ZBORNÍK, František: STOCHOV 9. – 10. DUBNA 2011. Deník Dětské scény č. 0, 10. 6. 2011.
STOCHOV 9. – 10. DUBNA 2011
– DŮM KULTURY
DIVADLO PLNÉ DIVÁKŮ A ZČÁSTI I DOBRÝCH INSCENACÍ
Ve Stochově (obci mezi Kladnem, Slaným a Lány) se divadlu dlouhodobě daří. Daří se tu také divadelním přehlídkám, zejména pak dětským, a to mimo jiné proto, že nedaleko působí Iva Dvořáková, gymnaziální profesorka historie, učitelka dramatického oboru na ZUŠ a organizátorka všeho. Povedlo se (jistě nejen jí) pozvat do Stochova jedenáct dětských souborů, bezchybně vše zorganizovat (jistě nejen jí) a představení co představení zaplnit hlediště (…). A to hlediště vidělo:
Soubor Tři boty ZŠ Třebotov přivezl do Stochova inscenaci Šel jsem jednou z Kordoby. Tři příběhy z knihy Vladislava Stanovského a Jana Vladislava Strom pohádek z celého světa využili Třebotovští ve vytvoření tří zdařilých dramatických aktovek rámovaných titulní písničkou. V první z nich, berberské látce O mouše, která spadla do krajáče mléka, se dařilo nejlépe. Mimořádně šikovná dramatizace využívá hry a hravosti předlohy ke stejným atributům jevištním. “Černý” humor na konci, když všichni spolupracujcí seženou a dodají svůj díl do požadovaného řetězce (viz O kohoutkovi a slepičce) a moucha dosáhne svého způsobem překvapivým, leč nekýženým, je zdařilou pointou této milé ankedoty. V dánské látce O nevěstě, která moc přemýšlela, je vhodně využito kolektivního vypravěče, jen pointa je tu jaksi neurčitá, nedůrazná, a tak snad jedině poslední, italský příběh O tom, jak poplatil chudý Giufa dluhy, o centimetry zaostává za divadelní kvalitou předchozích příběhů. Oproti předchozím dvěma hříčkám tu absentuje výraznější divadelní nápad, spoléhá se spíše na to, že to děti „uhrají“, jenže přednosti předchozích zdivadelněných příběhů spočívaly právě ve vyrovnanosti všech jevištních složek. Celkově jde však o povedenou inscenaci po všech stránkách – vhodnost látky pro věk hrajících dětí, zdařilá adaptace literatury do scénáře a jednoduché, ale účinné divadelní prostředky, včetně spontaneity účinkujících dětí. Letos stochovská jednička.
Soubory z Mnichova Hradiště (Tyláček ZUŠ – pobočka Bakov) tyto ambice zatím mít nemůžou. Mnichovohradišťští přivezli dvě inscenace, obě pohádkové. Co by bylo, kdyby… a Popletená pohádka patří mezi tu literaturu, která tuneluje klasické pohádky, obrací je naruby a dobývá se lopotně humoru ze záměn dvou princezen (šípkové a sněhurkové) a dalších postav těmto mladým dámám náležejícím. Tyláčku se nepovedlo překročit stín problematické předlohy a v některých neumělých řešeních (hlavě prostorových) naopak jejich bezradnost ještě podtrhl. Teepci ve své Princezně na hrášku si počínali zkušeněji a úspěšněji. Scénografi cké řešení (otočný paraván) tu funguje jednoduše a účinně. Také herci více vědí co hrát, a snad i proč. Oba soubory však setrváváním na pohádkových předlohách, jež víceméně reprodukují, určitě nevyužívají potenciál ani svých členů ani své vedoucí.
