AS 2001, č. 3, s. 37 - 39, Josef Brůček.
Ve spolupráci s Knihovnou města Plzně
a finančním přispěním
Nadací 700 let města Plzně
a městem Plzní
pořádalo ve dnech 13. 4. – 14. 4. 2001
Divadelně pedagogické centrum JOHAN
Regionální kolo přehlídky pro západní Čechy
(Plzeňský a Karlovarský kraj)
Plzeňský loutkář
aneb
Loutkářské Velikonoce v Boudě
Ve Spolkovém divadle Bouda, M klubu knihovny města Plzně (Macháčkova ul.).v předvečer velikonočních svátků uvedla na regionální přehlídce loutkářských souborů s výběrem na Loutkářskou Chrudim své nové inscenace čtveřice loutkářských amatérských souborů. Organizace přehlídky loutkářů obou západočeských krajů, jež v posledních letech poněkud živořila, se ujalo Divadelně pedagogické centrum JOHAN ve spolupráci se spolkovým divadlem Bouda. V pátek 13. a v sobotu 14. dubna byla k vidění v divadelním sálku v Macháčkově ulici (pobočka městské knihovny na Škvrňanech) a v základní škole (Bolevec) představení plzeňských souborů jako Sřípek, Bouda či Rámus, které patří tradičně mezi špičky českého amatérského loutkářství. Do čtveřice doplnil jmenované soubory další soubor Štafle na knoflík z loutkářské líhně Zdeny Vašíčkové. Součástí přehlídky byly také semináře s lektory, dětská výtvarná a literární soutěž "Hrdinové pohádek". Pro návštěvníky přehlídky bylo organizátory připraveno bohaté občerstvení. V porotě, v lektorském sboru, letos zasedla renomovaná loutkářka Mirka Vydrová, dále pak Iveta Dřízhalová a Josef Brůček.
Zvací dopis Romana Černíka původně směřující do médií bez dovolení autora parafrázoval a z budoucího do minulého času převedl Josef Brůček.
Co mě u Plzeňských souborů zaujalo nejvíce? Skromné prostředí, ve kterém pracují. Hlediště Střípku (jednoho z nejlepších loutkářských souborů u nás) je například velmi, velmi provizorní (na scénu jsem se nedostal). Divadlo v Boudě na tom není o mnoho lépe. Prostory ke své obecně prospěšné práci (malý sálek, malé jevišťátko, pracovna, chodba a skládek -ve vzorném pořádku-) si navíc musí pronajímat. 100.000,- Kč za rok. Také proto stále hrají pro veřejnost, a také proto jsou roční členské příspěvky 500,-Kč. A asi také proto začínají být spojením své zájmové veřejně prospěšné činnosti s existenčními trably souboru poněkud unaveni.
K vlastní přehlídce: Jejím jednotícím prvkem bylo stáří všech inscenací. Ve všech případech jsme viděli premiéru. Prvé představení bylo hráno v sídle LS STŘÍPEK, ostatní byla hrána ve Spolkovém divadle Bouda.
Loutkové divadlo STŘÍPEK. Z improvizovaného hlediště jsme zhlédli představení FINIST, JASNÝ SOKOL. Klasická ruská pohádka hrána převážně maňásky. Výborná muzikantská část inscenace čerpá (jak jinak) z lidových ruských melodií. S velkou poklonou souboru Střípek musím říci, že to bylo od mého hlubokého mládí snad poprvé, kdy jsem byl při této muzice vstřícně naladěn. Snad to bylo tím lehkým úsměvem (pozor, ne parodií), se kterým k pohádce, tedy i hudbě přistupovali. Jinak (podle mého) i tentokráte vládla střípkovské inscenaci více forma, než vlastní duše -téma pohádky. Protože ale byla forma řádně vylehčena příjemným humorem, příliš mi to nevadilo. Snad jen v některých nedořešených dramatických situacích: Finist jako sokol (mimochodem nejdiskutabilnější ztvárnění) v okně s nastraženými noži. Marja třikrát projde zkouškou u Bab Jag, a dostane dobré dary. Vasilisa se setká pouze se dvěmi, a neosvědčí se. Zlé dary, které jí mají potrestat jsou příliš měkké. Se šátkem s krví Finista, jasného sokola se ke konci představení nepřehledně handluje s něčím, o čem nevím, jak se na jeviště dostalo. První kouzelný dar, za který nechá Vasilisa Marju se spícím Finistem je divadelně nejzajímavější. Třetí se předchozím divadelně zdaleka nevyrovná. Práce se znakem šátků. Možná, že by jich mohlo být méně, zato by se s nimi mělo pracovat smysluplněji. Stejně tam budou zase jen dalším výrazovým prostředkem. I když jsme byli předem upozorněni, že představení neuvidíme celé, dokázal nám Střípek své představení dohrát až do konce. Viděli jsme velmi dobře voděné marionety, mnoho pěkných (i když často dosud zcela nedořešených) nápadů (Baby Jagy), slyšeli jsme skvělou muziku a zpěv. Celistvost a ucelenost inscenace prozrazuje i fakt, že mi na představení vadila taková maličkost jako mezi černým obutí ostatních tenisky s bílým lemem u herečky vodící Vasilisu.
