AS 2001, č. 4, s. 34 - 35, Jaroslav Provazník.
Karel Vostárek
* 24.9.1951
Důstojný vous má Karel snad od té doby, co ho znám. Což už je dost dlouhá řádka let. Jen si ho léty vypracovává do větší a větší dokonalosti. Stejně tak si léty postupně vypracovává také svérázný a dobře rozeznatelný výtvarný, herecký, režijní i autorský rukopis, který je patřičně robustní a fortelný (jako Karel sám), ale současně křehký a poetický (jako, na mou duši, Karel sám). Ale dobře si pamatuji, že na něj měl - stejně jako na ten vous - dobře „zaděláno“ už tehdy, v první polovině 70. let, když přišel do loutkářského souboru Paraple.
Karel Vostárek se kolem sebe dívá především očima výtvarníka (na schůzích, při přijímacích zkouškách a při jiných podobných příležitostech si nepsává poznámky, ale zásadně si je kreslí). Ale tím, okolo čeho se jeho život a výtvarničení od počátku točí, je divadlo. Nejprve amatérské, pak také profesionální a v posledních letech zprostředkovaně i dětské. Ale vezměme to po pořádku.
Když přišel do loutkářského souboru Paraple, jedné ze skupin, které z dětského věku (kdy je vedla Hana Budínská) zestárly v tehdejším ÚDPM JF, naskočil do právě se rozjíždějícího rychlíku: Luděk Richter s Parapletem tehdy připravoval Markétu Lazarovou (Obloha věčně modrá, vášně věčně krvavé), tedy první z řady inscenací, které od přelomu 70. a 80. let notně rozhýbaly stojaté chrudimské vody (rozuměj: vody amatérského loutkářství tak, jak se jevilo na Loutkářských Chrudimích). Pak přišly inscenace Tristan a Isolda, Kichotání, Hanýsek…, na nichž se Karel Vostárek zpravidla podílel herecky i jako výtvarník. Mezitím se podílel i na jiných inscenacích dalšího loutkářského souboru tehdy působícího ve stejném zařízení, totiž Skupiny P.S. (spolupracoval např. na inscenaci, která vznikla podle Andersonovy povídky Stín).
To už měl ale vystudovanou katedru loutkářství na pražské DAMU a díky Evě Machkové začal postupně infiltrovat do dění kolem dětského divadla: několikrát s velkým ohlasem vedl dílny na národních přehlídkách dětských divadelních a loutkářských souborů v Kaplici (a začátkem 90. let pak v Prachaticích), až konečně začal působit jako porotce na téže přehlídce, která mezitím přesídlila pod názvem Dětská scéna na několik let do Ústí nad Orlicí. Nebyla to žádná hra náhod. Karla to vždycky táhlo tam, kde se dělo něco nového a zajímavého.
Ostatně v pražském Ústředním loutkovém divadle, respektive v Divadle u věže (dnes Minor) se taky objevil ve chvíli, kdy se tam začaly dít věci v dlouho superkamenném loutkovém divadle nevídané. Z téhle „revoluční“ éry 2. poloviny 80. let chci připomenout hlavně autorskou inscenaci A co strom, Palečku? Opět se tu Karel projevil jako kumštýř, kterému je z duše protivné uzavírat se v úzké škatulce jedné specializace - a tak byl úspěšným autorem textu, režisérem i výtvarníkem.
Konstruktivní neklid a chuť rozhýbat zatuchlé loutkářské vody ho logicky přivedly i ke spolupráci s Evou Hanžlíkovou, která v 80. letech (ano, v těch tuhých „normalizačních“ letech) proměnila odborný časopis Československý loutkář na čilou platformu divadelního - a zdaleka ne jen loutkářského - myšlení a dění. Na podobě tohoto měsíčníku se Karel Vostárek podepsal podstatně víc než jen jako ilustrátor a kreslíř log k nově vzniklým rubrikám.
Když tak o tom přemýšlím, zdá se mi vlastně zákonité, že v posledním desetiletí zakotvil Karel Vostárek právě ve sféře dramatické výchovy, na katedře výchovné dramatiky na pražské DAMU a občas vede externě dílny i v ateliéru dramatické výchovy na brněnské JAMU. Právě v téhle oblasti může působit nejen jako výtvarník, respektive pedagog předmětů, které souvisejí s výtvarným uměním a scénografií, ale má tu příležitost vést studenty - budoucí učitele dramatické výchovy a vedoucí dětských souborů - k tomu, že klapky na očích a úzkostlivá specializace se v divadle (a nejen v tom dětském) nevyplácejí. Kdo před pár lety - např. na Dětské scéně v Ústí nad Orlicí - viděl inscenaci Havrane z kamene, kterou připravil s posluchači katedry výchovné dramatiky DAMU, myslím, že mi dá za pravdu.
S Karlem Vostárkem se tedy dnes můžete setkat v oblasti dětského a mladého divadla a dramatické výchovy, v profesionálních divadlech (a zdaleka ne jen v Praze), ale i v dění kolem amatérského divadla (nejčastěji jako s porotcem a lektorem). Ale ani to není všechno: Karel Vostárek je např. autorem zajímavých architektonických a jiných projektů (podílel se např. na rekonstrukci pražského divadla ABC). A kdybyste ho náhodou nemohli sehnat ani ve škole, ani v žádném z divadel, ani doma, patrně se zrovna někde „bije“ za zájmy městské části Nové Butovice jako člen jejího zastupitelstva…
Tak mu jenom přeju, aby mu ta energie vydržela i po padesátce, která se mu kvapem blíží.