Šrutovi Dlouhán Tom a Prcek Tom jsou zato pohádkovým příběhem, který se českému diváku (čtenáři) do škatulky pohádek moc nehodí. Jiný původ, jiný mrav, to platí v tomto příběhu stoprocentně. V našich pohádkových příbězích je vítězící dobro „pohádkově“ čisté a bez mravní poskvrnky, v Šrutem převyprávěné americké látce jde o souboj fyzické síly a materiální převahy s chytrostí (vyčuraností), jež si žádné mravní skrupule nečiní. Inscenaci pražského souboru Kampak! se také o této „ideovosti“ nehraje. Soubor je divadelně poučený, komponuje svůj opus jako skladbu činoherních, loutkových a hudebních prvků, buduje systém znaků, který umožňuje vyprávět příběh přehledně, nápaditě, a co je důležité, také s nadhledem a humorem. V úvodu stochovského představení vtrhli herci na jeviště s nebývalou energií a v několika minutách předvedli všechny své dovednosti a naznačili možnou kvalitu inscenace. Energie se však v pravidelném (časem až monotónním) střídání hudebních vstupů (slušně znějící country obsazení instrumentů) postupně poněkud vytrácí, stává se formální a ukazuje se, že divadelní poučenost, není-li naplněna konkrétním a cíleným jednáním dramatických postav a nevznikají-li tak na jevišti skutečné situace, zůstává jen tělem bez divadelní krve. Projevuje se to ponejvíce v jednání „herců“, v řešení jejich vztahů a konfl iktů, ale rovněž v animaci loutek. Souboru Kampak! se podařilo k převodu této literatury do dramatického tvaru najít vhodný klíč, to je nesporné pozitivum inscenace. Pokud se podaří tímto klíčem odemknout i dramatické jednání v situacích, dosud spíše řešené vnějšími prostředky, pak se celkový výsledek této ambiciózní práce zkvalitní o několik řádů.
Dramatický kroužek ZŠ Hudlice se v minulých měsících zabýval poetickou literaturou. Výsledkem je inscenace Přání Viky: „Do Afriky“, jež je rozehranou montáží textů básní pro děti od různých českých autorů. Na jednoduchém půdorysu plnění přání oslavované kamarádky se tu tyto texty ilustrují. Představení působí hravě, jednoduše. Snad až příliš prvoplánovitě. Inscenátoři tu nevyužili příležitost hrát si ještě nad literou básníků, nechat se inspirovat jejich fantazií k tvořivosti vlastní. V jevištních obrazech sledujeme příjemné popisování toho, co je řečeno, nic však navíc. Zajisté, kvalitou neoddiskutovatelnou tu je slušný hlasový projev dětí, jejich přirozené chování a působení na jevišti. Také rozdělení na starší, zkušenější část dětí, jimž jsou přiděleny hybatelské úkoly, a část dětí menších, tvořících jednoduché obrazy kupř. zvířátek, inscenaci prospělo. Divák by chtěl vidět víc toho vlastního, autorského. Při pohledu na množství těch nejmenších hráčů a na jejich nezvladatelné hemžení po scéně, musel divák ale uznat, že realizace tohoto divadelního tvaru byla pro vedení kolektivu nadlidský výkon. V každém případě soubor naznačil své nemalé možnosti.
Jediné „echt“ loutkové představení přivezlo na krajskou přehlídku Paraplíčko (loutkové) Labyrint Kladno. Pohádku O domečku na kopečku (E. Skálová zpracovala pro loutkové divadlo známou látku Domečku, kdo v tobě přebývá) hraje soubor začínajících loutkoherců. Jejich nezkušenost a nevelká připravenost poznamenává inscenaci zásadně. Děti nevědí, co s loutkami (jejich květníková ikoničnost jim vůbec nepomáhá, naopak), není jasné, zda v určitém okamžiku jedná loutka či „živáček“. Zda vůbec někdo jedná. Chybí tu základní dovednosti loutkoherecké, animační. Po zhlédnutí tohoto představení se zdá, že by dětskému kolektivu prospěl otevřenější způsob metodického vedení, větší angažovanost jednotlivých členů do přípravy inscenace a vůbec do tvorby, stejně jako cílenější a motivovanější trénink loutkohereckých dovedností.
