JH 2001, Jan Císař: Hronovská dílna. AS 2001, č. 5, s. 6 - 9.

Hronovská dílna

Že Jiráskův Hronov už několik let nenápadně, krůček za krůčkem, ale o to houževnatěji a vytrvaleji směřuje k podobě dílny, nemůže být pochyb. Důvodů tohoto procesu je více, nebudu je všechny vyjmenovávat. Jedním z nich – asi prvním – je těch zhruba 200 seminaristů, frekventantů klubů. Letošní přesná statistika uvedla, že Klubů od A do S bylo 11, navíc pak byly dva kluby, v nichž se za volné účasti kohokoliv hovořilo: Diskusní klub, v němž se mohlo jakkoliv a odkudkoliv mluvit o všech představeních minulého dne a Problémový club (tzv. Písí), jenž se snažil zaměřit na některé obecné problémy. Kromě toho byl na 71. Jiráskově Hronovu už po několikáté seminář Klub režisérů SČDO, jenž rozebírá a hodnotí vždycky jedno vybrané představení. Méně přesná letošní statistika ve Zpravodaji uvádí, že se do Klubů od A do S původně přihlásilo rekordních 242 účastníků, pak jich zbylo 215, a když budeme předpokládat, že i z těch někteří nepřijedou, tak jich tak kolem 200 určitě bylo. Což je velmi slušné číslo. Když se k tomu připočte to, že těchto zhruba 200 lidí je na JH proto, že se chtějí o divadle něco dovědět, pak zcela spontánně a automaticky zavládne duch dílny, kdy na prvním místě a především nejde pouze o kvalitu inscenace, ale hlavně o to, jak a čím to viděné a slyšené – tedy představení – přispěje k převládajícímu duchu Jiráskova Hronova: dovídat se. Není pak divu, že se na repertoáru JH ocitnou i inscenace, o nichž by se před časem – a ne tak dávným – asi vůbec nedalo uvažovat jako o případném kandidátu na JH.
Tím méně je pak nominovat, jak to učinila porota Šrámkova Písku v případě inscenace Hry o Dorotě, s níž se v Hronově představila Jednota divadelních ochotníků z Úpice – Společnost dr. Krásy. Problematika této inscenace se pohybovala ve dvou rovinách. Rovina první spočívá tak říkajíc „v kvalitě provedení“ jevištními prostředky. Stará a trvalá bolest režiséra Petra Lanty, již sám v rozhovoru ve Zpravodaji č. 4. lapidárně shrnul větou: Já jsem asi nejhorší režisér na světě, se opět projevila; řada věcí nebyla udělána, nazkoušena a tím byla nesrozumitelná. Znám to už léta dobře, takže jen na okraj konstatuji, že Hra o Dorotě patřila a patří k „nejudělanějším“ Lantovým inscenacím. Z tohoto důvodů jsme nikdy práce Petra Lanty neposílali z krajské východočeské přehlídky „výše“. I když už po léta vím, že je to talent mimořádný, jenž v dílčích nápadech dovede oslnit obraznou divadelností. Proto mne nikdy nenapadlo, že by se inscenace Petra Lanty mohla dostat na JH, neboť jsem pořád pokládal za nutné mít na paměti „hronovská“ kritéria, jež se po celá ta léta, co na JH jezdím, vyznačovala důrazem na jistou – pokud možno vysokou - úroveň provedení.
