AS 2001, č. 3, s. 26 - 31, Vladimír Zajíc.

HANÁCKÝ DIVADELNÍ MÁJ NĚMČICE NAD HANOU 2001 aneb HLEDÁNÍ KRÁLE JEČMÍNKA

lektorský sbor: Marie Kotisová, Karel Semerád, Vladimír Zajíc
za město Němčice & MěKS & DS NA štaci: Ivanka Dvořáková
ředitelka festivalu: Naďa Tesaříková
porota mladých dam pod vedením Jolany Šťastníkové: Jana Baluchová, Lenka Burdová, Lucie Kučerová, Denisa Šareková, Eva Spodná

Festivalová znělka Němčického máje vášnivě burácí jako by ji složil sám Mistr Wagner. Tóny se dmou, melodie vlní, a ze dna řeky Hané stoupají vzhůru rusalky, v dlaních korunu divadelních králů i korunu krále Ječmínka. Divadelníci v sále a na jevišti dojatě posmrkávají, a tříhlavý Fáfní lektorů sklání v údivu hlavy, neboť konečně nastal máj. Divadelní přehlídka kypí tituly jak se na úrodnou Hanou sluší a patří, a to zcela v duchu sentence klasika, jenž dí: Není půdy v Království českém, moravské a slezském úrodnější, než tam, kde leží Haná. Stačí v březnu do hlíny vsadit přehazovačku, a v červenci sklidíš favorita s bílýma galuskama.
Takže se vyhoupněme do sedla, protočme pedály, a jeďme trasu, na jejímž konci se třepotají cíle Popelky Rakovník & Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou. Však mějme na paměti další společenské souvislosti. V neděli 29. dubna proběhla v nejtužší věznici Čech Mírově soutěž ZUČ, a o účast na některé národní přehlídce by se dle práva měla ucházet vítězná aktovka od Henry Camiho Opilcovo dítě, zahraná Prisoner's theater Harlekýn. A 1. máje v Praze na Letné recitovala Jiřina Švorcová.
DS Domu kultury v Kroměříži - V. Korostilev: O NEMOCNÝCH OPIČKÁCH. Na motivy pohádky čáry máry fuk. Ne snad nový, ale o novou krev mladých divadelníků, kteří poprvé stanuli na jevišti, obrozený soubor, si zvolil nelehký, spíše poněkud zavádějící text, o doktorce, která léčí zvířátka. Jenže, nejde o variantu Doktora Bolíto, ale o kombinaci ruského nonsensu gajdarovské typu s makarenkovským systémem nápravy. Režisérka nejspíše toto úskalí předlohy podcenila a více vsadila na příběh. Ten je však řídký, neboť základní motivace o cestě doktorky za nemocnými opičkami do Afriky není o souboji dobra se zlem, ale o tom, že zlo je možné napravit. Že záleží na lidském postoji těch, kdož jsou uzurpování, aby nastavili druhou tvář, ukázali zlu jiný rozměr bytí, čímž zvítězí - což je vzhledem ke gulagům skutečně ruský nonsens. Já vím, že to žádný velký vtip není, ale je nejspíš v tomto článku poslední. Druhým motivem jsou právě nonsensy v konkretizované podobě, což je pes Haf, jako zdravotník a jeho pojmenovávání situace verbálně i nonverbálně, zločinec Bojseboj, ale i ostatní postavy. Přes hravost a hravou nelogičnost bychom tedy měli divadelně dospět k neúprosné logice postoje bytí, že zločince lze napravit dobrem, odpuštěním, pochopením, a oni se pak mohou stát členy společnosti bez toho, že by cítili újmu. Téma dost vznešené a obdivuhodné, bez ohledu na skutečnost historie lidstva. Přesto téma zajímavé, a pro jistou věkovou kategorii v tomto světě zrychleného a předčasného násilí nezanedbatelné. Leč, jak na počátku řečeno, možná si kroměřížští tak zcela nevěřili a více vsadili na řídký příběh, kde jsou situace oslabené. Nejspíše by bylo možné je posílit a vyřešit přes výtvarnou složku (jisté náznaky zde byly), ale absenci vztahů vnitřních tím nahradit nelze. Důraz na příběh pak logicky vyvolával otázky, zda zvířata a lidé jsou dva světy, nebo jeden, neboť bylo zřejmé, že tato otázka se neřešila, nebo spíše řešila zvnějšku podle potřeby. V důsledku lze říci, že přes neujasněnost a neodkrytí některých úskalí předlohy, a tím nenaplnění divadelností, jde o sympatický pokus mladých divadelníků v čele s generačně mladou režisérkou s citlivou rukou. Věříme, že příště budou o krok dál.