Ambiciózní projekt přivezl Dramatický kroužek při DDM Benešovv autorské inscenaci své vedoucí Barbory Čmelíkové Po škole. Poněkud duchařský příběh mísí dvě časová pásma, současnou třídu, dejme tomu sedmáků, a čas jejich spolužačky z roku 1960. Příběh (fabule) trpí ještě některými nedodělky, jimž se pak nemohl vyhnout ani jevištní tvar. (Jak se dověděly současní žáci o výbuchu z počátku 60. let, jak jej mohou komentovat? Vidí všichni svou „praspolužačku“? Jestli ano, proč na ni nereagují? Stačí vůbec jeden nedopsaný sešit na to, aby žačka a její učitelka nemohly odejít do záhrobí?). Děti o té látce evidentně se svou vedoucí hodně mluvily, zamýšlely se nad detaily. Na jevišti však působí nemotivovaně, bez konkrétních úkolů, často jen jako amorfní skupina, kde je možno zaměnit každého s každým. Představení pak působí lehce vykalkulovaně, neživě. Slovem se tu jedná jen výjimečně, spíše se repliky jen říkají. Přiznejme však, že inscenace měla ve Stochově svou skutečnou premiéru, a to jistě poznamenalo mnoho z toho, co jí bylo vytýkáno. Pokusům o autorské příběhy je potřeba fandit a věřme, že benešovští budou v dobývání tak nesnadného druhu divadelního kumštu pokračovat.
Představily se také dva dětské kolektivy z Brandýsa nad Labem. Oba vede Irina Ulrychová. Soubor Leháro ZUŠ si divadelně upravil námět Briana Jacquese a uvedl jej pod názvem Kdo lže, ten… Historku o Tomovi, klukovi, který se tak zapletl do svých vymyšleností a lží, až mu přišel na pomoc sám ďábel, postavil soubor na talentu hlavního představitele. Ten by dokázal nedlouhé představení „utáhnout“, kdyby nespoléhal jen na svou schopnost na jevišti působit spontánně a zajímavě. Když je totiž ta spontánnost pořád stejná, nereagující na situace, v nichž se postava nachází, přestává být zajímavá. Použil-li jsem výrazu situace, silně jsem v tomto případě nadsadil. Postavy přicházejí a odcházejí, řeknou, co mají, ale napětí se nekoná. Nejedná se tu ani slovem ani fyzicky. Navíc slovní projev herců je tak nesrozumitelný, že se k divákovi nedostává řada důležitých dějových faktů. Nejsou pak jasné motivace dětí k záchraně Toma. Soubor přivezl do Stochova premiéru, jistě se mnohé v budoucích dnech zlepší. Práce na plnění konkrétních hereckých úkolů, individualizaci postav, organizaci situací (ne ve smyslu drilu, ale ve smyslu porozumění, skutečnému, angažovanému porozumění svého úkolu a cíle v situaci) dokonce na rozvinutí kreativity v rekapitulaci všech těch lží, jimiž Tom své okolí obdařil, ta práce soubor ještě čeká, nemá-li inscenace i nadále zůstat jen v půli cesty. Irina Ulrychová to všechno ví, jen by teď asi potřebovala, aby jí soubor víc naslouchal.
Kolektiv JAU téže ZUŠ své vedoucí naslouchal. V Romanci čumilů předvedl kolektivní výkon lidí, jež se poslouchají, většinou vnímají a reagují na sebe. Situace, po nichž jsme volali v předchozím dílku, tu vznikají spontánně i s rozmyslem. Jednotlivé skeče fenoménu čumilství nabývají v inscenaci různé kvality, od pouhé neškodné zvídavosti až k profesionálnímu voyeurství. Povídka O. Henryho se tu stala aktuálním zrcadlem dnešního jevu. I tak by inscenaci prospěla větší individualizace postav, aby dav nesplýval i tam, kde to není nutné a vhodné. „Vylouply“ by se možná ještě barvitěji jednotlivé fi gury včetně zamilovaného páru, jehož čumilství by mohlo končit svatbou, nebýt čumilství. Za úvahu stojí i možnost propojení jednotlivých scén ve více provázaný celek.
Závěr přehlídky obstaral TK Po špičkách Roztoč Roztoky u Prahy s tanečními vystoupeními Barevná hra a Proč padají hvězdy. Jednalo se o taneční vystoupení, divadelními bychom je mohli nazvat, kdyby tanečnice vstupovaly do vzájemných vztahů a vytvářely tak situace. To se tu nedělo. Diváci nicméně museli kvitovat velmi dobrou taneční připravenost všech účinkujících děvčat a kupodivu i hlasovou výbavu, kterou by mnohý předchozí soubor mohl závidět.
