OPLATEK, František: OTVÍRÁNÍ 26. – 27. BŘEZNA 2011. Deník Dětské scény č. 0, 10. 6. 2011.
OTVÍRÁNÍ 26. – 27. BŘEZNA 2011
– KARLÍNSKÉ SPEKTRUM
Pražská krajská přehlídka dětského divadla byla v tomto roce „otvíráním“ skutečným, neboť představovala první krajskou přehlídku v rámci celé republiky. I letos se tato akce konala v prostorách Karlínského Spektra a i tentokrát byla velmi dobře organizována. Probíhaly tradiční dětské diskusní kluby, kde děti interaktivními metodami refl ektovaly viděná představení a velmi příjemně působil „pohotový“ fotograf Jára Hejnic, který vždy ještě během vystoupení zhotovil pro soubor fotografii s popiskem a věnováním. Velkým kladem této přehlídky byla podle mínění lektorského sboru (Vlasta Gregorová, Tomáš Volkmer, František Oplatek) její vysoká úroveň daná skutečností, že všechny soubory prošly obvodními postupovými koly. V průběhu dvou dnů vystoupilo 14 souborů.
Jako první se představil soubor Pidilidi ze ZUŠ Na Popelce (vedoucí Iva Toušková Kašparová) se zpracováním známé pohádky Jana Wericha Královna Koloběžka 1.. Lektoři ocenili zvláště sympatický pokus o kolektivní divadlo v podání skupiny menších dětí. Představení působilo mile, bylo nápadité. Skupinové scény byly funkční v momentech, kdy se je podařilo zasadit do rámce dětské hry, v níž byly děti přirozené a spontánní. V okamžicích, kdy hráči stáli před úkolem „přednesení“ delšího textu, ztrácela hra na dynamice a zpomalil se její temporytmus. Projevila se zřejmě také známá obtížnost dramatizace Werichových pohádek, které fungují hlavně jako svébytné dílo literární. Lektoři ocenili práci s hlavním scénickým prvkem – modrou látkou, která symbolicky představovala řeku, koberec v paláci apod. Naopak jako problematické vnímala zbytečné použití některých rekvizit a kostýmních doplňků (vějíře, klobouky). Ztvárnění postavy krále nejmenším chlapcem také vyvolalo určité otazníky – na jedné straně působil mile a hravě, na straně druhé jako někdo, kdo vlastně nemá autoritu, vše vnímá z přílišného nadhledu a nemá zájem o řešení problémů. Inscenace však byla porotou hodnocena kladně a získala ocenění Za skupinové ztvárnění pohádky.
Soubor TY-JÁ-TR působící při DDM Praha 7 (vedoucí Radka Tesárková a Josef Hervert) se letos pustil do nelehkého úkolu převést na jeviště nonsensové texty Petra Nikla. Mladší skupina Za oponou 1 se pokusila zpracovat poetické básně z knihy Jeleňovití. Zde se podle poroty projevila ošidnost zdivadelnění tohoto druhu poezie, která působí na první pohled pro dětské divadlo lákavě, leč skýtá mnohá úskalí. Převedením textu do pravděpodobných situací se často ztrácí jeho hravost, nadhled a potlačuje divákova fantazie. V případě této inscenace nebyly situace zvoleny příliš šťastně (škola), často neměly pointu a chyběl spojující klíč. Celkový dojem byl ovlivněný i menší mluvní vybaveností hráčů. Daleko lépe vyznělo přestavení druhé skupiny tohoto souboru Za oponou 2. Tato skupina starších dětí si vzala za předlohu další z Niklových knih Blázníček. Jedná se o jednodušší většinou rýmované texty s přehlednější výstavbou a jasnou anekdotickou pointou. Porota ocenila herní vybavenost dětí (výslovnost, práce s rytmem i pauzou, intonace) a hudební složku představení. Ztvárněné situace byly zajímavé tehdy, pokud povýšily text poskytnutím druhého plánu – metafory (Krasobruslař), nevyzněly však příliš zajímavě, pokud pouze text popisně ilustrovaly (Můj táta). Šťastnou volbou nebylo ani zařazení úvodní básně knihy jako jakéhosi refrénu ztvárněného sice pokaždé jinak, nikoliv však vždy vhodně – poslední rapovaná podoba asi nejvíce odporovala Niklově poetice. Celkově však toto představení působilo zajímavě, herecký projev byl plný energie a soubor obdržel uznání Za originální přístup k poezii.