Divadelní studio Šumperk: O STATEČNÉM KREJČÍKOVI aneb SEDM JEDNOU RANOU. Platí stejné konstatování jako u Kroměříže: Ne nový, ale o mladé divadelníky obrozený soubor, který sáhl po pohádce. Tedy, po pohádce ani tak ne, ani po textu s pohádkovými motivacemi, ale po textu s pohádkovými postavami, kde síla a naléhavost a poslání pohádky je nahrazováno - ovšem marně – „kuchyňskou psychologií“. Přesto by bylo možné i takto sestavený příběh o souboji dobra se zlem zahrát v okamžiku, kdyby šlo o hravost sui generis. V předloze ani na jevišti se nedozvíme nic o tom, proč jsou zde obři a co vůbec chtějí, a čeho jsou nositeli. Nedozvíme se nic zásadního o tom, jak a přes co je krejčík chytrý, takže může brutální sílu nahradit nejsilnější lidskou zbraní, což je myšlení. Nedozvíme se proč jsou princezny, jaké jsou, a proč je komorná hrdinkou. Nedozvíme se mnohé, neboť příběh je napsán příliš vágně, avšak ve smyslu divadelní jevištní konkretizace by pohrávání si s pohádkovou podstatou postav, tedy s tím co by mohly dokázat, kdyby... tak při takovémto pohrávání si by mohla řada otázek odpadnout, neboť bychom nejspíše byli uchváceni magií jeviště, tedy tím, co je divadlu vlastní, a je jiným druhem umění nezastupitelné. Totéž se týká výtvarného řešení postav (například obři by zajisté neměli jen velké hlavy s velkýma ušima), které by mělo vycházet z jejich podstaty, z úkolu, který v příběhu mají. Mnohé otázky by tedy nejen odpadly, ale ani by se neobjevily, kdyby hravost byla totální. To znamená hravost nejen prostředkem, ale v případě nepříliš povedeného textu i smyslem, proč se příběh krejčíka na jevišti vypráví.
Kroužek divadelních ochotníků ve Hvozdné - Voskovec & Werich & Ježek: NEBE NA ZEMI. Uvádět hry pánů V & W je vždy ošidné. Ošidné vzhledem k právě panující společenské situaci s níž se konfrontují, ošidné ve smyslu divadelnosti, neboť do značné míry jde o výsostné autorské hry. Autorské v zaujímání postojů divadelních a občanských ve dvojici klaunů napsaných pro V & W. Řeč není ani o improvizaci předscén, jako o skutečných postojích ke světu, kdysi jimi samými vyjádřenými, že jde o to, aby si dva klauni pohazovali imaginárním míčkem intelektuálních představ. A tady jsme u toho, neboť šlo a stále jde o to, aby klauni své intelektuální představy dokázali převést do konkrétní podoby. Tento postoj, komentář, pozice klaunů, kteří jsou uvnitř hry za nás, za diváky - ať už se příběh odehrává v jakémkoli století a jakékoli společnosti - je jedna rovina hry. Rovina hravá, nespoutaně divadelní a myšlenkově svobodná. Druhá rovina, která je pro ni gruntem i pendantem, je pak příběh sám o sobě. Důležité je, že gruntem bez ohledu na žánr, který mívá nejblíže k revue, a bez ohledu na to, že obě roviny se vyznačují pohledem plebejců na velké dějiny, že přináleží do sféry smíchové kultury, která takzvaně velké hvězdné okamžiky nebo postavy dějin zastihuje v okamžiku, kdy mají stažené kalhoty. Proto je předpokladem, aby příběh byl sdělen v celém oblouku, neboť jedině tak se může stát odrazovým můstkem pro dva klauny. Pokud se příběh drobí na jednotlivosti, nebo se snaží být humornější než jeho klaunský pendant, rozpadá se sdělení i sám smysl hry. Divadelníci z Hvozdné umí zpívat a umí se pohybovat - i když ne vždy bylo jasné, co chce choreografie říci. Umí zacházet s vyjadřovacími prostředky, dokáží udržet stylizaci postav, a pro dobro věci se nepokoušeli o předscény. Přesto je výsledek inscenace rozpačitý. Jistě, je zde smíchový ohlas z jeviště, ale na jednotlivosti, na momenty stojící samy o sobě, bez kontextu, jako skeče v kabaretu. Zdá se být zřejmé, že výklad spoléhal na vnější humor textu, tedy to, čím text při čtení oslovuje. Dále se asi nešlo, což je škoda, takže příběh byl ošizen. To se promítlo do vztahů postav mezi sebou i do vztahu k tématu a příběhu. Lze říci, že divadelníci z Hvozdné by dokázali více, a měli by stejný ba větší divácký ohlas, protože by z jeviště do hlediště vysílali více signálů. S tím souvisí rozdílné herecké prostředky, rozdílný divadelní přístup k řešení situací. Co dodat. Jako solitéry by bylo možné upřímně pochválit jednotlivé herecké ztvárnění postav, ale vzhledem k nedostatečnosti koncepce, by to nebylo fér. Přesto si dovolím zmínit se o Pavlu Gabrhelíkovi, který se jako Scipio (kdysi Voskovec) nejvíce přiblížil smyslu klaunské dvojice v zaujímání postojů k jednotlivým situacím i k celku k hry. Jde o to, jak, jakými prostředky nadsázky klauna řešil zadané úkoly, jak se rozhodoval, co je prioritní. A dále, jak nám sděloval onen boj, co prioritní má být z logiky situace, a co je prioritní z logiky člověka, který k dění zaujímá vztah a ještě má své osobní zájmy. Šlo by ještě dále a dále pokračovat, ale snad se shodneme na tom, že přes všechny otázky, které inscenace Nebe na zemi nastolila, je víc než dobré, že se s pány V & W ve Hvozdné utkali.
