AS 2001, č. 2, s. 12 - 13, Jiří Hraše.
Oblastní přehlídka DĚČÍNSKÁ BRÁNA 2001
Obsáhla pět představení, z nich dvě na základě vlastní autorské předlohy. Vlastní tvorba je vždy záslužná, ale vždy také komplikuje náročnost realizace.
Už jméno teplického souboru Divadelní společnost Rohlík ideální šipkař s druhovým označením „venkovské divadlo španělského typu z města“ mělo varovat, leč... „Hra o zrůdnosti zcela jistě vymyšlené“ autora a režiséra Jiřího Zedníka s názvem TADY NĚKDE KONČÍ SRANDA dala příležitost třem interpretům, aby prokázali svoji dobrou technickou průpravu pro herecký výkon v řeči, v pohybu, ve volbě prostředků pro konturování postavy i k vyjádření vzájemných vztahů v akci. Ani předloha, ani výkony však neumožnily publiku jednoznačnou orientaci ve smyslu příběhu: byla to bohapustá (trochu dlouhá) recese, bylo to náročné (akčně zahuštěné) varování? Nejen v představení, ale ani v diskusi analytického semináře soubor nepřispěl k objasnění problému. Hlediště se rozdělilo na unavené seniory a nadšenou omladinu. (Doporučení poroty na přehlídku mladého autorského divadla v Písku.)
Druhý autorský text přehlídky uvedl osvědčený soubor Jirásek z České Lípy s osvědčeným režisérem a tentokrát i původním (více méně) autorem Václavem Klapkou. V jevištním, na půl epickém pásmu jsou převzaty situace z Homérovy Odysseie, naopak zcela autorské jsou situace z našeho života čtyřicátých až devadesátých let uplynulého století, analogicky připojované na osu antického příběhu pod názvem ODYSSEOVA CESTA. Inscenace je náročná technicky a souboru ukládá množství nejrozdílnějších úkolů. Už jen organizace života na jevišti je režijní oříšek, všechno ale stojí a padá s centrálními výkony Mikiho Vika j.h. a Ladislava Klapky j.h. (Odysseus a bohyně Pallas Athéna, ceny za herecké výkony). Výsledek má nejrůznější roviny, často spíše publicistické povahy, a kolísavou kvalitu: střídají se v něm záběry a repliky popisně uchopené či jen zmíněné reality s věcnými až dokumentárně a dramaticky vyhraněnými a zase satiricky vyostřené s estrádně mělkými, nebo výrazně symbolickými. Společensko-politický náboj textu často vázne na povrchu, jevištní tvar se často vzpíná k poetickému obrazu. Tak se vedle sebe objevují např. obraz revoluce, „která požírá vlastní děti“, v symbolickém vyjádření obra Kyklopa, který polyká Odysseovu družinu, scénicky hodný velkého barokního spektáklu a dialog v utečeneckém táboře u Fajáků na úrovni estrádního skeče nikoli mimořádné invence, a naproti tomu sugestivní a plně dramatický výjev stranické prověrky u Lótofágů, uctívačů rudého lótosu. Množství proměn herců do různých úkolů a kolísání mezi mytologií a reálem současnosti položilo mimořádné nároky na koncepci kostýmní výbavy, které úspěšně vyřešila Renata Grolmusová (cena). Inscenace si na přehlídce vydobyla druhé místo (doporučení do Třebíče).
Smůlu měl rumburský soubor Hraničář s náročnou komediální předlohou Jeana Anouilha (z r. 1968), přejmenovanou na NEAPOL A UMŘÍT, v níž členové rodiny vedle svého každodenního všedního života prožívají i svoje životy vysněné, což je znamenitá záminka pro zdvojené a ztrojené role i ke hře na dvojí, reálné a snové scéně. Právě scéna, postavená do větších rozměrů děčínského jeviště, se stala kamenem úrazu a inscenace ztratila svoji původní šťávu. Nejvíce barev ve výkonu zachránila Lenka Srbecká (matka rodiny Elodie-Marie Antoinetta, cena za herecký výkon).