Opět se prokázalo, že na jeviště má před publikum vstupovat člověk (dítě, teenager, dospělý, stařec) s jistou dávkou dovednostní vybavenosti, že hrát si pro sebe, civilně a bez řádu můžeme kdekoli, jen do toho a houšť, ale když vstupujeme na jeviště před jiné lidi, nemůžeme být houslistou, který na svůj nástroj neumí vyloudit jediný znělý tón. Tohle mnohým kolektivům ještě nějak nedochází, onen rozdíl mezi edukativním procesem směřujícím k rozvoji osobnosti a předvedením estetického, v tomto případě divadelního, tvaru, jenž prostě a jednoduše má své zákonitosti a požadavky. Obojí je důležité a v divadle hraném dětmi jedno bez druhého být nemůže.
Lektorský sbor pracující ve složení Kateřina Oplatková - Rezková, Martina Tothová a František Zborník navrhl tato ocenění: cenu za motivující pedagogickou práci (dřinu) vedoucím a souboru Dramatický kroužek při ZŠ Hudlice při přípravě inscenace Přání Viky: „Do Afriky!“, cenu za režijně-výtvarné řešení inscenace Prcek Tom a Dlouhán Tom souboru Kampak! ZUŠ Štítného Praha 5, cenu za dramaturgii inscenace Romance čumilů souboru Jau ZUŠ Brandýs nad Labem, cenu za inscenaci Šel jsem jednou z Kordoby souboru Tři boty ZŠ Třebotov. Do širšího výběru programu celostátní přehlídky Dětská scéna 2011 navrhl soubor Kampak! ZUŠ Štítného Praha 5 s inscenací Prcek Tom a Dlouhán Tom a JAU ZUŠ Brandýs nad Labem s inscenací Romance čumilů. K přímému postupu na Dětskou scénu doporučil soubor Tři boty Třebotov s inscenací Šel jsem jednou z Kordoby.
Tajná rada přehlídky udělila putovní cenu přehlídky Modrý delfín souboru Dramatický kroužek při DDM Benešov.
František Zborník
– DŮM KULTURY
DIVADLO PLNÉ DIVÁKŮ A ZČÁSTI I DOBRÝCH INSCENACÍ
Ve Stochově (obci mezi Kladnem, Slaným a Lány) se divadlu dlouhodobě daří. Daří se tu také divadelním přehlídkám, zejména pak dětským, a to mimo jiné proto, že nedaleko působí Iva Dvořáková, gymnaziální profesorka historie, učitelka dramatického oboru na ZUŠ a organizátorka všeho. Povedlo se (jistě nejen jí) pozvat do Stochova jedenáct dětských souborů, bezchybně vše zorganizovat (jistě nejen jí) a představení co představení zaplnit hlediště (…). A to hlediště vidělo:
Soubor Tři boty ZŠ Třebotov přivezl do Stochova inscenaci Šel jsem jednou z Kordoby. Tři příběhy z knihy Vladislava Stanovského a Jana Vladislava Strom pohádek z celého světa využili Třebotovští ve vytvoření tří zdařilých dramatických aktovek rámovaných titulní písničkou. V první z nich, berberské látce O mouše, která spadla do krajáče mléka, se dařilo nejlépe. Mimořádně šikovná dramatizace využívá hry a hravosti předlohy ke stejným atributům jevištním. “Černý” humor na konci, když všichni spolupracujcí seženou a dodají svůj díl do požadovaného řetězce (viz O kohoutkovi a slepičce) a moucha dosáhne svého způsobem překvapivým, leč nekýženým, je zdařilou pointou této milé ankedoty. V dánské látce O nevěstě, která moc přemýšlela, je vhodně využito kolektivního vypravěče, jen pointa je tu jaksi neurčitá, nedůrazná, a tak snad jedině poslední, italský příběh O tom, jak poplatil chudý Giufa dluhy, o centimetry zaostává za divadelní kvalitou předchozích příběhů. Oproti předchozím dvěma hříčkám tu absentuje výraznější divadelní nápad, spoléhá se spíše na to, že to děti „uhrají“, jenže přednosti předchozích zdivadelněných příběhů spočívaly právě ve vyrovnanosti všech jevištních složek. Celkově jde však o povedenou inscenaci po všech stránkách – vhodnost látky pro věk hrajících dětí, zdařilá adaptace literatury do scénáře a jednoduché, ale účinné divadelní prostředky, včetně spontaneity účinkujících dětí. Letos stochovská jednička.