Dětské studio z Prahy 3 pod vedením Lenky Tretiagové dokázalo velmi účinně a nenásilně propojit ve svém představení složku divadelní a pohybovou. A právě pohybová vyspělost dětí představovala jeden z výrazných kladů představení. Děti byly perfektně „napojeny“ na situace, vnímaly se navzájem a energii neztrácely ani ve sborových scénách. Dalším z nesporných kladů byla i skutečnost, že si soubor složený vesměs z menších dětí velmi dobře poradil s ošidností prostoru velkého sálu (rozlehlost, echo). Námětem inscenace je krátká povídka Zdeňka Šmída O panence, která není pro každého z knihy Strašidla a krásné panny. Dřevorubec se snaží osvobodit ze zakletí krásnou panenku – princeznu, kterou vyřezal za dřeva. Překoná podvakrát strach z lesních příšer, které jsou vlastně zakletou panenkou – tlusté žáby a saně, ale nakonec uteče před obrazem stáří své budoucí ženy. Soubor ztvárnil velmi působivě obraz vyřezávání panenky i obě „příšery“ s využitím balónků a frkaček. Poslední překážku – obraz budoucí manželky po čtyřiceti letech - představovala vedoucí souboru. Toto řešení se však ukázalo jako problematické – takto ztvárněný obraz nepředstavuje vlastně nic odpudivého a i nestylizovaný příchod této postavy na scénu z boku působí rozpačitě – obě předchozí podoby panenky totiž vycházely od ní. Dalším sporným momentem bylo i stanovení žánru inscenace – jedná se o humorný pohled na manželství, nebo o vážnou až fi lozofující úvahu o stáří člověka? Přes tyto uvedené výhrady jsme viděli představení velmi působivé, poskytující hrajícím dětem prostor ke tvořivému vyjádření a divákům pro fantazii.
Představení Sněhurka souboru Loupáček ze ZŠ Loupáčova a ZUŠ Štítného nabídlo opět ukázku skupinového pojetí dětského divadla. Předlohou inscenace se stala loutková hra Milady Mašatové s textem Ľubomíra Feldeka. A právě činoherním ztvárněním loutkové hry vynikly určité neobratnosti – např. oživení princezny, které působí poněkud těžkopádně a nepříliš nápaditě. Dalším diskutabilním bodem se ukázala být stylová nejednotnost kostýmů i rekvizit (takřka „Disneyovské“ pojetí kostýmu Sněhurky, plastové nádobí apod.). V oblasti herectví se také objevily určité nedostatky – přehnaná a povrchní gestikulace královny a občasné odříkávání textu v podání Sněhurky. Nejvýraznější klad inscenace pak představovala samotná práce s nepříliš zkušenou skupinou, která si podle slov vedoucí Dany Bláhové poprvé vyzkoušela odlišný způsob divadelní činnosti a která se jistě ubírá správným směrem.
Soubor Eláhop ze ZUŠ Jižní město (vedoucí Eva Hodinová) si pro svou inscenaci nazvanou Hlupáci z Chelmu vybral několik povídek z knih Isaaca Singera a lze konstatovat, že je ztvárnil velmi zdařile s notnou dávkou nadsázky a energie. Jedná se o tři situace ze života chelmských občanů, v nichž se odráží naivní sebestřednost a jalově filozofující podoba uzavřené komunity snažící se odlišit a ospravedlnit své absurdní jednání. Souboru se podařilo úspěšně zobrazit nejen všechny tyto okolnosti, ale i určitá specifi ka židovského vnímání světa. Velice zdařile působilo například úvodní energické představení „chelmských“ prostřednictvím písně, dále pak ironizující vstupy a glosy obou děvčat (výborně herecky vybavených), stylizovaný průvod s potrestaným kaprem. Hra naopak poněkud ztrácí temporytmus v pasážích, kdy jsou postavy nuceny odříkávat větší textové celky (zasedání rady). Diskuzi v lektorském sboru vyvolal i „dvojí konec“, kdy všichni herci opustí jeviště a poté se vrací obě dívky – vypravěčky – uzavřít hru. Řešila se i stěžejní situace urážky starosty ztvárněná spíše popisně za použití nepříliš invenční loutky kapra. Celkově však působí tato inscenace velmi sympaticky, zvolená stylizace poskytuje nejen možnost potřebného nadhledu, ale i prostor pro herce hrající se zjevnou chutí a radostí.
Odpolední blok představení zahájila inscenace souboru Kampak! Ze ZUŠ Štítného z Prahy 3, který pod vedením Dany Bláhové zdramatizoval Šrutovu americkou pohádku Alice a skřet Tobiáš. A nutno konstatovat, že se jedná o dramatizaci zdařilou – vedoucí se podařilo účinně spojit poetiku pohádky s dětskou spontaneitou a hravostí. Výsledný tvar přitom nepostrádá divadelní parametry. Působí živě, je patrné, že se děti ve svých rolích dobře orientují a cítí. Důležitou složkou je jednotnost a stylizovanost výrazových prostředků – živá hudba v americkém stylu podporující temporytmus (děti dobře ovládají své nástroje), kostýmy i rekvizity. V inscenaci je několik zdařile řešených situací – stylizované trestání otcem, praní prádla, sbírání větví apod. Naopak větší pozornosti by zasloužilo zpracování vrcholné scény s nalepenými rukavicemi. Tato situace je pouze odvyprávěna a je tak oslabena celková gradace. Největší otazníky však vyvstaly nad pojetím loutky Tobiáše. Poddajný látkový panák (vcelku roztomilého vzhledu) ovládaný několika dětmi jen stěží působil jako ztělesnění nepříjemného a neustálého problému, kterého se Alice nemůže zbavit. Další výzvou je i výraznější ztvárnění vnitřní proměny Alice v důsledku prožité zkušenosti. I přes tyto připomínky působila tato kvalitní inscenace velmi živě a příjemně, je nasnadě, že se soubor tématu poctivě věnoval.
