GREGAR, Alexandr: Amatérské divadlo a současná občanská společnost, s. 68-73. In: Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška. Sborník příspěvků na sympoziu. Miletín 2010, 120 s., obr.

OCHOTNÍCI A SPOLEČNOST

DIVADELNÍ SPOLEK ČI DIVADELNÍ SOUBOR?
Amatérské divadlo a současná občanská společnost
Alexandr Gregar

Dnes nám ona dvě slova – spolek a soubor – často splývají, pořádně je od sebe nedovedeme rozlišit. Kdo vlastně uvádí to či ono amatérské představení? Divadelní soubor nebo divadelní spolek? Označujeme to obojím způsobem, s klidem a bez zaváhání, jako by šlo o nepodstatnou záměnu pojmů. Předpokládáme, že inscenaci nastudovalo nějaké společenství, které tvoří divadelníci, sdružení určitým způsobem k provádění takové činnosti. Dalo by se také říci, že se ale sdružili k tomu, aby toto divadelní představení nastudovali, čili mají důvod pro sdružování. A jedním z důvodů pro sdružení, byť možná hlavním, je právě nastudování divadelní hry.
Pojem soubor označuje množinu lidí, která se sdružila a spojila k nějakému účelu, aby něco vytvořila. V profesionálním divadle je to označení přesné. Instituce Národního divadla či třeba Klicperova divadla má svůj (umělecký) soubor. Vše ostatní, co tvoří takovou instituci, provozními systémy počínaje až po péči o dobré jméno u veřejnosti, je součástí širších organizačních procesů takového subjektu, většinou právního subjektu, který vystupuje svým jménem. Ten má vždy jakousi vnitřní organizační strukturu, svého ředitele a řadu zaměstnanců, herci počínaje a uvaděčkou či topičem konče. Samozřejmě, že čím lepší soubor, tím lepší dobré jméno, což nezachrání ani ředitel, ani topič, ani právní subjektivita.
Spolek je podobnou širší institucí, na rozdíl od souboru. Spolek je jednou z nejstarších podob organizovaného občanského zájmu, naplněním deklarovaných cílů, řekněme tedy specifického poslání. Podobně se lidé shromažďovali už od římských dob ve světských korporacích, představujících společenský, resp. občanský zájem, a to samozřejmě bez nároku na zisk. Vždycky měl takový spolek, tedy nikoliv jen náhodný soubor lidí, povahu právnické osoby, která jedná svým jménem, a může tak být partnerem subjektům jiného poslání a právního pořádku, mj. státu či podnikatelskému sektoru, což je v podstatě podmínkou pro různé druhy komunikace, např. pro získávání darů nebo grantů. Právně se dnes podle zákona č. 83/1990, o sdružování občanů spolek nazývá občanským sdružením (pozn. očekává se, že postavení spolkové instituce přehledněji upraví očekávaný nový občanský zákoník). Tato občanská sdružení dnes vznikají často z pragmatického důvodu, aby dosáhla na státní grantovou podporu, a nejsou proto výjimkou (v divadelní oblasti) ani občanská sdružení sdružující profesionály (např. Divadlo v Celetné má takový charakter).
Zamýšlím se dnes nad těmito pojmy proto, že právě uplynulo dvacet let od rehabilitace spolkového života, který opět umožnil zákon o sdružování. Byl jedním z prvních v polistopadovém období (kromě zákona o shromažďování a o právu petičním), který měl napravit obsah demokratické společnosti a revitalizaci občanského prostoru, tzv. občanské společnosti. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (z 27. března 1990) umožnil občanům opět po čtyřiceti letech mj. právo na svobodné sdružování, k jehož výkonu není třeba povolení státního orgánu, zakládat tak spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby a jiná „občanská sdružení“ (včetně odborových organizací) a sdružovat se v nich. Zákon stanovil, že tato sdružení jsou právnickými osobami, do jejichž postavení a činnosti mohou státní orgány zasahovat jen v mezích zákona. Že nikdo nesmí být ke sdružování a členství ve spolku nucen, že každý člen může i svobodně vystoupit, že nikomu nesmí být občansky na újmu, že se sdružuje, že je členem, účastní se činnosti sdružení nebo jej podporuje, anebo že stojí mimo ně.