Soubory z Mnichova Hradiště (Tyláček ZUŠ – pobočka Bakov) tyto ambice zatím mít nemůžou. Mnichovohradišťští přivezli dvě inscenace, obě pohádkové. Co by bylo, kdyby… a Popletená pohádka patří mezi tu literaturu, která tuneluje klasické pohádky, obrací je naruby a dobývá se lopotně humoru ze záměn dvou princezen (šípkové a sněhurkové) a dalších postav těmto mladým dámám náležejícím. Tyláčku se nepovedlo překročit stín problematické předlohy a v některých neumělých řešeních (hlavě prostorových) naopak jejich bezradnost ještě podtrhl. Teepci ve své Princezně na hrášku si počínali zkušeněji a úspěšněji. Scénografi cké řešení (otočný paraván) tu funguje jednoduše a účinně. Také herci více vědí co hrát, a snad i proč. Oba soubory však setrváváním na pohádkových předlohách, jež víceméně reprodukují, určitě nevyužívají potenciál ani svých členů ani své vedoucí.
Šrutovi Dlouhán Tom a Prcek Tom jsou zato pohádkovým příběhem, který se českému diváku (čtenáři) do škatulky pohádek moc nehodí. Jiný původ, jiný mrav, to platí v tomto příběhu stoprocentně. V našich pohádkových příbězích je vítězící dobro „pohádkově“ čisté a bez mravní poskvrnky, v Šrutem převyprávěné americké látce jde o souboj fyzické síly a materiální převahy s chytrostí (vyčuraností), jež si žádné mravní skrupule nečiní. Inscenaci pražského souboru Kampak! se také o této „ideovosti“ nehraje. Soubor je divadelně poučený, komponuje svůj opus jako skladbu činoherních, loutkových a hudebních prvků, buduje systém znaků, který umožňuje vyprávět příběh přehledně, nápaditě, a co je důležité, také s nadhledem a humorem. V úvodu stochovského představení vtrhli herci na jeviště s nebývalou energií a v několika minutách předvedli všechny své dovednosti a naznačili možnou kvalitu inscenace. Energie se však v pravidelném (časem až monotónním) střídání hudebních vstupů (slušně znějící country obsazení instrumentů) postupně poněkud vytrácí, stává se formální a ukazuje se, že divadelní poučenost, není-li naplněna konkrétním a cíleným jednáním dramatických postav a nevznikají-li tak na jevišti skutečné situace, zůstává jen tělem bez divadelní krve. Projevuje se to ponejvíce v jednání „herců“, v řešení jejich vztahů a konfl iktů, ale rovněž v animaci loutek. Souboru Kampak! se podařilo k převodu této literatury do dramatického tvaru najít vhodný klíč, to je nesporné pozitivum inscenace. Pokud se podaří tímto klíčem odemknout i dramatické jednání v situacích, dosud spíše řešené vnějšími prostředky, pak se celkový výsledek této ambiciózní práce zkvalitní o několik řádů.
Dramatický kroužek ZŠ Hudlice se v minulých měsících zabýval poetickou literaturou. Výsledkem je inscenace Přání Viky: „Do Afriky“, jež je rozehranou montáží textů básní pro děti od různých českých autorů. Na jednoduchém půdorysu plnění přání oslavované kamarádky se tu tyto texty ilustrují. Představení působí hravě, jednoduše. Snad až příliš prvoplánovitě. Inscenátoři tu nevyužili příležitost hrát si ještě nad literou básníků, nechat se inspirovat jejich fantazií k tvořivosti vlastní. V jevištních obrazech sledujeme příjemné popisování toho, co je řečeno, nic však navíc. Zajisté, kvalitou neoddiskutovatelnou tu je slušný hlasový projev dětí, jejich přirozené chování a působení na jevišti. Také rozdělení na starší, zkušenější část dětí, jimž jsou přiděleny hybatelské úkoly, a část dětí menších, tvořících jednoduché obrazy kupř. zvířátek, inscenaci prospělo. Divák by chtěl vidět víc toho vlastního, autorského. Při pohledu na množství těch nejmenších hráčů a na jejich nezvladatelné hemžení po scéně, musel divák ale uznat, že realizace tohoto divadelního tvaru byla pro vedení kolektivu nadlidský výkon. V každém případě soubor naznačil své nemalé možnosti.