Na pole autorské hry se pustil soubor Únikový východ DDM Modřany, který představil svou hru s vypovídajícím názvem Kluci vs holky. Autor a zároveň vedoucí Zdeněk Grečnár se snažil zachytit reálné vztahy v souboru mezi chlapci a děvčaty na půdorysu prostředí školního výletu, kde se odehrávají konkrétní situace a scény. Jako rámec hry zvolil vyprávění bývalé učitelky v televizním pořadu Bakaláři dohnané nesnesitelnými žáky až k odchodu z profese. Nutno přiznat, že se souboru úmysl vytvořit humorné představení, kde děti díky autentickým situacím budou přirozené a hravé, příliš nezdařil. Představení postrádá nadhled a nadsázku, trpí rozvleklým tempem, děj se často eliminuje na jednoduché „sitcomové“ scénky bez hlubších významů přínosných pro děti. Problémem je i nejednotnost pojetí scénických prvků – zaplnění scény reálnými rekvizitami v kontrastu s rámem dveří, který je jednoznačně pojatý symbolicky.
Zajímavým počinem bylo představení souboru Kočkovníci při ZUŠ Dunická s názvem Archa čeká aneb O velké vodě a velké lodi. Jedná se o textovou koláž tvořenou čtyřmi různými texty včetně autorské složky. Mezi nesporné klady této inscenace patří zajímavá scéna, hudební složka a zvláště pak schopnost vytvoření výrazné a poutavé atmosféry. K nejpůsobivějším okamžikům patřil například úvodní nástup postav na archu, čtení deníkových záznamů, ztvárnění kočky a holubice. Soubor také velmi dobře a citlivě řeší otázku značného věkového rozdílu herců (nejmenšímu chlapci je zde vytvořena pozice, v níž působí přirozeně). Také přítomnost vedoucí na jevišti je dobře řešena – herectví Jany Frankové je funkční a citlivě uměřené mladším partnerům na jevišti. Nejvýraznější připomínkou lektorského sboru byla obtížnější orientace v dějové lince hry daná ne vždy jasnými přechody mezi různorodými texty. Také smysl a pointy některých situací nabyly vždy jasně čitelné
(pštrosi) a dotažena nebyla ani symbolika některých prvků (kapitánská čepice, miminko). Navzdory těmto výhradám působilo představení zajímavě a místy velmi sugestivně. Inscenace byla lektory oceněna Za působivé poetické zpracování.
Posledním představením prvního dne přehlídky byla téměř hodinová inscenace Krabat, legenda o učni mistra čaroděje tanečního studia Light při ZUŠ Na Popelce. Zkušená vedoucí Lenka Tretiagová představila působivé a ambiciózní zpracování známé lužickosrbské pohádky. Na diváka působilo zejména velké množství hrajících dětí různého věku, výrazná stylizovaná vizuální složka představení, výborná autorská hudba a samozřejmě náročnost organizační stránky. Z celého rozsáhlého tvaru je patrné obdivuhodné množství práce, kterou tento soubor musel na cestě k inscenaci absolvovat. Nesporným kladem je i výborná vybavenost dětí nejen po stránce taneční a zvládnutí náročného prostoru velkého sálu. Představení ale také skýtá několik diskutabilních prvků. V prvé řadě je to stylizovaný projev představitele role Mistra (profesionální dospělý herec a tanečník Ondřej Lipovský), jehož expresívní a často přeexponované pojetí (včetně kostýmu, který nesouzněl se zvoleným stylem) značně narušovalo vnímání celé inscenace a chvíle mi připomínalo spíše exhibici na úkor ostatních dětských herců. Další připomínky poroty směřovaly k problematickému začlenění nejmenších dětí do inscenace (malé dívky v pasivních rolích pytlů mouky). Oproti předchozímu představení zde jasněji dominovala složka taneční nad složkou činoherní, proto některé pasáže působily poněkud zdlouhavěji a častým opakováním odkazovaly ke schematičnosti. Přes tyto uvedené připomínky byla inscenace příjemným zážitkem a soubor získal ocenění Za působivé ztvárnění příběhu.
Sobotní blok vystoupení zahájilo sympatické představení s názvem Babička z Holyně divadla Knoflík ze Slivence (vedoucí Veronika Borovková a Ondřej Kohout). Jedná se o dokumentární scénickou koláž, která je výsledkem dlouhodobého procesu, kdy děti sbíraly informace a vzpomínky od svých babiček, s informacemi dále pracovaly a zasazovaly je do historického kontextu. Právě tato snaha o poctivé hledání cesty k inscenaci představuje podle mínění poroty největší klad představení. Dalším zajímavým počinem bylo i využití fi lmového záznamu (s nímž je ještě nutno cíleněji pracovat, zejména v pointování a temporytmu jinak příjemné a odlehčující grotesky). Značná různorodost divadelních prostředků (fi lmový dokument, němá groteska, dadaistická zpráva, loutková hra) sice vycházela ze struktury koláže, někdy však způsobovala dojem neurovnanosti a nevyváženosti. Zvláště použití výrazně stylizovaných loutek, s nimiž nebylo vždy dobře nakládáno, vyvolalo otazníky nad jejich funkčností a opodstatněním. Taktéž přítomnost rámce (nalezení babiččina kufru na půdě) bylo spíše nadbytečné a nepříliš nápadité. Představení však celkově působilo jako sympatický pokus o pochopení pohledu na svět očima starších lidí. Soubor byl oceněn Za inspirativní přístup k tématu.
