DOLEŽAL, Tom: Otvírání Praha 2010 - Karlínské Spektrum. Deník Dětské scény 11. - 17. 6. 2010.
OTVÍRANÍ PRAHA 2010 – KARLÍNSKÉ SPEKTRUM
V sobotu 27. března přesně v 10:07 zahájil v Karlínském spektru (pobočka DDM hl. města Prahy) Jakub Hulák jedno z prvních letošních krajských kol celostátních přehlídek dětského divadla DĚTSKÁ SCÉNA v tomto roce. Po organizační stránce se o přehlídku vzorně postaral Jára Hejnic. Stál i za výtvarným návrhem propagace přehlídky a taktéž, což bylo pro soubory příjemným překvapením, pořizoval v průběhu přehlídky z jednotlivých představení vkusné fotografi e, které soubory obdržely i s pěkným a originálním věnováním. Technický support (světla, zvuky aj.) zajišťoval Pavel Andrs.
Celkový tucet představení otevřel Max?! souboru Děsíček z DDM Jižní Město (námět: M. Sendak: Tam, kde žijí divočiny, dramatizace Petra Martinovská na základě scénářů Hany Švejdové a Dariny Martinovské). Velmi vhodně je zde zvolená literární předloha s ohledem na věk a zkušenosti skupiny (1. až 2. třída). Přítomnost vedoucí Petry Martinovské (v roli vypravěče a maminky) poskytuje začínajícímu souboru oporu. Na druhé straně při tomto způsobu práce nevzniká u dětí intenzivní potřeba spolehnout se sám na sebe a svého spoluhráče, koncentrovat se plně na akci a jednat v ní. Doporučení: Zjednodušit a tím i zpřehlednit práci se znakem (kšiltovky hodného a zlobivého Maxe). Dotáhnout a upřesnit situace s divočinami – hlavní linku ústředního konfl iktu. Aby tak bylo jasné, proč se stal Max králem divočin. Co ho přimělo k návratu domů a čím se polepšil.
Druhou inscenací byla Truhlářská pohádka o houpací židli (H. Doskočilová) v podání stejně starých dětí ze ZŠ a MŠ Nedašovská ze Zličína (vedoucí, scénář a režie: Dana Svobodová). Soubor si zdatně poradil se ztvárňováním prostředí přes vlastní tělo. Vybraná předloha byla k tomu vhodným východiskem. Děti jsou v projevu přirozené, mají radost ze hry a jsou plně soustředěny na to, co se právě děje. Vědí, proč se to děje. Vnímají své spoluhráče. Doporučení: Propracovat závěrečnou část - divadelně zvýraznit skutečnost, že panovačný soudce se působením různých okolností změní. Stylizací by se dalo i více odlišit soudcovo chování na začátku a na konci. Skutečná židle na scéně (jako sedátko pro kočího) ruší jinak nápaditou a fungující scénografii.
Přípravka LDO ZUŠ Modřany nám poté předvedla Jak princezny spaly na hrášku (autor: H. Ch. Andersen, dramatizace: Květa Kuršová). Převzatá dramatizace tak trošku podrazila nohy vlastní invenci mladé vedoucí Kristýny Klinecké i jejím svěřencům, kteří jsou na začátečníky velmi dobře vybaveni. Časté jsou statické rozhovory postav. Hráči je paměťově zvládají, ale text pouze deklamují. Zvolené kostýmy i celá výprava inscenace působí nejednotně. Závěrečná píseň stylově nepatří ke hře a je pro děti obtížná. Doporučení: S ohledem na věk a zkušenosti dětí nabídnout látku vybízející k pohybu a akci. Látku, která poskytne větší příležitost učit se využívat prostor, komunikovat i mimoslovně a vnímat partnera ve hře.
