Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / RANDÁK, Jan, Mýty české historie, s. 75, 83, 89, 97, 99, 101, 105, 109, 113, 115, 117, 119, 123, 125, 126, 129, 131, 143, 146, 151, 155

PRAOTEC ČECH, s. 75. S praotcem Čechem je spojen prakticky nejvýznamnější mýtus táhnoucí se celými českými dějinami, nebo pověst spojená s touto legendární postavou je zároveň pověstí nejen o osídlení zdejší geografické oblasti, ale především o jejím pojmenování a původu obyvatelstva. Tedy nahlédnuto optikou 19. století – pověstí o původu a kořenech českého národa. První písemný záznam o příchodu Čechů je poprvé uveden v Kosmově kronice, nicméně notoricky známý Čechův výstup na Říp s jeho legendárním proslovem nalezneme zaznamenaný až v Dalimilově kronice z počátku 14. století. Punc skutečnosti však celé pověsti dodal až v 16. století známý fabulátor Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české. Celý příběh o Čechovi doplnil o mnoho podrobností, ba dokázal nejen přesně datovat příchod Čecha s jeho družinou rokem 644, ale znal i datum jeho smrti a Čechův věk – praotec měl zemřít roku 661 ve věku 86 let. Pochován pak měl být na úpatí Řípu v oblasti dnešní obce Ctiněves.

PŘEMYSL ORÁČ, s. 83. Podobnou roli jako bájný praotec Čech, jenž dal jméno naší zemi a jejím obyvatelům, sehrál v české společnosti – od středověku až po 20. století – legendární Přemysl Oráč. Jak to, že oráč ze Stadic dosedl podle pověsti jednoho dne na český knížecí trůn? Informátorem nám budiž Kosmas. Podle tohoto kronikáře žili dávní Čechové v jakémsi „zlatém věku“, neznajíce majetku ani zákonů. Teprve postupně se mezi nimi objevila touha po bohatství a jmění. Tento zvrat však přinesl potřebu mít vážené osoby – soudce, kteří by řešili jednotlivé spory a nepravosti. Mezi nimi vynikl Krok, po jehož smrti si lid vybral za nástupce jednu z jeho dcer – Libuši, ženu s věšteckými schopnostmi. Když ale rozhodovala spor dvou bratrů o hranice jejich pozemků, jeden z nich se ohradil proti skutečnosti, že muže soudí žena. Všechny národy přece mají ve svém čele muže, jen Čechům vládne žena! Dotčená Libuše na druhý den svolala shromáždění, na kterém dle Kosmase rozhodla: „Aj, vyberte ze středu svého posly, nech jdou na stranu severní, děla kněžna Libuše, za horami oněmi je říčka nevelká, Bílina zvaná. Na jejím břehu viděti jest vesnici, jež Stadice slove. Za vsí se úhor nachází – dvanáct kročejů zšíři, dvanáct kročejů zdéli. Tam budoucí kníže váš oře se dvěma voly. Je-li vám libo, vezměte koně, řízu, pláš a přehozy a jděte tomu muži vzkaz vyřídit ode mne i lidu a přivete sobě knížete a mně manžela. Muž ten má jméno Přemysl. Jeho potomstvo bude vládnout této zemi na věky věkův.“ Poselstvo následující Libušina koně zamířilo ke vsi Stadice. A nalezlo orajícího muže, kterého poslové přivedli ihned do Prahy. Přemysl si vzal Libuši za ženu a ujal se vlády nad českou zemí. Česká středověká společnost dostala touto pověstí doklad o původu svých panovníků, moderní český národ pak odkaz na lidovost svých kořenů. Ovšem pověsti o oráčovi coby zakladateli vládnoucí dynastie se objevují i u jiných slovanských národů, ba doložitelné jsou také u germánských Gótů.

