JH 2001, Milan Strotzer: Čím vším je Jiráskův Hronov. AS 2001, č. 5, s. 14 - 16.

ČÍM VŠÍM JE JIRÁSKŮV HRONOV

Jiráskův Hronov (JH) je rovnovážnou příležitostí prezentace a konfrontace nejkvalitnějších a nejinspirativnějších inscenací a vystoupení zrozených na půdě amatérského divadla a příbuzných oborů scénického umění a příležitostí k získávání poznatků a dovedností pro divadelní práci. Stručně: je celostátní mezidruhovou přehlídkou amatérského divadla a zároveň jeho vzdělávací institucí. To je „jádro pudla“ současného JH. Ale není to všechno. JH má své rituály a slavnosti, své oficiální hosty a zahraniční návštěvníky, svůj doplňkový divadelní a mimodivadelní program, svoje zpravodajství, svou organizovanou i neorganizovanou společenskou část, svá pro a proti.
Shora uvedený výrok, vymezující hlavní smysl JH, se neztotožňuje s tím, co o něm píše profesor Císař v klíčovém článku na jiném místě tohoto čísla Amatérské scény. Přesto si myslím, že je platný, a ne-li, že bychom o jeho naplnění měli usilovat. V dalších řádcích nechci popisovat základní divadelní program či vzdělávací část JH. Těm jsou věnovány jiné příspěvky v tomto i minulých číslech AS. Chtěl bych se v následujících odstavcích dotknout dalšího hronovského festivalového dění, které dotváří celkový obraz JH.
Nikdy mě nenapadlo, že by zahajovací schůzka Klubu (nejen) mladých divadelníků ve čtvrtek večer před zahájením vlastní přehlídky byla rituálem, ale je. Je to, svým způsobem, akt zahájení JH jako vzdělávací instituce, s ustáleným programem od přivítání seminaristů, pokračující výzvami ke kolegialitě všeho druhu, přes zavedený sled informací o tom, co, kdy a kde bude, až po představování organizátorů a lektorů a první osobní setkání seminaristů s lektory. Jako každý rituál, má i tento svá pro a proti. Upozornily na to kritické hlasy posluchačů, a byly oprávněné. Nikdo nevydrží hodinu soustředěně poslouchat instrukce (navíc s mnoha odbočkami) pronášené jedním nevýrazným hlasem. To se musí změnit.
Volání po změně se týká i dalších hronovských rituálů. Týká se to tzv. ohně přátelství v předvečer zahájení JH, vítání souborů na schodech Jiráskova divadla, poděkování za představení a rozloučení se soubory, ale i oficiálního zahájení či zakončení JH. Názory na to, jak by měly tyto hronovské rituály vypadat se velice různí. Na jedné straně lze slyšet volání po generální proměně a na straně druhé hlasy po jejich zachování ve jménu tradice. Organizátoři JH to nemají vůbec jednoduché, a je především na nich, jak se jim podaří vyjít vstříc většině, nebo lépe meritu přehlídky a jejímu rozměru. Každému se zavděčit stejně nelze. Osobně si myslím, že by neměli rezignovat na tradici, ale spíše nalézat způsoby a prostředky k tomu, aby tato tradice ožívala s každým dalším ročníkem JH. Zkrátka, aby ti, kdo přijíždí do Hronova opakovaně, mohli mít pocit, že jsou přítomni jedinečnému aktu, který je tu pro ně, pocit, že když se jej nezúčastní, tak o něco přijdou. To se netýká jen návštěvníků Hronova, ale i jeho obyvatel. Ostatně, bez jejich hojné účasti nebude mít žádná slavnost patřičný účinek.
V posledních letech se daří dosíci kýženého účinku zejména při slavnostním zakončení JH na hronovském náměstí, jehož závěrečnou tečkou je ohňostroj, kdy je náměstí přeplněno smíšeným davem divadelníků, hronovských občanů i návštěvníků z okolí. Do značné míry se to daří při oficiálním zahájení JH, pro které místní divadelní soubor vždy připraví tu více - tu méně zdařilou produkci, jíž je odlehčena oficiální část zahájení. Letos to bylo vystoupení podle scénáře ing. M. Houštěka, v němž stařec, představující zašlou slávu minulých věků, zmizel v nenávratnu (Jiří Kubina), aby byl vystřídán bojovným a suverénním mládím v podobě mladičkého Kašpárka (Adéla Faberová). Nechyběly již obligátní mažoretky, Koletova dechovka, vztyčování vlajek a zahajovací projevy, jichž se ujali starostka města Hana Nedvědová, hejtman Královéhradeckého kraje ing. Pavel Bradík a ministr kultury ČR Pavel Dostál. Ten zahajoval 4.8.2001 JH již potřetí. Svůj krátký projev, obraceje se k hronovským, ukončil citátem ze Shakespeara: „Je lépe míti po smrti špatný epitaf, než za živa špatnou pověst u herců.“ Jakoby tím předjal, o čem budou muset organizátoři JH, pokud jde o rituály, přemýšlet nejvíce, co se stane předmětem výhrad a námětů k vylepšení. Staly se jimi ty, které se bezprostředně vztahují k účasti hrajících souborů – jejich vítání a rozloučení s nimi.