DS HUGO při ZUŠ V. A. Prostějov - Michal Čunderle: O CIZÍM KOŘENOVI. Mladí divadelníci sáhli po textu svého dvorního autora Čunderleho. Ten je sice rajcovní ve smyslu nápadu použít metaforičnost češtiny, rajcovní v rovině jazyka literatury. Tím je však zrádný ve smyslu jazyka divadelního, neboť převod z jazyka literatury do jazyka divadla je v tomto případě více než nelehký. Obraznost textu vychází z roviny jazykové abstrakce, pracuje s představivostí, kterou jeden každý z nás konkretizujeme ve své mysli při četbě. Obraznost divadelní naopak pracuje s konkrétností samotnou, hmotnou, viditelnou, která teprve vnímáním a hodnocením vnímaného vstupuje do oblasti abstrakce a krajiny metaforičnosti. Je otázka, zda a jak je tento text vůbec jevištně sdělitelný. Možná, že nejspíše principy Nedivadla Ivana Vyskočila. Pak by ale stálo za to ještě dál s češtinou zacházet významově nejen ve smyslu hry, hravosti, ale i ve smyslu, jak který pojem může přispět k vystavění příběhu a ke vztahům mezi postavami - pojmy. ZUŠka se pokusila tento text vyložit a následně realizovat „činoherními vyjadřovacími prostředky“, kterými se pokusila propojit hravost, která je jim vlastní. Výsledek však nevyšel dle očekávání, neboť na jevišti se stojí a mluví a mluví a mluví, přičemž samotná obraznost a vtip češtiny často uniká, neboť časoprostor divadla je opakem časoprostoru čtenáře. Kromě toho příběh školního výletu vyjmenovaných slov na výletě, kdy Cizí kořen (t.j. z cizího jazyka) uloupí předponu Vy a ostatní ji mají vysvobodit, postrádá situace a napětí. Vztah slov k dění prostě není dán. Není dáno Kdo, Co, Jak. K tomu ještě přistupuje výtvarné řešení typu, že vyjmenovaná slova mají kostým ověšen vnějšími znaky (např. lyže, letadlo, uši, bílá hůl a černé brýle). Avšak někdy jsou dětmi na výletě, někdy vyjmenovanými slovy, někdy jsou pak tím, čím jsou výtvarně označeni: Sysel, Vydra, etc. Ne, že takto by vágní příběh nešlo odvyprávět. Naopak, možná, že v těchto třech významových rovinách by mohla být zakleta jevištní artikulace a posléze smysl textu. Jenže by se muselo s těmi rovinami od počátku přesně a významově zacházet dramaturgicky a následně režijně. Prostě by musel být nastolen řád výkladu a komunikačního klíče, k čemuž nedošlo.
DS J.K. Tyla - Esther Vilarová: ÚKLADY LÁSKY. Výtečný a především divadelně výsostný text argentinské autory o střetu dvou žen, které měly společného muže. Vícevrstevnaté drama rozměrů až antické tragédie s bohatým vnitřním světem protagonistek. Drama komunikuje všemi prvky divadelnosti, včetně konvence. Kromě promyšleného jednání slovem, s plastickým podkresem, nastoluje archetypy, vědomě využívá klišé, ovšem významově proměněné - jedna z žen je profesí herečka, milenka je snědá černovláska, manželka bělostná plavovláska, dále sociální postavení, etc. Taktéž neváhá vsunout do příběhu prvky až detektivní, opět vícevýznamově použité. Razantně nabídne téma obou žen, tedy to, co chtějí, a toto téma se až do konce příběhu pozvolna odhaluje se všemi nečekanými a překvapivými zvraty. Druhý plán je neméně vzrušující. Sledujeme strhující zápas o bytí, o podstatu vnější a vnitřní existence, přičemž tento prvotní a životně důležitý záměr je neustále rozrušován tím, co lze nejspíše označit jako ženskou hrdost a ješitnost. Náhle není důležité vyhrát v plánu prvém, ale zvítězit v plánu druhém, jako žena nad ženou. Divadelníci z Brodku tedy zvolili text, který je v okamžicích nejistoty, nebo ještě ne dostatečné herecké zkušenosti, podržel, a my v hledišti zažili skutečné divadlo. I když v následné rozpravě vyplynulo, že o hodnotách a možnostech textu vědí mnohé, spíše zatím realizují plán prvý. Problém je i v nedostatečné anotaci prostoru, kde se souboj odehrává - mělo by být okamžitě zřejmé, že jde o místo uzavřené, od světa odtržené, takže velmi brzo by v divácích mělo vzniknout očekávání, kdo z tohoto ringu odejde živý. Může vyhrát jen jedna, a my bychom měli prožívat přelévání sympatií a náhlé peripetie v rozložení sil. I když jsou zde archetypy jako milenka - láska, manželka - majetek, a tedy zdánlivé označení klad a zápor, hra vypráví bohatěji. Tyto momenty, byť v první polovině inscenace problesknou, by se měly projevit též po přestávce. Možná smířlivost nebo nevíra v hnací motor vnitřního plamene vášně k životu, lásce, penězům a moci všeho druhu (režie či hereček), zatím vyhraněným okamžikům ulamuje hroty. K tomu náleží i posunuté vyznění závěru. Posunuté nejen proti duchu autorky, ale i duchu toho, co jsme jako diváci zažili. Brodek tedy nastartoval, kostkovaný prapor odmávl první kolo, a lze si přát, aby dobře nadupaný textový karburátor v dalších kolech skutečně využil.