LIBUŠINA VĚŠTBA, s. 89. Jedním z oblíbených námětů obrozenecké historické, literární či obrazové tvorby byla kněžna Libuše a její věštecké nadání. Zajímavé je sledovat, jakým způsobem česká společnost 19. století s touto mytickou postavou dávné panovnice nakládala. Především se pro naše obrozenecké předky stala Libuše postavou z reálné historie. Libuše představovala doklad o vyspělé minulosti národa a české samostatnosti. Vždy „doložena“ byla nejen středověkými kronikářskými texty, například Kosmou. Své místo, a to zásadní, nalezla v Rukopise zelenohorském. A toto literární falzum se v době svého „objevení“ těšilo až nekritické důvěře. Spolu s Libuší byly českými vlastenci brány vážně i její věštby. Formující se česká společnost vnímala Libušiny vize především jako výzvu k sobě samé. Literární historik Vladimír Macura v této souvislosti připomněl, že „Libušiny věštby nebyly jen součástí fantaskního, romaneskního koloritu, vnímaly se jako výzva k přítomnosti, aby připravovala jinou budoucnost“. Libuše se tak díky svým proroctvím proměnila i v národní symbol, znak dávných kořenů národa a jeho nadějí. Centrální místo mezi Libušinými vizemi zaujala věštba věnovaná Praze a její velikosti. Nelze se proto divit, že právě Praha zaujala v obrozenecké imaginaci výsostné postavení. Podle Vladimíra Macury představovala Praha v symbolické rovině soubor emblémů s minulostním příznakem, byla symbolem Vlasti – svatým místem. Tvořila prostor, v němž se aktuálně prožívané české znovuzrození stýkalo, či dokonce přímo prolínalo se sakrálním prostorem vlasteneckých představ a idejí.

HORYMÍRŮV SKOK, s. 97. Šemík se vzepjal na zadní, zařehtal, až se širým nádvořím rozléhalo. A již dlouhými, lehkými skoky pustil se do kola prostranstvím; Horymír zavýskl po druhé a Šemík skočil od jedné brány ke druhé. Poblíže valu zavýskl Horymír po třetí a vzkřikl: „Nuže, Šemíku, vzhůru!“ Přitisknuv kolena, nahnul se k vlající hřívě, a v tom promluvil Šemík: „Pane, drž se!“ A již skokem po náspu vzhůru, a druhým ohromným skokem přes roubenou hradbu. Všecko kol úžasem ztuhlo. Alois Jirásek: Staré pověsti české (1894) Jedním z dokladů, jak silně je historické vědomí společnosti ovlivňováno různými obrazy vybraných událostí, je i pověst o odvážném vladyku Horymírovi a jeho koni Šemíkovi. Pověst se poprvé objevila ve fantaskní Kronice české Václava Hájka z Libočan, odkud si nalezla cestu i do Starých pověstí českých Aloise Jiráska. Podle legendy došlo mezi českým knížetem Křesomyslem a neumětelským vladykou Horymírem ke sporu o těžbu stříbra. Horymír byl obviněn a knížetem Křesomyslem odsouzen za zničení dolů a zařízení potřebných k jeho těžbě v Březových Horách u Příbrami. Před smrtí ho měl údajně zachránit jeho kůň, který s ním přeskočil vyšehradské hradby. Udivený kníže následně Horymírovi udělil milost, Šemík však svůj skok nepřežil. Jde o událost vymyšlenou, nicméně otázkou zůstává její původ. Pokud by byla dílem až doby Václava Hájka z Libočan, pak by nemohla patřit mezi staré české pověsti. Srovnávací výzkumy ovšem zdůrazňují podobnost této legendy s obdobnými rytířskými vyprávěními, jak je známe ze západní Evropy, mimo jiné i ze známé legendy o Tristanovi a Izoldě.

