Nové Město nad Metují, 1819 - 1867 ex: Jaro Moravec: Z kulturního života našeho města v minulém století
Jaro Moravec „Z kulturního života našeho města v minulém století“
Novoměstský měšťan a bohatý kupec Ferdinand Venclík, nezkoušený magistrátní rada a majitel domu č.p. 31a na náměstí, podal 16.2.1819 (to bylo Rojkovi teprve 15let a žil v Litomyšli) k magistrátu žádost, aby mu vymohli povolení u krajského úřadu v Hradci Králové zařídit malé domácí divadlo. Venclík zřejmě očekával zamítavou odpověď a odvážně se pustil do hraní hned dva dny po podání své žádosti, tedy dříve, než došlo. (Opíralo se o výnos zem. presidia z dubna 1819 s charakteristickým odůvodněním: „že lidé, kteří hře komedií se oddávají, v krátkém čase takové záliby v tom nalézají, že ji za zábavu ve volné chvíli již nepovažují, nýbrž za důležité zaměstnání mají, čímž od svého úřadu nebo od své živnosti a domácí práce zdržováni jsou…“)
Jan B. Imlauf, jeden z prvních ochotníků, písemně zaznamenal den 18.2.1819 - první představení „U Smolů“ na náměstí určené pro dobročinné účely. Je to tedy den vzniku Spolku divadelních ochotníků, který si dal později jméno „Tyl“. Venclík celé divadlo, rsp. jeho zařízení pořídil ze svých peněz a také je sám řídil, kusy vybíral,( některé i sám psal) a oznamoval krajskému úřadu, později už bez obtíží. Hrály se především hry Klicperovy, Štěpánkovy a Kotzebueovy, oblíbené byly hry rytířské. Čistý výtěžek byl odváděn na dobročinné účely.
V roce 1823 byla postavena novoměstská střelnice, která se stala střediskem společenského života. Z této doby je zachován originál divadelní truchlohry o čtyřech jednáních „Kouzelnice Sydonya.“
Jakýmsi druhým zakladatelem novoměstských ochotníků byl kaplan Jan Karel Rojek, který 5. 12. 1832, po dohodě s Venclíkem zařízení divadla odkoupil za 85 zlatých vídeňské měny. Rozhodl se zařídit hraní tak, aby výtěžky připadaly jen chudinskému fondu města, který předtím krátce založil z dobrovolných měsíčních příspěvků měšťanů. Již měsíc před uzavřením smlouvy s Venclíkem zahájil Rojek Štěpánkovou veselohrou „Půjčka za oplátku“ v nových místnostech staré hospody „U Marcelliů“, č.p. 29a, (Marcelliové i Imlaufové byli také z rodů, pro něž Rojek zpracovával rodokmeny…), divadelní ochotnickou činnost jako první ředitel „Domácí herecké společnosti v Novém Městě nad Metují. V témže roce se hrály například tyto Klicperovy hry Uršula, Bělouši, Žižkův meč… V té době bylo hráno již střídavě česky a německy, ne, jak to bylo za Venclíka, kdy němčina převažovala.
V krátké době také rozmnožil jevištní inventář a sestavil přesný inventář zakoupených rekvizit divadla Venclíkova. Zapsal ho takto:
Plátěné nebo papírové dekorace: pokoj, náměstí, les, zahrada, pokoj v noci, vězení, klášter, most, kostnice, kaple a hřbitovní zeď.
V kostýmech byl francouzský červený frak, dlouhá červená a dlouhá modrá vesta, dva páry červených a dva páry modrých ženských střevíců, plstěný klobouk s širokou střechou, třírohý klobouk, francouzská čáka a kožená přílba. Z rekvizit tu byly dvě píky a dvě dýky ze dřeva. Na oponě byl namalován Pegas.
Byli tu tři ochotníci, kteří už za Venclíka, hlavně pak ale za Rojka, tvořili základ ochotnického spolku. Jan Frič (1791-1869), první novoměstský vydavač bavlny a obchodník s bavlnou ve velkém, v mládí hodně cestoval, pobýval hlavně ve Vídni a divadlo si zamiloval. Jaro Moravec (později také ochotník) uvádí, že Frič byl nejlepší herec ve městě a hrál vášnivě a horlivě i ve svých padesáti letech.
Jan Král (1802-1880), novoměstský štafír a měšťan z Horského předměstí, z ulice tehdy zvané „Královská“, protože v ní bydlelo několik rodin Králů. Byl později nástupcem ve vedení spolku po Rojkovi, povahou velmi temperamentní a také veliký vlastenec, zhotovoval i rekvizity a kulisy a pod jeho vedením se pak hrálo pravidelně každých 14dní. Lásku k divadlu přenesl na celou rodinu, hrála manželka a čtyři děti, takže zvládl menší hru obsadit rodinou. Divadlu svým způsobem obětoval i zdraví, když se ve hře „Abelino“, kde hrál vůdce loupežníků, nešťastnou náhodou střelil do ruky.