DS ROTUNDA Znojmo - Josef Lada & Alex Koenigsmark: BYL JEDNOU JEDEN DRAK. Je až s podivem, že se tahle velmi nepovedená pohádka naruby ještě hraje. Pravda, znojemští provedli zásadní škrty, zbavili se retardujících prvků jako jsou loupežníci, a v důsledku škrtli i písničky. K tomu nutno připočíst, že se jedná o herecky zdatný soubor, takže výsledný pocit při sledování pohádky byl: Proč si proboha tihle lidé nevzali jiný text, který by mohli bohatě rozehrát, když na to mají? Pohádka svižně odsýpala, postavy měly - pokud jim to autor aspoň trochu dovolil - vlastní piditéma, které pak herci dokázali jevištně sdělit. Důkazem toho budiž Honza, skvěle si hovící intelektuál, který ví, jak se točí svět, a že tedy ta pec, že ano... Také princezna si nesla své téma, ale i další a další - když pomineme čerta, který neměl dobrý den. Co hovoří proti, přes snahu překonat úskalí textu, je kromě dramaturgického výběru stereotyp, nedotažení gagů a špílců, které zůstávaly v rovině informace, nedotaženosti scénografické, jistá secvičenost, takže k vyburcování fantazie diváků nedošlo. Škoda, ale znojemští určitě nejsou divadelně pominutelní, takže do příště by bylo vhodné více uvažovat nad tím, jaký text si zvolit.
DS MSKS Velké Opatovice - Joe Orton: KLÍČOVOU DÍRKOU. Nelehké a silné crazzy frašky se opatovičtí zmocnili s jistým přehledem a se znatelnými hereckými dovednostmi. V důsledku by šlo říci, že až na občasné nepřesné natajmování, občasné přitlačení na pilu a občasné vyrábění humoru - to jest tehdy, když se nehrála situace, stav postavy v situaci, ale hrálo se estrádně na diváky, třeba jak se jako hraje muž v ženských šatech a podobně, není co podotknout. Ano, věděli co hrají a proč, a tak se zdá, že zbývá jen dodat, že poslední pětinu hry musí Dr. Prentice proměnit své jednání, neboť se mění jeho situace uvnitř roztočeného kolotoče příběhu, a že pokud tak neučiní, zvolna se jako postava vytrácí. Lze napsat, že závěr prvního jednání vychází, ale že konci hry schází aktšlus, neboť posledních pět minut mizí fraška a nastupuje pouhá konverzačka, která postrádá naléhavost tlaku času. Lze napsat mnohé, ale snad nejvýstižnější bude říci, že přes všechny výtky jsme byli svědky divadelnosti, a jisté posmutnění pramenilo jen a jen z toho, že soubor jako by zcela nevyužil své možnosti a schopnosti. Ale kdo ví, třeba příště nás zvednou ze sedadel celou hrou, a ne jen výstupy.
Časy jsou zvláštní, neboť v českými luhy a háji divadelními se šíří ne upravování, ale napravování textů autorů a jejich myšlenek k obrazu těch, kdož nejspíše některé části jejich díla vyložit neumí, nebo je do důsledků nepochopí. Zajímavé je, že rány egyptské povětšinou dopadají na autory ne pokleslé či průměrné, ale na autory na výši. Divný to hodokvas, a proto dovolte ocitovat k tomuto úkazu hlas člověka zajisté povolaného.
„Hry tady jsou a hrají se. Měly by se hrát co nejlépe ... tím myslím bez mrzačení ducha hry. Neboť jestliže máme všichni právo hrát vše, co ke hraní bylo psáno, máme na druhé straně povinnost nepoškodit autorův úmysl, správně vyřídit jeho vzkaz. Škrtat, co je dnes nesrozumitelné, co je dnes pro nás pomalé, zjednodušit, co autorova doba musila mít zašmodrchané, to se nejen smí, to se dokonce musí. Leč duch hry musí zůstat nedotčen.
Nechceme-li být poslíčkem autora, nebo když s jeho vzkazem nesouhlasíme, není třeba hru hrát. Pak stačí koupit si papír a tužku, nadepsat na první stránku Jednání první, scéna první, opona se otevře, na scénu vejde kdo? a říká co? a pokračovat až do konce. Čili napsat si hru vlastní.