Soubor Rajčata z Bratrské školy Praha 7 představil dramatizaci známé Carrollovy knihy Alenka v říši divů s určujícím názvem …Na Alenku. Opět je zde patrná velmi sympatická cesta vedoucí od setkání dětí s knihou až po výsledný divadelní tvar. Vedoucí souboru Vítek Březka zvolil jako základní inscenační klíč dětem vlastní hru, kdy se rozdají v blíže neurčeném prostředí (dětský pokoj?) role a hrají se situace z „Alenky“. Nutno přiznat, že tyto situace nejsou vždy důkladně vystavěné a ukončené a jejich výběr postrádá hlubší smysl či režijní záměr. Odhlédneme-li tedy od ambice vytvářet jednáním děj, rozpadá se tato inscenace prakticky na několik drobných etud, v nichž však děti (poměrně dobře vybavené) uplatňují hravost a častokrát i nadhled. V řádu Carrollovy poetiky působí dobře například hravá scéna se lžícemi.
Náročnou látku pro své zpracování zvolil soubor DIPAČÁPI ze Zličína. Vedoucí souboru Dana Svobodová a Karel Tomas nabídli dětem rozsáhlý fantasy román (asi 200 stran) Terryho Pratchetta Kobercové. Vzniklo představení s názvem Lidé z koberce, které je pozoruhodné z několika důvodů: Je zde působivě řešena scéna včetně kostýmů i rekvizit, zajímavě se zde využívá hudba i zvuky (chřestidla Pelichánů), vizuální složka je stylizovaná a jednotná. Epická rozsáhlost předlohy a přítomnost hlavního motivu cesty však zároveň dramatizátorům připravily mnohá úskalí: Tam, kde je situace řešena pouze slovním jednáním, ztrácí představení tempo a zvýrazňuje se nestejná mluvní vybavenost dětí. Ztvárnění dlouhé a namáhavé cesty je také řešeno poněkud popisně a nenápaditě (chůze po jevišti). Závěrečný souboj s Pelichány také nepředstavuje zamýšlený vrchol představení, neboť reálné házení „mýdlových hrud“ narušuje stylovou jednotu a neumožňuje gradaci. Na druhou stranu se souboru velmi funkčně a nenásilně podařilo začlenit do přestavení dívku na vozíku. Z celkového hlediska je velkým kladem, že se po stránce dramaturgické zdařilo udržet přehlednost linie náročného děje a divák byl příběhem veden s jistotou. Nadto bylo příjemné postupně objevovat souvislosti vyplývající z neobvyklých pojmenování bytostí i krajů. Soubor obdržel ocenění Za skupinové ztvárnění náročného textu.
Závěrečným představením letošního Otvírání byla inscenace souboru BaF ze ZUŠ Biskupská z Prahy 1 (vedoucí Hana Trázníková) s názvem Napřed se nedělo nic. Opět jsme byli svědky poměrně zajímavého pokusu o uchopení vážného tématu – tentokrát první světové války. Téma zde bylo vnímáno postavou německé dívky Frídy a divadelně ztvárněno prostřednictvím jejích deníkových záznamů. Soubor lze pochválit za poctivý přístup ke zpracování náročné látky, za výběr a výstavbu situací, za vytváření atmosféry i za dobrý herecký výkon představitelky hlavní role. Představení však bohužel chvílemi postrádalo nutný nadhled potřebný k pravdivému vyjádření vztahu současných dětí k takto vážnému a tragickému historickému tématu. Takto v důsledku snahy o charakterové herectví často sklouzával projev některých herců k nadměrnému patosu. V tomto světle pak naopak poměrně dobře vyzněly scény a situace pojaté spíše v rovině symbolické (vztah hlavní hrdinky k matce prostřednictvím matčiných šatů, roztavování cínových vojáčků, hřbitov padlých nepřátel). Soubor za svou inscenaci získal ocenění Za hledání přístupu k náročnému tématu.
V rámci letošního Otvírání se představilo celkem čtrnáct souborů, jejichž inscenace byly většinou velmi kvalitní a inspirativní. Lektorský sbor nakonec nominoval do širšího výběru na celostátní přehlídku tři soubory: Dětské studio z Prahy 3 s inscenací O panence, která není pro každého, dále pak Soubor Eláhop! ZUŠ Jižní město s inscenací Hlupáci z Chelmu a Divadelní studio Kampak! ZUŠ Štítného s představením Alice a skřet Tobiášek. Kromě toho si čtyři inscenace odnesly uznání za inspirativní přístup (viz výše). Na závěr nezbývá než znovu konstatovat, že pražská přehlídka Otvírání 2011 proběhla v tvůrčí a přátelské atmosféře, byla bezvadně organizovaná a představovala skutečné a důstojné „otevření“ všech letošních krajských přehlídek.
