Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / RANDÁK, Jan: Vlastenectví a vlastenčení, s. 163, 173, 179, 181
VLAST, s. 163.
Slovo vlast se stalo v průběhu 19. století jedním z nejdůležitějších pojmů procesu formování moderního českého
národa. Tvořilo nedílnou součást myšlení a vyjadřování několika českých generací, které tento pojem zatížily nanejvýš
kladným významem a pozitivními emocemi. Zajímavé přitom je sledovat konkrétní případy jeho užití. Jak upozornil Vladimír
Macura ve známé knize Znamení zrodu, představovala vlast ještě na počátku 19. století pojmenování nejen ve smyslu rodné
země, ale obecně ve smyslu území, např. polední vlast, polární vlast atp. S postupem let se však význam tohoto slova konkretizoval.
Čechům tento pojem sloužil k označení pro rodnou zem, ale zároveň v širších geografických souvislostech odkazoval
na celé územní rozšíření Slovanů. Odtud bylo také odvozeno obrazové ztvárnění vlasti – alegorické ženské postavy,
velmi často chápané jako matka Slovanů či v našem případě Čechů a Češek. Máme tak co do činění s vlastí vymezenou na
jazykově etnickém základě. Česká vlast představovala místo odvěkého, současného i budoucího života českého národa,
jenž se o ně dělil a ke konci století i soupeřil s německo-jazyčným obyvatelstvem.
KDE DOMOV MŮJ ? s. 173.
Mocná národní idea se v průběhu 19. století dotýkala prakticky všech stránek života české společnosti, a nemohla
se tak vyhnout ani prostoru, neboť národ byl mimo jiné vnímán jako teritoriální jednotka a pospolitost. Určitý krajinný typ se
proto stal jedním z masových symbolů i českého národního hnutí. Území představovalo hodnotu spjatou s mnoha emocemi.
Tak to alespoň dokládá mnoho dobových písní, básní či obrazů. Jak pravil český historik Miroslav Hroch: „Promítnutí národa
do prostoru se v 19. století stalo jakousi všeobecnou kulturní potřebou, nejprve u státních národů, ale záhy také v masové
fázi národních hnutí. (…) Národní prostor byl chápán jako domov a měl proto své kvalitativní charakteristiky jako národní
krajina.“ Snad i proto se ptal zpěvák národní písně, kde že je jeho domov, aby ihned poté popsal jeho ideální podobu s loukami,
šumícími bory, pahorky porostlými sady, listnatými i jehličnatými lesy. Naši předci v 19. století měli vnímat a také
často vnímali území svého národa, svou vlast, jako zemi krásnou, úrodnou, zkulturněnou pilnou prací předchozích generací
a obehnanou přirozenou hranicí jednotlivých pohoří, jež tvoří z českého území jakousi přirozenou pevnost chránící po staletí
český národ před jeho nepřáteli.
HEJ, SLOVANÉ, s. 179.
Doba 19. století byla časem, kdy si mnoho evropských národů vytvářelo stereotypní obrazy sebe sama i svých
sousedů či vlastní národní mýty. V nich byla velmi často vůdčím motivem slavná minulost, jež se měla stát především
argumentem pro další existenci toho kterého národního kolektivu. V představě o vlastní slavné historii hrála pro formující
se českou společnost zásadní roli i dávná slovanská minulost, a to prakticky po celé 19. století. Dnes je všeobecně známé,
že podnětem pro „slovanské uvažování“ českých vlastenců se stala především práce Johanna Gottfrieda Herdera z konce
18. století Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit, v níž přisoudil Slovanům vedoucí roli v dalším evropském
vývoji. V české společnosti se stal hlavním prostředníkem herderovských představ o Slovanech a současně nejzásadnějším
tvůrcem slovanského mýtu Jan Kollár se svým rozsáhlým a rozmanitým básnickým i cestopisným dílem: „Mezi všemi ale
nynějšími národy v Evropě jest národ Slávů čili Slovanů největší a nejrozšířenější, takže se jejich počtu žádný jiný přirovnati
nemůže. Patnácte krajin hned menších, hned větších mluví s malým rozdílem až dosavád jazyk slovanský (…) a jakkoli jeden
ode druhého vzdáleni jsme, přece jsme všickni bratří a sestry jednoho národu.“ Pro Kollára byli Slované národem velikým,
starožitným, slavným a památným, jenž se mezi všemi jinými národy vyznačoval několika charakteristickými rysy – nábožností,
pracovitostí, nevinnou veselostí, láskou ke své řeči a snášenlivostí vůči jiným národům.
