CÍSAŘ, Jan: Závěry. Smysl sympozia, s. 109. In: Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška. Sborník příspěvků na sympoziu. Miletín 2010, 120 s., obr.
ZÁVĚRY
SMYSL SYMPOZIA
Sympozium Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška bylo zaměřeno nejen na minulost, ale také na její spojení s přítomností. Zabývalo se dokumentací amatérských divadelních aktivit v českých zemích a její výsledky měly být v referátech prezentovány a konfrontovány s potřebami současného amatérského divadla. Součástí této konfrontace se staly i besedy s účastníky seminářů Klubu (nejen) mladých divadelníků na 80. Jiráskově Hronovu, „scénické žatvě“, která se snaží prezentovat diferencovanou a mnohovrstevnatou podobu projevů současného amatérského divadla co nejšířeji. Účastníky hronovských klubů – jak to ostatně ukazuje už jejich název – jsou drtivou většinou mladí amatérští divadelníci, takže tu opravdu došlo ke konfrontaci „nejžhavější současnosti“ s minulostí, jež v tomto případě představovalo miletínské muzeum právě jako centrum určitého typu dokumentace o minulosti.
Nešlo ovšem jenom o tuto konfrontaci. Většina referátů sympozia byla věnována různým úhlům pohledu na současnost; jestliže byla řeč o historii, pak v duchu charakterizovaném názvem jednoho z jeho bloků: Inspirace historií. A obdobně pak referáty zabývající se tématem vztahu společnosti a amatérského divadla chápaly historii jako východisko k úvaze o dnešku. Jiné referáty se plně zaměřovaly na konkrétní praxi amatérského divadla v přítomnosti a k minulosti se obracely především proto, aby připomněly zázemí, jaké má ta či ona rovina soudobé praxe v historii. Na této bázi pak konfrontace minulosti a přítomnosti dospívala k poloze, v níž se přes jednotlivé příspěvky vynořovaly problémy českého amatérského divadla jako celku.
V této souvislosti jsem se pokusil na sympoziu alespoň v nejobecnějších rysech podat zprávu o průběhu besed s mladými amatérskými divadelníky v hronovských klubech. Nebudu zapírat, že jsem měl z těchto besed obavy. Z divadelní fakulty znám vztah studentů k dějinám; vím, že tato sféra je pro ně – až na jisté výjimky – nezajímává. Kupodivu mladí amatérští divadelníci byli v době vymezené našim diskusím ochotni hovořit i o svém vztahu k minulosti, o tom, co z ní znají a co ne, proč si myslí, že pro ně může být důležitá. Valnou většinou se hlásili k autorskému divadlu, nebo lépe: k autorskému přístupu. To znamená k výrazným úpravám a předělávání textů – dramatických i jiných – tak, aby jim vyhovovaly a vyjadřovaly co nejlépe jejich postoje, myšlení, cítění. Stejně tak pokládali pro svou práci v divadle za nezbytné mít volnost a svobodu v tom, co chtějí dělat. Někteří dokonce prohlašovali, že chápou amatérské divadlo jako experiment, šanci a možnost zkoušet něco nového, jiného bez ohledu na výsledek. Prakticky všichni diskutující se pak shodli na tom, že znát historii je cenné, důležité: alespoň nebudou objevovat to, co je již objevené. Diskuse šla ovšem i hlouběji, k dalším souvislostem, k přemýšlení o možnostech divadla včera a dnes; k úvahám o postavení amatérského divadla dříve a nyní.
Zkrátka a dobře: bylo-li sympozium míněno jako prolnutí tradice amatérského divadla s jeho přítomností, pak i tato jeho část, jež využila toho, že na Jiráskově Hronovu je tolik mladých zájemců o amatérské divadlo, potvrdila nosnost celkového záměru. Lze tedy konstatovat, podobně jak to učinila Jana Cindlerová v závěru své stati nazvané Z Miletína do Hronova (DISK 3. září 2010), že specifický kontext tohoto sympozia přinesl nejen pozoruhodný zážitek, ale i živou inspiraci.