František Oplatek
– KARLÍNSKÉ SPEKTRUM
Pražská krajská přehlídka dětského divadla byla v tomto roce „otvíráním“ skutečným, neboť představovala první krajskou přehlídku v rámci celé republiky. I letos se tato akce konala v prostorách Karlínského Spektra a i tentokrát byla velmi dobře organizována. Probíhaly tradiční dětské diskusní kluby, kde děti interaktivními metodami refl ektovaly viděná představení a velmi příjemně působil „pohotový“ fotograf Jára Hejnic, který vždy ještě během vystoupení zhotovil pro soubor fotografii s popiskem a věnováním. Velkým kladem této přehlídky byla podle mínění lektorského sboru (Vlasta Gregorová, Tomáš Volkmer, František Oplatek) její vysoká úroveň daná skutečností, že všechny soubory prošly obvodními postupovými koly. V průběhu dvou dnů vystoupilo 14 souborů.
Jako první se představil soubor Pidilidi ze ZUŠ Na Popelce (vedoucí Iva Toušková Kašparová) se zpracováním známé pohádky Jana Wericha Královna Koloběžka 1.. Lektoři ocenili zvláště sympatický pokus o kolektivní divadlo v podání skupiny menších dětí. Představení působilo mile, bylo nápadité. Skupinové scény byly funkční v momentech, kdy se je podařilo zasadit do rámce dětské hry, v níž byly děti přirozené a spontánní. V okamžicích, kdy hráči stáli před úkolem „přednesení“ delšího textu, ztrácela hra na dynamice a zpomalil se její temporytmus. Projevila se zřejmě také známá obtížnost dramatizace Werichových pohádek, které fungují hlavně jako svébytné dílo literární. Lektoři ocenili práci s hlavním scénickým prvkem – modrou látkou, která symbolicky představovala řeku, koberec v paláci apod. Naopak jako problematické vnímala zbytečné použití některých rekvizit a kostýmních doplňků (vějíře, klobouky). Ztvárnění postavy krále nejmenším chlapcem také vyvolalo určité otazníky – na jedné straně působil mile a hravě, na straně druhé jako někdo, kdo vlastně nemá autoritu, vše vnímá z přílišného nadhledu a nemá zájem o řešení problémů. Inscenace však byla porotou hodnocena kladně a získala ocenění Za skupinové ztvárnění pohádky.
Soubor TY-JÁ-TR působící při DDM Praha 7 (vedoucí Radka Tesárková a Josef Hervert) se letos pustil do nelehkého úkolu převést na jeviště nonsensové texty Petra Nikla. Mladší skupina Za oponou 1 se pokusila zpracovat poetické básně z knihy Jeleňovití. Zde se podle poroty projevila ošidnost zdivadelnění tohoto druhu poezie, která působí na první pohled pro dětské divadlo lákavě, leč skýtá mnohá úskalí. Převedením textu do pravděpodobných situací se často ztrácí jeho hravost, nadhled a potlačuje divákova fantazie. V případě této inscenace nebyly situace zvoleny příliš šťastně (škola), často neměly pointu a chyběl spojující klíč. Celkový dojem byl ovlivněný i menší mluvní vybaveností hráčů. Daleko lépe vyznělo přestavení druhé skupiny tohoto souboru Za oponou 2. Tato skupina starších dětí si vzala za předlohu další z Niklových knih Blázníček. Jedná se o jednodušší většinou rýmované texty s přehlednější výstavbou a jasnou anekdotickou pointou. Porota ocenila herní vybavenost dětí (výslovnost, práce s rytmem i pauzou, intonace) a hudební složku představení. Ztvárněné situace byly zajímavé tehdy, pokud povýšily text poskytnutím druhého plánu – metafory (Krasobruslař), nevyzněly však příliš zajímavě, pokud pouze text popisně ilustrovaly (Můj táta). Šťastnou volbou nebylo ani zařazení úvodní básně knihy jako jakéhosi refrénu ztvárněného sice pokaždé jinak, nikoliv však vždy vhodně – poslední rapovaná podoba asi nejvíce odporovala Niklově poetice. Celkově však toto představení působilo zajímavě, herecký projev byl plný energie a soubor obdržel uznání Za originální přístup k poezii.