HRADČANY, s. 181.
Jedním ze symbolů české státnosti, jenž odkazoval na slavnou národní minulost a připomínal Čechům v průběhu
19. století jejich historická práva, bylo hlavní město království – Praha, centrum minulého a slavného státního i kulturního
života národa. Praha byla místem, s nímž česká společnost spojovala řadu vzpomínek na významné historické události.
A jednou z jejích centrálních lokalit byly Hradčany – tradiční sídlo českých panovníků. O tom, že se tato pražská dominanta
těšila v řadách českého národa náležité popularitě, svědčí i pověst o ohnivém meči, která byla otištěna v úvodu publikace
Rudolfa Jaroslava Kronbauera věnované pražské Jubilejní výstavě roku 1892. Plamenný meč měl být ukryt v Karlově mostě.
Objevit se měl ve chvíli, kdy bude národu nejhůře a „Češi nebudou mít kouska místa, ba ani té tvrdé skály, kam by jako
Kristus Pán znavenou svou hlavu položili". Téměř apokalyptická situace potemnělé pražské oblohy v pravé poledne a zmizelého
slunce vrcholí zjevením plamenného meče, jenž se vznese symbolicky právě nad Hradčany a pokyne směrem
k Blaníku, aby v jeho útrobách probudil „od nepamětných dob spící svatováclavské rytíře a zavolal je na pomoc nešťastné
a osiřelé zemi české“.VLAST, s. 163. Slovo vlast se stalo v průběhu 19. století jedním z nejdůležitějších pojmů procesu formování moderního českého národa. Tvořilo nedílnou součást myšlení a vyjadřování několika českých generací, které tento pojem zatížily nanejvýš kladným významem a pozitivními emocemi. Zajímavé přitom je sledovat konkrétní případy jeho užití. Jak upozornil Vladimír Macura ve známé knize Znamení zrodu, představovala vlast ještě na počátku 19. století pojmenování nejen ve smyslu rodné země, ale obecně ve smyslu území, např. polední vlast, polární vlast atp. S postupem let se však význam tohoto slova konkretizoval. Čechům tento pojem sloužil k označení pro rodnou zem, ale zároveň v širších geografických souvislostech odkazoval na celé územní rozšíření Slovanů. Odtud bylo také odvozeno obrazové ztvárnění vlasti – alegorické ženské postavy, velmi často chápané jako matka Slovanů či v našem případě Čechů a Češek. Máme tak co do činění s vlastí vymezenou na jazykově etnickém základě. Česká vlast představovala místo odvěkého, současného i budoucího života českého národa, jenž se o ně dělil a ke konci století i soupeřil s německo-jazyčným obyvatelstvem. KDE DOMOV MŮJ ? s. 173. Mocná národní idea se v průběhu 19. století dotýkala prakticky všech stránek života české společnosti, a nemohla se tak vyhnout ani prostoru, neboť národ byl mimo jiné vnímán jako teritoriální jednotka a pospolitost. Určitý krajinný typ se proto stal jedním z masových symbolů i českého národního hnutí. Území představovalo hodnotu spjatou s mnoha emocemi. Tak to alespoň dokládá mnoho dobových písní, básní či obrazů. Jak pravil český historik Miroslav Hroch: „Promítnutí národa do prostoru se v 19. století stalo jakousi všeobecnou kulturní potřebou, nejprve u státních národů, ale záhy také v masové fázi národních hnutí. (…) Národní prostor byl chápán jako domov a měl proto své kvalitativní charakteristiky jako národní krajina.