AS 2001, č. 1,, s. 28 - 30, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

RUSKÉ AMATÉRSKÉ DIVADLO JE MRTVÉ,
říká režisér Sergej Fedotov

Ruská herecká a režijní škola používající metodu Michaila Čechova slaví v posledním desetiletí úspěchy po celém světě. Někdy před šesti lety se díky mezinárodnímu semináři v Moskvě otevřela okna do Evropy také uměleckému vedoucímu Těatru u mosta v sibiřském městě Perm. Po úspěšném hostování na prvním ročníku Festivalu divadla evropských regionů v Hradci Králové jej ke spolupráci vyzvala DAMU a také řada profesionálních divadel včetně tehdejšího Léblova Zábradlí, Dejvického divadla v Praze, Heřmánkova Divadla bez zábradlí, Klicperova divadla v Hradci Králové ad. Jak sám říká, považuje Čechy za blízké lidi. Najde si čas i na práci s amatéry. Dvakrát vedl hereckou dílnu na Hronově pro Volné sdružení východočeských amatérských divadelníků. Pro letošní Hronov přislíbil spolupráci Společnosti Amatérské divadlo a svět. Amatérská scéna se Sergeje Fedotova v průběhu loňského JH zeptala, jak se daří práce s českými herci, na názor na principy amatérského divadla. Zajímali jsme se rovněž o současný stav amatérského divadla v Rusku. Právě odpověď na tuto otázku nás velmi překvapila.
Jak se divadlo z Permu dostalo na Festival do Hradce Králové?
Za všechno může jednak Stanislavského seminář, který v Moskvě pořádalo Ruské středisko AITA/IATA, jednak mé seznámení se seminaristou Josefem Tejklem. Naše představení bylo pro nás doslova trampolínou do světa. Dostali jsme pozvání celkem do pěti zemí. Také Tejkla jsme zaujali. Prohlásil, že tento typ divadla v Čechách neexistuje a že udělá všechno pro to, aby nás jeho krajané mohli vidět. Tak se rodilo naše pozvání na festival do Hradce Králové, kde už patříme ke stálým účastníkům. Hráli jsme také v jiných městech ČR včetně Prahy a Ostravy. Čechy se pro nás staly velmi blízkou zemí, možná nejbližší z těch, v nichž jsme hostovali. První vystoupení v Hradci mně přineslo možnost režírovat v Dejvickém divadle Revizora, Na Zábradlí Výnosné místo, v Divadle bez zábradlí Hráče, v Klicperově divadle v Hradci Mistra a Markétku.
Myslíte si, že se teorie M. Čechova u nás ujala?
Cítím, že je tady velký zájem o psychologii herectví, o divadlo atmosféry a improvizace. Byl jsem překvapen, že při první režii v Dejvickém divadle byla každá zásada M. Čechova herci přijímána s porozuměním. A nikoliv pouze mladými absolventy DAMU (ostatně byl jsem na DAMU pozván, abych zde se studenty připravil Zojčin byt), ale rovněž staršími zkušenými herci jako je např. Ivan Trojan, který v mém Revizorovi hrál hejtmana. Pochopil jsem, že nejde jen o přání vyhovět režisérovi, ale o jakési duchovní spojení.
Jste tedy přesvědčen o blízkosti divadelního cítění našich národů?
Určitě. Proto se mi tady pracuje tak lehce. Čeští herci jsou schopni oprostit se od toho, co dosud dělali. Oldřich Kaizr v jednom rozhovoru řekl, že si do mé inscenace Hráčů přinesl kufřík se svým herectvím a byl přesvědčen, že všechno umí a zná. Fedotov mu však vysvětlil, že kufřík musí zahodit a objevit v sobě něco naprosto nového. Dokázal to a byl skvělý. Nenechal se ovlivnit či zaskočit tím, že někteří kolegové dali přednost klaunskému divadlu, tedy přímému úspěchu u diváka.
Jakou reakci diváka na svou inscenaci považujete za úspěch?