PRUTY SVATOPLUKOVY, s. 99. Velkomoravský kníže Svatopluk zaujímá v historii zvláštní postavení. Bezpochyby byl nejvýznamnějším velkomoravským vládcem, nicméně jeho strategie několikerého „převlékání kabátů“ v průběhu budování moci může oslabovat jeho morální kredit. Deváté století ovšem smýšlelo jinak, než naše korektní současnost. Co každopádně nelze opominout, je skutečnost, že v průběhu jeho vlády v letech 871–894 dosáhla Velká Morava největšího mocenského rozmachu. Vedle své historické podoby se ovšem dochoval Svatopluk v historickém povědomí české i moravské společnosti jako moudrý panovník nabádající potomky k svornosti, tedy jako autor ponaučení s univerzálním poučením. Území své říše rozdělil mezi tři syny Mojmíra II., Svatopluka II. a Představa (historicky jsou však doložitelní pouze první dva jmenovaní). Před smrtí si je k sobě zavolal, podal jim tři svázané pruty a postupně je vyzval, aby je zkusili zlomit. To se jim nepodařilo. Pruty pak rozvázal, každému podal jeden. Ty už synové zlomili snadno. Svatopluk se jim snažil vštípit, že jen ve vzájemné svornosti udrží zemi v prosperitě a rozkvětu a odolají tlakům sousedních států. Smír však synům vydržel pouze krátce. Brzy po otcově smrti mezi nimi vznikly rozbroje a s nimi započal i postupný úpadek a rozpad Velké Moravy. Pověst o Svatoplukových prutech se v povědomí lidu zachovala a v různých dobách mohla být a také byla aktualizována jako memento pro zachování svornosti a spolupráce. BÁJE RUKOPISŮ, s.101. Nedílnou součástí procesu vytváření kolektivní identity mnoha evropských národů formujících se v 19. století byly odkazy na slavnou historii daných kolektivů. Své specifické místo v nich pak zaujaly velké národní eposy. Těch najdeme v evropských kulturních dějinách této doby mnoho. Za všechny jmenujme finskou Kalevalu, skotské Písně Ossianovy, ruské Slovo o pluku Igorově. Konečně v českém prostředí měly sehrát tuto roli, a po několik desetiletí i sehrávaly Rukopis královédvorský, „objevený“ v září 1817 Václavem Hankou, a Rukopis zelenohorský, jenž se objevil v listopadu roku 1818 v zásilce pošty adresované nejvyššímu zemskému purkrabímu, hraběti Františku Kolovratovi. Oba dokumenty představovaly v očích tehdejší společnosti, jež je vskutku nadšeně přivítala, skvělé doklady dávné kulturní vyspělosti starých Čechů. Ve svých Úvahách a vzpomínkách starého vlastence napsal publicista Jakub Malý v souvislosti s oběma nálezy nadšeně: „V obou rukopisech představoval se nám netušený dosavad obraz ryze slovanské kultury starověku našeho, jímž nezůstalo nepohnuto žádné srdce české, ano povznešeno se cítilo každé zvýšenou hrdostí národní. (...) Národ, jaký vystupuje v těchto neocenitelných památkách našeho písemnictví, jest národ hodný svrchované úcty.“ Jak by ne, vždy sám Josef Dobrovský datoval Rukopis královédvorský do let 1290–1310. Rukopis zelenohorský, o jehož pravosti ovšem Dobrovský pochyboval, pak byl podle dobových odhadů ještě starší – pocházet prý měl již z 9. století! Svou roli hrály obě údajné památky až do známého sporu o jejich pravost v osmdesátých letech 19. století, v němž byly odhaleny jako literární falza. S touto skutečností se však mnoho Čechů vyrovnávalo jen těžko.