Letos Petr Lanta s Hrou o Dorotě soutěžil v Praze, odkud postoupil na Písek, kde se našlo dost odvážlivců, jež považovali kvalitu „provedení“ za druhořadou. Naopak: viděli a posoudili Hru o Dorotě jako projev postmodernosti, postmoderny. Takže: první rovina rozporných pohledů na Hru o Dorotě spočívala v tom, že měla řadu nedostatků v tom, co by se dalo nazvat řádem, a úplně jednoduše pořádkem v organizaci a uspořádání jevištního dění. Tohle zaznamenali všichni; někomu to vadilo hodně, jinému méně, příznivci to připustili, i kriticky okomentovali, ale okamžitě připomněli tu rovinu druhou: postmodernu, již si vážili a váží. V tom byl ještě větší casus belli, důvod ke sporu. Zpravodaj v čísle 3 přinesl názory dvou ministrů kultury na tuto inscenaci. Byly záporné, byť se Vladimír Hulec snažil seč mohl, aby inscenaci obhájil a své odpůrce alespoň trochu přesvědčil. Bývalý ministr kultury, spisovatel a dramatik Milan Uhde pravil, že si tvůrci představení dělají co chtějí, jeden přijde, něco řekne, a zase odejde. „To by se tam mohl klidně vykálet a bylo by to stejné“. Pro Milana Uhdeho téma o člověku, který se nedá ničím zkorumpovat, převrátili a vysmáli se mu. Vladimír Hulec na to: „Ale vždyť je to hra, krásná hra významů a falešných stop, vtipná, chytrá a umně poskládaná. “ Celý ten rozhovor končí Uhde tím, že na další Hulcovu repliku, že je to představení vzrušující, aktuální, živé, i když v mnohém nedotažené, odpoví: „Já se s vámi, pane Hulče prát nebudu, vždyť už jsem starý a asi současnému divadlu nerozumím“. Současný ministr kultury Pavel Dostál zakončil svůj odsudek Hry o Dorotě takto: „Domnívám se, že z řemesla a tématu se nelze vylhat schválnostmi a já tam vidím schválnost na schválnost“.
Nevěnoval jsem těmto úryvkům z rozhovoru Vladimíra Hulce pozornost proto, že bych chtěl citovat „oficiální autority“. Myslím si však, že skoro vzorově postihují další rys jistého posunu JH k dílně, jejž znamenala přítomnost představení Hra o Dorotě na 71. JH. Především se tam ocitla inscenace, která byla vskutku díky tomu, co Hulec nazval poněkud eufemisticky „nedodělaností“, zmatená, a opravdu to někdy vypadalo, že si tam každý dělá co chce. Ale tohle řadě diváků nevadilo, neboť důležité bylo pojetí divadelního jazyka, jež se tu prosadilo a jeho příznivcům přineslo potěšení. Poetika jako stavba a tvar uměleckých, v našem případě divadelní děl, je tu naprosto jiná než ta, na niž jsme zvyklí. Hranice mezi tvarem a beztvarostí je prakticky nestanovitelná, jsme pořád na okraji chaosu. Počítá se s divákem, jenž by měl být schopen jít až k této hranici a vlastně spolu s tvůrci hledat a vytvářet tuto poetiku. Zastánci tohoto „beztvarého, choatického“ umění by řekli, že tato jeho roztříštěnost a chaotičnost je výrazem tohoto světa, jenž takový prostě je a nelze jej „falšovat“ starými ideály, postupy, normami, představami. Nemusí se nám tato „poetika chaosu“ líbit, můžeme ji principiálně odmítat. Ale na druhé straně si musíme položit otázku, zda leccos z těch – řečeno s Hulcem – „nedodělaností“ není už projevem „divokosti“roztroušené struktury, z níž vyplývá spíše zájem o detail – často periferní – než o centrálně uspořádaný celek. A zda právě proto, že neskonale více než centrální uspořádanost vyniká rozpojování, se nemění i dosavadní pojetí prezentování tématu; zda takto nevznikají nevymezované a přes sebe přesahující výhonky a výběžky mnoha smyslů – tedy mnoha témat. Jestli se pak téma vyznačuje tím, že je racionálně poznatelné a pojmově formulovatelné, pak to v této poetice také neplatí. Vyjevuje se všemi prostředky, jež má jeviště k dispozici a vynořuje se v nejrůznějších podobách. Kdybych měl proti inscenaci Hry o Dorotě tisíc výhrad a patřil k těm, kdo nemohou tak lehce šplhat k oné hranici mezi chaosem a novou otevřenou strukturou, v níž se síly a tendence nezáměrné vzpírají záměrnosti uspořádanosti, musím přiznat, že ta Lantova Dorota hraná mužem, uvězněná ve dvou nákupních vozících, jež nás denně provázejí ve všech marketech, supermarketech a hypermarketech, je pro mne jedním z „výběžků“ smyslu, jímž mohu nahlížet i smysl celku. Neboť je to obraz – v řádu výtvarném – jenž vyjadřuje bezmoc čistoty a prostoty v tomto světě konzumu.