To dá ovšem více práce než hru upravit, zkroutit autorovi ruku až za záda a přinutit ho tak, aby hlasem nesvým a plným bolesti proklamoval něco, čemu nikdy nevěřil!“
Jan Werich
Divný to čas, kdy je v amatérském hnutí obcházen a náhodně či záměrně porušován autorský zákon! Tady už přestává veškerá zábava, česky pak sranda. Povinností každého, kdo se věnuje divadlu, je prostudovat autorský zákon, neboť mnohým spolkům by se mohlo stát, že budou překvapeni výší pokuty, která na nich bude soudně a zcela oprávněně vymáhána. Prostudovat autorský zákon by měli i ti, kterých se zdánlivě „netýká“, neboť se výhradně zabývají autorskou tvorbou. Zdá se evidentní, že tito divadelníci by si navíc měli ujasnit rozdíly v obsahu pojmů: dramatizace, úprava, na motivy, inspirováno a pouhoupouhé škrty v textu!, a jejich postavení uvnitř autorského zákona. Upozorňuji, že v žádném případě nejde o možné naplnění přísloví, že: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne!, ale o základní etický vztah k tvorbě a práci druhých, pokud si ji nějakým způsobem přisvojuji, upravuji, nebo dokonce bez svolení používám a ničím!
DS ZUŠ V. A. Prostějov - Jan Werich: TŘI SESTRY A PRSTEN. Nutno říci, že prostějovský soubor zvolna zraje a dozrává, neboť Haná jest úrodná. Ovšem zrání s sebou přináší i odpovědnost. Herecké dovednosti šťavnatí, takže si lze stále více a lépe hrát a pohrávat a provokovat sebe i okolí, ale v okamžiku, kdy se staví inscenace, kdy se jde s představením před publikum, měla by nad obzor vyplout odpovědnost. K sobě, ke své tvorbě, k publiku. Nápad jevištně zprostředkovat Werichovu pohádku principem jarmarečního divadla je výborný. Vzhledem k použitým vyjadřovacím prostředkům loutkového divadla, tedy divadla typu až rakvičkárny, dokonce skvělý. Jenže?! Ano, je zde jenže, neboť loutky - maňásky - měl soubor v ruce poprvé, a tak inscenace nese všechny rysy neznalosti, neboť bylo použito vše a cokoli, bez ohledu na to, o čem příběh vypráví, o čem jsou jednotlivé situace. Prostě, jevištní skutečnost vyhlížela jako když si pejsek s kočičkou upekli dort. Tento mišmaš je však nutno nahlížet silnými okamžiky divadelnosti, ať už záměrnými, či nezáměrnými, to není důležité, neboť divadelnost zde je. Tím se vracím k odpovědnosti souboru ke své tvorbě. Na počátku by mělo být směřování od co chci říci, přes co to chci říci, z čehož vyplývá jak to říci, jakými prostředky. Nápady všeho druhu jsou vítány, ale platí, že se nebere nápad první, ale až ten první dobrý!
DS PRKNO Veverská Bítýška: ČESKÁ HRA, což je jen přejmenovaná Blbá hra Ivana Vyskočila. Už samo přejmenování a omylné uvádění, že se jedná o novou hru na motivy původní hry I. V. je zavádějící, neboť až na pár škrtů jde o hru původní. Přidán je pouze ne příliš povedený rámec satirický, který má karikovat oslavy na české vsi při vstupu do EU. Že se textově a žánrově sráží dvě poetiky by vadilo nejméně, kdyby byl rámec funkční ve smyslu výstavby sebe sama a tématu následující hry. Jenže tak tomu není, a podobně se to má pak s výkladem inscenace jako celku. Nutno podotknout, že se soubor do krajské soutěže přihlásil s ještě ne úplně hotovým představením (sic!) - premiéra bude později - takže na inscenaci se stále pracuje. Herecký ansámbl je evidentně herecky vybaven a disponován, což bylo znatelné v jistých výstupech, ale z jeviště vysílal poněkud jinou hru než měl, což jde nejspíše na vrub režisérovi. Až na Ondřeje Veličku v roli Oskara, který ctil žánr, to jest realisticky přesně hrál situace v jejich podstatě, i průběžně ve vztahu k celku, ostatní aktéři absurditu hry eliminovali. Dělo se to - jak bývá zvykem - že absurditu textu i situací na jevišti jako by absurdně podtrhávali, abychom určitě pochopili, že jde o cosi směšného. Vyráběli tedy usilovně legraci a humor. Význam a smysl, a tedy i téma Blbé hry, se nekonal, ani v rovině verbální, a pouze díky hereckým dovednostem nabíhaly smíchové reakce na některé špílce či okamžiky (ne situace), které však byly mimo kontext. Inu, jde o inscenaci na pochodu, takže nemá valného smyslu dále konkrétně vyjmenovávat, kde se PRKNO nepotkalo s žánrem textu, ani s poezií a poetikou autora. Lze se pouze těšit, co uvidíme příště, neboť energie a potenciál souboru je zřejmý.