Dětské studio z Prahy 3 pod vedením Lenky Tretiagové dokázalo velmi účinně a nenásilně propojit ve svém představení složku divadelní a pohybovou. A právě pohybová vyspělost dětí představovala jeden z výrazných kladů představení. Děti byly perfektně „napojeny“ na situace, vnímaly se navzájem a energii neztrácely ani ve sborových scénách. Dalším z nesporných kladů byla i skutečnost, že si soubor složený vesměs z menších dětí velmi dobře poradil s ošidností prostoru velkého sálu (rozlehlost, echo). Námětem inscenace je krátká povídka Zdeňka Šmída O panence, která není pro každého z knihy Strašidla a krásné panny. Dřevorubec se snaží osvobodit ze zakletí krásnou panenku – princeznu, kterou vyřezal za dřeva. Překoná podvakrát strach z lesních příšer, které jsou vlastně zakletou panenkou – tlusté žáby a saně, ale nakonec uteče před obrazem stáří své budoucí ženy. Soubor ztvárnil velmi působivě obraz vyřezávání panenky i obě „příšery“ s využitím balónků a frkaček. Poslední překážku – obraz budoucí manželky po čtyřiceti letech - představovala vedoucí souboru. Toto řešení se však ukázalo jako problematické – takto ztvárněný obraz nepředstavuje vlastně nic odpudivého a i nestylizovaný příchod této postavy na scénu z boku působí rozpačitě – obě předchozí podoby panenky totiž vycházely od ní. Dalším sporným momentem bylo i stanovení žánru inscenace – jedná se o humorný pohled na manželství, nebo o vážnou až fi lozofující úvahu o stáří člověka? Přes tyto uvedené výhrady jsme viděli představení velmi působivé, poskytující hrajícím dětem prostor ke tvořivému vyjádření a divákům pro fantazii.
Představení Sněhurka souboru Loupáček ze ZŠ Loupáčova a ZUŠ Štítného nabídlo opět ukázku skupinového pojetí dětského divadla. Předlohou inscenace se stala loutková hra Milady Mašatové s textem Ľubomíra Feldeka. A právě činoherním ztvárněním loutkové hry vynikly určité neobratnosti – např. oživení princezny, které působí poněkud těžkopádně a nepříliš nápaditě. Dalším diskutabilním bodem se ukázala být stylová nejednotnost kostýmů i rekvizit (takřka „Disneyovské“ pojetí kostýmu Sněhurky, plastové nádobí apod.). V oblasti herectví se také objevily určité nedostatky – přehnaná a povrchní gestikulace královny a občasné odříkávání textu v podání Sněhurky. Nejvýraznější klad inscenace pak představovala samotná práce s nepříliš zkušenou skupinou, která si podle slov vedoucí Dany Bláhové poprvé vyzkoušela odlišný způsob divadelní činnosti a která se jistě ubírá správným směrem.
Soubor Eláhop ze ZUŠ Jižní město (vedoucí Eva Hodinová) si pro svou inscenaci nazvanou Hlupáci z Chelmu vybral několik povídek z knih Isaaca Singera a lze konstatovat, že je ztvárnil velmi zdařile s notnou dávkou nadsázky a energie. Jedná se o tři situace ze života chelmských občanů, v nichž se odráží naivní sebestřednost a jalově filozofující podoba uzavřené komunity snažící se odlišit a ospravedlnit své absurdní jednání. Souboru se podařilo úspěšně zobrazit nejen všechny tyto okolnosti, ale i určitá specifi ka židovského vnímání světa. Velice zdařile působilo například úvodní energické představení „chelmských“ prostřednictvím písně, dále pak ironizující vstupy a glosy obou děvčat (výborně herecky vybavených), stylizovaný průvod s potrestaným kaprem. Hra naopak poněkud ztrácí temporytmus v pasážích, kdy jsou postavy nuceny odříkávat větší textové celky (zasedání rady). Diskuzi v lektorském sboru vyvolal i „dvojí konec“, kdy všichni herci opustí jeviště a poté se vrací obě dívky – vypravěčky – uzavřít hru. Řešila se i stěžejní situace urážky starosty ztvárněná spíše popisně za použití nepříliš invenční loutky kapra. Celkově však působí tato inscenace velmi sympaticky, zvolená stylizace poskytuje nejen možnost potřebného nadhledu, ale i prostor pro herce hrající se zjevnou chutí a radostí.
Odpolední blok představení zahájila inscenace souboru Kampak! Ze ZUŠ Štítného z Prahy 3, který pod vedením Dany Bláhové zdramatizoval Šrutovu americkou pohádku Alice a skřet Tobiáš. A nutno konstatovat, že se jedná o dramatizaci zdařilou – vedoucí se podařilo účinně spojit poetiku pohádky s dětskou spontaneitou a hravostí. Výsledný tvar přitom nepostrádá divadelní parametry. Působí živě, je patrné, že se děti ve svých rolích dobře orientují a cítí. Důležitou složkou je jednotnost a stylizovanost výrazových prostředků – živá hudba v americkém stylu podporující temporytmus (děti dobře ovládají své nástroje), kostýmy i rekvizity. V inscenaci je několik zdařile řešených situací – stylizované trestání otcem, praní prádla, sbírání větví apod. Naopak větší pozornosti by zasloužilo zpracování vrcholné scény s nalepenými rukavicemi. Tato situace je pouze odvyprávěna a je tak oslabena celková gradace. Největší otazníky však vyvstaly nad pojetím loutky Tobiáše. Poddajný látkový panák (vcelku roztomilého vzhledu) ovládaný několika dětmi jen stěží působil jako ztělesnění nepříjemného a neustálého problému, kterého se Alice nemůže zbavit. Další výzvou je i výraznější ztvárnění vnitřní proměny Alice v důsledku prožité zkušenosti. I přes tyto připomínky působila tato kvalitní inscenace velmi živě a příjemně, je nasnadě, že se soubor tématu poctivě věnoval.