Jediné „echt“ loutkové představení přivezlo na krajskou přehlídku Paraplíčko (loutkové) Labyrint Kladno. Pohádku O domečku na kopečku (E. Skálová zpracovala pro loutkové divadlo známou látku Domečku, kdo v tobě přebývá) hraje soubor začínajících loutkoherců. Jejich nezkušenost a nevelká připravenost poznamenává inscenaci zásadně. Děti nevědí, co s loutkami (jejich květníková ikoničnost jim vůbec nepomáhá, naopak), není jasné, zda v určitém okamžiku jedná loutka či „živáček“. Zda vůbec někdo jedná. Chybí tu základní dovednosti loutkoherecké, animační. Po zhlédnutí tohoto představení se zdá, že by dětskému kolektivu prospěl otevřenější způsob metodického vedení, větší angažovanost jednotlivých členů do přípravy inscenace a vůbec do tvorby, stejně jako cílenější a motivovanější trénink loutkohereckých dovedností.
Ambiciózní projekt přivezl Dramatický kroužek při DDM Benešovv autorské inscenaci své vedoucí Barbory Čmelíkové Po škole. Poněkud duchařský příběh mísí dvě časová pásma, současnou třídu, dejme tomu sedmáků, a čas jejich spolužačky z roku 1960. Příběh (fabule) trpí ještě některými nedodělky, jimž se pak nemohl vyhnout ani jevištní tvar. (Jak se dověděly současní žáci o výbuchu z počátku 60. let, jak jej mohou komentovat? Vidí všichni svou „praspolužačku“? Jestli ano, proč na ni nereagují? Stačí vůbec jeden nedopsaný sešit na to, aby žačka a její učitelka nemohly odejít do záhrobí?). Děti o té látce evidentně se svou vedoucí hodně mluvily, zamýšlely se nad detaily. Na jevišti však působí nemotivovaně, bez konkrétních úkolů, často jen jako amorfní skupina, kde je možno zaměnit každého s každým. Představení pak působí lehce vykalkulovaně, neživě. Slovem se tu jedná jen výjimečně, spíše se repliky jen říkají. Přiznejme však, že inscenace měla ve Stochově svou skutečnou premiéru, a to jistě poznamenalo mnoho z toho, co jí bylo vytýkáno. Pokusům o autorské příběhy je potřeba fandit a věřme, že benešovští budou v dobývání tak nesnadného druhu divadelního kumštu pokračovat.
Představily se také dva dětské kolektivy z Brandýsa nad Labem. Oba vede Irina Ulrychová. Soubor Leháro ZUŠ si divadelně upravil námět Briana Jacquese a uvedl jej pod názvem Kdo lže, ten… Historku o Tomovi, klukovi, který se tak zapletl do svých vymyšleností a lží, až mu přišel na pomoc sám ďábel, postavil soubor na talentu hlavního představitele. Ten by dokázal nedlouhé představení „utáhnout“, kdyby nespoléhal jen na svou schopnost na jevišti působit spontánně a zajímavě. Když je totiž ta spontánnost pořád stejná, nereagující na situace, v nichž se postava nachází, přestává být zajímavá. Použil-li jsem výrazu situace, silně jsem v tomto případě nadsadil. Postavy přicházejí a odcházejí, řeknou, co mají, ale napětí se nekoná. Nejedná se tu ani slovem ani fyzicky. Navíc slovní projev herců je tak nesrozumitelný, že se k divákovi nedostává řada důležitých dějových faktů. Nejsou pak jasné motivace dětí k záchraně Toma. Soubor přivezl do Stochova premiéru, jistě se mnohé v budoucích dnech zlepší. Práce na plnění konkrétních hereckých úkolů, individualizaci postav, organizaci situací (ne ve smyslu drilu, ale ve smyslu porozumění, skutečnému, angažovanému porozumění svého úkolu a cíle v situaci) dokonce na rozvinutí kreativity v rekapitulaci všech těch lží, jimiž Tom své okolí obdařil, ta práce soubor ještě čeká, nemá-li inscenace i nadále zůstat jen v půli cesty. Irina Ulrychová to všechno ví, jen by teď asi potřebovala, aby jí soubor víc naslouchal.
