AS 2001, č. 3, s. 37, Miroslav Drábek.
Loutky v Bechyni
Regionální přehlídka amatérských loutkových souborů 31.4. 2001
Příjemný a tentokráte již opravdu jarní a slunný den byl mírně poskvrněn slabou účastí soutěžních souborů.
Už při prvním vstupu do sálu předvedl Josef Brůček – průvodce nejen celou přehlídkou, ale i prvním představením - své nezpochybnitelné kvality, tj. komunikaci a otevřenost. A to je přednost výhodná nejen pro loutkové divadlo, nýbrž pro divadlo obecně a umění vůbec. Byl zkrátka všude a utéci se mu nedalo.
Přesto na jeho žácích, tedy souboru složeného převážně ze studentů SPŠK v Bechyni, kteří loutkovou přehlídku zahajovali představením Pohádky složeném z pěti pohádek, nebyl přehnaně patrný Brůčkův již rozpoznatelný rukopis, tedy jakási fascinace k nepředvídaným výtvarným a inscenačně experimentujícím technikám. Řečeno srozumitelně, nebyly to žádné plagiáty napodobující svého guru. Sympatické bylo, že si studenti našli vlastní látku, kterou si sami posléze upravili a zpracovali. Dodejme, že to bylo první veřejné vystoupení této inscenace a nejinak tomu bylo i s produkcí souboru následujícího. Všech pět pohádek mělo výrazné a působivé výtvarné zpracování – tvar, barevnost, nápaditost loutek, atmosféru, scénu, objevila se i stínohra a marioneta voděná zezdola. Ryzost a důvody toho, proč si děti dané pohádky vybraly, byly nepopiratelné a odzbrojující. Jenom je škoda, že se tento velmi důležitý, kompozičně dynamický moment zatím dále neprojevil a nerozvinul v režii, v rozehrání a dodělání situací, které byly leckdy ještě nešikovně vyřešené a tedy i zčásti ne úplně srozumitelné.
Úplným opakem bylo druhé představení - pohádka Slavík od H.CH. Andersena (hrál soubor Hudradlo Zliv, režie M. Slavík), kde autorský vklad dětí, asi i vzhledem k jejich věku, nebyl tolik výrazný. Nicméně o to větší byly jejich pohybové, technické, hlasové a vůbec divadelní schopnosti. Andersenova dobová ironie k původnímu čínskému námětu – byla pojatá jako fraška, ale pro mě samotného bylo kouzelné a paradoxní, že soubor sám, tak jak jsem jej měl šanci poznat, má blíže právě k čínské znakovosti, disciplinovanosti, náročnosti a vůbec akrobatičnosti, než k z jistého hlediska povrchnější žánrové frašce. Loutkový plán zůstal zatím okrajovým, což bylo většině zúčastněných líto a soubor na něm ještě zcela určitě zapracuje.
Další, tentokráte nesoutěžní Loutkářský soubor Bechyně, měl být jen jakousi návnadou a pozvánkou toho, co se také v Bechyni od loňského dubna chystá. Pět mladých lidí se rozhodlo znovuoživit tradici svých dědů a otců a zkouší klasické loutkové divadlo s navazováním loutek, voděním na niti a namlouváním na magnetofonový pásek. Přes přirozené technické překážky (Kašpárek mluví o tom, že leží, a přitom sedí atd.), působilo jejich počínání a potažmo předsevzetí velmi sympaticky a zručně a byl to další střípek do mozaiky velmi různorodého a barevného dne.
Posledním, též nesoutěžním představením, byla inspirativní pohádka O Všudybylovi, kterou hrálo divadlo Studna Hosín. Svoji nápaditostí a živelností si jediný představitel, herec a režisér v jedné osobě - Pepíno Kašpar - získal spontánní reakce, tentokrát již takřka zaplněného sálu (ve hře dominovalo téma odpuštění a loutkový plán byl mírně potlačen gejzírem nápadů, které přerůstaly v celkem poetické one man show). Svou touhou po reflexi a rozboru své práce posléze odzbrojil lektory v porotě, a přestože na něm byly zřetelné vrásky s vlastním ovlivněním a se svou inspirací, napadá mě dodat jediné: celý zbytek dne jsem litoval, že mé děti zchvátila chřipka a musely tak přijít o tento zážitek, neboť by zase bylo něco nového, s čím se doma identifikovat, na co si hrát a o čem mluvit… A pak - jak napsal Bohumil Hrabal – „Umění je sice hned po přírodě nejkrutější, ale to není to nejpodstatnější“, a děti podobně jako dospělí nesrovnávají a nehodnotí. To je „přednost“ dospělých.