“ Snad i proto se ptal zpěvák národní písně, kde že je jeho domov, aby ihned poté popsal jeho ideální podobu s loukami, šumícími bory, pahorky porostlými sady, listnatými i jehličnatými lesy. Naši předci v 19. století měli vnímat a také často vnímali území svého národa, svou vlast, jako zemi krásnou, úrodnou, zkulturněnou pilnou prací předchozích generací a obehnanou přirozenou hranicí jednotlivých pohoří, jež tvoří z českého území jakousi přirozenou pevnost chránící po staletí český národ před jeho nepřáteli. HEJ, SLOVANÉ, s. 179. Doba 19. století byla časem, kdy si mnoho evropských národů vytvářelo stereotypní obrazy sebe sama i svých sousedů či vlastní národní mýty. V nich byla velmi často vůdčím motivem slavná minulost, jež se měla stát především argumentem pro další existenci toho kterého národního kolektivu. V představě o vlastní slavné historii hrála pro formující se českou společnost zásadní roli i dávná slovanská minulost, a to prakticky po celé 19. století. Dnes je všeobecně známé, že podnětem pro „slovanské uvažování“ českých vlastenců se stala především práce Johanna Gottfrieda Herdera z konce 18. století Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit, v níž přisoudil Slovanům vedoucí roli v dalším evropském vývoji. V české společnosti se stal hlavním prostředníkem herderovských představ o Slovanech a současně nejzásadnějším tvůrcem slovanského mýtu Jan Kollár se svým rozsáhlým a rozmanitým básnickým i cestopisným dílem: „Mezi všemi ale nynějšími národy v Evropě jest národ Slávů čili Slovanů největší a nejrozšířenější, takže se jejich počtu žádný jiný přirovnati nemůže. Patnácte krajin hned menších, hned větších mluví s malým rozdílem až dosavád jazyk slovanský (…) a jakkoli jeden ode druhého vzdáleni jsme, přece jsme všickni bratří a sestry jednoho národu.“ Pro Kollára byli Slované národem velikým, starožitným, slavným a památným, jenž se mezi všemi jinými národy vyznačoval několika charakteristickými rysy – nábožností, pracovitostí, nevinnou veselostí, láskou ke své řeči a snášenlivostí vůči jiným národům. HRADČANY, s. 181. Jedním ze symbolů české státnosti, jenž odkazoval na slavnou národní minulost a připomínal Čechům v průběhu 19. století jejich historická práva, bylo hlavní město království – Praha, centrum minulého a slavného státního i kulturního života národa. Praha byla místem, s nímž česká společnost spojovala řadu vzpomínek na významné historické události. A jednou z jejích centrálních lokalit byly Hradčany – tradiční sídlo českých panovníků. O tom, že se tato pražská dominanta těšila v řadách českého národa náležité popularitě, svědčí i pověst o ohnivém meči, která byla otištěna v úvodu publikace Rudolfa Jaroslava Kronbauera věnované pražské Jubilejní výstavě roku 1892. Plamenný meč měl být ukryt v Karlově mostě. Objevit se měl ve chvíli, kdy bude národu nejhůře a „Češi nebudou mít kouska místa, ba ani té tvrdé skály, kam by jako Kristus Pán znavenou svou hlavu položili". Téměř apokalyptická situace potemnělé pražské oblohy v pravé poledne a zmizelého slunce vrcholí zjevením plamenného meče, jenž se vznese symbolicky právě nad Hradčany a pokyne směrem k Blaníku, aby v jeho útrobách probudil „od nepamětných dob spící svatováclavské rytíře a zavolal je na pomoc nešťastné a osiřelé zemi české“.