Podle mě není úspěchem pouze to, když se divák chechtá a po představení si vezme kabát a zapomene. Za úspěch považuji, když se směje málo, ale o to hlouběji prožívá katarzi. M. Čechov říkal, že divadlo působí na diváka prostřednictvím herce a posléze divák odkrývá sám sebe a postupně za den, dva, týden pochopí, co vše mu divadlo přineslo.
V Čechách jste měl možnost pracoval se studenty DAMU, profesionálními herci i s amatéry. Mají něco společného?
Myslím, že to srovnávat nelze. Ve všech třech případech šlo o různá zadání. Amatérské divadlo si přece neklade za cíl dosáhnout profesionální dokonalosti, jde mu o něco jiného.
Můžete tento cíl pojmenovat?
Řekl bych, že jde o hledání cest experimentálního divadla. Vezměte si např. práci dvou režisérů, které velmi poznamenalo amatérské divadlo. A.J. Pitinský díky těmto kořenům pracuje s různými herci lehce, je otevřený, nenavádí je, všechno dělá přes porozumění pro téma, pro sdělení. To je přece také linie Provázku či Hadivadla, které měly amatérskou etapu. Druhým z nich byl Petr Lébl. Myslím, že jeho Had odkryl nový divadelní jazyk, který se potom stal charakteristickým pro jeho inscenace Na Zábradlí. Mluvím o duchu experimentování a paradoxním jazyku.
Proč je toto experimentování bližší právě amatérskému divadlu?
Amatérské divadlo v tomto hledání může být svobodnější, smělejší, aniž by pociťovalo strach z neúspěchu. Ten je totiž pro profesionální divadlo nepřítelem číslo jedna. Amatérské divadlo je také oproti profesionálnímu demokratické a nespoutané. Většina profesionálních divadel se těžce potýká s nebezpečím nebýt továrnou na umění. Je strašné, když herec přijde na jeviště bez radosti a nejvíc se těší na to, až bude konec. Ideální je, když se herci dokáží oprostit od machy a hledají něco nového. Divadlo pro ně nesmí být prací, nýbrž láskou. V tom vidím cíl skutečného profesionálního divadla.
Soudíte, že také v současném českém amatérském divadle najdeme skupiny hledající?
Nepředstavujme si, že to je jednoduché. Když takový soubor objevím, je to jako kdybych našel diamant. Víte v amatérském divadle nemám rád amatérismus. Prostě lidé chodí na zkoušky, popijí spolu, čtou text, poveselí se, je jim dobře a všichni jsou rádi. Jdou domů a těší se na další zkoušku. Divadlo je pro mě hledání, přemýšlení, experimentování. Mohu to dokumentovat např. na inscenaci Jelizaveta Bam souboru Okřídlený vůl z Plzně. V jinak velmi nevyrovnané inscenaci se mi líbili oba mladíci hrající milicionáře. Cítí styl Charmse jako psychologické grotesky, jejich expresivní herectví je přesné. Z představení na Hronově jsem odcházel s přesvědčením, že tak je třeba Charmse hrát. Inscenace musí také vždy mít vnitřní logiku. Vezměte si např. Lavríkovu interpretaci Hájníkovy ženy (Zabíjala). Je velmi zajímavá, mám však řadu otázek. Proč čtyři Hanky? Mě napadly hned čtyři klíče. První: jedna žena v domě vydá za čtyři. Je to jako v blázinci, kam se podívám, všude je nějaká Hanka. To by pro mě byl humorný obraz. Druhá možnost - čtyři Hanky představují čtyři strany charakteru této ženy, z jedné strany milující a něžná, z druhé dračice atd. Myslím, že režisér nedošel k syntéze. Já jako divák jsem nedostal klíč, režisér mi své stanovisko nesdělil.
Znamená to snad, že neuznáváte linii amatérského divadla postavenou na tradiční divadelní konvenci, např. Tři na lavičce souboru Jesličky?
