Kopecká, Arnoštka, : heslo in Valenta, Jiří (ed.): Malované opony divadel českých zemí. Praha, NIPOS 2010, s. 356-357

ARNOŠTKA KOPECKÁ

Opona Arnoštky Kopecké od neznámého autora zobrazuje fantaskní krajinu
a je vystavena společně s jejími loutkami v Muzeu loutky a cirkusu v Prachaticích.

Na jaře 1912 se v Praze uskutečnilo vystoupení Arnoštky Kopecké, lidové
loutkářky z Březnice v jižních Čechách. Hlediště v hotelu Merkur zaplnili, podle
vzpomínek Josefa Váchala, pražští výtvarníci v čele s Mikolášem Alšem, literáti,
hudebníci, herci, prostě výkvět pražských intelektuálů. Nabízí se otázka, kdo
byla tato stará paní a čím vzbudila pozornost významných pražských osobností.
Ernestina Karolina Kriegerová, rozená Kopecká se do povědomí jihočeských
diváků zapsala jako Arnoštka Kopecká. V tom zjemnělém tvaru křestního
jména jako by se odrážel důvěrný vztah, který si vytvořila a také do konce života
i udržela s diváky svého rodného kraje. A ačkoli byla údajně dvakrát vdaná,
pro své současníky byla vždy Kopecká, protože všichni ji vnímali jako dceru
známého loutkáře Václava Kopeckého, ale zejména jako vnučku nezapomenutelného
patriarchy českých loutkářů, Matěje Kopeckého.
Narodila se v Miroticích v roce 1842. Od útlého dětství putovala se svým
otcem po jeho loutkářských štacích. Do školy nechodila, a tak zůstala negramotná,
ale svou vnímavostí se naučila vše, co potřebovala, aby se z ní stala
loutkářka. Otci pomáhala hrát již od patnácti let a po jeho smrti v roce 1871
se ujala rodinného divadla. Jejím hlavním teritoriem se stalo Blatensko,
Prachaticko, Písecko, kam se nejčastěji vracela. Ale občas zajížděla i do vzdálenějších
a větších měst jižních a západních Čech, navštívila několikrát Plzeň,
České Budějovice či Jindřichův Hradec. V roce 1895 se vydala na několikaměsíční
cestu do středních Čech (Kladno, Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště
a okolí), ale vrátila se zklamána, chybělo jí její publikum i důvěrné zázemí
domova.
Arnoštka Kopecká uváděla hry, které hrával její otec, její repertoár tvořilo asi
čtyřicet her, jež znala zpaměti. Sama ovládala s velkou zručností všechny loutky
a sama mluvila za všechny postavy. Silným zvučným hlasem je dokázala výrazně
odlišit a emociálně ozvláštnit. Podle diváků se tato skromná, vážná, téměř
nenápadná žena zcela proměnila, jakmile začala hrát. Celá se rozzářila, oči jí
svítily a pamětníci mluvili o metamorfóze stařenky v absolutní vládkyni čarovného
světa loutek. Nepochybně patřila k herecky nejnadanějším loutkářům své
doby. Velmi ctila rodinnou tradici a často hrdě tvrdila, že hraje loutkami, s nimiž
hrával Matěj Kopecký. I když to nelze prokázat, je zřejmé, že v souboru jejích
loutek je několik vzácných starých figur patrně ze začátku 19. století. Její interpretace
odpovídala stylu tradičních loutkářských produkcí první poloviny
19. století, který v čisté formě přenesla do začátku 20. století. Svým nadáním
a stylovostí své hry zaujala několik literátů a výtvarníků, kteří měli možnost
zhlédnout její vystoupení v jižních Čechách. Patřil k nim zejména Adolf Kašpar,
který ji zachytil na několika kresbách. Zemřela v roce 1914 v Březnici.

> Dubská, Alice: Dvě století českého loutkářství. Praha, AMU 2004, s. 129 a n.

Vůz loutkového divadla Arnoštky Kopecké, 1903