Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / VLČEK Tomáš: Charakteristické rysy opon českého divadla od 18. století do současnosti, s. 15, 16

CHARAKTERISTICKÉ RYSY OPON ČESKÉHO DIVADLA OD 18. STOLETÍ DO SOUČASNOSTI Tomáš Vlček ú v o d Divadelní opony mají v českém umění od 18. století do dneška zvláštní postavení. Na jedné straně jsou spojeny s utvářením masové kultury (u nás většinou ve skromných podmínkách), na druhé straně se v jejich motivech odrážejí úkoly, touhy i sny společnosti, jež sahají od každodenní praxe až k mýtu a posvátnu. Pozoruhodná je škála poloh, ve kterých se principy platné pro starší formy umění udržely v těchto specifických projevech masové kultury. A za povšimnutí stojí také různorodost jejich námětů a tvůrčích způsobů, kterými jsou tyto náměty pojaty a zpracovány. Vytčená specifika jsou do jisté míry dána utvářením naší moderní kultury za zvláštních politických a hospodářských okolností: od 18. století až do vzniku Československé republiky byla sice v naší zemi soustředěna značná část průmyslové výroby Habsburské monarchie, ale v politické sféře se tento fakt nijak neodrážel. To způsobilo, že kultuře a umění byla v životě české společnosti dávána přednost před mocenskými ambicemi, jež nebylo prakticky možné politicky naplnit. Představy a emoce iniciované uměním získávaly díky tomu ráz téměř náboženského zasvěcení. Zatímco jinde působily v masové kultuře především obrazové koncepce založené na ideách, v českém kulturním prostoru se v nich uplatňovaly i vazby k místům, osobám, legendám a mýtům, jakoby stále posvěceným aurou jedinečnosti. Hodnoty, ke kterým se opony odvolávaly a jejichž prvky opakovaly, byly vázány k různorodým kulturním konvencím a pojímány s různou mírou zobecnění. Někde se v poetice našich divadelních opon více uplatnily starší modely uměleckého zobrazení vázané na alegorii, jindy se vazby k minulosti projevovaly v adaptaci motivů novodobých historismů a historizujících stylizací. Uplatnilo se i naturalismem a realismem legitimované bezprostřední zobrazení místa, zároveň usilující o jeho kulturní apoteózu. Obrazové náměty opon českého divadla byly většinou prodchnuty vlasteneckou tendencí oslavit dějiny, sídlo a krajinu, umělecké památky, zvyky, osoby a události. Divadelní opony jsou jedním z významných dokumentů českého národního obrození a jeho ohlasu v nejširších společenských vrstvách české společnosti od konce 18. do počátku 20. století. Vlastenectví, jež se v nich odráží, není unifikovanou ideologií, jako je tomu u většiny jiných nacionalismů: spíše se projevuje jako více méně tradiční kulturní ambice, která nahrazuje chybějící politické perspektivy společnosti intenzivnějším vztahem k umění a jeho tvůrčím ideálům. Někdy se pro ztvárnění divadelních opon podařilo získat významné malíře – umělci, zvláště ti začínající, se ostatně často sami snažili při jejich vzniku uplatnit –, jindy byly opony (zejména ochotnických divadel) malovány poloprofesionály v daném místě dosažitelnými a někdy i vyslovenými amatéry. Snaha o významový přesah výtvarné a divadelní komunikace k mýtu a posvátnu často ústila – konfrontována se skutečností místa a úrovní jeho života – v obrazy, jejichž oslavné motivy dnes můžeme vnímat prizmatem nostalgie anebo též jako bezděčnou naivitu, ironii či persifláž. Pro třídění souboru více než tří set opon divadla v českých zemích se v uvedených souvislostech zdá nejpřiměřenější historické hledisko sledující nikoli jen čas vzniku opony, ale především povahu poetiky jejího obrazového zpracování. Zásadní význam pro specifiku divadelních opon měla role, kterou ve společnosti zaujímalo samo divadlo a stylové preference projevující se v jeho znakovém systému. Ten se v dlouhém období více než dvou století měnil zároveň s povahou umění a kultury na jejich cestě od pozdního baroka k pozdní moderně. Divadelní komunikace umocňující názornost obrazových sdělení ovlivňovala výtvarné zpracování divadelních opon na různých úrovních: od vysoké profesionality až k primitivním polohám amatérské tvořivosti, jejíž bezděčné kouzlo se zpětně – se změnami konvencí – tak či onak stávalo součástí rétoriky i profesionálně provedených zobrazení. Interakce, posuny a proměny principů a prvků poetiky divadelních opon se staly očividnými až v moderní a pozdně moderní kultuře. S rozpadem Rakouska-Uherska, vznikem ČSR, se změnami života po kataklyzmatu první světové války, s přiřazením naší země k nejrozvinutějším zemím světa, s příchodem moderny a avantgardy získávaly tradiční národní tužby nové významy. V každém případě měla většina profesionálních divadel ve dvacátém století již své budovy a tato „kamenná divadla“, a se již jednalo o Národní divadlo či divadla regionální, byla vybavená oponami – často slavnými. V jejich stopách se snažila pokračovat i řada venkovských divadel. V době nových civilizačních a sociálních jevů a konfliktů, v čase měnící se kultury a radikálních vizí avantgardy však opony sledující staré vzory – a většinou neumělé malované – vyznívají jako relikvie někdejších mýtů našeho národního společenství. Nicméně je lze řadit k oněm kulturním projevům, které v atmosféře hospodářských a kulturních úspěchů prvorepublikového Československa zviditelňují pro českou společnost charakteristickou víru v kulturní hodnoty a její touhu po světě sociální harmonie. Jakkoliv se tyto představy ukázaly ve světle tragických události druhé světové války a ideologií totalitních režimů jako nereálné či naivní, české divadlo druhé poloviny 20. století ve snaze o obrodu své komunikace s divákem oživovalo zábavným ironizováním zašlých časů leccos z mýtů a osudů české kultury, tedy leccos z toho, co zviditelňovaly právě divadelní opony. Třebaže několik nejmladších divadelních opon dokládá, že se jejich tvůrci snažili vyrovnat s aktuálními uměleckými tendencemi, také v nich se projevují ohlasy sociálních utopií, jež jsou pro žánr divadelních opon stejně charakteristické jako pro dějiny české společnosti a její umění.