Na pole autorské hry se pustil soubor Únikový východ DDM Modřany, který představil svou hru s vypovídajícím názvem Kluci vs holky. Autor a zároveň vedoucí Zdeněk Grečnár se snažil zachytit reálné vztahy v souboru mezi chlapci a děvčaty na půdorysu prostředí školního výletu, kde se odehrávají konkrétní situace a scény. Jako rámec hry zvolil vyprávění bývalé učitelky v televizním pořadu Bakaláři dohnané nesnesitelnými žáky až k odchodu z profese. Nutno přiznat, že se souboru úmysl vytvořit humorné představení, kde děti díky autentickým situacím budou přirozené a hravé, příliš nezdařil. Představení postrádá nadhled a nadsázku, trpí rozvleklým tempem, děj se často eliminuje na jednoduché „sitcomové“ scénky bez hlubších významů přínosných pro děti. Problémem je i nejednotnost pojetí scénických prvků – zaplnění scény reálnými rekvizitami v kontrastu s rámem dveří, který je jednoznačně pojatý symbolicky.
Zajímavým počinem bylo představení souboru Kočkovníci při ZUŠ Dunická s názvem Archa čeká aneb O velké vodě a velké lodi. Jedná se o textovou koláž tvořenou čtyřmi různými texty včetně autorské složky. Mezi nesporné klady této inscenace patří zajímavá scéna, hudební složka a zvláště pak schopnost vytvoření výrazné a poutavé atmosféry. K nejpůsobivějším okamžikům patřil například úvodní nástup postav na archu, čtení deníkových záznamů, ztvárnění kočky a holubice. Soubor také velmi dobře a citlivě řeší otázku značného věkového rozdílu herců (nejmenšímu chlapci je zde vytvořena pozice, v níž působí přirozeně). Také přítomnost vedoucí na jevišti je dobře řešena – herectví Jany Frankové je funkční a citlivě uměřené mladším partnerům na jevišti. Nejvýraznější připomínkou lektorského sboru byla obtížnější orientace v dějové lince hry daná ne vždy jasnými přechody mezi různorodými texty. Také smysl a pointy některých situací nabyly vždy jasně čitelné
(pštrosi) a dotažena nebyla ani symbolika některých prvků (kapitánská čepice, miminko). Navzdory těmto výhradám působilo představení zajímavě a místy velmi sugestivně. Inscenace byla lektory oceněna Za působivé poetické zpracování.
Posledním představením prvního dne přehlídky byla téměř hodinová inscenace Krabat, legenda o učni mistra čaroděje tanečního studia Light při ZUŠ Na Popelce. Zkušená vedoucí Lenka Tretiagová představila působivé a ambiciózní zpracování známé lužickosrbské pohádky. Na diváka působilo zejména velké množství hrajících dětí různého věku, výrazná stylizovaná vizuální složka představení, výborná autorská hudba a samozřejmě náročnost organizační stránky. Z celého rozsáhlého tvaru je patrné obdivuhodné množství práce, kterou tento soubor musel na cestě k inscenaci absolvovat. Nesporným kladem je i výborná vybavenost dětí nejen po stránce taneční a zvládnutí náročného prostoru velkého sálu. Představení ale také skýtá několik diskutabilních prvků. V prvé řadě je to stylizovaný projev představitele role Mistra (profesionální dospělý herec a tanečník Ondřej Lipovský), jehož expresívní a často přeexponované pojetí (včetně kostýmu, který nesouzněl se zvoleným stylem) značně narušovalo vnímání celé inscenace a chvíle mi připomínalo spíše exhibici na úkor ostatních dětských herců. Další připomínky poroty směřovaly k problematickému začlenění nejmenších dětí do inscenace (malé dívky v pasivních rolích pytlů mouky). Oproti předchozímu představení zde jasněji dominovala složka taneční nad složkou činoherní, proto některé pasáže působily poněkud zdlouhavěji a častým opakováním odkazovaly ke schematičnosti. Přes tyto uvedené připomínky byla inscenace příjemným zážitkem a soubor získal ocenění Za působivé ztvárnění příběhu.
Sobotní blok vystoupení zahájilo sympatické představení s názvem Babička z Holyně divadla Knoflík ze Slivence (vedoucí Veronika Borovková a Ondřej Kohout). Jedná se o dokumentární scénickou koláž, která je výsledkem dlouhodobého procesu, kdy děti sbíraly informace a vzpomínky od svých babiček, s informacemi dále pracovaly a zasazovaly je do historického kontextu. Právě tato snaha o poctivé hledání cesty k inscenaci představuje podle mínění poroty největší klad představení. Dalším zajímavým počinem bylo i využití fi lmového záznamu (s nímž je ještě nutno cíleněji pracovat, zejména v pointování a temporytmu jinak příjemné a odlehčující grotesky). Značná různorodost divadelních prostředků (fi lmový dokument, němá groteska, dadaistická zpráva, loutková hra) sice vycházela ze struktury koláže, někdy však způsobovala dojem neurovnanosti a nevyváženosti. Zvláště použití výrazně stylizovaných loutek, s nimiž nebylo vždy dobře nakládáno, vyvolalo otazníky nad jejich funkčností a opodstatněním. Taktéž přítomnost rámce (nalezení babiččina kufru na půdě) bylo spíše nadbytečné a nepříliš nápadité. Představení však celkově působilo jako sympatický pokus o pochopení pohledu na svět očima starších lidí. Soubor byl oceněn Za inspirativní přístup k tématu.