ŽIVOT STARÝCH ČECHŮ, s. 105. Jedním z mnoha charakteristických rysů života české společnosti 19. století a utváření její národní identity bylo vytváření stereotypů nejen o vlastních dějinách, ale také o vlastním charakteru, vlastnostech a národních rysech. V rámci této tendence si pak své místo nalezly obrazy o dávných slovanských předcích, nebo staří Češi, to byli v dobových představách staří Slované. A česká společnost 19. věku si své slovanské předky vskutku proměnila v lákavý a podmanivý ideál. Tak Jan Kollár o nich ve svém pojednání O dobrých vlastnostech národa slovanského soudil: „Nakolik jen původ, příběhy a skutky tohoto národu známy jsou, nikdy a nikde nenalezneme u Slovanů příklad surovosti anebo ukrutnosti a zhovadilosti, ale všudy jakousi zvláštní vlídnost, krotkost, pokojnost, takže mu někteří, ne bez příčiny, jméno holubičího národu dávají, tj. tak krotkého a nevinného jako holubice.“ V této souvislosti pak nepřekvapí ani dobový, rovněž idealizující náhled historika Františka Palackého na údajnou demokratickou organizaci těchto předků: „Nejstarší u Slovanů způsob oustavy státní hodil se jen pro národ pokojný, bezelstný a v politickém ohledu ještě nedospělý. (…) Vláda jejich byla veskrze demokratická. Pročež neznali s počátku ani knížat dědičných, ani rozdílu stavů. Všecka veřejná moc u nich brala původ a vznik svůj z náboženství a otcovství.“ OLDŘICH A BOŽENA, s. 109. Historické vědomí jednotlivců i kolektivů je často formováno různými srozumitelnými popularizacemi dějinných námětů – obrazy, pověstmi, beletrií, divadlem či v moderní době filmem – spíše než odbornou historickou tvorbou. To platilo i pro český národ na počátku 19. století, jenž si hýčkal různé pověsti s historickými tématy, nebo ukazovaly, podobně jako známá pověst o Oldřichovi a Boženě, národní minulost v ideální a líbivé podobě. Obrozenecká společnost se mohla s příběhem Oldřicha a Boženy setkat i na divadelních prknech, a to díky Antonínu Josefu Zímovi, který napsal a roku 1789 vydal stejnojmenné drama. Zímovi se podařilo sestavit dílo, jež oslovilo emoce vznikajícího českého kolektivu. Jak bylo v této době typické, opřel se při zpracování námětu o Kroniku českou Václava Hájka z Libočan, převzal i jeho stereotypy a idealizace. Zímův Oldřich je tělem i duší vlastenec, odmítá za ženu německou kněžnu a raději volí „obyčejnou“ českou selku. Bez odezvy nemohl být rázný Oldřichův monolog s dobově aktuálním přesahem: „Ovšem že sláva česká skrze to by vzrostla, kdybych se s císařem příznit chtěl, ale já se obávám usazení cizího národa v Čechách, který kdybych jen jednou v zemi české vštípil, s tíží bych jej vykořenil.“ Navíc byl Oldřich bytostným demokratem: „Mlčte s vaší urozeností! – kdo byl první otec lidského pokolení? – Zdaž Krok, první soudce v Čechách, jaký kníže byl? – A zdaž i Přemysl chlapského rodu nebyl? (...) Jakoby sedlák nebyl dílo rukou Božských? Jako kníže, vladyka a zeman. – Ano, když na to přijde, upřímnějšího ti sprosťáci bývají srdce, nežli jeden z těch.“

BŘETISLAV A JITKA, s. 113. Romantický příběh o mladém Břetislavovi, který byl okouzlen pověstmi o kráse mladé Jitky, barvitě vylíčil již Kosmas: „Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti unést ji mocí, či se o ni řádně ucházeti. Ale rozhodl se raději mužně jednati než schýliti k pokorné prosbě šíji.“ Mohlo by se tedy zdát, že Břetislav byl především „chlap“, který se rozhodl jednat takříkaje po svém. Ovšem zapátráme-li v historických pramenech, pak se nám celá situace ukáže v poněkud jiném světle. Pokud totiž Břetislav Jitku skutečně chtěl za manželku, pak mu moc jiných možností nezbývalo. Byl sice potomkem knížete Oldřicha, ten ho však zplodil se svou družkou, nikoliv manželkou, Boženou. Břetislav byl tudíž levoboček. Jitka ze Svinibrodu (ze Schweinfurtu) pocházela z rodu Babenberků, s nímž měli Přemyslovci dobré vztahy. Ty měly být stvrzeny i sňatkem. Pro svůj původ však byl Břetislav limitován. Proto věc řešil pravděpodobně roku 1021 únosem Jitky z rodinného kláštera. Někteří historici soudí, že Jitka byla o akci zpravena předem – sám Břetislav totiž nebyl za svůj odvážný počin nijak potrestán. Nedlouho po únosu následoval sňatek.