Naopak scénicky nenáročnou předlohou o jedné simultální dvouinteriérové scéně si vybralo Divadlo PoHrobci z České Kamenice v podobě Ayckbournovy frašky KDES TO BYL(A) V NOCI? O to obtížnějším se ukázala volba stylové roviny hereckého projevu v anekdotě, jejíž postavy se stále beznadějněji zamotávají do vlastních výmyslů. Cit pro míru a pravděpodobnost i v nadsázce tu projevil Pavel Vilkus (Frank Foster, cena za herecký výkon).
NAŠE MĚSTEČKO Thortona N.Wildera (z r. 1938) uvedlo Rádobydivadlo Klapý v pohostinské režii Káti Fixové. Autor situuje svoji hru na prázdné jeviště a tam vypravěč („asistent“) demonstruje život dvou rodin i přidružených postav a jejich osudy zasazuje do historie městečka. Inscenace autorovu představu dotahuje odkrytím celého jevištního servisu (od přestaveb scény i přípravy rekvizit po světla a zvuky) zrakům diváků. Hraje se v klubovém prostoru, dva kroky od prvé řady diváků. Jak v hereckých výkonech, tak v technické službě udělal celý soubor pro výsledek představení maximum. Vynikli zvláště představitelé mladého páru Eva Frková a Vojtěch Efler (Emilie a George, herecké ceny), jejichž dueta, hraná divákovi na dosah, vyzněla doslova jímavě, a Pavel Macák (redaktor Webb, herecká cena). Technická připravenost herců a perfektní souhra celého ansámblu zajistily představení jednoznačný úspěch (prvé místo = nominace do Třebíče, ale zároveň i Cena diváka).
Vzorně organizovaná přehlídka proběhla v perfektně fungujícím Městském divadle Děčín ve dnech 23.-25.3.2001.
Jiří Hraše
Obsáhla pět představení, z nich dvě na základě vlastní autorské předlohy. Vlastní tvorba je vždy záslužná, ale vždy také komplikuje náročnost realizace.
Už jméno teplického souboru Divadelní společnost Rohlík ideální šipkař s druhovým označením „venkovské divadlo španělského typu z města“ mělo varovat, leč... „Hra o zrůdnosti zcela jistě vymyšlené“ autora a režiséra Jiřího Zedníka s názvem TADY NĚKDE KONČÍ SRANDA dala příležitost třem interpretům, aby prokázali svoji dobrou technickou průpravu pro herecký výkon v řeči, v pohybu, ve volbě prostředků pro konturování postavy i k vyjádření vzájemných vztahů v akci. Ani předloha, ani výkony však neumožnily publiku jednoznačnou orientaci ve smyslu příběhu: byla to bohapustá (trochu dlouhá) recese, bylo to náročné (akčně zahuštěné) varování? Nejen v představení, ale ani v diskusi analytického semináře soubor nepřispěl k objasnění problému. Hlediště se rozdělilo na unavené seniory a nadšenou omladinu. (Doporučení poroty na přehlídku mladého autorského divadla v Písku.)