Další představení SAMUEL nám připravil LS RÁMUS. Pro hlavní téma matky, která tvrdošíjně pojmenovává své neustále umírající syny po svém mrtvém bratrovi Samuelovi, si našel soubor neobvykle aktuální rámec: Lehce parodovaný program televize NOVA -Tabu. To je, vedle závažného tématu, který nesou, spolu s matkou Samuelů (viditelnou pouze ve stínu na plátně) i hosté televize (vesničané z rybářské osady), druhý klad inscenace. Třetím kladem jsou poněkud pitoreskní maňásci, kteří v rakvičkárnových vstupech přehrávají smrti synů Samuelů. Inscenace na přehlídce v Plzni byla den stará. I z toho nejspíše plynuly některé její problémy: Pomalý rozjezd “komentátora televize”. Zbytečné fázování a přerušování inscenace příchody a odchody činoherních “hostů inscenace”. Ne přesně vyřešené některé maňáskové scény smrtí synů Samuelů. Nespojenost jednotlivých forem inscenace. Forma (my) zatím nestačí, nebo se plně nekryje (jí) s jejím (jich) obsahem (hy).
ŠTAFLE NA KNOFLÍK - SEDMERO KRKAVCŮ. Jak je u souborů Zdeny Vašíčkové obvyklé zaujetí nad obsahem, i zde přerostla myšlenka, chcete-li duše představení, jeho vlastní formu. I to je možná důvod, proč právě SEDMERO KRKAVCŮ na mně nejvíce zapůsobilo emotivně. Mělo atmosféru, mnoho krásných metafor a velmi dobrý hudební plán. Známá pohádka byla jakoby filmovými střihy nastříhána a zpět poskládána do jakési mozaiky. Některé kamínky inscenace je nutno přesněji usadit, některé přehodit, některé snad dokonce vyjmout. To pro srozumitelnost celého obrazu inscenace.
Zdá se také, že soubor při tvorbě své inscenace poněkud zapomněl na její název. Tak se stalo, že divák mohl, ve velmi komplikovaném, téměř detektivním retrospektivním příběhu, sledovat dva druhy sesterské lásky. Lásku Bohdanky, která i když své bratry nikdy neviděla, rozhodla se je hledat a zachránit. Dále pak divák sleduje lásku sestry budoucího muže Bohdanky, která pro to, aby si svého bratra udržela, rozhodla se škodit. Soubor zatím více zajímá, a proto rozvíjí problém švagrové Bohdanky. Detektivku z pohádky pak dělá i rozdělená interpretace, a ne vždy přesné vedení příběhu. Bohdanka např. ve své němotě zpívá a úděl, který na sebe vzala - šití košil pro bratry - poněkud zanedbává.
V závěru nemohu nevzpomenout alespoň jedné krásné metafory. Na začátku bratr se sestrou nabírají a posílají vodu z pramene dolů do potůčku odtamtud si pak berou nádobu s vodou, z které pijí. Nádoba s vodou zůstává v popředí jeviště. Když žádá (rodící) Bohdanka švagrovou o vodu, ta ji vylévá. Ke konci představení je švagrová Bohdanky na hranici. Její brat jí chce pomoci. Bere do rukou nádobu, ze které byla voda vylita. Úplný závěr pak vše vrací k prameni. Místo sestry je po boku muže Bohdanka.