Slovo vlast se stalo v průběhu 19. století jedním z nejdůležitějších pojmů procesu formování moderního českého
národa. Tvořilo nedílnou součást myšlení a vyjadřování několika českých generací, které tento pojem zatížily nanejvýš
kladným významem a pozitivními emocemi. Zajímavé přitom je sledovat konkrétní případy jeho užití. Jak upozornil Vladimír
Macura ve známé knize Znamení zrodu, představovala vlast ještě na počátku 19. století pojmenování nejen ve smyslu rodné
země, ale obecně ve smyslu území, např. polední vlast, polární vlast atp. S postupem let se však význam tohoto slova konkretizoval.
Čechům tento pojem sloužil k označení pro rodnou zem, ale zároveň v širších geografických souvislostech odkazoval
na celé územní rozšíření Slovanů. Odtud bylo také odvozeno obrazové ztvárnění vlasti – alegorické ženské postavy,
velmi často chápané jako matka Slovanů či v našem případě Čechů a Češek. Máme tak co do činění s vlastí vymezenou na
jazykově etnickém základě. Česká vlast představovala místo odvěkého, současného i budoucího života českého národa,
jenž se o ně dělil a ke konci století i soupeřil s německo-jazyčným obyvatelstvem.
KDE DOMOV MŮJ ? s. 173.
Mocná národní idea se v průběhu 19. století dotýkala prakticky všech stránek života české společnosti, a nemohla
se tak vyhnout ani prostoru, neboť národ byl mimo jiné vnímán jako teritoriální jednotka a pospolitost. Určitý krajinný typ se
proto stal jedním z masových symbolů i českého národního hnutí. Území představovalo hodnotu spjatou s mnoha emocemi.
Tak to alespoň dokládá mnoho dobových písní, básní či obrazů. Jak pravil český historik Miroslav Hroch: „Promítnutí národa
do prostoru se v 19. století stalo jakousi všeobecnou kulturní potřebou, nejprve u státních národů, ale záhy také v masové
fázi národních hnutí. (…) Národní prostor byl chápán jako domov a měl proto své kvalitativní charakteristiky jako národní
krajina.“ Snad i proto se ptal zpěvák národní písně, kde že je jeho domov, aby ihned poté popsal jeho ideální podobu s loukami,
šumícími bory, pahorky porostlými sady, listnatými i jehličnatými lesy. Naši předci v 19. století měli vnímat a také
často vnímali území svého národa, svou vlast, jako zemi krásnou, úrodnou, zkulturněnou pilnou prací předchozích generací
a obehnanou přirozenou hranicí jednotlivých pohoří, jež tvoří z českého území jakousi přirozenou pevnost chránící po staletí
český národ před jeho nepřáteli.
HEJ, SLOVANÉ, s. 179.
Doba 19. století byla časem, kdy si mnoho evropských národů vytvářelo stereotypní obrazy sebe sama i svých
sousedů či vlastní národní mýty. V nich byla velmi často vůdčím motivem slavná minulost, jež se měla stát především
argumentem pro další existenci toho kterého národního kolektivu. V představě o vlastní slavné historii hrála pro formující
se českou společnost zásadní roli i dávná slovanská minulost, a to prakticky po celé 19. století. Dnes je všeobecně známé,
že podnětem pro „slovanské uvažování“ českých vlastenců se stala především práce Johanna Gottfrieda Herdera z konce
18. století Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit, v níž přisoudil Slovanům vedoucí roli v dalším evropském
vývoji. V české společnosti se stal hlavním prostředníkem herderovských představ o Slovanech a současně nejzásadnějším
tvůrcem slovanského mýtu Jan Kollár se svým rozsáhlým a rozmanitým básnickým i cestopisným dílem: „Mezi všemi ale
nynějšími národy v Evropě jest národ Slávů čili Slovanů největší a nejrozšířenější, takže se jejich počtu žádný jiný přirovnati
nemůže. Patnácte krajin hned menších, hned větších mluví s malým rozdílem až dosavád jazyk slovanský (…) a jakkoli jeden
ode druhého vzdáleni jsme, přece jsme všickni bratří a sestry jednoho národu.“ Pro Kollára byli Slované národem velikým,
starožitným, slavným a památným, jenž se mezi všemi jinými národy vyznačoval několika charakteristickými rysy – nábožností,
pracovitostí, nevinnou veselostí, láskou ke své řeči a snášenlivostí vůči jiným národům.