Divadelní společnost MÁJ Vřesovice - Jan Káš: MILUŠKA - DÍTĚ LESNÍ VÍLY. Ještě stále se naštěstí v divadle objevují specifické útvary nikam esteticky nezařaditelné, neporovnatelné, komunikující ojedinělou svébytnou poetikou. Někdy ji nazýváme kouzlem nechtěného, ale spíše jde o upřímnost srdce a duše, tedy o poetiku inzitního umění. Ano, umění! Představení vřesovických je do jisté míry cestou proti proudu času, neboť dříve narozené přesunulo do roků předškolních, kdy jsme dychtivě naslouchali, sedě u nohou babičky, bájným příběhům. Nebo také můžeme říci, a nebudeme daleko od pravdy, že při Milušce jsme byli svědky bohoslužby na počest všech podob lásky. Nelze říci, že hráli. Oni na jevišti byli takoví, jací nejspíše skutečně jsou. Dospělí i ti nejmenší. Vzhledem k tomu, že Vřesovice má 400 obyvatel, a zde jich hrálo 25 plus hojná technika, jde výrazně o společné a společenské vespolné konání. Vyprávět příběh nemá smyslu, a popsat jak esteticky působil, je ve své podstatě nemožné. Proč? Protože na každého působí jinak východ slunce na ledovci v Himálajích či poslední cowboy odjíždějící do velkého kotouče zapadajícího slunce. Jo, a řeknu vám, strašně jsem záviděl broučkům. Se svítícími bříšky byli za zvuků libé hudby spouštěni z provaziště. Viseli nad scénou, a můj žabák skákající poprvé v šesti letech na jevišti ze studně, se ve mně závistí celý zkroutil. Lze si přát jen jedno, aby se vřesovičtí nechtěli divadelně poučit, aby zůstali neposkvrnění, neboť pak budou silní a krásní.
Vizovické ochotnické divadlo VIDLO, o. s. - Jiří Brdečka: LIMONÁDOVÝ JOE. Opět jsme byli svědky zvláštního úkazu. Soubor je herecky disponován, hudebně disponován, výtvarně disponován, ale výsledek se nedostavuje. Jak se ukazuje, závada povětšinou bývá v nepřesném přečtení žánru. Od pana Brdečky je původně podtitul tragická estráda s důrazem na tragická, neboť na konci jsou všichni mrtví, a vzkříšení proběhne až silou Kolalokovy limonády. Nuže, kromě označení estráda odkazuje text a jeho struktura k žánru revue, tingl-tanglu, kabaretu, což znamená hrát situace svižně, vyhraněně, ostře. Dále umět pracovat se střihem - zde navíc vědomí a možnost hudebních čísel a hudebních střihů. Prostě výtečná zábava na pozadí triviální story, jak všichni ke štěstí přišli v časech, kdy smrt byla levnější než chléb. Jestliže prvních pět minut k této divadelnosti odkazovalo čistě a silně tak, že jsme měli emotivní zážitek silnější než pohled do hlavně šestiraňáku, všechny další minuty až do samé děkovačky, která byla skvěle revuální, byly vyprávěny z jiného soudku, než z nefalšované slivovice. Ať už byly důvody jakékoli, byl položen důraz na realitu a realismus příběhu a občas i psychologickou pravděpodobnost - což samozřejmě text vůbec neumožňuje. Dokonce lze s drobnou nadsázkou říci, že se nehrálo o tom, že všichni chtějí žít a užívat života po svém, ale hrálo se tak, že všichni tiše předpokládali, že na konci je zastřelí. Naštěstí se soubor ani jednou nedopustil vyrábění humoru. Na druhou stranu nevyšly gagy, které byly do inscenace zřetelně instalovány. Shrnuto a podtrženo, představení v Němčicích nesdělovalo proces, ale výsledek procesu jako informaci. Ovšem, co by nespravil hlt Kolalokovy limči (pozor, nezaměňovat s nebezpečnou a odpornou kyselinou známou jako Coca - Cola), po němž se tělem rozleje blaho a vědomí, že příště Vidlo Vizovice sáhne po slivovici a nabere inscenaci na ty správné rohy.
Divadlo Nad Kinem Horní Moštěnice - Albert R. Gurney: SYLVIE. Romantická komedie o rozpadajících se vztazích nebo o nutnosti vztahy znova navázat a uštrikovat - jak se vám líbí - komedie s mnoha krutými špílci a s celkem slušnou smíchovou brizancí. Vzhledem k tomu, že výklad se posunul od hořké komedie do sentimentu, lze jen říci: běda, sentiment byl naplněn až příliš. Vzhledem k tomu, že výklad se posunul od individuálních vyhraněných osudů do obecně plačtivé morality, lze pouze dodat, že nejspíše došlo k nedostatečnému dramaturgickému přečtení. Režijní plán posunutého výkladu byl sice naplněn, ale my jsme se nemohli nechat uchvátit osudy a postoji individualit, s nimiž bychom se mohli a museli konfrontovat, a k nimiž bychom museli zaujmout postoje. Tím by se stalo, že bychom museli zaujmout postoje i ke svému jednání v životě. Přes posun výkladu je navždy hoden zaznamenání skvělý herecký výkon Jarmily Šarišské v roli Sylvie, která v sobě spojovala eleganci, interes, intelekt a živočišnost ženy a psí slečny.