Posledním představením bylo jakoby na pouť určené téměř driáčské představení hostitelského souboru SPOLKOVÉ LOUTKOVÉ DIVADLO V BOUDĚ PLZEŇ - KAŠPAR U ČARODĚJNICE aneb V MOCI ZLÝCH DUCHÚ. Starý loutkářský text Václava J. Sojky upravil V. Pech. Po úvodu kulisáka (později představitel Měsíce, Čerta, Kohouta a Duchů) se ve velkém fofru na vozíčkovém jevišti rozjelo představení s krásnými marionetami na drátě. Nicméně představení “jelo” ve velkém, neměnném fofru stále, takže se pro svou monotónnost nakonec zdálo poněkud fádní. Nejistotu diváka podpořila i nepevnost vlastního příběhu. Čarodějnice chce, aby byla mladá a krásná, čert jí slíbí recept na lektvar za princeznu. Čarodějnice princeznu unese, schová a čert jí řekne část receptu. To vše sleduje Kašpar, který se stal nedobrovolným obyvatelem čarodějnické chaloupky. Spolu s princeznou a s kohoutem (kterému od čarodějnice hrozí také smrt) Kašpar odlétá na koštěti čarodějnice. Čarodějnice si namísto na koště sedne na čerta a pustí se do pronásledování. Druhý obraz se odehrává v márnici, kam se uprchlíci schovají. Následuje scéna jak vystřižená z Kytice (Svatební košile). Mrtvý otevři, zůstaň ležet, otevři, zůstaň ležet, otevři, zůstaň ležet... Nakonec přiletí duchové a roztrhají čarodějnici. Jo - čert už zatím uletěl. Z převyprávění je znát, že v tomto příběhu se může stát cokoliv. A to asi i proto, že v inscenaci dosud nejsou vyznačeny charaktery a situace. Vloží-li soubor do inscenace logiku děje a jednání jednotlivých postav, podstatně ho zpřehlední. Věřím, že pak se v příběhu objeví i postrádaný temporytmus.
Ještě jedna poznámka. V této pohádce je jedinou nezápornou postavou téměř nejednající princezna. Domnívám se, že by nevadilo, aby - pro změnu - se někde u někoho trochu pozitivního jednání objevilo. (Mně osobně vadil zlý měsíc.)
Porota nominovala pro přímý postup na LOUTKÁŘSKOU CHRUDIM (letos bude padesátá!) soubor STŘÍPEK s inscenací FINIST, JASNÝ SOKOL. Tři zbývající soubory doporučila do širšího výběru.
Jo! Oůplně nakonci mnělobejt přžedstaveňý Zachraňte vojína Kuřátko. Nebylo. Protože Jirka Otec dostal salmonelózu. Musel jsem vytáhnout své již plnoletý výstupy, umazat si ruce v červené barvě Příběhu, poškádlit učitelky v papírovém příběhu nekonečném a v Poslední Kašpárkově akci ukázat, že tvůrčí loutkové divadlo ještě žije.
Josef Brůček, T a t r m a n
a finančním přispěním
Nadací 700 let města Plzně
a městem Plzní
pořádalo ve dnech 13. 4. – 14. 4. 2001
Divadelně pedagogické centrum JOHAN
Regionální kolo přehlídky pro západní Čechy
(Plzeňský a Karlovarský kraj)
Plzeňský loutkář
aneb
Loutkářské Velikonoce v Boudě
Ve Spolkovém divadle Bouda, M klubu knihovny města Plzně (Macháčkova ul.).v předvečer velikonočních svátků uvedla na regionální přehlídce loutkářských souborů s výběrem na Loutkářskou Chrudim své nové inscenace čtveřice loutkářských amatérských souborů. Organizace přehlídky loutkářů obou západočeských krajů, jež v posledních letech poněkud živořila, se ujalo Divadelně pedagogické centrum JOHAN ve spolupráci se spolkovým divadlem Bouda. V pátek 13. a v sobotu 14. dubna byla k vidění v divadelním sálku v Macháčkově ulici (pobočka městské knihovny na Škvrňanech) a v základní škole (Bolevec) představení plzeňských souborů jako Sřípek, Bouda či Rámus, které patří tradičně mezi špičky českého amatérského loutkářství. Do čtveřice doplnil jmenované soubory další soubor Štafle na knoflík z loutkářské líhně Zdeny Vašíčkové. Součástí přehlídky byly také semináře s lektory, dětská výtvarná a literární soutěž "Hrdinové pohádek". Pro návštěvníky přehlídky bylo organizátory připraveno bohaté občerstvení. V porotě, v lektorském sboru, letos zasedla renomovaná loutkářka Mirka Vydrová, dále pak Iveta Dřízhalová a Josef Brůček.
Zvací dopis Romana Černíka původně směřující do médií bez dovolení autora parafrázoval a z budoucího do minulého času převedl Josef Brůček.
Co mě u Plzeňských souborů zaujalo nejvíce? Skromné prostředí, ve kterém pracují. Hlediště Střípku (jednoho z nejlepších loutkářských souborů u nás) je například velmi, velmi provizorní (na scénu jsem se nedostal). Divadlo v Boudě na tom není o mnoho lépe. Prostory ke své obecně prospěšné práci (malý sálek, malé jevišťátko, pracovna, chodba a skládek -ve vzorném pořádku-) si navíc musí pronajímat. 100.000,- Kč za rok. Také proto stále hrají pro veřejnost, a také proto jsou roční členské příspěvky 500,-Kč. A asi také proto začínají být spojením své zájmové veřejně prospěšné činnosti s existenčními trably souboru poněkud unaveni.
