Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / žy Ohlas vydání / 12 Divadelní revue 2011, č.1 / Eva Stehlíková: Opona jako programové prohlášení
Eva Stehlíková: Opona jako programové prohlášení
(Malované opony divadel českých zemí. Sbírku dokumentace opon v letech 2005-2010 realizoval a k vydání připravil Jiří Valenta. Redakce:
Bronislav Pražan, Vítězslava Šrámková; design: Martin Taller. NIPOS 2010)
Po publikacích Bibliografie českého amatérského divadla (1999) a Místopis českého amatérského divadla (2001, 2002) vychází další kniha, která přináší zásadní informace obohacující naše znalosti amatérského divadla. Je to publikace po mnoha stránkách přepychová, a tím nemyslím jen kvalitní křídový papír, pěkné fotografie a dobrý design.
Opony četných ochotnických souborů představují fenomén, kterým se dosud vcelku nikdo nezabýval, takže už pouhé nalezení a zdokumentování, vrcholící přípravou uvedené publikace, je třeba považovat za záslužný čin. Jiří Valenta a jeho spolupracovníci se neomezili na opony venkovských amatérských divadel, ale vzali v potaz vše, co bylo možno nalézt v budovách, kde se kdy hrálo - od Národního divadla po nejmenší sokolovnu či hostinský sál. K tomu přidali dokonce i opony putujících i domácích loutkových divadel, to vše od Archlebova po Žíreč a od opony zámeckého divadla v Českém Krumlově, která je datována 1766, až po oponu divadla Semafor v Dejvicích, která vznikla v r. 2005.
V tomto obrovském prostoru a čase se nalézají pyšné a slavné opony vytvořené pro prestižní divadelní stánky (je tu nejen Hynaiska, ale i další soutěžní návrhy pro Národní divadlo, opony pro divadlo v Liberci a Karlových Varech, jejichž autory je Gustav a Ernst Klimt a Franz Matsch), opony navržené uznávanými mistry (mezi poměrně známé patří Němejcova pro plzeňské divadlo, naproti tomu asi překvapí např. opony Antonína Procházky pro ochotnické divadlo v Moravských Prusích a ve Vážanech) i neznámými umělci. Je zajímavé, že některá díla amatérů mohou konkurovat profesionálům jako opona malíře pokojů Tázlera pro čtenářskou besedu Palacký v Holovousech a jiná by se zase dobře vyjímala na leckteré výstavě insitního umění. Některé opony udiví jako opona dělnického divadelního souboru v Bohnicích s pozoruhodnou kombinací alegorie práva s dítětem hrajícím si s loutkou, průmyslové krajiny s kouřícími komíny továren a atletického cvičence-proletáře s rudým praporem, nebo opona Václava Boštíka pro poříčské ochotníky i s jejich portréty. Mnohé opony mají pohnutou historii (jako Muchův obraz Poddání Nymburka, který putoval od nymburské spořitelny do Hálkova divadla a pak až do nymburské synagogy). A mnohé nálezy jsou spojeny s kuriózními situacemi - opona pro ochotnické divadlo v Jestřebí s Hradčany a znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska byla nalezena za hromadou naštípaného dříví (doprovází dokumentární fotografie na str. 188).
Opony jsou roztříděny tematicky do oddílů Alegorické výjevy, Múzy, Mýty české historie, Vlastenectví a vlastenčení, Krajina, Obrazy domova, Život na venkově, Veduty vesnic. K nim jsou připojeny oddíly Opony ve službách scénografie (tedy opony, které jsou součástí výpravy), Hledání současné opony obsahující návrhy Fišárkovy, Vaculkovy, Chatrného i oponu Antonína Střížka pro Státní operu Praha z r. 2002 a Železné opony (z nich Mirvaldova a Sýkorova opona pro lounské divadlo bohužel zřejmě skončila ve sběrně kovů). Poslední oddíly jsou věnovány loutkovým divadlům (Putující loutkové divadlo a Rodinné loutkové divadlo). Závěr je příznačný: Stopy po oponách. Obsahuje opony obtížně zařaditelné do jednotlivých tematických oddílů, opony, jejichž existence je podepřena jen nedokonalými fotografiemi – anebo opony, které byly nalezeny až v poslední době, kdy již byla publikace ve stavu dokončování. Otevírá se tu velké pole pro další zkoumání – už jen putování motivů a přivlastňování úspěšných návrhů ochotníky v dalších lokalitách by vydalo na zajímavou studii. A co teprve souvislost profilu příslušné ochotnické společnosti, která oponu objednala, a námětu opony… Na tomto místě musím podotknout, že tři Grácie (jimž údajně stály modelem tři dcery berního Kuliše) nemohou být identifikovány jako Athéna, Afrodité a Artemis, protože jedna z dam nedrží jablko, zato jedna má lyru. Budou to tedy opravdu Grácie – Aglaia, Eufrosyné a Thaleia (str. 42).