Spolkové tradice v českých zemích sahají k přelomu 18. a 19. století. Už tehdy jako spolky vystupovala divadelnická sdružení, tedy již dlouho dobu před vydáním rakouského říšského zákona o spolcích (č. 134/1867), který mj. povoloval vznik nepolitických a nevýdělečných spolků (vznik spolku musel potvrdit zemský místodržitel, dohled nad ním měl okresní hejtman či policejní ředitelství, policejní orgány měly právo spolek zakázat), a to podle pravidel reagujících na rakouskou politiku po r. 1848. Podobnost s rokem 1990 je nabíledni, byť nešlo o podporu svobod, ale jejich regulaci.
Komunistický režim po roce 1948 se v podstatě před tento zákon vrátil, když spolkům, včetně divadelních, umožnil jedinou možnou existenci: pouze v rámci jakéhosi institutu „zřizovatele“, tedy podřízení organizacím povoleným v tzv. Národní frontě, různým organizacím odborovým, Osvětovým besedám zřizovaným obcí či tzv. organizacím „společenským“, sportovním apod., jako byl třeba Svazarm – pro nepamětníky: Svaz pro spolupráci s armádou (pod jeho „zřizovatelským“ pláštíkem působil např. někdejší Jonáš klub, fanklub divadla Semafor, který uspořádal poslední veřejné vystoupení Jana Wericha).
Po roce 1948 byly tak původně samosprávné a nezávislé spolky násilně transformovány v jakési „zájmové kroužky“ organizací povolených v rámci Národní fronty. Ty je ekonomicky, organizačně i „politicky“ tzv. zastřešovaly. Tak byla původní spolková společenství, založená na svobodném rozhodování, na samosprávě a principu právního subjektu, zlikvidována. Kupodivu si ale tyto tzv. „zájmové kolektivy“ uvnitř nadále volily jakési vnitřní orgány, např. předsedu, jednatele, dramaturga či kronikáře. Z určitých organizačních důvodů, ale také ze setrvačnosti a tradiční paměti. Oproti dlouholetým zvykům však najednou nebyl potřeba např. hospodář či pokladník. K čemu také, když pokladnu držel zřizovatel a majetek byl bývalému spolku státně zcizen. (Během této praxe došlo proto mnohde i k rozvalu archivů a rozkradení nebo zničení předmětů z kulisáren a rekvizitáren, mj. cenných zdrojů pro dnešní Miletínské muzeum.)
„Rozkulačení“ spolkového života se netýkalo samozřejmě jen divadelních ochotníků. Na čtyřicet let přestal fungovat pojem spolek jako forma soužití lidí společných zájmů. K nim většinou patřil nejen důvod zahrát si divadlo, ale také třeba postavit divadelní budovu, rozvíjet širší společenský život, pořádat plesy, poutě, zábavy a ze svých výnosů i leccos podporovat. Na dlouhou dobu byl pojem spolek vytlačen a nahrazen pojmem soubor, který jakoby představoval pouze jediný cíl – realizovat divadelní představení. Tzv. „spolčování“ mělo v té době dokonce pejorativní a díky politické atmosféře i kriminální nádech. Pojem soubor převládl – přestože mnohé z nich žily i původním spolkovým životem. Ale mnohé aktivity provázející spolkový život byly jen okrajové a např. širší setkávání, vzdělávání či vzájemná komunikace byly (a mnohde ne špatně) suplovány státně organizačním systémem (OKS, KKS, ÚDLUT či ÚKVČ). Pojem soubor navíc nabyl od let šedesátých a hlavně pak v letech osmdesátých 20. století novou hodnotu, a to díky účasti tvůrců a umělců, kteří nemohli pracovat profesionálně a zakládali umělecká sdružení často vynikajících výsledků (např. řada souborů uvedených v publikaci Divadla svítící do tmy, mj. Sklep či Vpřed Praha, ale také soubor Obsazeno Josefa Tejkla a další, mnohdy soubory na jednu inscenaci). Tehdejší divadelnická společenství se chtěla tomuto trendu přizpůsobit a víc než vnitřním společenstvím se ubírat cestou tvůrčích pokusů v rámci neprofesionálního divadelního umění. Samozřejmě byly výjimky, kdy se divadelnické společenství chovalo jako vlivná místní společnost, což vedlo např. i k různým aktivitám širšího významu, např. k rekonstrukcím či budováním prostor pro divadlo (např. v Třebechovicích či loutkářská Malá scéna v České Třebové), ale vždy v rámci onoho zřizovatelského systému, který navíc v mnohém usnadňoval cestu k výsledku – pokud divadelní nadšení nebylo v zárodku potlačeno, pokud si spolek-soubor zvolil vhodnou diplomacii a uměl jednat „s pány“, byla finanční a správní nesvoboda vlastně pohodlná.