Miroslav Drábek
Regionální přehlídka amatérských loutkových souborů 31.4. 2001
Příjemný a tentokráte již opravdu jarní a slunný den byl mírně poskvrněn slabou účastí soutěžních souborů.
Už při prvním vstupu do sálu předvedl Josef Brůček – průvodce nejen celou přehlídkou, ale i prvním představením - své nezpochybnitelné kvality, tj. komunikaci a otevřenost. A to je přednost výhodná nejen pro loutkové divadlo, nýbrž pro divadlo obecně a umění vůbec. Byl zkrátka všude a utéci se mu nedalo.
Přesto na jeho žácích, tedy souboru složeného převážně ze studentů SPŠK v Bechyni, kteří loutkovou přehlídku zahajovali představením Pohádky složeném z pěti pohádek, nebyl přehnaně patrný Brůčkův již rozpoznatelný rukopis, tedy jakási fascinace k nepředvídaným výtvarným a inscenačně experimentujícím technikám. Řečeno srozumitelně, nebyly to žádné plagiáty napodobující svého guru. Sympatické bylo, že si studenti našli vlastní látku, kterou si sami posléze upravili a zpracovali. Dodejme, že to bylo první veřejné vystoupení této inscenace a nejinak tomu bylo i s produkcí souboru následujícího. Všech pět pohádek mělo výrazné a působivé výtvarné zpracování – tvar, barevnost, nápaditost loutek, atmosféru, scénu, objevila se i stínohra a marioneta voděná zezdola. Ryzost a důvody toho, proč si děti dané pohádky vybraly, byly nepopiratelné a odzbrojující. Jenom je škoda, že se tento velmi důležitý, kompozičně dynamický moment zatím dále neprojevil a nerozvinul v režii, v rozehrání a dodělání situací, které byly leckdy ještě nešikovně vyřešené a tedy i zčásti ne úplně srozumitelné.
Úplným opakem bylo druhé představení - pohádka Slavík od H.CH. Andersena (hrál soubor Hudradlo Zliv, režie M. Slavík), kde autorský vklad dětí, asi i vzhledem k jejich věku, nebyl tolik výrazný. Nicméně o to větší byly jejich pohybové, technické, hlasové a vůbec divadelní schopnosti. Andersenova dobová ironie k původnímu čínskému námětu – byla pojatá jako fraška, ale pro mě samotného bylo kouzelné a paradoxní, že soubor sám, tak jak jsem jej měl šanci poznat, má blíže právě k čínské znakovosti, disciplinovanosti, náročnosti a vůbec akrobatičnosti, než k z jistého hlediska povrchnější žánrové frašce. Loutkový plán zůstal zatím okrajovým, což bylo většině zúčastněných líto a soubor na něm ještě zcela určitě zapracuje.
Další, tentokráte nesoutěžní Loutkářský soubor Bechyně, měl být jen jakousi návnadou a pozvánkou toho, co se také v Bechyni od loňského dubna chystá. Pět mladých lidí se rozhodlo znovuoživit tradici svých dědů a otců a zkouší klasické loutkové divadlo s navazováním loutek, voděním na niti a namlouváním na magnetofonový pásek. Přes přirozené technické překážky (Kašpárek mluví o tom, že leží, a přitom sedí atd.), působilo jejich počínání a potažmo předsevzetí velmi sympaticky a zručně a byl to další střípek do mozaiky velmi různorodého a barevného dne.
Posledním, též nesoutěžním představením, byla inspirativní pohádka O Všudybylovi, kterou hrálo divadlo Studna Hosín. Svoji nápaditostí a živelností si jediný představitel, herec a režisér v jedné osobě - Pepíno Kašpar - získal spontánní reakce, tentokrát již takřka zaplněného sálu (ve hře dominovalo téma odpuštění a loutkový plán byl mírně potlačen gejzírem nápadů, které přerůstaly v celkem poetické one man show). Svou touhou po reflexi a rozboru své práce posléze odzbrojil lektory v porotě, a přestože na něm byly zřetelné vrásky s vlastním ovlivněním a se svou inspirací, napadá mě dodat jediné: celý zbytek dne jsem litoval, že mé děti zchvátila chřipka a musely tak přijít o tento zážitek, neboť by zase bylo něco nového, s čím se doma identifikovat, na co si hrát a o čem mluvit… A pak - jak napsal Bohumil Hrabal – „Umění je sice hned po přírodě nejkrutější, ale to není to nejpodstatnější“, a děti podobně jako dospělí nesrovnávají a nehodnotí. To je „přednost“ dospělých.
Miroslav Drábek
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.