Na trojici pohádek navázal fantazijní příběh Děvčátko Momo a ukradený čas (autor: M. Ende). Věkově různorodá skupina DIPAČÁPI žáků ZŠ a MŠ Nedašovská, vedená Danou Svobodovou a Karlem Tomasem, se s velkou vervou pustila do náročné a rozsáhlé literární předlohy (scénář a režie: D. Svobodová a K. Tomas). Podařilo se jim zde vytáhnout souvislou dějovou linku. Aranžování jednotlivých situací v jednání vhodně propojuje mladší a starší hráče. Rozdíly v úrovni zkušeností zde nejsou handicapem. Inscenování této látky je odvážným počinem a stojí za to hledat dál. Doporučení: Pro zvýraznění tématu by bylo vhodné nastolit už v expozici situaci, která sdělí, že rodiče i děti mají čas. Najít pro Momo divadelní prostředek, který zvýrazní její jinakost a výjimečné schopnosti. Zvážit využití všech zvolených scénických prvků (např. křesla – na začátku vytvářejí amfi teátr a později již matou). Dotvořit situaci, kdy Momo prostřednictvím květu času pomáhá lidem a vypouští uvězněný čas. Pohrát si s podobou (např. znak - narůstající počet klobouků) vzájemné likvidace zlodějů času.
Fantazii Momo vystřídala magie inscenace souboru Kampak! ze ZUŠ Štítného Johanes doktor Faust. Původně loutkový text Luďka Richtera je vedoucí souboru Danou Bláhovou převeden do činoherní podoby. Inscenace vzbuzuje očekávání již podobou scény. V průběhu hry jsou pak jednotlivé scénické prvky funkčně využívány a spolu s rekvizitami a kostýmovými znaky podtrhují celkové ladění. Dalším opodstatněným prostředkem je živá hudba, která místy vytváří atmosféru, místy v dobrém smyslu ilustruje slova a akci. Z chování dětí na jevišti vyplývá, že vědí, co hrají a co říkají a chápou i humor skrytý v někdy poměrně složitých replikách. Vzhledem k věku hráčů je obdivuhodný jejich nadhled nad postavou a situací, ve které se v rámci hry ocitají.
Doporučeno bylo dotvořit a upřesnit některé pohybové akce. Příjemně tikající tempo hry v závěrečné části poněkud škobrtá, proto bylo doporučeno se této sekvenci dále věnovat. Z celkového projevu aktérů je patrná i skutečnost, že hráči jsou si vědomi tématu. Na diváka však zatím působí spíš jen rámcově. Z následné rozpravy vyplynulo, že problém tkví v nevyjasněnosti vztahu mezi tématem souboru a tématem inscenace.
Skutečné drama inspirované známou knihou Pán Much (W. Golding) rozehrál soubor VY PRO MI PO ze Zličína pod názvem Ostrov. Zkoumání této látky, opět pod vedením Dany Svobodové (již třetí inscenace na letošním Otvíraní), mělo pro členy souboru určitě velký význam v oblasti etické, osobnostní a sociální. Z projevu všech hráčů je patrné nasazení i vědomí tématu. Zásadní otázkou však je, zda tak obsáhlý literární text, který čtenáři poskytuje možnost sledovat strádání skupiny chlapců, kteří se ocitli osamoceni v extrémních podmínkách, lze vůbec zkrátit do půlhodinové divadelní hry. V literární podobě je zřejmé, že extrémní podmínky způsobují extrémní pocity, duševní pochody a posuny hodnot. Každý z chlapců si přináší svou povahu a své hodnoty, u každého dochází k proměně jiným způsobem. Přes jistě poctivé hledání situací (dramatizace: vedoucí a soubor), které dají podklad pro zobrazení podmínek a proměn, se souboru zatím nepodařilo přesvědčivě sdělit šíři příčin ústících v děsivý závěr. Otázkou je také řešení scény a zejména pak věk a s tím související zralost hráčů pro jevištní zpracování náročné psychologie postav.
Zmatení jazyků aneb záludná síť slov – představení s dlouhým názvem souboru Tajgystajgi ze ZUŠ Biskupská (vedoucí Hana Trázníková) přineslo tři příběhy spojené rámcem „zmatení jazyků“. První příběh je nastolen pro diváka zajímavým způsobem – obrazem vypravěče s fl étnou, jejíž zvuk představuje tok vody. Pro stylovou semknutost je potřeba doladit řešení scény, kostýmy a zejména řeč, která osciluje mezi přesnými promluvami, snad až deklamacemi a nahodilostí ve volbě slov i tónu řeči. Nahodilost podobným způsobem provází i příběh druhý. Třetí epizoda je anekdotického rázu a je i pravděpodobně nejzajímavějším podkladem pro další propracovávání a dotažení.