To je i jeden z důvodů, proč se po roce 1990 k podstatě spolkového života mnohé soubory navracely obtížně a s nedůvěrou. Na rozdíl od tělocvičných a sportovních společenství (mj. Sokol, Orel, ale i myslivci apod.), kde šlo jak o nostalgii, tak i o majetky (sokolovny, tělocvičny, honitby), se mnozí divadelníci do podobné přeměny nehrnuli. První vlaštovkou byl určitě Divadelní spolek Krakonoš z Vysokého nad Jizerou, který využil zákona o sdružování i k navrácení budovy Divadla Krakonoš, které v kontextu obce znamenalo nejen hodnotu společenskou, ale i ekonomickou (nový spolek Krakonoš byl založen už 11. 12. 1990). Ale řada souborů neměla ani na co navázat. Proto si mnohé „zřizovatelskou“ podporu ponechaly dodnes, např. divadelní soubor Na tahu z Červeného Kostelce, stále zřizovaný Městským kulturním střediskem – tento soubor ovšem žije normálním „spolkovým“ životem a nepřipouští si, že by byl na své svobodě krácen, samozřejmě i díky osvícenosti zřizovatele, resp. městského úřadu. Může to sloužit jako příklad současného soužití obou pojmů, vypovídá to však i o jisté ztrátě povědomí o podstatě poslání spolkového života, který čerpá ze samosprávnosti a nezávislosti.
Nejde mi o zkoumání, co je lepší či horší, co je prospěšnější nebo účelnější. Mám tímto příspěvkem na mysli stávající (i budoucí) postavení amatérských divadelních společenství a také jejich poslání v rámci tzv. kulturního prostředí, místního i občanského. Ale i v kontextu kulturní politiky státu, jak ji vnímáme nebo si alespoň představujeme a o níž (především pro její nečitelnost) často diskutujeme. Neprofesionální divadelníci, zvolíme-li tento termín mezi přívlastky amatérský a ochotnický, patřili vždy k váženým partnerům tzv. místní kultury (i politiky). Samozřejmě, že už nehrají ve společenském životě obcí takovou roli jako v minulosti a že je samozřejmá i přímá závislost na velikosti obce, např. v Brněnci jsou lídry společenského života právě divadelníci a hasiči. I dnes divadelníci v okruhu „své občanské společnosti“ vytvářejí určité kulturní klima. A jejich hlas by tedy měl být slyšet na fórech, která usilují o zlepšení podmínek pro kulturu. Což je možné právě suverénním vystupováním a mj. i sdružováním ve větší celky, dnes jsou to např. VSVD a SČDO, a společnými aktivitami takových uskupení. Myslím, že dnešní politické prostředí si o to samo říká.