PŘÍCHOD VĚROZVĚSTŮ, s. 115. Cyril a Metoděj – bratři ze Soluně, dva slovanští věrozvěsti, kteří jsou v české společnosti až dosud prezentováni jako poslové vyspělé byzantské kultury na úsvitu našich dějin. Zapojení obou bratrů do pomyslného národního pantheonu bylo stvrzeno i volným svátečním dnem na počátku července. A není to jen současný stát, kdo kolem soluňských misionářů rozvinul různé náboženské, národní či politické příběhy a legendy. Zářným příkladem mohou být v době po 2. světové válce snahy představit oba věrozvěsty jako předobraz české otevřenosti východním vlivům. Cyrilometodějská tradice slovanské kultury a vzdělanosti se prý měla táhnout jako červená nit celými českými dějinami od 9. až do 20. století. Podívá-li se však na věc historik, ztrácí jasný a pozitivní obraz soluňských bratří své kontury. Podle Dušana Třeštíka nemělo jejich působení s národním písemnictvím a kulturou mnoho společného – šlo pouze o to vzdělat moravské duchovenstvo v domácím jazyce, nikoliv v obtížné latině. Zásluhy neměli bratři ani o zavedení křesťanství na Moravě. Velkomoravská aristokracie začala budovat kostely již před příchodem Cyrila a Metoděje. Jejich příchodem se ani nerozhodovala otázka „politické“ příslušnosti Velké Moravy k Západu, či Východu. Rostislav povolal byzantské misionáře z pragmatické potřeby vzdělat domácí duchovenstvo. Velká Morava tím měla zrovnoprávnit své postavení mezi tehdejšími křesťanskými státy. Nešlo o vytváření slovanské kulturní sounáležitosti, jak to chtěli vidět naši obrozenečtí, ale i prvorepublikoví či poúnoroví ideologové.
KARLŠTEJN, s. 117. Mezi pomyslné dominanty českých dějin nepatří jen významné postavy či události, ale také budovy, by samy o sobě jsou jen hmotným bodem zasazeným do krajiny. Lidská představivost je však dokáže leckdy proměnit v symboly, jež upomínají, nebo by měly upomínat na významné okamžiky či postavy dějin. Mezi takové hmotné symboly a vskutku výrazné stavby, jež jsou z pohledu české společnosti obdařeny nadčasovým významem, patří i středověký Karlštejn odkazující k „zlatému věku“ českého středověku – k době panování Karla IV. Oblíbenost tohoto místa je zřetelná i v množství pověstí, které tento hrad v minulosti opředly. Za všechny jmenujme legendu o zákazu vstupu žen, jež se dočkala i svého dramatického ztvárnění z pera Jaroslava Vrchlického v Noci na Karlštejně.

HUSITÉ, s.119. Zvláštní místo v povědomí české společnosti zaujímalo husitství a muž, od něhož toto středověké hnutí odvodilo své pojmenování – Jan Hus. Reflexe husitství přitom v průběhu předcházejících staletí prodělala průběžné změny od postupného zapomnění až po nekritický obdiv. Jak napsal ve své knize o národních mýtech Bývali Čechové Jiří Rak, husitství z národní paměti postupně mizelo od 16. století. Změna nastala až koncem 18. století, když se začal formovat moderní český národ. Došlo především k aktualizaci dvou postav – symbolů husitství: Jana Husa jako symbolu pravdy, ducha a sebeobětování pro vyšší cíle a hodnoty a Jana Žižky coby ztělesnění válečné slávy, statečnosti, hrdinství a samozřejmě i vlastenectví. Oba tito aktéři národní minulosti pak společně prezentovali neporazitelnost pravdy a jejích obhájců, a již svádějících boje duchem či se zbraní v ruce. Zvláštního postavení se tak dostalo husitství například v dějepisném díle „otce národa“ Františka Palackého. Ten z něj učinil jednu z vrcholných fází českého dějinného vývoje, když tvrdil, že husitům šlo v prvé řadě o svobodu, jež „všude jest právem přirozeným“. Publicista Emanuel Arnold v práci Děje husitů s zvláštním ohledem na Jana Žižku napsal roku 1848 se zřetelnou dávkou idealizace, že v případě svého konečného vítězství mohli husité vytvořit v Čechách demokratickou republiku. Podobně nekritickým tezím neuniklo husitství a jeho představitelé ani ve 20. století. Stačí vzpomenout marx-leninskou historickou tvorbu po únoru 1948, jež z Jana Husa a husitů činila jakési středověké sociální revolucionáře a protokomunisty.

BÍLÁ HORA, s. 123. Obraz národní minulosti vytvářený v 19. století nevyprávěl jen o slavných dějinách, kulturní vyspělosti, významných vítězstvích, zkrátka o národních úspěších. Své místo v něm zaujaly i momenty tragické, jež však zpětně poukazovaly na heroičnost a význam českého národa. Mezi centrální symboly národní identity proto patřila i Bílá hora – symbol národní pohromy a třistaletého úpění. Ačkoliv se ve skutečnosti roku 1620 konala na Bílé hoře „pouze“ dvouhodinová bitka, podle některých historiků vlastně šarvátka, přesto se tento střet v historickém povědomí české společnosti 19. věku proměnil v katastrofu obřích rozměrů a nedozírných následků, v událost stojící na počátku dlouholeté národní poroby v podobě germanizace, rekatolizace v čele s jezuity či odchodu české elity do zahraničního exilu. Ačkoliv se z pohledu 19. století jednalo o událost vzdálenou prakticky dvě staletí, mnoho z českých vlastenců mělo spojeno tuto lokalitu s až traumatickými pocity. Sám František Palacký prý odmítal na toto místo by jen vstoupit. Bílá hora totiž pro mnohé z nich představovala z historického hlediska moment přetržení dosavadní kontinuity českých dějin od středověku přes „národní“ husitství, dobu poděbradskou až k předbělohorské společnosti s její oceňovanou kulturní a jazykovou vyspělostí. Jednoznačně to formuloval Václav Beneš Třebízský – Bílá hora, „místo to Čechům po veškeré časy náramnou ztrátu připomínající. Zde zlomena byla sláva Čechů, zde potlačen byl národ český, zde zavržen byl jazyk mateřský, zde domohli se nadvlády Němci.“