Většina inscenací, které jsme viděli na JH byla podrobně a pečlivě popsána na stránkách tohoto časopisu ve zprávách o krajských přehlídkách. Proto je neanalyzuji, ani nepopisuji, a o řadě z nich ani psát nebudu. Ne že bych je podceňoval, ale proto, že usiluji alespoň trochu detailněji zachytit posuny, jimiž se JH mění v dílnu. Myslím si opravdu, že inscenací Hry o Dorotě se na 71. JH nejvíce prolomily dveře tímto směrem. Především proto, že díky nové „poetice“ mohou na JH díla nehotová, až neumělá. Nebo: z hlediska této poetiky jen zdánlivě nehotová a zdánlivě neumělá, protože v ní se neumělost a nehotovost prakticky nedá odlišit od nezáměrnosti, jíž se tu dostává tolik prostoru. Upřímně řečeno: toho se v skrytu duše bojím nejvíc – že bychom jednoho dne mohli ztratit vůbec možnost, jak tvar takové inscenace posuzovat. Bylo to dost patrné na přijetí představení Návštěva u ministra Divadla poezie Útulek z Brna. Obecenstvo se výtečně bavilo, bylo možné rozpoznat, že jsou v něm diváci – a asi ne tak málo – kteří toto divadlo znají, sledují je a jsou jeho obdivovateli, ctiteli. A také nás v Sále Josefa Čapka sedělo několik, kteří jsme s porozuměním tomuto představení měli potíže. Pochopili jsme záhy, že báseň Leoše Slaniny, jež dala představení jméno, je pouhá záminka. Ale k čemu, to už se těžko určuje. Samozřejmě první, co mne napadlo – jakož i jiné – byla improvizace. Ale tak snadné to není. Vladimír Zajíc to vyjádřil i ve své recenzi, v níž zapochyboval o tom, zda pojem improvizace přece jen není příliš silný. A tak tu recenzi zakončil tím, že to byla slušná školní akademie. Tím řekl to, co jsem si také v duchu stále přemílal: Je tohle ještě divadlo, byť samozřejmě úplně jiné, než jsme zvyklí, vyrostlé – jak se píše v programové brožuře k 71. JH – z „Duškovin a Vášovin“. Není to jen radostné, svěží, temperamentní, mladistvé „blbnutí“, v němž nechybí trochu drzosti a trochu provokace? Nic proti tomu, patří to k divadelním okrajům, které už jednou nohou přestupují do „paradivadla“. Tedy k něčemu, kde divadlo už přestává být divadlem, jak naznačuje předpona para-, která vyjadřuje, že je něco mimo, proti, vedle, nebo také odvozenost, odlišnost, nenormálnost, úchylnost. Prostě: je to divadlo a není to divadlo. Útulek samozřejmě zachraňuje jejich mládí, na něž se dá všechno svést, dokonce z tohoto pohledu je to sympatické, přitažlivé, milé. Vždyť nahradíme-li slovo blbnutí pojmem „hravost“ (mládí?), je vše vyjasněno. A zůstane jen otazník nad tím, že toto představení bylo nominováno z Wolkerova Prostějova, když je jasné, že slovo je tu – jak výše řečeno – pouhou záminkou a moc, a zda-li vůbec, na něm nezáleží.