Jan Císař
SMYSL SYMPOZIA
Sympozium Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška bylo zaměřeno nejen na minulost, ale také na její spojení s přítomností. Zabývalo se dokumentací amatérských divadelních aktivit v českých zemích a její výsledky měly být v referátech prezentovány a konfrontovány s potřebami současného amatérského divadla. Součástí této konfrontace se staly i besedy s účastníky seminářů Klubu (nejen) mladých divadelníků na 80. Jiráskově Hronovu, „scénické žatvě“, která se snaží prezentovat diferencovanou a mnohovrstevnatou podobu projevů současného amatérského divadla co nejšířeji. Účastníky hronovských klubů – jak to ostatně ukazuje už jejich název – jsou drtivou většinou mladí amatérští divadelníci, takže tu opravdu došlo ke konfrontaci „nejžhavější současnosti“ s minulostí, jež v tomto případě představovalo miletínské muzeum právě jako centrum určitého typu dokumentace o minulosti.
Nešlo ovšem jenom o tuto konfrontaci. Většina referátů sympozia byla věnována různým úhlům pohledu na současnost; jestliže byla řeč o historii, pak v duchu charakterizovaném názvem jednoho z jeho bloků: Inspirace historií. A obdobně pak referáty zabývající se tématem vztahu společnosti a amatérského divadla chápaly historii jako východisko k úvaze o dnešku. Jiné referáty se plně zaměřovaly na konkrétní praxi amatérského divadla v přítomnosti a k minulosti se obracely především proto, aby připomněly zázemí, jaké má ta či ona rovina soudobé praxe v historii. Na této bázi pak konfrontace minulosti a přítomnosti dospívala k poloze, v níž se přes jednotlivé příspěvky vynořovaly problémy českého amatérského divadla jako celku.
V této souvislosti jsem se pokusil na sympoziu alespoň v nejobecnějších rysech podat zprávu o průběhu besed s mladými amatérskými divadelníky v hronovských klubech. Nebudu zapírat, že jsem měl z těchto besed obavy. Z divadelní fakulty znám vztah studentů k dějinám; vím, že tato sféra je pro ně – až na jisté výjimky – nezajímává. Kupodivu mladí amatérští divadelníci byli v době vymezené našim diskusím ochotni hovořit i o svém vztahu k minulosti, o tom, co z ní znají a co ne, proč si myslí, že pro ně může být důležitá. Valnou většinou se hlásili k autorskému divadlu, nebo lépe: k autorskému přístupu. To znamená k výrazným úpravám a předělávání textů – dramatických i jiných – tak, aby jim vyhovovaly a vyjadřovaly co nejlépe jejich postoje, myšlení, cítění. Stejně tak pokládali pro svou práci v divadle za nezbytné mít volnost a svobodu v tom, co chtějí dělat. Někteří dokonce prohlašovali, že chápou amatérské divadlo jako experiment, šanci a možnost zkoušet něco nového, jiného bez ohledu na výsledek. Prakticky všichni diskutující se pak shodli na tom, že znát historii je cenné, důležité: alespoň nebudou objevovat to, co je již objevené. Diskuse šla ovšem i hlouběji, k dalším souvislostem, k přemýšlení o možnostech divadla včera a dnes; k úvahám o postavení amatérského divadla dříve a nyní.
Zkrátka a dobře: bylo-li sympozium míněno jako prolnutí tradice amatérského divadla s jeho přítomností, pak i tato jeho část, jež využila toho, že na Jiráskově Hronovu je tolik mladých zájemců o amatérské divadlo, potvrdila nosnost celkového záměru. Lze tedy konstatovat, podobně jak to učinila Jana Cindlerová v závěru své stati nazvané Z Miletína do Hronova (DISK 3. září 2010), že specifický kontext tohoto sympozia přinesl nejen pozoruhodný zážitek, ale i živou inspiraci.
Jan Císař
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.