Festival nese jméno hronovského rodáka, spisovatele, dramatika a politika Aloise Jiráska. Ten měl v roce 2001 dvě kulatá výročí: 150. výročí narození a 70. výročí úmrtí. Jejich připomínkou bylo jednak zahajovací představení Jiráskova Emigranta spojených divadelních souborů Náchodského okresu, jednak výstava, o níž se ještě zmíním, a také akt položení květin u mistrova pomníku. Při této příležitosti promluvil o významu A. Jiráska v českém politickém životě profesor Aleš Fetters a zahrála žesťová skupina ZUŠ v Hronově pod vedením M. Meiera.
Každoročně přivítá JH řadu významných hostí. Letos jimi byli vedle ministra kultury ČR Pavla Dostála, doc. PhDr. Milan Uhde, ředitelka odboru regionální a národnostní kultury MK ČR PhDr. Zuzana Malcová, PhDr. Milan Kupka za kancelář předsedy senátu ČR a další, které v Hronově vídáme pravidelně. Mezi ně náleží i Franz-Josef Witting, viceprezident Německého spolkového svazu amatérského divadla (BDAT) a ředitel prestižní přehlídky v Paderbornu. Letos navštívil JH také president Rakouského střediska AITA/IATA a viceprezident Středoevropské sekce této nevládní organizace pan Josef Hollos. Z Německa a Anglie přijeli na pozvání hronovských organizátorů festivalu Rolf Wenhardt, viceprezident Zemského svazu amatérského divadla Bádenska-Württembergska, Klaus Wachsmuth z Thüringerského svazu amatérského divadla a Michael Branwell z Moot House Players z anglického Harlow.
72. JH přijal dva zahraniční soubory. Z Německa Divadlo mladých z Paderbornu s inscenací Max a Moritz podle prózy Wilhelma Busche. Ze Slovenska soubor Pôtoň z Levice s inscenací hry Karola Horvátha Ochladzuje sa. Klub (nejen) mladých divadelníků a jeho herecká dílna přivítaly coby lektora ruského režiséra Sergeje Fedotova z Permu. V lektorském týmu Problémového clubu byli dva lektoři ze Slovenska – Mgr. Karol Horváth a doc. Mgr. Ján Zavarský.
Vedle základního programu, vystoupilo v doplňkovém programu JH více jak půldruhé desítky divadelních, hudebních, pěveckých a dalších kolektivů. Většina jejich vystoupení se udála v parku A. Jiráska a v dalších venkovních prostorách. Návštěvníci 72. JH měli možnost zhlédnout navíc čtyři divadelní představení (ZUŠ Hronov s muzikálem Jánošík, ZUŠ z Prahy 5 s hrou Kočka na kolejích, Klub přátel umění ČR uvedl představení Hodina opojení, Útulek Brno představení Dej si brácho sprchu). Před divadlem předvedla svou produkci skupina historického šermu Novica z Nového Města nad Metují. Během festivalu bylo realizováno nejméně patnáct různých koncertů, hudebních a pěveckých vystoupení. V závěru přehlídky se navíc uskutečnily předváděčky dílen Klubu (nejen) mladých divadelníků. Tentokráte byly pouze tři, zato poměrně rozsáhlé. První byla z práce herecké dílny Sergeje Fedotova, druhá z dílny pantomimy a pohybového divadla Michala Hechta a třetí z Dílny Na Zkoušku. První z nich se vymkla z předurčeného programu v neprospěch svůj i dalšího semináře a byla mj. zdrojem úvah na téma „serióznosti přístupů a dosahovaných efektů“. Ta druhá byla uceleným tvarem, který byl výsledkem úsilí o jevištní realizaci části románu Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven prostředky pohybového divadla. Třetí předváděčka byla v podstatě samostatným komponovaným programem, na němž se autorsky a herecky podíleli všichni účastníci dílny.
Hronovský program obohatily též čtyři výstavy. Největší z nich – Alois Jirásek (1851 – 1930 – 2001) – byla otevřena ve výstavní hale Jiráskova divadla. Ve foyeru sálu Josefa Čapka byla instalována výstava fotografií Ferdinanda Peroutky z Vídně s názvem České soubory v Korbachu. Další fotografickou výstavou se zaplnila část foyeru Jiráskova divadla. Snímky Ivo Mičkala, dokumentující minulé ročníky JH, osvěžily návštěvníkům paměť a připomněly inscenace, které byly uvedeny na hronovských jevištích. Ze soukromé iniciativy vznikla v prostorách bývalého pivovaru výstava Hronov včera a dnes. I ona byla příjemným zpestřením pro návštěvníky přehlídky.