DS ZUŠ V. A. Prostějov - Ivan Vyskočil: MALÝ ALENÁŠ. Hned na počátku vytkněme, že Petra Kocmanová a její svěřenci oplývají divadelními nápady a invencí, které prokázali nejen v této inscenaci, ale i ve Třech sestrách, Magorii, etc. To budiž konstatováno na úvod. Další věc je, že mezi prózou Ivana Vyskočila a Alexandry Berkové je velký rozdíl, a že co se v jednom případě podařilo, v druhém případě selhalo. Jiná věc je, že školní etudy a hraní si s vybranou předlohou může být - a nejspíše bude - na vysoké úrovni ve smyslu pedagogickém. Ve smyslu divadla, komunikace divadlem, ale musí nastoupit jiný úhel pohledu. Tak se stalo, že jsme spíše byli svědky podívané poněkud beze smyslu. Pravda, podívané kultivované, v mnoha případech divadelní, ale opět se potvrdilo, že méně bývá více. V případě Alenáše jde o skoro školní příklad potvrzující, že divadelní obraznost musí vycházet z konkrétna, a ne z abstrakce, což se týká i metaforičnosti, pohybu divadelního znaku.
DS Bratří Mrštíků Boleradice - G. B. Shaw: PYGMALION aneb My Fair Lady ze Zelňáku. Achich ouvej, co napsat? Boleradičtí s velkou pokorou, velkým umem a uměním, s vědomím, že ví co činí, nám předvedli plnokrevné divadlo, přičemž z vespolného jednání hereckého by měl největší radost Otakar Zich. K první polovině není co dodat. Jedině to, že situace učení Lízy, obvykle traktované na velikou srandu, hráli boleradičtí o vztahu, takže byli dojemní i směšní, a jemný humor a ironie G. B. S. slavily zas úspěch. Druhá polovina má úskalí v situaci plesu, kdy se poněkud vytrácí spoušťový moment hry a sice to, že jde o chlapskou sázku, takže ohrožení Zoltánem Karpáthym a následně výhra nad ním, jdou poněkud jiným směrem. Podobně se to má tematicky i s dialogem, v jehož závěru letí na hlavu profesora trepky vyslané pokořenou Lízou. Je pravda, že mnozí diváci neví, kdo byl Pygmalion, takže konotace z tohoto jména se odvíjející nemají ozvěnu a jdou do prázdna, takže na nomen omen se nelze spolehnout. Je zřejmé, že mnohé interpretační problémy v prvé řadě souvisí s původním textem a se společenskými poměry, na které poukazoval, a dále vše komplikuje americký muzikál, který nesmyslně (i když zcela v duchu svého žánru) uhlazuje problém happyendem. S tím vším si musí režie poradit, včetně výkladu posledních pěti vteřin inscenace. Musí? Inu, měla by, neboť od režisérky Aleny Chalupové a Boleradic očekáváme, že zmohou i to, co se někdy nedaří ani na profesionální scéně. A Zelňák je toho pro mne klasickým dokladem. Na druhou stranu lze říci, že jde o pouhé pihy na kráse, neboť divácké a divadelní v představení boleradických je v souladu, souzvuku a kulminuje zcela shodně a zaslouženě v potlescích na otevřené scéně. A mimochodem, hudební doprovod je fantastický nejen nápadem, ale provedením, a totéž platí i o scénografii. Vivat!!!
Májovým festivalem nás provázeli dva mladí gentlemani, klauni předscén, kterým čeština skutečně šťavnala v ústech, kteří si s některými slovy pohrávali, mazlili se s nim. Slyšet hlasováni ve foajééé divadla nebo žetonek od hostesky, a další jiné, stálo za to. Proto poděkování k nim směřované nechť zazní slovy stejnými, jakými si sami občas při vítání diváků pochválili svůj výkon: It's bjůtifl. Stejným výrazem, ale s horším akcentem, chválím pak lektorský sbor.
