RICHTER, Luděk, Dva originály - celkem stotřicet let (K. Šefrna, J. Ipser), 2009
DVA ORIGINÁLY - CELKEM STOTŘICET LET
Náhoda (či dosud neodhalená zákonitost frekvence zrodu géniů) tomu chtěla, že Karel Šefrna a Jarda Ipser mívají své kulatiny ve stejném roce. 5. září tak oslavil v svitavském trámu Karel Šefrna sedmdesátku (* 6. 9. 1939), 12. září v atriu turnovského muzea Jarda Ipser šedesátku (* 2. 12. 1949). Byly to oslavy bujaré a hojně navštívené. Není divu.
Dnes se o každé nule, která se na chvilku mihne, říká, že je "ikonou". Kdyby to nebylo tak zprofanované a přihlouplé, tihle dva by si onen "titul" zasloužili, neboť oba jsou pro amatérské loutkářství - a chce se mi říci pro současné české loutkářství vůbec - přínosem nedocenitelným.
Karel ho už od šedesátých let vtahoval do světa moderního plnokrevného divadla, které tehdy reprezentovaly především takzvané malé jevištní formy se svou syntézou jevištní akce, slova a hudby, což Šefrna ještě obohacoval tím, čím je loutkové divadlo specifické: tím, že jeho hlavní "mluvou" je jednání obrazem, výtvarně pojatým předmětem, který se stává postavou.
Od začátku šlo o totální syntetické divadlo s mimořádným podílem hudby a písní a netuctovou prací se světlem. Časem ubylo legrácek a bujného veselí a přibylo poetičnosti, metaforičnosti a hlavně myšlenkové závažnosti. Karel je z těch, kdo probojovávali v českém loutkovém divadle angažované téma - prostě řečeno: aby to, co hraje, bylo o něčem, a to pokud možno důležitém a osobně garantovaném. Příslovečná byla a je jeho metoda nápovědí, nedoslovování: jeho věta, akce, výtvarné gesto... řekne právě jen tolik, aby bylo jasno - ale to hlavní si musí doložit divák sám. Výsledkem je poetická groteska prodchnutá skutečným humorem (jakkoli mnohdy nahořklým) jako způsobem vnímání světa.
Svým divadlem, režijními spolupracemi i jako lektor mnoha seminářů vychoval nejednoho loutkáře a divadelníka od generace svých vrstevníků po dnešní dvacátníky. Ne snad následníky - na to je Karel příliš neopakovatelný originál: kdo z nás vládne tak mistrně jako on loutkářským obrazem, osobitým herectvím i pěvectvím a hudbou.
A hlavně: je to dobrý člověk.
Jarda o necelých dvacet let později vnesl na scénu jiný druh osobnostního herectví a divadla vůbec: odstup skeptického vypravěče s humorem po anglicku suchým, úsečným, leckdy černým až na hranici rakvičkárny. Nejen v něžně optimistickém Medvídkovi Pú si podržel roli oslíka Iáčka, který stoicky přijímá skutečné i domnělé ústrky, neboť dobře ví, že nic lepšího od světa očekávat nelze.
Zpěvák a muzikant Jarda opravdu není (ani to nepředstírá), výtvarně se drží spíše minimalismu možného a nutného, zato celou svou sílu projevuje v dramaturgicko-režijní souhře slova, akce a nápaditých scénograficko-technologických řešení - a především v herectví. Zatímco Karel se vyvíjel, Jarda zrál. Za těch třicet let, co ho znám, pracuje na dokonalosti, hutnosti a přesnosti svých hereckých gagů a celého výrazu. A v tomhle oboru vybrousil sebe i své hlavní (spolu)žačky Dádu Weissovou a Romanu Zemenovou (zvanou Habaďůra neboli Hába) téměř k dokonalosti.
Karel vládne patosem filosofujícího barda, Jarda skepsí nezničitelného kašpárka a tak má k absurditě ještě o kus blíž. To mu v době, kdy se absurdita stala téměř povinnou módou, přináší i mnohé napodobitele, kteří mu však, jak už to bývá, většinou nesahají ani po kotníky. Originál je vždycky jenom jeden a jeho podstata netkví jen ve vnější formě.
Tak ať nám ti dva originálové žijí - ne snad ještě jednou tolik, to by nebylo fér a kdo ví, jestli by o to stáli - ale dlouho, úspěšně a hlavně šťastně!