Také jenom na dílně, jejímž cílem je dovídat se, je přijatelné to ohromné rozpětí podob dnešního divadelního jazyka a hlavně pohledů na tyto podoby. Neboť když vedle Hry o Dorotě a Návštěvy u ministra stojí Tvrdohlavá žena DS Tyl z Rakovníka, tak jakákoliv možnost srovnávání a hledání společného jmenovatele neexistuje. Protože tato inscenace je vybudována na osvědčených a vyzkoušených činoherních konvencích. Zajisté, inscenátoři je používají nápaditě, vynalézavě, důvtipně. Začíná to dramaturgickou úpravou, která zbavila text všech dobových politických motivů a obnažila příběh mlynářky Jahelkové a jejího „napravení“. A protože rakovničtí nezapírají, že hrají také – dokonce bych řekl, že to činí především – pohádku (ostatně ta inscenace byla doporučena na JH z rakovnické POPELKY), tak vznikl jednoduchý, přehledný příběh, jenž je veden v invenčně, logicky, a po smyslu rozehraných situacích, spočívajících na herecko-režijním řešení, jež nabídlo šanci především hercům, kteří se jí chopili s chutí a umem. Postavíte-li vedle této průzračnosti jevištní realizace, jež tak ctí „centrální“ postavení příběhu „acentrálnost“ inscenace textu Karola Horvátha Ochladzuje sa… , s níž hostoval na 71. JH DS Pôtoň z Levic, pak jsou rozsah současného divadelního jazyka i kritérií, jež si vyžaduje, naprosto exemplárně demonstrovány. Neboť byla-li v souvislosti s Hrou o Dorotě řeč o výhoncích a výběžcích mnoha smyslů, pak tady bych musel mluvit o trsech smyslů. Neboť co akce, to další, jiný, nový smysl. A protože hlavní váha výrazových prostředků je v řešení vizuálním (výtvarném) a pohybovém a protože jsme slovům moc nerozuměli, nikoliv proto, že jsme už odvykli slovenštině, ale proto, že herci, jinak právě pohybově výborně disponovaní a režírování, špatně mluvili, tak se málokdo v tom rašeliništi a vřesovišti významové výstavby uměl orientovat. Proměnili jsme se v luštitele rébusů a hádanek, v dešifrátory, z nichž leckteří posléze pochopili, že je to apokalyptický obraz konce lidstva, ale význam a smysl většiny jednotlivostí jim zůstal zcela nebo do značné míry utajen. Aleš Bergman ve své recenzi (Zpravodaj č. 4) svádí marnost svého úsilí zmocnit se „klíče k sedmé komnatě“ na to, že nerozuměl – viz poznámka o jevištní řeči výše. (Mimochodem: v drtivé většině inscenací 71. JH se mluvilo mizerně, velice často pramizerně, což také o ledasčem svědčí. ) Nemyslím si, že to je hlavní příčina. Je to prostě zase nová „poetika“, jež už několikrát zmíněnou „centralizaci“ zaměňuje za „otevřenost“, pohybující se na oné hranici, která vyzývá – ba přímo vyžaduje – diváky k tomu, aby představení spoluutvářeli a dotvářeli. Byla to – jak také napsal Bergman - inscenace propracovaná, jež vším prozrazovala záměrnost každého detailu. A přesto: na konec se tu nezáměrnost protlačila do popředí, vnímání se rozpadlo na fragmentární útržky, mezi nimiž diváci jen těžko hledali souvislosti. Je to chyba inscenace, nebo nás diváků, kteří nejsme připraveni na tuto novou „poetiku? Skutečně jediná možnost, jak divadlem vyslovit stav tohoto světa, spočívá v této „poetice chaosu“?
Tu otázku nepokládám náhodou. Neboť podle mého názoru nejsilněji poznamenala „hronovskou dílnu“ v roce 2001. Objevilo se na ni totiž pět inscenací – a když započítám Hru o Dorotě, která rozhodně chce intenzivně vypovídat o tom, co žijeme, a ne jenom pokorně interpretovat starý text lidového divadla upravený E.F. Burianem – tak šest, jež chtěly a snažily se vypovídat o životě, jejž žijeme ve světě, který jsme zdědili a který samozřejmě nějak vnímáme, chápeme a také s ním nějak zacházíme. Dva z nich se vracely do minulosti, aby v ní hledaly kořeny současnosti: Cvokstory aneb Cvo XX.st.ory Ořechovského divadla a Odysseova cesta Divadelního klubu Jirásek z České Lípy. Dalo by se říci, že oba soubory si asi vzaly příliš velké sousto, byť využily všeho, co za léta své činnosti získaly, co si osvojily. Jsou to pokusy úctyhodné svým záměrem i bohatostí a rozvinutostí jevištních prostředků usilujících o pevný tvar, leč nedocházející kýženého výsledku. V ořechovském představení je to zřejmě tím, že jevištní zkratka není vždycky dostatečně nápaditá a obrazná, takže najednou je to pouhá ilustrace známých historických událostí, jež zazní jako teze. A českolipští v představení, které jsem na 71. JH viděl, přišli o své dvě přednosti: herectví a výtvarnou složku. Smůla a škoda, protože tak se jako pod lupou zvětšily všechny problémy, jež text Václava Klapky obsahuje. Především ty, které na jedné straně imponují svým odvážným obloukem, srovnávajícím putování a bloudění našeho současníka s Odysseovou cestou od Tróje domů, ale na straně druhé přece jen přinášejí pochybnosti o tom, zda toto srovnání může být možností, jak zobrazit společenské a politické osudy naší země od nacistické okupace až po dnešek. V tomto kontextu nemohu nepřipomenout, že na „hronovské dílně“ zažili někteří, kteří byli účastni pátečního předvečera, překvapení, které zároveň zasáhlo svým způsobem do úvah o tom, jak zacházet v divadle s historií. Inscenace Jiráskova Emigranta Sdružených divadelních souborů okresu Náchod totiž prokázalo, že jde zřejmě o nejsilnější a nejdramatičtější Jiráskův divadelní text, v němž dějiny jsou nahlédnuty přes tragický lidský osud, jehož rozměry lidské, společenské a politické mají svou trvalou platnost.