Třetím a nejmladším Janem byl Jan B. Imlauf (1814-1904), voskář a perníkář, dědeček spisovatele Jindry Imlaufa. Byl klidnější, ale zase pilný v obstarávání spolkové administrativy.
Novoměstští ochotníci si kromě činohry troufli i na operu, byli mezi nimi dobří zpěváci a hudebníci. Zejména tehdejší správce školy a ředitel kůru, dirigent František Čepelka. Jistě víme, že v roce 1839 pod Fričovým vedením sehráli ochotníci na jevišti „U Marcelliů“ Webrovu operu „Střelec kouzelník“. Dochovala se o tom Rojkova divadelní kritika v březnových pražských „Květech“. Viz příloha
Lidunku tehdy zpívala Aloisie Smetanová, neteř Bedřicha Smetany, který pro ni o rok později jako šestnáctiletý složil známou Louisinu polku. Liborína hrál pan Šejvánek (měl ho zpívat Jan Král, ale zemřela mu matka, tak držel smutek a se staral jen o výpravu). Šejvánek byl výborný novoměstský barytonista, písař na zámku, který často zpíval na kůře v kostele s pannou Aloisií duetta. Opera byla za dva týdny opakována se stejným úspěchem a její výtěžek (300 zl. šajnů) byl darován kostelu k zakoupení lesních rohů.
Že tu bylo divadlo oblíbeno, dokazují i zachovalé záznamy o kočovných divadelních společnostech, hostovala tu např. herecká společnost Magdaleny Kochanské z Prahy nebo divadelní společnost Anny Bajerové.
V listopadu 1862 byl vítán divadelním kusem „Zakletý princ“ nově ustanovený děkan P. Pelhřim Novák.
V červnu 1867zúčastnili se ochotníci slavného requiem, jež bylo novoměstskými zpěváky česky zpíváno na Václavicích za vojíny padlé tam před rokem. Mši sloužil P. Jan Karel Rojek, děkan, též zemský poslanec našeho kraje, v tom roce již děkan v Budyni nad Ohří, jež bývala kdysi panstvím novoměstských pánů.
Novoměstský měšťan a bohatý kupec Ferdinand Venclík, nezkoušený magistrátní rada a majitel domu č.p. 31a na náměstí, podal 16.2.1819 (to bylo Rojkovi teprve 15let a žil v Litomyšli) k magistrátu žádost, aby mu vymohli povolení u krajského úřadu v Hradci Králové zařídit malé domácí divadlo. Venclík zřejmě očekával zamítavou odpověď a odvážně se pustil do hraní hned dva dny po podání své žádosti, tedy dříve, než došlo. (Opíralo se o výnos zem. presidia z dubna 1819 s charakteristickým odůvodněním: „že lidé, kteří hře komedií se oddávají, v krátkém čase takové záliby v tom nalézají, že ji za zábavu ve volné chvíli již nepovažují, nýbrž za důležité zaměstnání mají, čímž od svého úřadu nebo od své živnosti a domácí práce zdržováni jsou…“)
Jan B. Imlauf, jeden z prvních ochotníků, písemně zaznamenal den 18.2.1819 - první představení „U Smolů“ na náměstí určené pro dobročinné účely. Je to tedy den vzniku Spolku divadelních ochotníků, který si dal později jméno „Tyl“. Venclík celé divadlo, rsp. jeho zařízení pořídil ze svých peněz a také je sám řídil, kusy vybíral,( některé i sám psal) a oznamoval krajskému úřadu, později už bez obtíží. Hrály se především hry Klicperovy, Štěpánkovy a Kotzebueovy, oblíbené byly hry rytířské. Čistý výtěžek byl odváděn na dobročinné účely.
