Mrklov: heslo in Valenta, Jiří (ed.): Malované opony divadel českých zemí. Praha, NIPOS 2010, s. 198-199
MRKLOV, okres Semily
Mrklovská opona od neznámého autora zachycuje pohled na podkrkonošské stráně a na hornoštěpanický kostel. Čeká na svou rekonstrukci ve stodole u Jeriů.
Vzpomínka na „merklouský ochotníky“
Mrklov, podkrkonošská obec zpod Žalého, vstoupila do vědomí jazykovědců jako ukázka vsuvného „e“ v krkonošském nářečí: „V Merklově perší na smerkový perkýnko.“ Skerblíkům, jejichž šeternost přehoupla až k paškertnosti, patřilo nabádání: „Příjde Smert a udělá škert.“
Horácké hospodyně vedla k šetrnosti nezbytnost. Potřebovala-li moje panímáma něco svému městskému potomstvu vzkázat, šetřila slovy, inkoustem i papírem. Na korespondenčním lístku stálo: „Přijď te všichni v mundurech zjednala jsem Francka s koněm budeme sázet.“
Netřeba dodat slovo o sadbě, vždyť každý ví, že zjara chtějí brambory do brázdy. Před Velikonocemi přišlo vzkázání: „Přijďte ve svátečním hrajou divadlo.“ Rozumějte: Na merskanej pondělek hrajou v Merklově v hospodě U Bubeníků ochotníci divadlo. Doručitel vzkazu si ze
zkoušek pamatoval verš „Do každé světničky Kváčkova kamna a ledničky“ a dodal, že když se to mezi párem rozbernkalo, zanotoval pan Honců: „Zazpíval mi sedmihlásek ve křoví – zazpíval mi smutnou písničku.“ Podle spojení kamen s ledničkami jsem zařadila chystané představení mezi oblíbené činohry, kde se nezpívá. „A co by si pan Honců nezazpíval, hlas jak cherubín, a jako pekař peče poctivý housky,“ řekla panímáma. A tak jsme se vypravili o velikonočním pondělí do Merklova ve svátečním.
Sál hospody U Bubeníků dělila opona na dvě půlky, na jevišti hráli ochotníci a v hledišti jim sekundovali diváci. „Pro nevěstu šila šaty Aninka, to je půlsestřenice,“ špitala mi panímáma polohlasem a osoba na sedadle před námi doplnila: „Aninka tuze pěkně šije a její Kynčel dělá lyže. Kraus, mister zemí koruny české, ve skijích kynčloukách vyhrál medajli.“
Tu se mi zdálo, že v Merklově tu oponu mezi jevištěm a hledištěm vlastně nepotřebují. Ale opravili mne: „O přestávce se opona zatáhne, aby se přestavěly kulisy, a my se pozdravíme vespolek a hospoda si taky příjde na svý.“
Pozdravili jsme se všichni vespolek a já, jak se v císařpánském čase říkávalo, „byla uvedena do společnosti“ – byla jsem tam tehdy představena příbuzenstvu i pospolitosti ochotníků. Svůj dluh jim splácím každou svou divadelní hrou s pocitem: jsou tmelem své vesnice, školou výslovnosti i kultury pohybu.
A ctím pokyn své panímámy: „přijďte ve svátečním“.
Marie Kubátová
Mrklovská opona od neznámého autora zachycuje pohled na podkrkonošské stráně a na hornoštěpanický kostel. Čeká na svou rekonstrukci ve stodole u Jeriů.
Vzpomínka na „merklouský ochotníky“
Mrklov, podkrkonošská obec zpod Žalého, vstoupila do vědomí jazykovědců jako ukázka vsuvného „e“ v krkonošském nářečí: „V Merklově perší na smerkový perkýnko.“ Skerblíkům, jejichž šeternost přehoupla až k paškertnosti, patřilo nabádání: „Příjde Smert a udělá škert.“
Horácké hospodyně vedla k šetrnosti nezbytnost. Potřebovala-li moje panímáma něco svému městskému potomstvu vzkázat, šetřila slovy, inkoustem i papírem. Na korespondenčním lístku stálo: „Přijď te všichni v mundurech zjednala jsem Francka s koněm budeme sázet.“
Netřeba dodat slovo o sadbě, vždyť každý ví, že zjara chtějí brambory do brázdy. Před Velikonocemi přišlo vzkázání: „Přijďte ve svátečním hrajou divadlo.“ Rozumějte: Na merskanej pondělek hrajou v Merklově v hospodě U Bubeníků ochotníci divadlo. Doručitel vzkazu si ze
zkoušek pamatoval verš „Do každé světničky Kváčkova kamna a ledničky“ a dodal, že když se to mezi párem rozbernkalo, zanotoval pan Honců: „Zazpíval mi sedmihlásek ve křoví – zazpíval mi smutnou písničku.“ Podle spojení kamen s ledničkami jsem zařadila chystané představení mezi oblíbené činohry, kde se nezpívá. „A co by si pan Honců nezazpíval, hlas jak cherubín, a jako pekař peče poctivý housky,“ řekla panímáma. A tak jsme se vypravili o velikonočním pondělí do Merklova ve svátečním.
Sál hospody U Bubeníků dělila opona na dvě půlky, na jevišti hráli ochotníci a v hledišti jim sekundovali diváci. „Pro nevěstu šila šaty Aninka, to je půlsestřenice,“ špitala mi panímáma polohlasem a osoba na sedadle před námi doplnila: „Aninka tuze pěkně šije a její Kynčel dělá lyže. Kraus, mister zemí koruny české, ve skijích kynčloukách vyhrál medajli.“
Tu se mi zdálo, že v Merklově tu oponu mezi jevištěm a hledištěm vlastně nepotřebují. Ale opravili mne: „O přestávce se opona zatáhne, aby se přestavěly kulisy, a my se pozdravíme vespolek a hospoda si taky příjde na svý.“
Pozdravili jsme se všichni vespolek a já, jak se v císařpánském čase říkávalo, „byla uvedena do společnosti“ – byla jsem tam tehdy představena příbuzenstvu i pospolitosti ochotníků. Svůj dluh jim splácím každou svou divadelní hrou s pocitem: jsou tmelem své vesnice, školou výslovnosti i kultury pohybu.
A ctím pokyn své panímámy: „přijďte ve svátečním“.
Marie Kubátová
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.