HRADČANY, s. 181.
Jedním ze symbolů české státnosti, jenž odkazoval na slavnou národní minulost a připomínal Čechům v průběhu
19. století jejich historická práva, bylo hlavní město království – Praha, centrum minulého a slavného státního i kulturního
života národa. Praha byla místem, s nímž česká společnost spojovala řadu vzpomínek na významné historické události.
A jednou z jejích centrálních lokalit byly Hradčany – tradiční sídlo českých panovníků. O tom, že se tato pražská dominanta
těšila v řadách českého národa náležité popularitě, svědčí i pověst o ohnivém meči, která byla otištěna v úvodu publikace
Rudolfa Jaroslava Kronbauera věnované pražské Jubilejní výstavě roku 1892. Plamenný meč měl být ukryt v Karlově mostě.
Objevit se měl ve chvíli, kdy bude národu nejhůře a „Češi nebudou mít kouska místa, ba ani té tvrdé skály, kam by jako
Kristus Pán znavenou svou hlavu položili". Téměř apokalyptická situace potemnělé pražské oblohy v pravé poledne a zmizelého
slunce vrcholí zjevením plamenného meče, jenž se vznese symbolicky právě nad Hradčany a pokyne směrem
k Blaníku, aby v jeho útrobách probudil „od nepamětných dob spící svatováclavské rytíře a zavolal je na pomoc nešťastné
a osiřelé zemi české“.VLAST, s. 163. Slovo vlast se stalo v průběhu 19. století jedním z nejdůležitějších pojmů procesu formování moderního českého národa. Tvořilo nedílnou součást myšlení a vyjadřování několika českých generací, které tento pojem zatížily nanejvýš kladným významem a pozitivními emocemi. Zajímavé přitom je sledovat konkrétní případy jeho užití. Jak upozornil Vladimír Macura ve známé knize Znamení zrodu, představovala vlast ještě na počátku 19. století pojmenování nejen ve smyslu rodné země, ale obecně ve smyslu území, např. polední vlast, polární vlast atp. S postupem let se však význam tohoto slova konkretizoval. Čechům tento pojem sloužil k označení pro rodnou zem, ale zároveň v širších geografických souvislostech odkazoval na celé územní rozšíření Slovanů. Odtud bylo také odvozeno obrazové ztvárnění vlasti – alegorické ženské postavy, velmi často chápané jako matka Slovanů či v našem případě Čechů a Češek. Máme tak co do činění s vlastí vymezenou na jazykově etnickém základě. Česká vlast představovala místo odvěkého, současného i budoucího života českého národa, jenž se o ně dělil a ke konci století i soupeřil s německo-jazyčným obyvatelstvem. KDE DOMOV MŮJ ? s. 173. Mocná národní idea se v průběhu 19. století dotýkala prakticky všech stránek života české společnosti, a nemohla se tak vyhnout ani prostoru, neboť národ byl mimo jiné vnímán jako teritoriální jednotka a pospolitost. Určitý krajinný typ se proto stal jedním z masových symbolů i českého národního hnutí. Území představovalo hodnotu spjatou s mnoha emocemi. Tak to alespoň dokládá mnoho dobových písní, básní či obrazů. Jak pravil český historik Miroslav Hroch: „Promítnutí národa do prostoru se v 19. století stalo jakousi všeobecnou kulturní potřebou, nejprve u státních národů, ale záhy také v masové fázi národních hnutí. (…) Národní prostor byl chápán jako domov a měl proto své kvalitativní charakteristiky jako národní krajina.