Luděk Richter, 2009
Náhoda (či dosud neodhalená zákonitost frekvence zrodu géniů) tomu chtěla, že Karel Šefrna a Jarda Ipser mívají své kulatiny ve stejném roce. 5. září tak oslavil v svitavském trámu Karel Šefrna sedmdesátku (* 6. 9. 1939), 12. září v atriu turnovského muzea Jarda Ipser šedesátku (* 2. 12. 1949). Byly to oslavy bujaré a hojně navštívené. Není divu.
Dnes se o každé nule, která se na chvilku mihne, říká, že je "ikonou". Kdyby to nebylo tak zprofanované a přihlouplé, tihle dva by si onen "titul" zasloužili, neboť oba jsou pro amatérské loutkářství - a chce se mi říci pro současné české loutkářství vůbec - přínosem nedocenitelným.
Karel ho už od šedesátých let vtahoval do světa moderního plnokrevného divadla, které tehdy reprezentovaly především takzvané malé jevištní formy se svou syntézou jevištní akce, slova a hudby, což Šefrna ještě obohacoval tím, čím je loutkové divadlo specifické: tím, že jeho hlavní "mluvou" je jednání obrazem, výtvarně pojatým předmětem, který se stává postavou.
Od začátku šlo o totální syntetické divadlo s mimořádným podílem hudby a písní a netuctovou prací se světlem. Časem ubylo legrácek a bujného veselí a přibylo poetičnosti, metaforičnosti a hlavně myšlenkové závažnosti. Karel je z těch, kdo probojovávali v českém loutkovém divadle angažované téma - prostě řečeno: aby to, co hraje, bylo o něčem, a to pokud možno důležitém a osobně garantovaném. Příslovečná byla a je jeho metoda nápovědí, nedoslovování: jeho věta, akce, výtvarné gesto... řekne právě jen tolik, aby bylo jasno - ale to hlavní si musí doložit divák sám. Výsledkem je poetická groteska prodchnutá skutečným humorem (jakkoli mnohdy nahořklým) jako způsobem vnímání světa.
Svým divadlem, režijními spolupracemi i jako lektor mnoha seminářů vychoval nejednoho loutkáře a divadelníka od generace svých vrstevníků po dnešní dvacátníky. Ne snad následníky - na to je Karel příliš neopakovatelný originál: kdo z nás vládne tak mistrně jako on loutkářským obrazem, osobitým herectvím i pěvectvím a hudbou.
A hlavně: je to dobrý člověk.
Jarda o necelých dvacet let později vnesl na scénu jiný druh osobnostního herectví a divadla vůbec: odstup skeptického vypravěče s humorem po anglicku suchým, úsečným, leckdy černým až na hranici rakvičkárny. Nejen v něžně optimistickém Medvídkovi Pú si podržel roli oslíka Iáčka, který stoicky přijímá skutečné i domnělé ústrky, neboť dobře ví, že nic lepšího od světa očekávat nelze.
Zpěvák a muzikant Jarda opravdu není (ani to nepředstírá), výtvarně se drží spíše minimalismu možného a nutného, zato celou svou sílu projevuje v dramaturgicko-režijní souhře slova, akce a nápaditých scénograficko-technologických řešení - a především v herectví. Zatímco Karel se vyvíjel, Jarda zrál. Za těch třicet let, co ho znám, pracuje na dokonalosti, hutnosti a přesnosti svých hereckých gagů a celého výrazu. A v tomhle oboru vybrousil sebe i své hlavní (spolu)žačky Dádu Weissovou a Romanu Zemenovou (zvanou Habaďůra neboli Hába) téměř k dokonalosti.
Karel vládne patosem filosofujícího barda, Jarda skepsí nezničitelného kašpárka a tak má k absurditě ještě o kus blíž. To mu v době, kdy se absurdita stala téměř povinnou módou, přináší i mnohé napodobitele, kteří mu však, jak už to bývá, většinou nesahají ani po kotníky. Originál je vždycky jenom jeden a jeho podstata netkví jen ve vnější formě.
Tak ať nám ti dva originálové žijí - ne snad ještě jednou tolik, to by nebylo fér a kdo ví, jestli by o to stáli - ale dlouho, úspěšně a hlavně šťastně!
Luděk Richter, 2009
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.