Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / PETRÁŇOVÁ Lydia - PETRÁŇ Josef: Život na venkově, úvod, s. 267
ŽIVOT NA VENKOVĚ Lydia Petráňová - Josef Petráň
Dřív než o oponách, nebo jak se kdysi říkalo gardinách, musíme něco málo povědět o tradičním lidovém projevu ve
scénických obřadech.
Na venkově, ať ve vsích či městečkách, z dávných magických obřadů přežívaly v tradiční kultuře masky, zvláš
v masopustních maškarních obchůzkách, kdy „svět se změnil naruby“ a dovoleno bylo, co jindy zakázáno. Z církevní tradice
vycházely obchůzkové hry v předvečer svátku biskupa Mikuláše, o Třech králích, z dávnějších tradic stínání krále
o letnicích a jiné místní obyčeje. Rozvržení církevních ceremonií, stejně jako světských výročních obyčejů a zábav, se řídilo
církevním kalendářem. Ten určoval čas veřejných zábav, jak stanovily policejní řády. Vrchnosti světské i církevní v časech
patrimoniální správy do poloviny 19. století zakazovaly například šenkýřům konat taneční zábavy a produkce potulných kejklířů
v době postní před Velikonocemi a v předvánočním adventu. Zrušení patrimonií a zavedení politické samosprávy
přineslo liberalizaci, ale sekularizaci venkovského života neposílilo do té míry, aby změnilo zvyky a společenské normy.
Nadále nikoho na venkově ani nenapadlo dělat muziku v postě či v adventu, natož pak na Velký pátek.
Změnu ovšem pozorujeme například v tom, že představitelé obecní samosprávy se na hospodské zábavy dívali
příznivěji, než někdejší vrchnost světská a církevní. Neviděli v nich jen příležitost „k hříšné nestřídmosti a pití“ a nezakazovali
tedy ani muzicírování a hudení učitelským pomocníkům, kteří si o tancovačkách přivydělávali na živobytí. Zejména
nový spolkový zákon z roku 1867 vytvářel příznivé sociální předpoklady pro rozvoj různorodých forem zábavy a kulturní činnosti
na venkově. Usnadnil to i vývoj vzdělanosti a rozmach komunikace s městským prostředím. Nelze pominout ani fakt,
že venkovská inteligence byla již během studia usměrňována k hospodářské a kulturní osvětě v čtenářských besedách,
hospodářských, hasičských nebo později sokolských spolcích. Dokladem a vizitkou dlouhodobého úsilí učitelů, kaplanů,
farářů, studentů a úředníků se stala Národopisná výstava českoslovanská roku 1895 v Praze s bohatou divadelní expozicí.
Předcházela jí řada regionálních výstav od sklonku sedmdesátých let. Budiž podotknuto, že působení duchovních a učitelů
v ochotnických aktivitách mělo jistá omezení, jež vyplývala z obav nadřízených, aby při komediantském předvádění na
jevišti neutrpěla vážnost a důstojnost jejich stavu. Dosvědčují to jak kroniky ochotníků, tak úřední nařízení z roku 1873, které zakazovalo učitelům na jevišti vystupovat.
Dřív než o oponách, nebo jak se kdysi říkalo gardinách, musíme něco málo povědět o tradičním lidovém projevu ve
scénických obřadech.
Na venkově, ať ve vsích či městečkách, z dávných magických obřadů přežívaly v tradiční kultuře masky, zvláš
v masopustních maškarních obchůzkách, kdy „svět se změnil naruby“ a dovoleno bylo, co jindy zakázáno. Z církevní tradice
vycházely obchůzkové hry v předvečer svátku biskupa Mikuláše, o Třech králích, z dávnějších tradic stínání krále
o letnicích a jiné místní obyčeje. Rozvržení církevních ceremonií, stejně jako světských výročních obyčejů a zábav, se řídilo
církevním kalendářem. Ten určoval čas veřejných zábav, jak stanovily policejní řády. Vrchnosti světské i církevní v časech
patrimoniální správy do poloviny 19. století zakazovaly například šenkýřům konat taneční zábavy a produkce potulných kejklířů
v době postní před Velikonocemi a v předvánočním adventu. Zrušení patrimonií a zavedení politické samosprávy
přineslo liberalizaci, ale sekularizaci venkovského života neposílilo do té míry, aby změnilo zvyky a společenské normy.
Nadále nikoho na venkově ani nenapadlo dělat muziku v postě či v adventu, natož pak na Velký pátek.
Změnu ovšem pozorujeme například v tom, že představitelé obecní samosprávy se na hospodské zábavy dívali
příznivěji, než někdejší vrchnost světská a církevní. Neviděli v nich jen příležitost „k hříšné nestřídmosti a pití“ a nezakazovali
tedy ani muzicírování a hudení učitelským pomocníkům, kteří si o tancovačkách přivydělávali na živobytí. Zejména
nový spolkový zákon z roku 1867 vytvářel příznivé sociální předpoklady pro rozvoj různorodých forem zábavy a kulturní činnosti
na venkově. Usnadnil to i vývoj vzdělanosti a rozmach komunikace s městským prostředím. Nelze pominout ani fakt,
že venkovská inteligence byla již během studia usměrňována k hospodářské a kulturní osvětě v čtenářských besedách,
hospodářských, hasičských nebo později sokolských spolcích. Dokladem a vizitkou dlouhodobého úsilí učitelů, kaplanů,
farářů, studentů a úředníků se stala Národopisná výstava českoslovanská roku 1895 v Praze s bohatou divadelní expozicí.
Předcházela jí řada regionálních výstav od sklonku sedmdesátých let. Budiž podotknuto, že působení duchovních a učitelů
v ochotnických aktivitách mělo jistá omezení, jež vyplývala z obav nadřízených, aby při komediantském předvádění na
jevišti neutrpěla vážnost a důstojnost jejich stavu. Dosvědčují to jak kroniky ochotníků, tak úřední nařízení z roku 1873, které zakazovalo učitelům na jevišti vystupovat.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.