“ Snad i proto se ptal zpěvák národní písně, kde že je jeho domov, aby ihned poté popsal jeho ideální podobu s loukami, šumícími bory, pahorky porostlými sady, listnatými i jehličnatými lesy. Naši předci v 19. století měli vnímat a také často vnímali území svého národa, svou vlast, jako zemi krásnou, úrodnou, zkulturněnou pilnou prací předchozích generací a obehnanou přirozenou hranicí jednotlivých pohoří, jež tvoří z českého území jakousi přirozenou pevnost chránící po staletí český národ před jeho nepřáteli. HEJ, SLOVANÉ, s. 179. Doba 19. století byla časem, kdy si mnoho evropských národů vytvářelo stereotypní obrazy sebe sama i svých sousedů či vlastní národní mýty. V nich byla velmi často vůdčím motivem slavná minulost, jež se měla stát především argumentem pro další existenci toho kterého národního kolektivu. V představě o vlastní slavné historii hrála pro formující se českou společnost zásadní roli i dávná slovanská minulost, a to prakticky po celé 19. století. Dnes je všeobecně známé, že podnětem pro „slovanské uvažování“ českých vlastenců se stala především práce Johanna Gottfrieda Herdera z konce 18. století Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit, v níž přisoudil Slovanům vedoucí roli v dalším evropském vývoji. V české společnosti se stal hlavním prostředníkem herderovských představ o Slovanech a současně nejzásadnějším tvůrcem slovanského mýtu Jan Kollár se svým rozsáhlým a rozmanitým básnickým i cestopisným dílem: „Mezi všemi ale nynějšími národy v Evropě jest národ Slávů čili Slovanů největší a nejrozšířenější, takže se jejich počtu žádný jiný přirovnati nemůže. Patnácte krajin hned menších, hned větších mluví s malým rozdílem až dosavád jazyk slovanský (…) a jakkoli jeden ode druhého vzdáleni jsme, přece jsme všickni bratří a sestry jednoho národu.“ Pro Kollára byli Slované národem velikým, starožitným, slavným a památným, jenž se mezi všemi jinými národy vyznačoval několika charakteristickými rysy – nábožností, pracovitostí, nevinnou veselostí, láskou ke své řeči a snášenlivostí vůči jiným národům. HRADČANY, s. 181. Jedním ze symbolů české státnosti, jenž odkazoval na slavnou národní minulost a připomínal Čechům v průběhu 19. století jejich historická práva, bylo hlavní město království – Praha, centrum minulého a slavného státního i kulturního života národa. Praha byla místem, s nímž česká společnost spojovala řadu vzpomínek na významné historické události. A jednou z jejích centrálních lokalit byly Hradčany – tradiční sídlo českých panovníků. O tom, že se tato pražská dominanta těšila v řadách českého národa náležité popularitě, svědčí i pověst o ohnivém meči, která byla otištěna v úvodu publikace Rudolfa Jaroslava Kronbauera věnované pražské Jubilejní výstavě roku 1892. Plamenný meč měl být ukryt v Karlově mostě. Objevit se měl ve chvíli, kdy bude národu nejhůře a „Češi nebudou mít kouska místa, ba ani té tvrdé skály, kam by jako Kristus Pán znavenou svou hlavu položili". Téměř apokalyptická situace potemnělé pražské oblohy v pravé poledne a zmizelého slunce vrcholí zjevením plamenného meče, jenž se vznese symbolicky právě nad Hradčany a pokyne směrem k Blaníku, aby v jeho útrobách probudil „od nepamětných dob spící svatováclavské rytíře a zavolal je na pomoc nešťastné a osiřelé zemi české“.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.