Opony jsou seriózně dokumentovány. Takový ideální popis obsahuje deskripci opony čerpanou z literatury, webových stránek nebo vytvořenou pro tuto příležitost kunsthistorikem, komentář, odkazy na uložení opony, její vystavování, literaturu, v níž je opona zmiňována, medailon autora opony. Ne všechny opony mohou ovšem mít takovouto úplnou dokumentaci. Předně: mnohé se nedochovaly, od některých existují jen fotografie nebo jen písemné zprávy o jejich někdejší existenci. Mnohé komentáře jsou ryze osobní, což zvyšuje půvab svazku, na němž je vidět obrovské zaujetí všech zúčastněných – od renomovaných teatrologů až po amatérské divadelníky, kteří se zasloužili o charakteristiku opon v jejich blízkosti. Trochu lituji, že dokumentace není více formalizována, protože někdy stěží poznáme, kde je nyní opona deponována, ať už proto, že tento údaj zcela chybí nebo proto, že se jej musíme dohadovat z ne zcela jasného popisu - viz např. Alšova opona Příchod praotce Čecha na horu Říp, která byla r. 1896 umístěna na jevišti v Městské dvoraně v Náchodě (str.76-77), opona spolku Hálek v Jabkenicích (str.138-9), opona Josefa Červinky pro Divadelní odbor Sokola v Libici nad Cidlinou (str.146), nedávno restaurovaná opona Josefa Konečného z Žarošic (str.168-169), opona pro sál hostince U Havlů v Zelenecké Lhotě (str.174-175). Naštěstí všechny údaje můžeme konfrontovat s výborně vedenou a stále doplňovanou databází amatérského divadla (http://www.amaterskedivadlo.cz).
Nepochybuji o tom, že publikace vzbudí velký zájem a dočkáme se dalšího zpřesňování a možná i nových objevů, vždyť rozkošný návrh „páté ponikelské malované opony“ existující zatím ve formátu A 1 svědčí o tom, že život tohoto fenoménu zdaleka není ukončen. Nové opony asi budou následovat spíše Jiřího Suchého než Ženíška či Hynaise, a jejich „programová prohlášení“ se asi nebudou inspirovat líbivými alegorickými, mytologickými či historickými oponami minulosti. Přesto se domnívám, že odstranění opon a její nahrazení „tmou, hudbou, slovem nebo gestem“, jak píše Přemysl Rut, je jen dočasná epizoda v dlouhé divadelní historii…
Dlouhodobý projekt Dějiny ochotnického divadla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v NIPOSU
(Malované opony divadel českých zemí. Sbírku dokumentace opon v letech 2005-2010 realizoval a k vydání připravil Jiří Valenta. Redakce:
Bronislav Pražan, Vítězslava Šrámková; design: Martin Taller. NIPOS 2010)
Po publikacích Bibliografie českého amatérského divadla (1999) a Místopis českého amatérského divadla (2001, 2002) vychází další kniha, která přináší zásadní informace obohacující naše znalosti amatérského divadla. Je to publikace po mnoha stránkách přepychová, a tím nemyslím jen kvalitní křídový papír, pěkné fotografie a dobrý design.
Opony četných ochotnických souborů představují fenomén, kterým se dosud vcelku nikdo nezabýval, takže už pouhé nalezení a zdokumentování, vrcholící přípravou uvedené publikace, je třeba považovat za záslužný čin. Jiří Valenta a jeho spolupracovníci se neomezili na opony venkovských amatérských divadel, ale vzali v potaz vše, co bylo možno nalézt v budovách, kde se kdy hrálo - od Národního divadla po nejmenší sokolovnu či hostinský sál. K tomu přidali dokonce i opony putujících i domácích loutkových divadel, to vše od Archlebova po Žíreč a od opony zámeckého divadla v Českém Krumlově, která je datována 1766, až po oponu divadla Semafor v Dejvicích, která vznikla v r. 2005.
V tomto obrovském prostoru a čase se nalézají pyšné a slavné opony vytvořené pro prestižní divadelní stánky (je tu nejen Hynaiska, ale i další soutěžní návrhy pro Národní divadlo, opony pro divadlo v Liberci a Karlových Varech, jejichž autory je Gustav a Ernst Klimt a Franz Matsch), opony navržené uznávanými mistry (mezi poměrně známé patří Němejcova pro plzeňské divadlo, naproti tomu asi překvapí např. opony Antonína Procházky pro ochotnické divadlo v Moravských Prusích a ve Vážanech) i neznámými umělci. Je zajímavé, že některá díla amatérů mohou konkurovat profesionálům jako opona malíře pokojů Tázlera pro čtenářskou besedu Palacký v Holovousech a jiná by se zase dobře vyjímala na leckteré výstavě insitního umění. Některé opony udiví jako opona dělnického divadelního souboru v Bohnicích s pozoruhodnou kombinací alegorie práva s dítětem hrajícím si s loutkou, průmyslové krajiny s kouřícími komíny továren a atletického cvičence-proletáře s rudým praporem, nebo opona Václava Boštíka pro poříčské ochotníky i s jejich portréty. Mnohé opony mají pohnutou historii (jako Muchův obraz Poddání Nymburka, který putoval od nymburské spořitelny do Hálkova divadla a pak až do nymburské synagogy). A mnohé nálezy jsou spojeny s kuriózními situacemi - opona pro ochotnické divadlo v Jestřebí s Hradčany a znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska byla nalezena za hromadou naštípaného dříví (doprovází dokumentární fotografie na str. 188).