Druhý autorský text přehlídky uvedl osvědčený soubor Jirásek z České Lípy s osvědčeným režisérem a tentokrát i původním (více méně) autorem Václavem Klapkou. V jevištním, na půl epickém pásmu jsou převzaty situace z Homérovy Odysseie, naopak zcela autorské jsou situace z našeho života čtyřicátých až devadesátých let uplynulého století, analogicky připojované na osu antického příběhu pod názvem ODYSSEOVA CESTA. Inscenace je náročná technicky a souboru ukládá množství nejrozdílnějších úkolů. Už jen organizace života na jevišti je režijní oříšek, všechno ale stojí a padá s centrálními výkony Mikiho Vika j.h. a Ladislava Klapky j.h. (Odysseus a bohyně Pallas Athéna, ceny za herecké výkony). Výsledek má nejrůznější roviny, často spíše publicistické povahy, a kolísavou kvalitu: střídají se v něm záběry a repliky popisně uchopené či jen zmíněné reality s věcnými až dokumentárně a dramaticky vyhraněnými a zase satiricky vyostřené s estrádně mělkými, nebo výrazně symbolickými. Společensko-politický náboj textu často vázne na povrchu, jevištní tvar se často vzpíná k poetickému obrazu. Tak se vedle sebe objevují např. obraz revoluce, „která požírá vlastní děti“, v symbolickém vyjádření obra Kyklopa, který polyká Odysseovu družinu, scénicky hodný velkého barokního spektáklu a dialog v utečeneckém táboře u Fajáků na úrovni estrádního skeče nikoli mimořádné invence, a naproti tomu sugestivní a plně dramatický výjev stranické prověrky u Lótofágů, uctívačů rudého lótosu. Množství proměn herců do různých úkolů a kolísání mezi mytologií a reálem současnosti položilo mimořádné nároky na koncepci kostýmní výbavy, které úspěšně vyřešila Renata Grolmusová (cena). Inscenace si na přehlídce vydobyla druhé místo (doporučení do Třebíče).
Smůlu měl rumburský soubor Hraničář s náročnou komediální předlohou Jeana Anouilha (z r. 1968), přejmenovanou na NEAPOL A UMŘÍT, v níž členové rodiny vedle svého každodenního všedního života prožívají i svoje životy vysněné, což je znamenitá záminka pro zdvojené a ztrojené role i ke hře na dvojí, reálné a snové scéně. Právě scéna, postavená do větších rozměrů děčínského jeviště, se stala kamenem úrazu a inscenace ztratila svoji původní šťávu. Nejvíce barev ve výkonu zachránila Lenka Srbecká (matka rodiny Elodie-Marie Antoinetta, cena za herecký výkon).
Naopak scénicky nenáročnou předlohou o jedné simultální dvouinteriérové scéně si vybralo Divadlo PoHrobci z České Kamenice v podobě Ayckbournovy frašky KDES TO BYL(A) V NOCI? O to obtížnějším se ukázala volba stylové roviny hereckého projevu v anekdotě, jejíž postavy se stále beznadějněji zamotávají do vlastních výmyslů. Cit pro míru a pravděpodobnost i v nadsázce tu projevil Pavel Vilkus (Frank Foster, cena za herecký výkon).
NAŠE MĚSTEČKO Thortona N.Wildera (z r. 1938) uvedlo Rádobydivadlo Klapý v pohostinské režii Káti Fixové. Autor situuje svoji hru na prázdné jeviště a tam vypravěč („asistent“) demonstruje život dvou rodin i přidružených postav a jejich osudy zasazuje do historie městečka. Inscenace autorovu představu dotahuje odkrytím celého jevištního servisu (od přestaveb scény i přípravy rekvizit po světla a zvuky) zrakům diváků. Hraje se v klubovém prostoru, dva kroky od prvé řady diváků. Jak v hereckých výkonech, tak v technické službě udělal celý soubor pro výsledek představení maximum. Vynikli zvláště představitelé mladého páru Eva Frková a Vojtěch Efler (Emilie a George, herecké ceny), jejichž dueta, hraná divákovi na dosah, vyzněla doslova jímavě, a Pavel Macák (redaktor Webb, herecká cena). Technická připravenost herců a perfektní souhra celého ansámblu zajistily představení jednoznačný úspěch (prvé místo = nominace do Třebíče, ale zároveň i Cena diváka).
Vzorně organizovaná přehlídka proběhla v perfektně fungujícím Městském divadle Děčín ve dnech 23.-25.3.2001.
Jiří Hraše
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.