Kolektiv JAU téže ZUŠ své vedoucí naslouchal. V Romanci čumilů předvedl kolektivní výkon lidí, jež se poslouchají, většinou vnímají a reagují na sebe. Situace, po nichž jsme volali v předchozím dílku, tu vznikají spontánně i s rozmyslem. Jednotlivé skeče fenoménu čumilství nabývají v inscenaci různé kvality, od pouhé neškodné zvídavosti až k profesionálnímu voyeurství. Povídka O. Henryho se tu stala aktuálním zrcadlem dnešního jevu. I tak by inscenaci prospěla větší individualizace postav, aby dav nesplýval i tam, kde to není nutné a vhodné. „Vylouply“ by se možná ještě barvitěji jednotlivé fi gury včetně zamilovaného páru, jehož čumilství by mohlo končit svatbou, nebýt čumilství. Za úvahu stojí i možnost propojení jednotlivých scén ve více provázaný celek.
Závěr přehlídky obstaral TK Po špičkách Roztoč Roztoky u Prahy s tanečními vystoupeními Barevná hra a Proč padají hvězdy. Jednalo se o taneční vystoupení, divadelními bychom je mohli nazvat, kdyby tanečnice vstupovaly do vzájemných vztahů a vytvářely tak situace. To se tu nedělo. Diváci nicméně museli kvitovat velmi dobrou taneční připravenost všech účinkujících děvčat a kupodivu i hlasovou výbavu, kterou by mnohý předchozí soubor mohl závidět.
Opět se prokázalo, že na jeviště má před publikum vstupovat člověk (dítě, teenager, dospělý, stařec) s jistou dávkou dovednostní vybavenosti, že hrát si pro sebe, civilně a bez řádu můžeme kdekoli, jen do toho a houšť, ale když vstupujeme na jeviště před jiné lidi, nemůžeme být houslistou, který na svůj nástroj neumí vyloudit jediný znělý tón. Tohle mnohým kolektivům ještě nějak nedochází, onen rozdíl mezi edukativním procesem směřujícím k rozvoji osobnosti a předvedením estetického, v tomto případě divadelního, tvaru, jenž prostě a jednoduše má své zákonitosti a požadavky. Obojí je důležité a v divadle hraném dětmi jedno bez druhého být nemůže.
Lektorský sbor pracující ve složení Kateřina Oplatková - Rezková, Martina Tothová a František Zborník navrhl tato ocenění: cenu za motivující pedagogickou práci (dřinu) vedoucím a souboru Dramatický kroužek při ZŠ Hudlice při přípravě inscenace Přání Viky: „Do Afriky!“, cenu za režijně-výtvarné řešení inscenace Prcek Tom a Dlouhán Tom souboru Kampak! ZUŠ Štítného Praha 5, cenu za dramaturgii inscenace Romance čumilů souboru Jau ZUŠ Brandýs nad Labem, cenu za inscenaci Šel jsem jednou z Kordoby souboru Tři boty ZŠ Třebotov. Do širšího výběru programu celostátní přehlídky Dětská scéna 2011 navrhl soubor Kampak! ZUŠ Štítného Praha 5 s inscenací Prcek Tom a Dlouhán Tom a JAU ZUŠ Brandýs nad Labem s inscenací Romance čumilů. K přímému postupu na Dětskou scénu doporučil soubor Tři boty Třebotov s inscenací Šel jsem jednou z Kordoby.
Tajná rada přehlídky udělila putovní cenu přehlídky Modrý delfín souboru Dramatický kroužek při DDM Benešov.
František Zborník
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.