Jaroslav Provazník
* 24.9.1951
Důstojný vous má Karel snad od té doby, co ho znám. Což už je dost dlouhá řádka let. Jen si ho léty vypracovává do větší a větší dokonalosti. Stejně tak si léty postupně vypracovává také svérázný a dobře rozeznatelný výtvarný, herecký, režijní i autorský rukopis, který je patřičně robustní a fortelný (jako Karel sám), ale současně křehký a poetický (jako, na mou duši, Karel sám). Ale dobře si pamatuji, že na něj měl - stejně jako na ten vous - dobře „zaděláno“ už tehdy, v první polovině 70. let, když přišel do loutkářského souboru Paraple.
Karel Vostárek se kolem sebe dívá především očima výtvarníka (na schůzích, při přijímacích zkouškách a při jiných podobných příležitostech si nepsává poznámky, ale zásadně si je kreslí). Ale tím, okolo čeho se jeho život a výtvarničení od počátku točí, je divadlo. Nejprve amatérské, pak také profesionální a v posledních letech zprostředkovaně i dětské. Ale vezměme to po pořádku.
Když přišel do loutkářského souboru Paraple, jedné ze skupin, které z dětského věku (kdy je vedla Hana Budínská) zestárly v tehdejším ÚDPM JF, naskočil do právě se rozjíždějícího rychlíku: Luděk Richter s Parapletem tehdy připravoval Markétu Lazarovou (Obloha věčně modrá, vášně věčně krvavé), tedy první z řady inscenací, které od přelomu 70. a 80. let notně rozhýbaly stojaté chrudimské vody (rozuměj: vody amatérského loutkářství tak, jak se jevilo na Loutkářských Chrudimích). Pak přišly inscenace Tristan a Isolda, Kichotání, Hanýsek…, na nichž se Karel Vostárek zpravidla podílel herecky i jako výtvarník. Mezitím se podílel i na jiných inscenacích dalšího loutkářského souboru tehdy působícího ve stejném zařízení, totiž Skupiny P.S. (spolupracoval např. na inscenaci, která vznikla podle Andersonovy povídky Stín).
To už měl ale vystudovanou katedru loutkářství na pražské DAMU a díky Evě Machkové začal postupně infiltrovat do dění kolem dětského divadla: několikrát s velkým ohlasem vedl dílny na národních přehlídkách dětských divadelních a loutkářských souborů v Kaplici (a začátkem 90. let pak v Prachaticích), až konečně začal působit jako porotce na téže přehlídce, která mezitím přesídlila pod názvem Dětská scéna na několik let do Ústí nad Orlicí. Nebyla to žádná hra náhod. Karla to vždycky táhlo tam, kde se dělo něco nového a zajímavého.
Ostatně v pražském Ústředním loutkovém divadle, respektive v Divadle u věže (dnes Minor) se taky objevil ve chvíli, kdy se tam začaly dít věci v dlouho superkamenném loutkovém divadle nevídané. Z téhle „revoluční“ éry 2. poloviny 80. let chci připomenout hlavně autorskou inscenaci A co strom, Palečku? Opět se tu Karel projevil jako kumštýř, kterému je z duše protivné uzavírat se v úzké škatulce jedné specializace - a tak byl úspěšným autorem textu, režisérem i výtvarníkem.
Konstruktivní neklid a chuť rozhýbat zatuchlé loutkářské vody ho logicky přivedly i ke spolupráci s Evou Hanžlíkovou, která v 80. letech (ano, v těch tuhých „normalizačních“ letech) proměnila odborný časopis Československý loutkář na čilou platformu divadelního - a zdaleka ne jen loutkářského - myšlení a dění. Na podobě tohoto měsíčníku se Karel Vostárek podepsal podstatně víc než jen jako ilustrátor a kreslíř log k nově vzniklým rubrikám.
Když tak o tom přemýšlím, zdá se mi vlastně zákonité, že v posledním desetiletí zakotvil Karel Vostárek právě ve sféře dramatické výchovy, na katedře výchovné dramatiky na pražské DAMU a občas vede externě dílny i v ateliéru dramatické výchovy na brněnské JAMU. Právě v téhle oblasti může působit nejen jako výtvarník, respektive pedagog předmětů, které souvisejí s výtvarným uměním a scénografií, ale má tu příležitost vést studenty - budoucí učitele dramatické výchovy a vedoucí dětských souborů - k tomu, že klapky na očích a úzkostlivá specializace se v divadle (a nejen v tom dětském) nevyplácejí. Kdo před pár lety - např. na Dětské scéně v Ústí nad Orlicí - viděl inscenaci Havrane z kamene, kterou připravil s posluchači katedry výchovné dramatiky DAMU, myslím, že mi dá za pravdu.
S Karlem Vostárkem se tedy dnes můžete setkat v oblasti dětského a mladého divadla a dramatické výchovy, v profesionálních divadlech (a zdaleka ne jen v Praze), ale i v dění kolem amatérského divadla (nejčastěji jako s porotcem a lektorem). Ale ani to není všechno: Karel Vostárek je např. autorem zajímavých architektonických a jiných projektů (podílel se např. na rekonstrukci pražského divadla ABC). A kdybyste ho náhodou nemohli sehnat ani ve škole, ani v žádném z divadel, ani doma, patrně se zrovna někde „bije“ za zájmy městské části Nové Butovice jako člen jejího zastupitelstva…
Tak mu jenom přeju, aby mu ta energie vydržela i po padesátce, která se mu kvapem blíží.
Jaroslav Provazník
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.