To je složitější. Např. u Jesliček jde o starší zkušené herce s obrovským lidským potenciálem. Pro mě je to také experiment, avšak nikoliv ve smyslu divadla jako produkce, ale v lidském smyslu. Jde přece o soužití generací. Tito starší herci svou zkušenost, svou lásku k divadlu předávají mladým. Svou čistotou a kultivovaností přinášejí potěšení z divadla, jaké zažívali naši předci. Pro mne jako režiséra to není tak zajímavé ve smyslu posunování hranic divadla. Nepochybuji však o užitečnosti této věci a o právu na tuto cestu. V Jesličkách jsem několikrát se svým divadlem hostoval a divadelně kontaktní publikum, které jsem zde potkal, bylo pro mě obrovským zážitkem.
Je v českém divadle něco, co Vás překvapilo?
Hodně cestuji, naše divadlo se představilo už na 35 festivalech v různých zemích. Přesto mě české divadlo překvapilo. Český režisér hry německého autora vytvořil ruské divadlo duše, divadlo psychologického prožívání. Mluvím o Pitínského inscenaci v Divadle Na zábradlí Ritter Dene Voss. Myslím, že by velmi potěšila M. Čechova. Podobně mě zasáhl Léblův Ivanov. On tak miloval A.P. Čechova, že v něm objevil věci, které dosud žádný ruský režisér neviděl. Mluvím o ruské duši, ruských slzách, pijáctví. Přesně pochopil, co je u Čechova komedie a co tragická situace. Jeho Gogolův Revizor byla taková chuligánská avantgardní inscenace. Víte, Rusko je ohromná země, v níž je mnoho národů. Jeho Chlestakov byl Rus, ostatní byli jiní, snad Gruzínci. Ohromný zájem o ruské klasiky byl pro mne také překvapením. Mnohokrát jsem se po svých představeních u vás setkal se slzami v očích diváků, neboť po mnoho let od r. 1968 nenáviděli všechno ruské. Setkal jsem se u vás s herci schopnými pracovat deset hodin denně. Taková Ch. Poullain při práci na Mistrovi a Markétce byla jako ze železa. Já silný muž jsem už omdléval. Stejnou energii vkládá do své práce O. Kaiser, herec ohromného rozpětí, stejně dobrý jako komik či tragéd.
Mluvili jsme o smyslu amatérského divadla. Jak vypadá v Rusku? Přiznám se, že jsem se v posledních deseti letech setkala pouze s různými studii s poloprofesionálním vedením a provozem. Uvádí-li soubor, že sehraje ročně více než sto představení, pak to asi čistě amatérské divadlo nebude...
Máte pravdu, před dvanácti lety amatérské divadlo v Rusku umřelo. Bylo to v období, kdy začala Gorbačovova perestrojka s novými ekonomickými poměry. Tehdy se objevil fenomém studiového divadla, které si na sebe muselo vydělat. Soubory, jež se neuměly přizpůsobit, zanikly. Přitom v době komunismu bylo v Rusko ohromné množství amatérských souborů. Jenom v Permu, který má 1,5 mil. obyvatel, působilo před patnácti lety 20 amatérských divadel. Dnes není ani jediné. Ekonomické podmínky způsobily, že do té doby hlavní stany, tj. domy kultury, začaly poskytovat pouze placené služby. Ostatně ani ona studia nemají na růžích ustláno. Před deseti lety jich jenom v Moskvě byly čtyři stovky, dnes zůstalo deset. V Permu přežil jen můj soubor, který získal statut městského divadla.
Nemáme ani festivaly amatérského divadla. Pro nikoho by nebyly. Nemyslím, že je to dobrá situace.
Copak Rusům amatérské divadlo jako společenský a občanský fenomén nechybí?
Určitě chybí. K nám do divadla často přicházejí lidé a ptají se, kam se mohou přihlásit. My je přijmout nemůžeme. Ročně hrajeme 350 představení, na repertoáru máme 15 her. Tato situace vypovídá samozřejmě o životní úrovni obyvatel, kteří veškerý volný čas často věnují tomu, aby přežili. Takový zájem a porozumění pro divadlo, s jakým jsem se setkal u vás, v současném Rusku neexistuje.
Děkuji za rozhovor.
připravila Lenka Lázňovská