Druhý den přehlídky začal příjemným překvapením – pohybovým divadlem Zákon cesty Dětského studia divadla Ponec. Vedoucí souboru Lenka Tretiagová (se zkušeností s tímto žánrem i s věkovou skupinou) si vybrala jako námět knihu F. Cartera Škola malého stromu.
Z množství témat, které tato literární předloha nabízí, bylo vhodně vybráno to, co se stalo podkladem pro pohybem ztvárněný obraz chlapce střídavě se vyskytujícího v prostředí indiánském a bělošském. Symbolicky jsou zde zachyceny fenomény a kontrasty těchto dvou prostředí. Děti jsou v pohybové choreografi i soustředěné, přesné - rozumí tomu, co na scéně vyjadřují. V závěru vyřčená věta „Ber jen to, co potřebuješ“ koresponduje s názvem inscenace i zobrazeným dějem, charakterizuje indiánskou etiku, avšak zůstává jaksi viset ve vzduchu. Proto by bylo vhodné dotvořit jasnou divadelní tečku.
Hlasná trouba souboru Kuk! ze ZUŠ Biskupská (vedoucí Ivana Sobková) volně vychází z dramatizace M. Slavíka a původní předlohy V. Neffa O prolhaném prodavači novin Bohouškovi. Rytmicky a svižně pojatá anekdota z novinářského prostředí je adekvátní věku a zkušenostem aktérů. Velice brzy se daří navázat kontakt mezi jevištěm a hledištěm, zdárně se pak vše vyvíjí a stupňuje. Dominantním prvkem zde je tiskařský stroj tvořený celým hereckým týmem – dobrý divadelní nápad spojující herecké jednaní s výpravou. Látku, která by velmi snadno mohla sklouznout k laciné podbízivosti, se daří držet ve vkusné a vtipné intelektuální rovině. Do další práce lze doporučit: propracovat různé podoby stroje, aby i ony zobrazovaly proměny v náladě a ději, rovněž tak zpěv, podobu duchů a akci, kdy se šéfredaktor hodlá oběsit.
Soubor Leháro ze ZUŠ Brandýs na Labem (vedení: Irina Ulrichová) uchopil netradičně známou předlohu Lakomá Barka (J. Werich). Představení je odstartováno zobrazením postav defi lujících v podobě orloje (později vedoucí souboru vysvětleno, že se jedná o náznak divadelní točny). Tento prvek se v průběhu děje ještě jednou opakuje při zabíjačce v domě učitele, kdy čas hladu se mění v čas nasycení. Příběh je zde zasazen do vypravěčského rámce učitelových dětí (např. děti sdělují, co vidí, nebo v rozhovoru podávají informaci o Barce a její lakotě). Scéna je vtipně dělena paravánem, jehož otevřením se jednoduše a funkčně otevírá pohled do dalšího prostoru a (kromě jiného) umožňuje skupině dětí nahlížet a komentovat děj. Při vší úctě k zvláštnímu uchopení však vyvstává otázka, zda právě tento klíč netvoří základní překážku ke sdělení poetiky Werichova textu. Doporučení: Využít „orloje“ k výraznějšímu exponování charakterů postav, zejména Barky samotné a zvážit, zda by se neměl využít ještě potřetí. Ujednotit styl kostýmů (např. dobové sukně dívek oproti tričku s křížem u pana faráře), propracovat některé klíčové scény (např.: setkání Kubáta se starostou, výměna pytlů...).
Ze stejné ZUŠ byl také soubor Cetka a spol., který se na přehlídce prezentoval inscenací Pusinka (vedení opět Irina Ulrichová). Původní Sakiho povídka Kocomour je zde šikovně transponována do českého prvorepublikového prostředí. Velkým kladem inscenace je přepracovaný a divadelně dotažený závěr, který v této podobě podtrhuje téma - přetvářka, povrchnost, sebestřednost v maloměšťácké společnosti.
Doporučení: V expozici poskytnout divákovi více příležitostí vidět, jaké mají jednotlivé postavy nedostatky, aby divák mohl tušit a těšit se, co ještě všechno může mluvící kočka prozradit. Otevírat obrazy - neclonit divákovi výhled. Využít konfl iktních situací (např. při čekání na příchod kočky) k vystavění napětí.