Jiráskův Hronov bývá také příležitostí a místem nejrůznějších setkání. Mezi ta organizovaná patřilo slavnostní přijetí oficiálních hostí festivalu na radnici starostkou Hanou Nedvědovou, tamtéž setkání se sponzory 72. JH. V druhé polovině přehlídky (9.8.) se konala schůzka zástupců občanských sdružení amatérských divadelníků (SČDO, ADA, VSVD, OREL, Podbeskydské divadelní centrum). Byla vedena snahou podporovat spojenými silami a dostupnými prostředky amatérské divadelní dění, úsilím o nalézání nových možností spolupráce, včetně zřízení společného statutu pro udělování ocenění – Zlatého odznaku J.K. Tyla.
Loňská proměna výtvarného řešení propagace JH, jejímž autorem byl renomovaný brněnský výtvarník Rostislav Pospíšil, měla pokračování i letos. R. Pospíšil zaměnil pestrého klauna balancujícího na žebříku dětsky stylizovanou postavičkou v kuželu světla reflektoru. Tento motiv promítnul do všech propagačních materiálů, počínaje plakáty, přes programovou brožuru, přehlídkový zpravodaj, odznaky účastníků, tašky, trička aj., až po velkoplošnou propagaci ve městě.
Přehlídkové dění mapoval, jako každoročně, Zpravodaj JH. Jeho devět čísel připravovala redakce, jejíž složení bylo s výjimkou šéfredaktora shodné s loňským. Saša Gregar, s kterým bylo dohodnuto, že si zopakuje se stejným týmem hronovské zpravodajské působení, svou účast odřekl takříkajíc pět minut před dvanáctou. Vedení redakce se ujala Jana Soprová, jejími členy byli Vladimír Hulec, Helena Kozlová, Zdeněk A. Tichý, výtvarník Rostislav Pospíšil, fotograf Ivo Mičkal, sazbu zajišťoval Marek Zhibo. Nově přibyl do redakce Josef Meszaros, který se mj. postaral i o jeho internetové šíření. Zpravodaj si v zásadě zachoval svou loňskou tvář. Něco se v něm díky uvedené změně nezdařilo tak jako před rokem, kdy měl jeho šéfredaktor dostatek času na přípravu. Na druhé straně tentokrát zpravodaj reflektoval dostatečnou měrou vzdělávací část JH, na kterou vloni rezignoval.
Tak, jako se snaží Zpravodaj JH zmapovat přehlídkové dění, a ne vždy se mu to podaří bezezbytku, neb mu stojí v cestě nejrůznější limity a překážky, tak jsem se snažil doplnit těmito řádky zásadnější články, které se věnovaly hlavnímu programu JH, včetně vzdělávací části. Také se mi to nepovedlo bezezbytku. Časopis i pisatel mají také svoje limity a překážky. Vím, že jsem mnohé zmínil jen ve stručnosti a ledacos vůbec ne. Mohl bych psát o nabídce divadelní literatury, u které stál nově Vlastimil Vik, řečený Miky, o tom, že se z ní nejvíce prodávaly knížky z pera profesora Císaře. Měl bych se zmínit o tom, že se snad konečně podařilo najít formu poděkování souborům za jejich představení, i když ne vždy s pocitem uspokojení těch, kdo to měli na starosti. Neměl bych zapomenout na to, že po léta chybějící divadelní klub, který by byl středobodem setkání, se postupně daří realizovat ve foyeru sálu Josefa Čapka, a pouvažovat nad tím, co by to ještě chtělo, aby… Slušelo by se poreferovat o udělování neoficiální ceny Zlatý Alois, kterou letos získala inscenace Ještě žiju s plácačkou, věšákem a čepicí spojených souborů Divadla na tahu z Prahy a Nejhodnějších medvídků původem z Hradce Králové. Významně bych měl zvednout prst nad hodinovým zpožděním začátku představení Hra o Dorotě souboru z Úpice, protože to tu opravdu už dlouho nebylo. K tomu připojit, že ministr kultury Pavel Dostál a další vzácní hosté tuto hodinu prostáli před divadlem v kruhu divadelních přátel a nikdo, soubor ani organizátoři, nebyl schopen čekajícím návštěvníkům říci: Promiňte, ale přijďte až za hodinu. Mohl bych se zabývat otázkou, v čem to vězelo, že Milan Schejbal navštěvoval Problémový club. Stálo by za to vzpomenout přátelských setkání nad skleničkou dobrého vína v Tritonu a dalších restauračních zařízeních, co jich v Hronově je. Chtělo by se mi poreferovat a pouvažovat o mnohém dalším, o tom, čím vším je Jiráskův Hronov. Litera je sušina, byť by byla sebevíce „opepřená“. Hronovský festival je živoucí organizmus, který je potřeba prožít na vlastní kůži a celý. Kdo to nezkusil, mnoho se o něm nedoví, byť mu je věnován v tomto časopise největší prostor. Nuže, milý čtenáři, přijmi namísto dalšího líčení minulých hronovských dnů, pozvání na ty příští, konkrétně na 2. až 10. srpna 2002, abys sám seznal, čím vším je JH.
Milan Strotzer