Opony jsou roztříděny tematicky do oddílů Alegorické výjevy, Múzy, Mýty české historie, Vlastenectví a vlastenčení, Krajina, Obrazy domova, Život na venkově, Veduty vesnic. K nim jsou připojeny oddíly Opony ve službách scénografie (tedy opony, které jsou součástí výpravy), Hledání současné opony obsahující návrhy Fišárkovy, Vaculkovy, Chatrného i oponu Antonína Střížka pro Státní operu Praha z r. 2002 a Železné opony (z nich Mirvaldova a Sýkorova opona pro lounské divadlo bohužel zřejmě skončila ve sběrně kovů). Poslední oddíly jsou věnovány loutkovým divadlům (Putující loutkové divadlo a Rodinné loutkové divadlo). Závěr je příznačný: Stopy po oponách. Obsahuje opony obtížně zařaditelné do jednotlivých tematických oddílů, opony, jejichž existence je podepřena jen nedokonalými fotografiemi – anebo opony, které byly nalezeny až v poslední době, kdy již byla publikace ve stavu dokončování. Otevírá se tu velké pole pro další zkoumání – už jen putování motivů a přivlastňování úspěšných návrhů ochotníky v dalších lokalitách by vydalo na zajímavou studii. A co teprve souvislost profilu příslušné ochotnické společnosti, která oponu objednala, a námětu opony… Na tomto místě musím podotknout, že tři Grácie (jimž údajně stály modelem tři dcery berního Kuliše) nemohou být identifikovány jako Athéna, Afrodité a Artemis, protože jedna z dam nedrží jablko, zato jedna má lyru. Budou to tedy opravdu Grácie – Aglaia, Eufrosyné a Thaleia (str. 42).
Opony jsou seriózně dokumentovány. Takový ideální popis obsahuje deskripci opony čerpanou z literatury, webových stránek nebo vytvořenou pro tuto příležitost kunsthistorikem, komentář, odkazy na uložení opony, její vystavování, literaturu, v níž je opona zmiňována, medailon autora opony. Ne všechny opony mohou ovšem mít takovouto úplnou dokumentaci. Předně: mnohé se nedochovaly, od některých existují jen fotografie nebo jen písemné zprávy o jejich někdejší existenci. Mnohé komentáře jsou ryze osobní, což zvyšuje půvab svazku, na němž je vidět obrovské zaujetí všech zúčastněných – od renomovaných teatrologů až po amatérské divadelníky, kteří se zasloužili o charakteristiku opon v jejich blízkosti. Trochu lituji, že dokumentace není více formalizována, protože někdy stěží poznáme, kde je nyní opona deponována, ať už proto, že tento údaj zcela chybí nebo proto, že se jej musíme dohadovat z ne zcela jasného popisu - viz např. Alšova opona Příchod praotce Čecha na horu Říp, která byla r. 1896 umístěna na jevišti v Městské dvoraně v Náchodě (str.76-77), opona spolku Hálek v Jabkenicích (str.138-9), opona Josefa Červinky pro Divadelní odbor Sokola v Libici nad Cidlinou (str.146), nedávno restaurovaná opona Josefa Konečného z Žarošic (str.168-169), opona pro sál hostince U Havlů v Zelenecké Lhotě (str.174-175). Naštěstí všechny údaje můžeme konfrontovat s výborně vedenou a stále doplňovanou databází amatérského divadla (http://www.amaterskedivadlo.cz).
Nepochybuji o tom, že publikace vzbudí velký zájem a dočkáme se dalšího zpřesňování a možná i nových objevů, vždyť rozkošný návrh „páté ponikelské malované opony“ existující zatím ve formátu A 1 svědčí o tom, že život tohoto fenoménu zdaleka není ukončen. Nové opony asi budou následovat spíše Jiřího Suchého než Ženíška či Hynaise, a jejich „programová prohlášení“ se asi nebudou inspirovat líbivými alegorickými, mytologickými či historickými oponami minulosti. Přesto se domnívám, že odstranění opon a její nahrazení „tmou, hudbou, slovem nebo gestem“, jak píše Přemysl Rut, je jen dočasná epizoda v dlouhé divadelní historii…
Dlouhodobý projekt Dějiny ochotnického divadla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v NIPOSU
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.