Ať tak či onak: ořechovské i českolipské představení výrazně přispěla k tomu, že „hronovská dílna“ měla své těžiště ve zkoumání způsobu, jak se divadlem a na divadle vyjadřovat k přítomnosti. Váhu tohoto těžiště zvětšovaly i další tři inscenace. Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka Velmi amatérského divadla V.A.D. z Kladna obstály na JH znamenitě. Byly lehkonohou zábavou, plnou vtipu a gagů, která roste z kolektivního ducha tohoto souboru, jenž vzbuzuje dojem až improvizace, ale my, kteří jsme už tuto inscenaci viděli, jsme si na JH potvrdili, že je to tvar, jenž je pevný a fixovaný. A za tím se tají rozhodování téměř dramatické – za jakou cenu vyhrát stůj co stůj tu „mezistomatologickou“ soutěž – jemuž František Zborník neváhal přisoudit ve své recenzi rozměr tragikomický. (Zpravodaj č. 9) Něco podobného platí i pro Chiliastru Nejhodnějších medvídků; i tam se za zábavností rýsuje hlubší a zásadnější smysl, byť ne snadno postižitelný a definovatelný. Nejhodnější medvídci ovšem na 71. JH doslova zazářili svou druhou inscenací – Ještě žiju s plácačkou, věšákem a čepicí. Jakub Korčák ji nazval v rozhovoru ve Zpravodaji č. 8 vrcholem JH 2001 a dokonce tvrdil, že je to pro něho nejlepší česká hra napsaná po listopadu l989 a řadí ji do zlatého fondu české dramatiky.
Asi bych měl tímto krajně optimistickým konstatováním skončit a jenom snad připojit, že to „dovídání se“ v hronovské dílně za těchto okolností nutně musí mít své výsledky. Ale nemohu si pomoci, přece jen to trochu zpochybním. Ke konci 71. JH se hrál muzikál pro děti Z deníku kocoura Modroočka, představení rovněž doporučené z rakovnické POPELKY. Má všechny znaky drtivé většiny současné muzikálové produkce, jež je v současném profesionálním divadle projevem povrchnosti. Dá se vzít jakékoliv téma, jakýkoliv námět, zabalí se do pěveckých a tanečních čísel a výpravnosti a úspěch je zajištěn, byť pod touto slupkou marně hledáte alespoň nějaké jádro. Dovedu pochopit, že úspěchu dosáhlo představení rakovnického souboru J.K. Tyla i proto, že amatéři oceňovali to, jak jejich amatérští kolegové si troufli jít touto cestou a dosáhli jistého výsledku. Ale když jsem zažíval to nadšené přijetí, přece jen jsem se sám sebe ptal, jestli ta hronovská dílna, se vším co nabízí a dává, se svým otevřeným prostorem pro rozsáhlé „dovídání se“, není slabá v okamžiku, když narazí na módní – tedy dobovou zálibu, oblíbenost jistých projevů a postupů – trendy, jež formují vkus i divadelní zaměření.
Jan Císař