Letošní Otvírání uzavřel Viking Vike inscenovaný skupinou Za oponou 1 a 2 souboru Ty-Já-Tr (vedoucí: Radka Tesárková). Svižné, veselé a živé představení vychází z dramatizace První knihy vikinga Vika (R. Johnsson) od Radima Svobody. Dobře jsou zde propracovány davové scény (např.: setkání se živly, Indiány a další). Doporučení: Využít vlastní invence - hodně nápadů vychází z původní dramatizace. Vyjasnit barevné pojetí scénografi e. Rozehrát více vztahy mezi vikingy. Závěrečnou píseň raději vypustit – nemá návaznost s předchozím dějem.
Celkem jsme letos na pražském Otvírání viděli dvanáct dramatizací literárních textů. Z toho pět bylo vlastních, zpracovaných povětšinou vedoucími účinkujících souborů. Nominace prezentovaných inscenací z oblastních kol potvrzovala jejich vysokou úroveň.
K přímému postupu na celostátní přehlídku do Trutnova doporučil lektorský sbor inscenaci Johanes doktor Faust souboru Kampak! Doporučení do širšího výběru získaly inscenace Hlásná trouba souboru kuk!, Zákon cesty Dětského studia Divadla Ponec a Děvčátko Momo a ukradený čas souboru DIPAČÁPI.
S využitím zápisků milých spolulektorek Zuzky Jirsové a Elvíry Němečkové sepsal Tom Doležal.
V sobotu 27. března přesně v 10:07 zahájil v Karlínském spektru (pobočka DDM hl. města Prahy) Jakub Hulák jedno z prvních letošních krajských kol celostátních přehlídek dětského divadla DĚTSKÁ SCÉNA v tomto roce. Po organizační stránce se o přehlídku vzorně postaral Jára Hejnic. Stál i za výtvarným návrhem propagace přehlídky a taktéž, což bylo pro soubory příjemným překvapením, pořizoval v průběhu přehlídky z jednotlivých představení vkusné fotografi e, které soubory obdržely i s pěkným a originálním věnováním. Technický support (světla, zvuky aj.) zajišťoval Pavel Andrs.
Celkový tucet představení otevřel Max?! souboru Děsíček z DDM Jižní Město (námět: M. Sendak: Tam, kde žijí divočiny, dramatizace Petra Martinovská na základě scénářů Hany Švejdové a Dariny Martinovské). Velmi vhodně je zde zvolená literární předloha s ohledem na věk a zkušenosti skupiny (1. až 2. třída). Přítomnost vedoucí Petry Martinovské (v roli vypravěče a maminky) poskytuje začínajícímu souboru oporu. Na druhé straně při tomto způsobu práce nevzniká u dětí intenzivní potřeba spolehnout se sám na sebe a svého spoluhráče, koncentrovat se plně na akci a jednat v ní. Doporučení: Zjednodušit a tím i zpřehlednit práci se znakem (kšiltovky hodného a zlobivého Maxe). Dotáhnout a upřesnit situace s divočinami – hlavní linku ústředního konfl iktu. Aby tak bylo jasné, proč se stal Max králem divočin. Co ho přimělo k návratu domů a čím se polepšil.
Druhou inscenací byla Truhlářská pohádka o houpací židli (H. Doskočilová) v podání stejně starých dětí ze ZŠ a MŠ Nedašovská ze Zličína (vedoucí, scénář a režie: Dana Svobodová). Soubor si zdatně poradil se ztvárňováním prostředí přes vlastní tělo. Vybraná předloha byla k tomu vhodným východiskem. Děti jsou v projevu přirozené, mají radost ze hry a jsou plně soustředěny na to, co se právě děje. Vědí, proč se to děje. Vnímají své spoluhráče. Doporučení: Propracovat závěrečnou část - divadelně zvýraznit skutečnost, že panovačný soudce se působením různých okolností změní. Stylizací by se dalo i více odlišit soudcovo chování na začátku a na konci. Skutečná židle na scéně (jako sedátko pro kočího) ruší jinak nápaditou a fungující scénografii.