Vladimír Zajíc

VÝSLEDKOVÁ LISTINA
č e s t n á u z n á n í
* Ondřeji MAŠÍKOVI z DS Domu kultury Kroměříž za roli Bandity v inscenaci O NEMOCNÝCH OPIČKÁCH
* Aleši NAVRÁTILOVI z Divadelního studia Šumperk za roli Krejčíka v inscenaci O STATEČNÉM KREJČÍKOVI aneb SEDM JEDNOU RANOU
* Kateřině WALTEROVÉ z DS ROTUNDA Znojmo za roli Princezny v inscenaci BYL JEDNOU JEDEN DRAK
* Jitce PÁLENÍKOVÉ z DS ZUŠ V. A. Prostějov za roli Báry v inscenaci TŘI SESTRY A PRSTEN
* Pavlu PETRŽELKOVI z DS MSKS Velké Opatovice za roli Dr. Prentice v inscenaci KLÍČOVOU DÍRKOU
* Zuzaně SYCHROVÉ z DS ZUŠ V. A. Prostějov za roli Libuše Josefa v inscenaci MALÝ ALENÁŠ
* Květoslavě DIENEROVÉ z DS J. K. Tyla Brodek u Přerova za roli Evy v inscenaci ÚKLADY A LÁSKA
* Janu KORÁBOVI z Divadelního spolku Bratří Mrštíků za roli Plukovníka Jana Špičky v inscenaci PYGMALION
* Kolektivu DS ZUŠ V. A. Prostějov za scénografii k inscenaci TŘI SESTRY A PRSTEN
* Kolektivu DS ZUŠ V. A. Prostějov za scénografii k inscenaci MALÝ ALENÁŠ
* Divadelnímu souboru Domu kultury v Kroměříži za inscenaci O NEMOCNÝCH OPIČKÁCH
* Anně UHERKOVÉ z Divadelního spolku Bratří Mrštíků za návrh kostýmů k inscenaci PYGMALION

c e n y
* Pavlu GABRHELÍKOVI z Kroužku divadelních ochotníků Hvozdná za roli Scipia v inscenaci NEBE NA ZEMI
* Jitce KRIEGISCHOVÉ z DS J.K. Tyla Brodek u Přerova za roli Adriany v inscenaci ÚKLADY A LÁSKA
* Marku MACHALOVI z DS ROTUNDA Znojmo za roli Honzy v inscenaci BYL JEDNOU JEDEN DRAK
* Petru FORETHOVI z DS MSKS Velké Opatovice za roli Dr. Ranceho v inscenaci KLÍČOVOU DÍRKOU
* Ondřeji VELIČKOVI z DS Veverská Bítýška za roli Oskara Vávry v inscenaci ČESKÁ HRA
* Jarmile ŠARIŠSKÉ z Divadla Nad kinem Horní Moštěnice za roli Sylvie v inscenaci SYLVIE
* Radku OMASTOVI z Divadelního spolku Bratří Mrštíků Boleradice za roli Profesora Jindřicha Hradského v inscenaci PYGMALION
* Antonínu KORÁBOVI z Divadelního spolku Bratří Mrštíků Boleradice za roli Alfréda Ďulínka v inscenaci PYGMALION
* Ivě HRABCOVÉ z Divadelního spolku Bratří Mrštíků Boleradice za roli Lízy Ďulínkové v inscenaci PYGMALION
* Vizovickému ochotnickému divadlu VIDLO o. s. za hudební složku k inscenaci LIMONÁDOVÝ JOE
* Mileně KARBEROVÉ z Divadelního spolku Bratří Mrštíků Boleradice za hudební doprovod k inscenaci PYGMALION
* Aleně CHALUPOVÉ z Divadelního spolku Bratří Mrštíků Boleradice za režii & scénu inscenace PYGMALION
* Divadelnímu souboru MSKS Velké Opatovice za inscenaci KLÍČOVOU DÍRKOU Joea Ortona
* Divadelnímu spolku Bratří Mrštíků Boleradice za inscenaci PYGMALION aneb MY FAIR LADY ze Zelňáku podle G.B. Shawa
* ZVLÁŠTNÍ CENU POROTY Divadelní společnosti MÁJ Vřesovice za lásku ke světu a divadlu, kterou prokázal inscenací MILUŠKA - DÍTĚ LESNÍ VÍLY

NOMINACE A DOPORUČENÍ

Odborná porota Hanáckého divadelního máje Němčice nad Hanou 2001 pro národní přehlídku činoherního divadla pro děti POPELKA Rakovník nenominuje žádnou inscenaci.
na místě 2. doporučuje Divadelní spolek ROTUNDA Znojmo s inscenací BYL JEDNOU JEDEN DRAK dle Josefa Lady a Alexe Koenigskmarka;
na místě 1. doporučuje DS ZUČ V. A. Prostějov s inscenací TŘI SESTRY A PRSTEN dle Jana Wericha


Odborná porota Hanáckého divadelního máje Němčice nad Hanou 2001 pro národní přehlídku venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim Vysoké nad Jizerou
na místě 2. doporučuje Divadelní soubor J. K. Tyla z Brodku u Přerova s inscenací ÚKLADY A LÁSKA Esther Vilarové
na místě 1. doporučuje Divadelní soubor MSKS Velké Opatovice s inscenací KLÍČOVOU DÍRKOU Joea Ortona
nominuje Divadelní spolek bratří Mrštíků Boleradice s inscenací PYGMALION aneb MY FAIR LADY ze Zelňáku podle G. B. Shawa
Porota doporučuje pořadatelům Krakonošova divadelního podzimu, aby pro dopolední představení pro děti vzala v úvahu skvělou, inzitní inscenaci Divadelní společnosti MÁJ Vřesovice: MILUŠKA - DÍTĚ LESNÍ VÍLY