K vlastní přehlídce: Jejím jednotícím prvkem bylo stáří všech inscenací. Ve všech případech jsme viděli premiéru. Prvé představení bylo hráno v sídle LS STŘÍPEK, ostatní byla hrána ve Spolkovém divadle Bouda.
Loutkové divadlo STŘÍPEK. Z improvizovaného hlediště jsme zhlédli představení FINIST, JASNÝ SOKOL. Klasická ruská pohádka hrána převážně maňásky. Výborná muzikantská část inscenace čerpá (jak jinak) z lidových ruských melodií. S velkou poklonou souboru Střípek musím říci, že to bylo od mého hlubokého mládí snad poprvé, kdy jsem byl při této muzice vstřícně naladěn. Snad to bylo tím lehkým úsměvem (pozor, ne parodií), se kterým k pohádce, tedy i hudbě přistupovali. Jinak (podle mého) i tentokráte vládla střípkovské inscenaci více forma, než vlastní duše -téma pohádky. Protože ale byla forma řádně vylehčena příjemným humorem, příliš mi to nevadilo. Snad jen v některých nedořešených dramatických situacích: Finist jako sokol (mimochodem nejdiskutabilnější ztvárnění) v okně s nastraženými noži. Marja třikrát projde zkouškou u Bab Jag, a dostane dobré dary. Vasilisa se setká pouze se dvěmi, a neosvědčí se. Zlé dary, které jí mají potrestat jsou příliš měkké. Se šátkem s krví Finista, jasného sokola se ke konci představení nepřehledně handluje s něčím, o čem nevím, jak se na jeviště dostalo. První kouzelný dar, za který nechá Vasilisa Marju se spícím Finistem je divadelně nejzajímavější. Třetí se předchozím divadelně zdaleka nevyrovná. Práce se znakem šátků. Možná, že by jich mohlo být méně, zato by se s nimi mělo pracovat smysluplněji. Stejně tam budou zase jen dalším výrazovým prostředkem. I když jsme byli předem upozorněni, že představení neuvidíme celé, dokázal nám Střípek své představení dohrát až do konce. Viděli jsme velmi dobře voděné marionety, mnoho pěkných (i když často dosud zcela nedořešených) nápadů (Baby Jagy), slyšeli jsme skvělou muziku a zpěv. Celistvost a ucelenost inscenace prozrazuje i fakt, že mi na představení vadila taková maličkost jako mezi černým obutí ostatních tenisky s bílým lemem u herečky vodící Vasilisu.
Další představení SAMUEL nám připravil LS RÁMUS. Pro hlavní téma matky, která tvrdošíjně pojmenovává své neustále umírající syny po svém mrtvém bratrovi Samuelovi, si našel soubor neobvykle aktuální rámec: Lehce parodovaný program televize NOVA -Tabu. To je, vedle závažného tématu, který nesou, spolu s matkou Samuelů (viditelnou pouze ve stínu na plátně) i hosté televize (vesničané z rybářské osady), druhý klad inscenace. Třetím kladem jsou poněkud pitoreskní maňásci, kteří v rakvičkárnových vstupech přehrávají smrti synů Samuelů. Inscenace na přehlídce v Plzni byla den stará. I z toho nejspíše plynuly některé její problémy: Pomalý rozjezd “komentátora televize”. Zbytečné fázování a přerušování inscenace příchody a odchody činoherních “hostů inscenace”. Ne přesně vyřešené některé maňáskové scény smrtí synů Samuelů. Nespojenost jednotlivých forem inscenace. Forma (my) zatím nestačí, nebo se plně nekryje (jí) s jejím (jich) obsahem (hy).
ŠTAFLE NA KNOFLÍK - SEDMERO KRKAVCŮ. Jak je u souborů Zdeny Vašíčkové obvyklé zaujetí nad obsahem, i zde přerostla myšlenka, chcete-li duše představení, jeho vlastní formu. I to je možná důvod, proč právě SEDMERO KRKAVCŮ na mně nejvíce zapůsobilo emotivně. Mělo atmosféru, mnoho krásných metafor a velmi dobrý hudební plán. Známá pohádka byla jakoby filmovými střihy nastříhána a zpět poskládána do jakési mozaiky. Některé kamínky inscenace je nutno přesněji usadit, některé přehodit, některé snad dokonce vyjmout. To pro srozumitelnost celého obrazu inscenace.
