STROTZER, Milan: Wintrův Rakovník 2011 - Podzimní hra (recenze). AS 2011.
Divadelní spolek Tyl Říčany – Markéta Bláhová-Bidlasová: Podzimní hra
Divadelní spolek Tyl z Říčan uvedl v režii Karla Purkara hru Markéty Bláhové-Bidlasové Podzimní hra. Jeho dramaturgická volba byla stejně odvážná, jako ošidná, neboť jevištní realizace textové předlohy není vůbec jednoduchým úkolem. To navzdory skutečnosti, že půdorys hry je průhledným schématem, hrou-modelem, který známe z mnoha jiných dramatických a literárních předloh. Do klimatu všednodenní reality vstoupí narušitel zvenčí, který je z diametrálně odlišného světa. V Podzimní hře je poklidný svět jistoty středostavovského manželského páru a jeho dvou dětí narušen trojicí lidí představující, zjednodušeně řečeno, svět výjimečnosti a dobrodružství. Narušiteli jsou dvě herečky a armádní důstojník, jimž osud nedopřává mít potomky. Tato výchozí dramatická situace je základem, z něhož by se mohl odvíjet příběh, v němž dojde k poodhalování premis a stinných stránek obou protipolných světů a k vyústění, ať již přitakávajícímu jednomu z nich či rozporování obou. Autorka je však mistryně v nekonečných a stále se vršících ipmresích a ruku v ruce s tím v nedozírném nastolování a zmnožování témat, aniž by jedno z nich akcentovala jako klíčové. Před dramaturga a režiséra je tak postaven nelehký úkol, vybrat si hlavní téma, neupozadit zcela ta ostatní a navíc připravit ke scénování dramatické situace, které nejsou vždy v textové předloze vystavěny. Říčanská inscenace však postrádá zřetelnou dramaturgicko-režijní koncepci a ve shodě s autorkou takříkajíc „honí mnoho zajíců“ najednou, což má za příčinu ztrátu divácké orientace a naposledy nepochopení toho, o čem se vlastně hraje. Souvisí s tím i způsob hereckého uchopení. Říčanští vsadili na jakési pravděpodobnostní traktování textu, opírající se víceméně o psychologické motivace. Je otázkou, zda by u hry-modelu nebylo výhodnější zvolit jiný způsob ztvárnění, např. prostředky tzv. autentického herectví, autentické existence v daných situacích a jejich okolnostech. Rozpornou je i scénografická složka inscenace, v níž proti sobě stojí reálný objekt ‒ stan, některé rekvizity a kostýmy a na druhé straně vysoce stylizované přírodní prostředí, vytvořené z umělohmotných lahví, a to aniž by tato materiálová dvojakost přinášela zřetelnou novou kvalitu ‒ sdělení. Navzdory všemu, co bylo nepochvalně popsáno výše, je třeba ocenit odvahu a úsilí souboru o zdolání tvrdého inscenačního oříšku a v neposlední řadě poděkovat za poskytnutí bohatého materiálu k diskuzi na rozborovém semináři.
Milan Strotzer
Divadelní spolek Tyl z Říčan uvedl v režii Karla Purkara hru Markéty Bláhové-Bidlasové Podzimní hra. Jeho dramaturgická volba byla stejně odvážná, jako ošidná, neboť jevištní realizace textové předlohy není vůbec jednoduchým úkolem. To navzdory skutečnosti, že půdorys hry je průhledným schématem, hrou-modelem, který známe z mnoha jiných dramatických a literárních předloh. Do klimatu všednodenní reality vstoupí narušitel zvenčí, který je z diametrálně odlišného světa. V Podzimní hře je poklidný svět jistoty středostavovského manželského páru a jeho dvou dětí narušen trojicí lidí představující, zjednodušeně řečeno, svět výjimečnosti a dobrodružství. Narušiteli jsou dvě herečky a armádní důstojník, jimž osud nedopřává mít potomky. Tato výchozí dramatická situace je základem, z něhož by se mohl odvíjet příběh, v němž dojde k poodhalování premis a stinných stránek obou protipolných světů a k vyústění, ať již přitakávajícímu jednomu z nich či rozporování obou. Autorka je však mistryně v nekonečných a stále se vršících ipmresích a ruku v ruce s tím v nedozírném nastolování a zmnožování témat, aniž by jedno z nich akcentovala jako klíčové. Před dramaturga a režiséra je tak postaven nelehký úkol, vybrat si hlavní téma, neupozadit zcela ta ostatní a navíc připravit ke scénování dramatické situace, které nejsou vždy v textové předloze vystavěny. Říčanská inscenace však postrádá zřetelnou dramaturgicko-režijní koncepci a ve shodě s autorkou takříkajíc „honí mnoho zajíců“ najednou, což má za příčinu ztrátu divácké orientace a naposledy nepochopení toho, o čem se vlastně hraje. Souvisí s tím i způsob hereckého uchopení. Říčanští vsadili na jakési pravděpodobnostní traktování textu, opírající se víceméně o psychologické motivace. Je otázkou, zda by u hry-modelu nebylo výhodnější zvolit jiný způsob ztvárnění, např. prostředky tzv. autentického herectví, autentické existence v daných situacích a jejich okolnostech. Rozpornou je i scénografická složka inscenace, v níž proti sobě stojí reálný objekt ‒ stan, některé rekvizity a kostýmy a na druhé straně vysoce stylizované přírodní prostředí, vytvořené z umělohmotných lahví, a to aniž by tato materiálová dvojakost přinášela zřetelnou novou kvalitu ‒ sdělení. Navzdory všemu, co bylo nepochvalně popsáno výše, je třeba ocenit odvahu a úsilí souboru o zdolání tvrdého inscenačního oříšku a v neposlední řadě poděkovat za poskytnutí bohatého materiálu k diskuzi na rozborovém semináři.
Milan Strotzer
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.