JAN ÁMOS KOMENSKÝ, s. 125 V očích moderní české společnosti 19. i 20. století představuje porážka stavovských vojsk na Bílé hoře jednu z centrálních událostí českých dějin. Proměnila se v symbol úpadku, nástupu doby germanizace a kulturního temna. Zemi bylo tehdy nuceno opustit mnoho výrazných osobností. Mezi exulanty, kteří se nechtěli smířit s nastupujícími poměry, například s nedobrovolným přestupem ke katolictví, patřil i Jan Ámos Komenský, dle Riegrova slovníku z roku 1865 „nejslavnější muž a poslední biskup Jednoty bratří českých“. Komenský však neopustil českou zemi ihned po porážce stavovského povstání. Nějakou dobu se skrýval na různých místech Čech a Moravy, určitý čas působil v Brandýse nad Orlicí. Do exilu odešel až roku 1628 a poté působil jako teolog a pedagog v řadě evropských zemí a svými díly si získal značný věhlas v celé nekatolické Evropě. Jeho naděje na návrat padly s koncem třicetileté války uzavřením vestfálského míru roku 1648. S vlastí se symbolicky rozloučil spisem Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. V paměti české společnosti se postupně proměnil v symbol tíže nuceného odchodu z vlasti a nelehké cesty bez domova, zakončené spočinutím v cizí půdě. Tento obraz Komenského byl aktualizován především v době národního obrození v první polovině 19. století, odkud se postupně přenášel do dalších let.

PSOHLAVCI, s. 127. Zapátráme-li v kolektivní paměti české společnosti, zjistíme, že jen několik historických mýtů předcházejících generací se v ní dochovalo ve své původní podobě až do dnešních dnů. Mezi ně patří legendární obraz Chodů a jejich revolty. Povědomí o chodské historii bylo formováno především Jiráskovým románem Psohlavci, by již rok před jejich knižním vydáním byla roku 1885 odhalena pamětní deska Jana Sladkého-Koziny na jeho statku v Újezdě. O deset let později, kdy uplynulo dvě stě let od jeho plzeňské popravy, byl dokonce na vrchu Hrádek nad Újezdem postaven Kozinův pomník. Eduard Maur v knize Paměť hor připomíná důvody, proč Chodové uchvátili české národní hnutí 19. věku: česká společnost, vymezující se vůči všemu německému, oceňovala jejich službu při ochraně hranic, odolnost vůči poněmčení i národopisný svéráz, v němž spatřovala prvky staré slovanské kultury. V představách českých vlastenců se stali Chodové symbolem boje za tradiční práva proti cizáckému panstvu.

KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ, s. 129. Z řady představitelů formujícího se českého národa 19. století vystupuje několik postav, jež svými schopnostmi, činností, výkony a rozhledem zastínily řadu svých současníků. Vedle Josefa Jungmanna, Františka Palackého a Boženy Němcové k nim náleží novinář a spisovatel Karel Havlíček Borovský. A právě o posledně jmenovaném napsal Jan Erazim Sojka v knize Naši mužové: „Karel Havlíček, proslavený v celé vlasti české, žije v hloubi srdce národa českého! – Památka jeho neuhasne, a kdykoliv národ český se rozhovoří o svobodě politické, o rázných a poctivých charakterech, kteří za doby novověkého rána vymaněním ducha národního z pout nevolnictva blaženější jali se vlasti české připravovati budoucnost, vždy rozpomeneme se na velkého toho mučedníka svobody politické, jenž dal vlasti vše, co měl.“ Po vykázání do tyrolského Brixenu a zvláště po smrti v roce 1856 se Havlíček v mysli české společnosti proměnil v legendu. Stal se rekem na bojišti za národní svobodu a mučedníkem. K rychlosti, s níž se rozvinul jeho kult, napomohla i snaha rakouských úřadů této mýtizaci zamezit. NÁROD SOBĚ, s. 131. V průběhu druhé poloviny 19. století prezentovala česká společnost své vlastenectví masovými akcemi i hmotnými symboly – sochami, památníky, pamětními deskami atd. Příkladem těchto snah o „čechizaci“ veřejného prostoru byla i několikadenní slavnost pokládání základního kamene Národního divadla v roce 1868. „Velkolepá, nikdy dosud nepřekonaná slavnost založení Národního divadla v Praze byla vrcholným vyzářením našeho vlasteneckého cítění a ideálního snažení,“ napsal o ní dobový publicista Servác Heller. Národní divadlo bylo současníky vnímáno jako velkolepý pomník národní kultury. Základní kámen jedné z nejoficiálnějších národních budov české společnosti 19. století byl současníkům představován jako základ národní budoucnosti, jako pomyslná setba velikých děl a skutků. Nejvýmluvnější byla v tomto ohledu slavnost převozu základního kamene z památné hory Říp. Podle dobových svědků ho při vjezdu do Prahy vítal jásot asi 80000 lidí.

DĚLNICKÉ DIVADLO, s. 143. Dělnictvo – pojem, jenž dnes, díky dějinné zkušenosti soudobé české společnosti, budí spíše skepsi, možná úsměv, a v někom snad i obavy. V době formování dělnického hnutí v průběhu 19. století, a zvláště na jeho konci, se tato část společnosti jevila jako sebevědomá síla, která věděla, co chce, a byla ostatními náležitě respektována. Především přelom století byl v jejím znamení: masové demonstrace za všeobecné volební právo měly úspěch, takže v roce 1907 byla v rámci habsburské monarchie uskutečněna volební reforma; dělníci byli lákáni do řad českých politických stran, jež si uvědomily přinejmenším početní význam „pracující třídy“, by měly obavu z proklamovaného dělnického internacionalismu povyšujícího identitu třídní nad národní. Dělnictvo se v očích mnohých jevilo jako ta část společnosti, jíž by měla patřit budoucnost. Zajímavé je přitom sledovat strategii, s níž vstupovalo do veřejného prostoru a soutěžilo o sympatie společnosti – využívalo různá provolání, letáky, masová shromáždění i plakáty a kladlo důraz na vizuální zpodobnění: svalnatý, dobře rostlý, sebevědomý muž, často s nějakým pracovním náčiním, nejlépe kladivem, hleděl do dáli ke světlu. Proletariát se vehementně hlásil o slovo a bylo by chybné devalvovat jeho tehdejší ambice odkazem na neúspěch komunistického panství v části Evropy v druhé polovině 20. století. Dělnictvo či sociální otázka obecně k české moderní společnosti 19. i 20. věku neodmyslitelně patřily.

SOKOLOVÉ, s. 146. Období 19. století bylo časem, kdy se Evropa měnila v kontinent národních států. Možnost sebeurčení však byla podle tehdejšího přesvědčení uznána pouze těm národům, jež byly považovány z hlediska velikosti, kultury i ekonomiky za životaschopné, ba dokonce schopné expanze. Na pozadí těchto názorů se odvíjelo myšlení představitelů českého hnutí druhé poloviny 19. století, mezi nimi i mluvčích Sokola. Příkladem budiž programová sta Miroslava Tyrše Náš úkol, směr a cíl, otištěná roku 1871: „Veškeré dějiny tvorstva vůbec, tak lidstva zvláště, jsou věčný boj o bytí a trvání, v němž podlehne a vyhyne, co je nadále neschopné k životu a je pro celek závadné.“ Tyrš chápal, že zárukou národní budoucnosti je především zdravá a činná přítomnost. Odsud plynul pro české Sokoly závazek zachovat národ „při té všestranné jarosti, při té stálé a svěží síle, při tom tělesném, duševním a mravním zdraví, které nedá národům odumřít“. Tělo se proto stalo významným nástrojem vytváření identity národa a zosobněním národní hodnoty a síly. V nacionalistických představách hrálo tělo srozumitelnou roli – bylo vnímáno jako metaforické vyjádření národní společnosti. Výkonnost, efektivita či rychlost cvičence Sokola měla zrcadlit sílu a schopnosti celého národa. Vzdělávání a sílení těla znamenalo v symbolické rovině vzdělávání a sílení národního kolektivu. Sokolové měli stát na stráži českého národa, připraveni postavit se na odpor vůči každému pokusu o jeho ohrožení.