Zdá se také, že soubor při tvorbě své inscenace poněkud zapomněl na její název. Tak se stalo, že divák mohl, ve velmi komplikovaném, téměř detektivním retrospektivním příběhu, sledovat dva druhy sesterské lásky. Lásku Bohdanky, která i když své bratry nikdy neviděla, rozhodla se je hledat a zachránit. Dále pak divák sleduje lásku sestry budoucího muže Bohdanky, která pro to, aby si svého bratra udržela, rozhodla se škodit. Soubor zatím více zajímá, a proto rozvíjí problém švagrové Bohdanky. Detektivku z pohádky pak dělá i rozdělená interpretace, a ne vždy přesné vedení příběhu. Bohdanka např. ve své němotě zpívá a úděl, který na sebe vzala - šití košil pro bratry - poněkud zanedbává.
V závěru nemohu nevzpomenout alespoň jedné krásné metafory. Na začátku bratr se sestrou nabírají a posílají vodu z pramene dolů do potůčku odtamtud si pak berou nádobu s vodou, z které pijí. Nádoba s vodou zůstává v popředí jeviště. Když žádá (rodící) Bohdanka švagrovou o vodu, ta ji vylévá. Ke konci představení je švagrová Bohdanky na hranici. Její brat jí chce pomoci. Bere do rukou nádobu, ze které byla voda vylita. Úplný závěr pak vše vrací k prameni. Místo sestry je po boku muže Bohdanka.
Posledním představením bylo jakoby na pouť určené téměř driáčské představení hostitelského souboru SPOLKOVÉ LOUTKOVÉ DIVADLO V BOUDĚ PLZEŇ - KAŠPAR U ČARODĚJNICE aneb V MOCI ZLÝCH DUCHÚ. Starý loutkářský text Václava J. Sojky upravil V. Pech. Po úvodu kulisáka (později představitel Měsíce, Čerta, Kohouta a Duchů) se ve velkém fofru na vozíčkovém jevišti rozjelo představení s krásnými marionetami na drátě. Nicméně představení “jelo” ve velkém, neměnném fofru stále, takže se pro svou monotónnost nakonec zdálo poněkud fádní. Nejistotu diváka podpořila i nepevnost vlastního příběhu. Čarodějnice chce, aby byla mladá a krásná, čert jí slíbí recept na lektvar za princeznu. Čarodějnice princeznu unese, schová a čert jí řekne část receptu. To vše sleduje Kašpar, který se stal nedobrovolným obyvatelem čarodějnické chaloupky. Spolu s princeznou a s kohoutem (kterému od čarodějnice hrozí také smrt) Kašpar odlétá na koštěti čarodějnice. Čarodějnice si namísto na koště sedne na čerta a pustí se do pronásledování. Druhý obraz se odehrává v márnici, kam se uprchlíci schovají. Následuje scéna jak vystřižená z Kytice (Svatební košile). Mrtvý otevři, zůstaň ležet, otevři, zůstaň ležet, otevři, zůstaň ležet... Nakonec přiletí duchové a roztrhají čarodějnici. Jo - čert už zatím uletěl. Z převyprávění je znát, že v tomto příběhu se může stát cokoliv. A to asi i proto, že v inscenaci dosud nejsou vyznačeny charaktery a situace. Vloží-li soubor do inscenace logiku děje a jednání jednotlivých postav, podstatně ho zpřehlední. Věřím, že pak se v příběhu objeví i postrádaný temporytmus.
Ještě jedna poznámka. V této pohádce je jedinou nezápornou postavou téměř nejednající princezna. Domnívám se, že by nevadilo, aby - pro změnu - se někde u někoho trochu pozitivního jednání objevilo. (Mně osobně vadil zlý měsíc.)
Porota nominovala pro přímý postup na LOUTKÁŘSKOU CHRUDIM (letos bude padesátá!) soubor STŘÍPEK s inscenací FINIST, JASNÝ SOKOL. Tři zbývající soubory doporučila do širšího výběru.
Jo! Oůplně nakonci mnělobejt přžedstaveňý Zachraňte vojína Kuřátko. Nebylo. Protože Jirka Otec dostal salmonelózu. Musel jsem vytáhnout své již plnoletý výstupy, umazat si ruce v červené barvě Příběhu, poškádlit učitelky v papírovém příběhu nekonečném a v Poslední Kašpárkově akci ukázat, že tvůrčí loutkové divadlo ještě žije.
Josef Brůček, T a t r m a n
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.