá“ zaslouženého odpočinku. Působení v divadle se tak dá říci stěží. Dvakrát do týdne zkouší a kdykoliv přijdete na návštěvu, stále má v pohotovosti šicí stroj – šije pro herecký ansámbl kostýmy. Divadlo se jí stalo druhým domovem. Režijně se chopila hry Zvonokosy, kde „riegeráky“ doplnili členové místního pěveckého sboru Záboj. Opět je to veliké sousto, protože hra je hojně provázena zpěvy. I pro toto velké obsazení šila „Mary“ kostýmy, připravuje a zajišťuje také plakáty i programy. Pro další rok připravila Mary opravdový bonbónek, českou premiéru Tří mušketýrů od Kena Ludwiga. Spolupráce s překladatelkou Ludmilou Janskou totiž přinesla své ovoce a hru přeložila přímo pro soubor. Tentokrát herecký ansámbl obohatili členové místní šermířské skupiny Sígři. Marie Steinhauserová od roku 2004 působí i jako předsedkyně spolku. Její nejoblíbenější rolí byla Káča v Hrátkách s čertem, které byly na repertoáru v roce 1984 u příležitosti 90. výročí založení pelhřimovského divadelního spolku. Bez vůdčích vlastností Mary by asi nevznikaly zmiňované divadelní perly, a to nebyly jmenovány všechny. Jejich vysoká návštěvnost rok od roku stoupá. Formulace ocenění: Za dlouholetou obětavou práci pro rozvoj amatérského divadla v Pelhřimově
Volné sdružení východočeských divadelníků

Eliška Kubátová Adivadlo Havlíčkův Brod

Narodila se 27. 11. 1941 v Havlíčkově Brodě. Na jevišti začínala už na gymnáziu ve studentském představení Jiráskovy Kolébky. Nesplněné přání stát se učitelkou si vynahradila desetiletou prací s dětmi o sobotách a nedělích. Kurs pro vedoucí dětských dramatických souborů absolvovala v letech 1989–90 a ukončila scénářem pohádky Smolíček pacholíček. Soubor pod jejím vedením se zúčastňoval různých stupňů přehlídek až po národní přehlídku v Kaplici (s autorskou pohádkou Bílá kočička). Při okresní přehlídce dětských souborů Pohádkový strom v Havlíčkově Brodě pracovala mnoho let jako lektorka. Mezi její první rolí na gymnáziu v roce 1958 a poslední – Ursula v Nejstarším řemesle – z roku 2009 uběhlo půlstoletí práce v Adivadle. Padesát let práce v souboru a pro soubor, to je nespočet hodin při přípravě dětských karnevalů a přehlídek Dospělí dětem, mnoho hodin při zkouškách recitace z díla K.H. Borovského (Král Lávra, Tyrolské elegie) a Bohuslava Reynka (…krajina oblačných ptáků). Hlavně však při přípravě divadelních inscenací: v osmi napovídala, pro další doma šila kostýmy, ale nejdůležitějších je 26 odehraných rolí, z nichž ještě připomeňme Iris (Ze života hmyzu), Sůvu (Sekyra na studánky), Arinu (Ženitba), Gizelu (…stojí za to žít – Kočičí hra) a Martu (Jezinky bezinky). Za ně a také za již zmíněnou Ursulu byla oceněna čestným uznáním, za pohádkovou Čertovu babičku (Kterak se čert o princeznu pokoušel) obdržela na národní přehlídce ve Znojmě cenu za herecký výkon. Její kolegové z Adivadla znají však ještě jinou Elišku. Nemůžete něco najít v chaosu divadelní klubovny? Potřebujete zavírací špendlík nebo jinou maličkost? Je třeba honem něco zašít, spravit, upravit? Obraťte se na Elišku! Zkrátka je dobrou duší Adivadla. Formulace ocenění: Za celoživotní službu amatérskému divadlu v Havlíčkovbě Brodě

Antonín Kubíček Klub loutkářů v Úpici

Narodil se 3. 8. 1935. Je již dlouhá léta významnou osobou kulturního života v Úpici. Nejen coby bývalý profesionální pracovník, ale zejména coby dřívější aktivní amatérský herec divadelního souboru Alois Jirásek, loutkoherec a principál loutkového divadla Radost, dnes Klubu loutkářů v Úpici, proslavil své město po celém Královéhradeckém kraji i mimo jeho hranice. Zejména pro svou loutkohereckou činnost je on sám i město Úpice známo mnoha významným profesionálním hercům. Antonín Kubíček se významně zasloužil o to, že loutka marioneta neupadla u amatérského loutkového divadla v Královéhradeckém kraji v zapomenutí a má stále co říci malému, ale i dospělému divákovi. Díky režijní tvorbě Antonína Kubíčka získal loutkářský soubor z Úpice řadu ocenění na různých loutkářských přehlídkách kraji. Z nich nejvýznamnější je jistě několik vítězství v krajských loutkářských přehlídkách o cenu Matěje Kopeckého v Libčanech. Pan Kubíček také významně přispívá do kulturní pokladnice města svou publicistickou tvorbou zaměřenou zejména na historii života Úpice. Jeho stálá vitalita a smělé, nejen dramaturgické plány jsou předzvěstí stále stoupající úrovně loutkoherectví a dalšího oživení kultury v Úpici. Formulace ocenění: Za celoživotní práci pro rozvoj kultury a loutkářství v Úpici

Pavel Panenka, předseda Komise pro udělování Zlatého odznaku J. K. Tyla