Volné sdružení východočeských divadelníků vzniklo jako reakce na polistopadové změny, také právě před dvaceti lety. Při jeho založení byla podvědomě vnímaná potřeba ochrany a rozvoje společných zájmů, naplňující formu komunikace mezi spolky, jak ji známe z historie v podobě územních svazů, okrsků. Svou roli hrála i nejistota z rušení OKS a KKS, která takovou „komunikační“ roli v minulém období převzala. VSVD podobně jako pražská Asociace divadelních amatérů vzniklo jako protiváha ke Svazu českých divadelních ochotníků, který už měl za sebou neuvěřitelnou dvacetiletou zkušenost – v normalizační době se mu povedlo, snad jako jedinému, dosáhnout statutu celostátní zájmové organizace. Ke vzniku VSVD ale také přispěla řevnivost mezi novou ADA a tzv. „starou“ SČDO. Na startovní čáře východočeského sdružení stálo tehdy 263 členů ze 75 východočeských souborů (dnes je nás cca 140 členů řádných a patnáct kolektivních)... To, že se tenkrát nepodařilo vytvořit jednotnou platformu divadelníků, lze považovat za daň revolučním procesům. Pokoušeli jsme se v minulých letech i o vznik „střechové“ divadelnické organizace, Matice českých divadelníků. Před několika lety jsme s předsedou SČDO, zesnulým Jaroslavem Vyčichlem a partnery z dalších dvou amatérských divadelních organizací hodlali oživit princip spolkového života divadelních amatérů na celorepublikové úrovni, formou svazových vztahů (které umožňuje i zákon č. 83/1990). Na platformě nové Matice českých divadelníků jsme vyzvali ke spolupráci desítky divadelních souborů či spolků, zda by nechtěly takovou platformu sdílet. S velkým zájmem jsme se však nesetkali. V srpnu 2007 jsme v rámci JH svolali na třicet významnějších českých divadelnických občanských sdružení a zainteresovaných institucí, ale pozvání akceptovali pouze zástupci NIPOS-ARTAMA a Ministerstva kultury...
Při tom potřeba takového sdružování je právě dnes velmi aktuální. Určitě nám nemůže být cizí např. problematika celostátního systému podpory kultury a umění, třeba i postupových přehlídek, grantové politiky státu i obcí, postavení dárců, legislativních norem pro neziskové organizace či mezinárodní postavení českého amatérského divadla. To však mohou stávající divadelnické organizace, pokud mají statutem deklarované celostátní působení, ovlivňovat pouze prostřednictvím účasti v grantových komisích ministerstva kultury, v odborné radě NIPOS-ARTAMA či zastoupením v české centrále mezinárodní organizace AITA/IATA. A to každá za sebe.
Jediným orgánem neprofesionálních divadelníků kuriózně zůstává státní instituce, NIPOS-ARTAMA. Jako příspěvková organizace ministerstva kultury má v popisu práce rozvoj zájmové neprofesionální umělecké činnosti. V kontextu Evropy, do níž dnes patříme, je to ojedinělá státní instituce. Pro nás samozřejmě velká výhoda, nemusíme se starat o řadu organizačních činností na republikové úrovni – ARTAMA organizuje vrcholné přehlídky, vzdělávací aktivity, vydává Amatérskou scénu, komunikuje se zahraničím, kooperuje s ochotnickými organizacemi, pořadateli přehlídek i jednotlivými soubory, s divadelními odborníky, s pořadateli i soubory, resp. spolky po celé republice, ale bez další potřebné (a demokratické) strukturalizace, bez postupných vazeb. A v Královéhradeckém kraji existuje Středisko amatérské kultury Impuls, jediná instituce zřizovaná krajem – vyšším územním celkem, která se zabývá podporou neprofesionálního umění. Nemám důvod si nemyslet, že takovou státní (či územní) podporu, která navíc není závaznou normou pro kulturní politiku, může vniveč obrátit jakékoliv volební zemětřesení či ekonomická opatření, která k úsporám většinou sahají více do kultury než do dálničního betonu. Navíc jsou podobné instituce na mnoho věcí krátké, mj. právě z oblasti financování, grantových pravidel či legislativních opatření. Jejich hlas není dobře slyšet, protože musejí být loajální. V této době se právě objevují různá ohrožení, která vyplývají z krácení rozpočtů na kulturu či ze zpřísnění pravidel pro poskytování státní podpory (mj. povinnost podvojného účtování u o.s. jako žadatelů o státní grant). Připravuje se rovněž nový Občanský zákoník, který má upravit podmínky vzniku a činností spolků, dnešních občanských sdružení. Pokud by existovala silná celorepubliková organizace divadelních sdružení, mohla by se zřejmě k podobným krokům vyjádřit. Což lze samozřejmě i dnes, ale např. k návrhu občanského zákoníku se můžeme vyslovit pouze prostřednictvím organizací, které mohou připomínkovat, v tomto případě to za spolky a veřejnou prospěšnost může udělat jen Liga lidských práv. A kdoví, zda se někdo zeptal v NIPOS-ARTAMA či ministerstva kultury...