V roce 1823 byla postavena novoměstská střelnice, která se stala střediskem společenského života. Z této doby je zachován originál divadelní truchlohry o čtyřech jednáních „Kouzelnice Sydonya.“
Jakýmsi druhým zakladatelem novoměstských ochotníků byl kaplan Jan Karel Rojek, který 5. 12. 1832, po dohodě s Venclíkem zařízení divadla odkoupil za 85 zlatých vídeňské měny. Rozhodl se zařídit hraní tak, aby výtěžky připadaly jen chudinskému fondu města, který předtím krátce založil z dobrovolných měsíčních příspěvků měšťanů. Již měsíc před uzavřením smlouvy s Venclíkem zahájil Rojek Štěpánkovou veselohrou „Půjčka za oplátku“ v nových místnostech staré hospody „U Marcelliů“, č.p. 29a, (Marcelliové i Imlaufové byli také z rodů, pro něž Rojek zpracovával rodokmeny…), divadelní ochotnickou činnost jako první ředitel „Domácí herecké společnosti v Novém Městě nad Metují. V témže roce se hrály například tyto Klicperovy hry Uršula, Bělouši, Žižkův meč… V té době bylo hráno již střídavě česky a německy, ne, jak to bylo za Venclíka, kdy němčina převažovala.
V krátké době také rozmnožil jevištní inventář a sestavil přesný inventář zakoupených rekvizit divadla Venclíkova. Zapsal ho takto:
Plátěné nebo papírové dekorace: pokoj, náměstí, les, zahrada, pokoj v noci, vězení, klášter, most, kostnice, kaple a hřbitovní zeď.
V kostýmech byl francouzský červený frak, dlouhá červená a dlouhá modrá vesta, dva páry červených a dva páry modrých ženských střevíců, plstěný klobouk s širokou střechou, třírohý klobouk, francouzská čáka a kožená přílba. Z rekvizit tu byly dvě píky a dvě dýky ze dřeva. Na oponě byl namalován Pegas.
Byli tu tři ochotníci, kteří už za Venclíka, hlavně pak ale za Rojka, tvořili základ ochotnického spolku. Jan Frič (1791-1869), první novoměstský vydavač bavlny a obchodník s bavlnou ve velkém, v mládí hodně cestoval, pobýval hlavně ve Vídni a divadlo si zamiloval. Jaro Moravec (později také ochotník) uvádí, že Frič byl nejlepší herec ve městě a hrál vášnivě a horlivě i ve svých padesáti letech.
Jan Král (1802-1880), novoměstský štafír a měšťan z Horského předměstí, z ulice tehdy zvané „Královská“, protože v ní bydlelo několik rodin Králů. Byl později nástupcem ve vedení spolku po Rojkovi, povahou velmi temperamentní a také veliký vlastenec, zhotovoval i rekvizity a kulisy a pod jeho vedením se pak hrálo pravidelně každých 14dní. Lásku k divadlu přenesl na celou rodinu, hrála manželka a čtyři děti, takže zvládl menší hru obsadit rodinou. Divadlu svým způsobem obětoval i zdraví, když se ve hře „Abelino“, kde hrál vůdce loupežníků, nešťastnou náhodou střelil do ruky.
Třetím a nejmladším Janem byl Jan B. Imlauf (1814-1904), voskář a perníkář, dědeček spisovatele Jindry Imlaufa. Byl klidnější, ale zase pilný v obstarávání spolkové administrativy.
Novoměstští ochotníci si kromě činohry troufli i na operu, byli mezi nimi dobří zpěváci a hudebníci. Zejména tehdejší správce školy a ředitel kůru, dirigent František Čepelka. Jistě víme, že v roce 1839 pod Fričovým vedením sehráli ochotníci na jevišti „U Marcelliů“ Webrovu operu „Střelec kouzelník“. Dochovala se o tom Rojkova divadelní kritika v březnových pražských „Květech“. Viz příloha
Lidunku tehdy zpívala Aloisie Smetanová, neteř Bedřicha Smetany, který pro ni o rok později jako šestnáctiletý složil známou Louisinu polku. Liborína hrál pan Šejvánek (měl ho zpívat Jan Král, ale zemřela mu matka, tak držel smutek a se staral jen o výpravu). Šejvánek byl výborný novoměstský barytonista, písař na zámku, který často zpíval na kůře v kostele s pannou Aloisií duetta. Opera byla za dva týdny opakována se stejným úspěchem a její výtěžek (300 zl. šajnů) byl darován kostelu k zakoupení lesních rohů.
Že tu bylo divadlo oblíbeno, dokazují i zachovalé záznamy o kočovných divadelních společnostech, hostovala tu např. herecká společnost Magdaleny Kochanské z Prahy nebo divadelní společnost Anny Bajerové.
V listopadu 1862 byl vítán divadelním kusem „Zakletý princ“ nově ustanovený děkan P. Pelhřim Novák.
V červnu 1867zúčastnili se ochotníci slavného requiem, jež bylo novoměstskými zpěváky česky zpíváno na Václavicích za vojíny padlé tam před rokem. Mši sloužil P. Jan Karel Rojek, děkan, též zemský poslanec našeho kraje, v tom roce již děkan v Budyni nad Ohří, jež bývala kdysi panstvím novoměstských pánů.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.