Plzeň, Evrybáby, Čas G, Poezie na rynku 2011, Hodnocení poroty
Na co ještě čekáme? To je ono? Ne, to bylo ono! Bylo? Bude! Přijde."
Scénická koláž souboru Evrybáby je vlastně poměrně složitou kompozicí, která pracuje s mnoha dramatickými zdroji ze zcela různých dob a kontextů. Polovina textu scénické koláže sestává z dialogu Vladimíra a Estragona z Beckettova Čekání na Godota, ten je prostřídán se vstupy dalších šesti dramatických postav (zmiňme za všechny Ninu z Čechovova Racka nebo Tonku Šibenici). Jde o šest postav ženských a své ženství, jak jinak, bytostně prožívajících. Dilog Vladimíra a Estragona většinu času probíhá mezi všemi šesti představitelkami, Vladimír a Estragon tu nejsou ztělesněni, proud jejich hovoru probíhá skrze ženy na jevišti, přičemž se v nich jaksi rozplývá a probíhá neustále přes šest hlasů. Ve druhé části, která sestává z textů ostatních dramatických postav, není tak docela kladen důraz na to, o kterou postavu se jedná, nejde tu o nějaké intelektuální citování, herečky spíše rozvíjejí a konkretizují možnosti své jevištní existence, která je do velké míry osobní, místy by bylo možné domnívat se, že se jedná spíše o autorské texty, které vyplynuly z procesu zkoušení.
Vysoká míra osobního (snad existenciálního) hereckého zaujetí (v kombinaci s místy až maximálně civilním herectvím), sugestivní pohybové mini-obrazy, které celou inscenaci propojují a částečně odhalené varhany klatovského divadla, které dominují horizontu scény, o jejichž smyslu lze vést debatu (mají však nesporně podobný význam jako Vladimírův, Estragonův a Beckettův do scénických poznámek předpsaný strom v Čekání na Godota), to vše dohromady přináší divákům silný výraz ženského beckettovského čekání, ženského beckettovského nic. Inscenace poskytuje prostor pro osobní vklad diváckých projekcí a zapojení divákovy fantazie, je vlastně dokonale postdramatickým dílem, které nedává jasný návod a přesný klíč ke čtení svého významu, ale vytváří platformu pro imaginaci, přemýšlení. Je žensky-beckettovskou meditací o čekání a jeho smyslu, o potřebě či nepotřebě druhého člověka, možnosti či nemožnosti pohnutí se z místa. Je až překvapivé, jak pozitivní vyznění celá inscenace - aspoň pro mě - měla. Podaří-li se divákovi vstoupit dovnitř inscenace a nechat se unášet hereckými variacemi, minisituacemi a výpověďmi, je až očistným zážitkem, po kterém si člověk s radostí uvědomí, že ve svém čekání vlastně nakonec nikdy není sám.
Režie: Roman Černík Hrály: Pavla Černochová, Martina Najbrtová, Jitka Vrbová, Hana Stonová – Prančlová, Eva Vlčková, Jana Wertigová.
Matěj Samec
Scénická koláž souboru Evrybáby je vlastně poměrně složitou kompozicí, která pracuje s mnoha dramatickými zdroji ze zcela různých dob a kontextů. Polovina textu scénické koláže sestává z dialogu Vladimíra a Estragona z Beckettova Čekání na Godota, ten je prostřídán se vstupy dalších šesti dramatických postav (zmiňme za všechny Ninu z Čechovova Racka nebo Tonku Šibenici). Jde o šest postav ženských a své ženství, jak jinak, bytostně prožívajících. Dilog Vladimíra a Estragona většinu času probíhá mezi všemi šesti představitelkami, Vladimír a Estragon tu nejsou ztělesněni, proud jejich hovoru probíhá skrze ženy na jevišti, přičemž se v nich jaksi rozplývá a probíhá neustále přes šest hlasů. Ve druhé části, která sestává z textů ostatních dramatických postav, není tak docela kladen důraz na to, o kterou postavu se jedná, nejde tu o nějaké intelektuální citování, herečky spíše rozvíjejí a konkretizují možnosti své jevištní existence, která je do velké míry osobní, místy by bylo možné domnívat se, že se jedná spíše o autorské texty, které vyplynuly z procesu zkoušení.
Vysoká míra osobního (snad existenciálního) hereckého zaujetí (v kombinaci s místy až maximálně civilním herectvím), sugestivní pohybové mini-obrazy, které celou inscenaci propojují a částečně odhalené varhany klatovského divadla, které dominují horizontu scény, o jejichž smyslu lze vést debatu (mají však nesporně podobný význam jako Vladimírův, Estragonův a Beckettův do scénických poznámek předpsaný strom v Čekání na Godota), to vše dohromady přináší divákům silný výraz ženského beckettovského čekání, ženského beckettovského nic. Inscenace poskytuje prostor pro osobní vklad diváckých projekcí a zapojení divákovy fantazie, je vlastně dokonale postdramatickým dílem, které nedává jasný návod a přesný klíč ke čtení svého významu, ale vytváří platformu pro imaginaci, přemýšlení. Je žensky-beckettovskou meditací o čekání a jeho smyslu, o potřebě či nepotřebě druhého člověka, možnosti či nemožnosti pohnutí se z místa. Je až překvapivé, jak pozitivní vyznění celá inscenace - aspoň pro mě - měla. Podaří-li se divákovi vstoupit dovnitř inscenace a nechat se unášet hereckými variacemi, minisituacemi a výpověďmi, je až očistným zážitkem, po kterém si člověk s radostí uvědomí, že ve svém čekání vlastně nakonec nikdy není sám.
Režie: Roman Černík Hrály: Pavla Černochová, Martina Najbrtová, Jitka Vrbová, Hana Stonová – Prančlová, Eva Vlčková, Jana Wertigová.
Matěj Samec
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.