Mnozí říkají: ozvěte se, pište petice! Ale otázkou je, jakým jménem, za jaké a jak veliké společenství máme mluvit? Obávám se, že váha takové připomínky se odvíjí také od síly organizace, od velikosti její členské základny. V současné době bychom šanci neměli. Členská základna naše i SČDO nedá dohromady více než 800 členů (byť by nám je lecjaká politická strana mohla závidět). A přestože se amatérští divadelníci v České republice dají počítat na tisíce a určitě tvoří velmi početnou skupinu z oněch 80 400 občanských sdružení, které v současné době eviduje ministerstvo vnitra, nemají z důvodu neakceschopné komunikace a místní uzavřenosti větší šanci. Přitom mnohé jiné obory se dovedou lépe organizovat, např. folkloristé... Náš hlas není slyšet a možná ani nikoho nezajímá, včetně poslanců, kteří mají něco s naší činností společného – ještě tak před volbami jsou čilí... Divadelní spolky či soubory (na pojmech z tohoto hlediska pramálo záleží) by měly uvažovat nad svůj jakýsi „produkční rámec“ a místní zapouzdřenost, měly by do svého poslání opět zahrnout i vzájemnou podporu, hájení, ochranu a obranu zájmů. Stále ještě žijeme mezi totalitarismem povoleného „využívání volného času“ a demokraticky svobodným posláním spolku, který je součástí občanské společnosti.


Mgr. Alexandr Gregar
Absolvoval Pedagogickou fakultu v Hradci Králové (1966), manažerské vzdělání na Goethe institut Praha a Institutu veřejné správy v Benešově u Prahy, divadelní u prof. Jana Císaře a prof. Františka Štěpánka. Od roku 1990 byl úředníkem ve státní správě a samosprávě v Ústí nad Orlicí, v letech 1995−2005 vedoucím odboru kultury a cestovního ruchu Magistrátu města Hradec Králové. Od roku 1997 dodnes je členem katedry rekreologie a cestovního ruchu Fakulty informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové, učitelem marketingu a managementu neziskového sektoru a kulturních organizací, marketingu cestovního ruchu a komunikační dovednosti. V letech 1994−2005 byl mluvčím celostátního Koordinačního sdružení místní kultury, od r. 2000 ředitelem Open Air Programu královéhradeckého divadelního festivalu. Publikuje v oboru cestovního ruchu a podílí se na vydání řady hradecenzií. Předseda Volného sdružení východočeských divadelníků a šéfredaktor časopisu Hromada. Spolupracuje s řadou divadelních souborů, se svými inscenacemi se zúčastnil řady divadelních přehlídek doma i v zahraničí. V roce 2003 obdržel Cenu ministra kultury ČR za rozvoj divadelních a slovesných oborů. Je členem grantových komisí ministerstva kultury, v letech 2004−2006 byl také členem Rady Státního fondu kultury.