Soubor Rajčata z Bratrské školy Praha 7 představil dramatizaci známé Carrollovy knihy Alenka v říši divů s určujícím názvem …Na Alenku. Opět je zde patrná velmi sympatická cesta vedoucí od setkání dětí s knihou až po výsledný divadelní tvar. Vedoucí souboru Vítek Březka zvolil jako základní inscenační klíč dětem vlastní hru, kdy se rozdají v blíže neurčeném prostředí (dětský pokoj?) role a hrají se situace z „Alenky“. Nutno přiznat, že tyto situace nejsou vždy důkladně vystavěné a ukončené a jejich výběr postrádá hlubší smysl či režijní záměr. Odhlédneme-li tedy od ambice vytvářet jednáním děj, rozpadá se tato inscenace prakticky na několik drobných etud, v nichž však děti (poměrně dobře vybavené) uplatňují hravost a častokrát i nadhled. V řádu Carrollovy poetiky působí dobře například hravá scéna se lžícemi.
Náročnou látku pro své zpracování zvolil soubor DIPAČÁPI ze Zličína. Vedoucí souboru Dana Svobodová a Karel Tomas nabídli dětem rozsáhlý fantasy román (asi 200 stran) Terryho Pratchetta Kobercové. Vzniklo představení s názvem Lidé z koberce, které je pozoruhodné z několika důvodů: Je zde působivě řešena scéna včetně kostýmů i rekvizit, zajímavě se zde využívá hudba i zvuky (chřestidla Pelichánů), vizuální složka je stylizovaná a jednotná. Epická rozsáhlost předlohy a přítomnost hlavního motivu cesty však zároveň dramatizátorům připravily mnohá úskalí: Tam, kde je situace řešena pouze slovním jednáním, ztrácí představení tempo a zvýrazňuje se nestejná mluvní vybavenost dětí. Ztvárnění dlouhé a namáhavé cesty je také řešeno poněkud popisně a nenápaditě (chůze po jevišti). Závěrečný souboj s Pelichány také nepředstavuje zamýšlený vrchol představení, neboť reálné házení „mýdlových hrud“ narušuje stylovou jednotu a neumožňuje gradaci. Na druhou stranu se souboru velmi funkčně a nenásilně podařilo začlenit do přestavení dívku na vozíku. Z celkového hlediska je velkým kladem, že se po stránce dramaturgické zdařilo udržet přehlednost linie náročného děje a divák byl příběhem veden s jistotou. Nadto bylo příjemné postupně objevovat souvislosti vyplývající z neobvyklých pojmenování bytostí i krajů. Soubor obdržel ocenění Za skupinové ztvárnění náročného textu.
Závěrečným představením letošního Otvírání byla inscenace souboru BaF ze ZUŠ Biskupská z Prahy 1 (vedoucí Hana Trázníková) s názvem Napřed se nedělo nic. Opět jsme byli svědky poměrně zajímavého pokusu o uchopení vážného tématu – tentokrát první světové války. Téma zde bylo vnímáno postavou německé dívky Frídy a divadelně ztvárněno prostřednictvím jejích deníkových záznamů. Soubor lze pochválit za poctivý přístup ke zpracování náročné látky, za výběr a výstavbu situací, za vytváření atmosféry i za dobrý herecký výkon představitelky hlavní role. Představení však bohužel chvílemi postrádalo nutný nadhled potřebný k pravdivému vyjádření vztahu současných dětí k takto vážnému a tragickému historickému tématu. Takto v důsledku snahy o charakterové herectví často sklouzával projev některých herců k nadměrnému patosu. V tomto světle pak naopak poměrně dobře vyzněly scény a situace pojaté spíše v rovině symbolické (vztah hlavní hrdinky k matce prostřednictvím matčiných šatů, roztavování cínových vojáčků, hřbitov padlých nepřátel). Soubor za svou inscenaci získal ocenění Za hledání přístupu k náročnému tématu.
V rámci letošního Otvírání se představilo celkem čtrnáct souborů, jejichž inscenace byly většinou velmi kvalitní a inspirativní. Lektorský sbor nakonec nominoval do širšího výběru na celostátní přehlídku tři soubory: Dětské studio z Prahy 3 s inscenací O panence, která není pro každého, dále pak Soubor Eláhop! ZUŠ Jižní město s inscenací Hlupáci z Chelmu a Divadelní studio Kampak! ZUŠ Štítného s představením Alice a skřet Tobiášek. Kromě toho si čtyři inscenace odnesly uznání za inspirativní přístup (viz výše). Na závěr nezbývá než znovu konstatovat, že pražská přehlídka Otvírání 2011 proběhla v tvůrčí a přátelské atmosféře, byla bezvadně organizovaná a představovala skutečné a důstojné „otevření“ všech letošních krajských přehlídek.
František Oplatek
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.