OSVOBOZENÍ, s. 151 „Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních států světa.“ Takto nadšeně promluvili v říjnu roku 1918 prostřednictvím Provolání Národního výboru československého k lidu československému známí muži 28. října. Jejich vyjádření reflektovalo zakladatelský čin a oznamovalo počátek nové národní, respektive státní éry naší společnosti. V euforii z nabyté svobody se hovořilo se o konci třistaleté poroby, o „odčinění Bílé hory“ atd. S odkazy k národnímu obrození byl nový stát vnímán jako vyvrcholení dosavadních emancipačních snah předchozích desetiletí a zároveň jako počátek demokratické existence českého, respektive československého národa. I tato doba potřebovala své symboly, jejichž prostřednictvím by vytvářela a upevňovala svou novou kolektivní identitu. Byl zde především Prezident Osvoboditel – T. G. Masaryk, vzor par excellence, dále jeho blízký spolupracovník Edvard Beneš. Byli zde Sokolové ztělesňující národní sílu a připravenost k obraně vydobyté svobody. A byli zde legionáři, kteří nasazovali v průběhu první světové války životy na různých místech tehdejšího rozbouřeného světa. Jejich oběti zavazovaly pozůstalé Čechy a Češky k zachování a obraně hodnot a vizí, za něž legionáři umírali.

SVOBODNÁ VLAST, s. 151. Období druhé poloviny čtyřicátých let 20. století se v rámci české společnosti neslo ve znamení mnoha společenských, hospodářských i politických změn, s nimiž lidé spojovali mnoho nadějí. Druhá světová válka totiž v dobovém myšlení nepředstavovala konflikt vedený na straně dohodových mocností s cílem nastolit předválečné poměry neúspěšného liberalismu. Jak připomněl britský historik Eric Hobsbawm – nebyla bojem za vojenské vítězství, ale za lepší společnost. V zasažených státech toužila většina obyvatel po hmatatelných, zřetelných společenských změnách založených na poučení z předválečné ekonomické i politické krize třicátých let, jež se neměla opakovat. Na mnoha okupovaných územích tak byla představa osvobození od nacismu spojena s vizemi sociální revoluce či alespoň citelné transformace. Poválečná doba měla svá očekávání, na ně pak navázal po únoru 1948 komunistický režim se svou propagandou plnou až kýčovitě krásných vizí šťastného věku plného hojnosti, blahobytu, usměvavých pracovníků budujících v táboře míru spokojenější budoucnost československé vlasti. Vize však zůstala ve skutečnosti nenaplněnou představou a idealizující obrazy mnohým ze současníků zhořkly... SOUČASNOST, s. 155. Pátráme-li po kořenech a inspiracích maleb na českých divadelních oponách, dojdeme v naprosté většině případů k 19. století, maximálně k době první republiky. To bylo období formování a upevňování české národní identity prostřednictvím odkazů do minulosti, plné různých stereotypů vnímání sebe sama, sousedů, nepřátel atd., stereotypů, jež se vtělily i do kulturních představ národního kolektivu. Proto na oponách najdeme postavy a události národní mytologie, reálné stavby a historické aktéry, ovšem opět v mytizujícím kontextu. Nepřekvapí tedy, že na oponách nenajdeme prakticky vůbec výjevy zachycující dějinné události z času po květnu 1945, respektive po únoru 1948. Nikde nepotkáme usměvavé budovatele, nesetkáme se s žádnou alegorií vyjadřující šťastnou budoucnost, žádného politika či pracující. Přitom pro komunistický režim byla typická snaha obsadit veřejný prostor nejen prostřednictvím manifestací, názvů ulic a náměstí, ale také symbolicky – sochami, pamětními deskami, výtvarnými díly. Opona, coby rozsáhlá plocha k zaplnění, se pro agitaci nabízela. Můžeme se tudíž ptát, proč právě divadlelní opony stály mimo tlak režimu, respektive tomuto tlaku odolaly…