Přípravka LDO ZUŠ Modřany nám poté předvedla Jak princezny spaly na hrášku (autor: H. Ch. Andersen, dramatizace: Květa Kuršová). Převzatá dramatizace tak trošku podrazila nohy vlastní invenci mladé vedoucí Kristýny Klinecké i jejím svěřencům, kteří jsou na začátečníky velmi dobře vybaveni. Časté jsou statické rozhovory postav. Hráči je paměťově zvládají, ale text pouze deklamují. Zvolené kostýmy i celá výprava inscenace působí nejednotně. Závěrečná píseň stylově nepatří ke hře a je pro děti obtížná. Doporučení: S ohledem na věk a zkušenosti dětí nabídnout látku vybízející k pohybu a akci. Látku, která poskytne větší příležitost učit se využívat prostor, komunikovat i mimoslovně a vnímat partnera ve hře.
Na trojici pohádek navázal fantazijní příběh Děvčátko Momo a ukradený čas (autor: M. Ende). Věkově různorodá skupina DIPAČÁPI žáků ZŠ a MŠ Nedašovská, vedená Danou Svobodovou a Karlem Tomasem, se s velkou vervou pustila do náročné a rozsáhlé literární předlohy (scénář a režie: D. Svobodová a K. Tomas). Podařilo se jim zde vytáhnout souvislou dějovou linku. Aranžování jednotlivých situací v jednání vhodně propojuje mladší a starší hráče. Rozdíly v úrovni zkušeností zde nejsou handicapem. Inscenování této látky je odvážným počinem a stojí za to hledat dál. Doporučení: Pro zvýraznění tématu by bylo vhodné nastolit už v expozici situaci, která sdělí, že rodiče i děti mají čas. Najít pro Momo divadelní prostředek, který zvýrazní její jinakost a výjimečné schopnosti. Zvážit využití všech zvolených scénických prvků (např. křesla – na začátku vytvářejí amfi teátr a později již matou). Dotvořit situaci, kdy Momo prostřednictvím květu času pomáhá lidem a vypouští uvězněný čas. Pohrát si s podobou (např. znak - narůstající počet klobouků) vzájemné likvidace zlodějů času.
Fantazii Momo vystřídala magie inscenace souboru Kampak! ze ZUŠ Štítného Johanes doktor Faust. Původně loutkový text Luďka Richtera je vedoucí souboru Danou Bláhovou převeden do činoherní podoby. Inscenace vzbuzuje očekávání již podobou scény. V průběhu hry jsou pak jednotlivé scénické prvky funkčně využívány a spolu s rekvizitami a kostýmovými znaky podtrhují celkové ladění. Dalším opodstatněným prostředkem je živá hudba, která místy vytváří atmosféru, místy v dobrém smyslu ilustruje slova a akci. Z chování dětí na jevišti vyplývá, že vědí, co hrají a co říkají a chápou i humor skrytý v někdy poměrně složitých replikách. Vzhledem k věku hráčů je obdivuhodný jejich nadhled nad postavou a situací, ve které se v rámci hry ocitají.
Doporučeno bylo dotvořit a upřesnit některé pohybové akce. Příjemně tikající tempo hry v závěrečné části poněkud škobrtá, proto bylo doporučeno se této sekvenci dále věnovat. Z celkového projevu aktérů je patrná i skutečnost, že hráči jsou si vědomi tématu. Na diváka však zatím působí spíš jen rámcově. Z následné rozpravy vyplynulo, že problém tkví v nevyjasněnosti vztahu mezi tématem souboru a tématem inscenace.
Skutečné drama inspirované známou knihou Pán Much (W. Golding) rozehrál soubor VY PRO MI PO ze Zličína pod názvem Ostrov. Zkoumání této látky, opět pod vedením Dany Svobodové (již třetí inscenace na letošním Otvíraní), mělo pro členy souboru určitě velký význam v oblasti etické, osobnostní a sociální. Z projevu všech hráčů je patrné nasazení i vědomí tématu. Zásadní otázkou však je, zda tak obsáhlý literární text, který čtenáři poskytuje možnost sledovat strádání skupiny chlapců, kteří se ocitli osamoceni v extrémních podmínkách, lze vůbec zkrátit do půlhodinové divadelní hry. V literární podobě je zřejmé, že extrémní podmínky způsobují extrémní pocity, duševní pochody a posuny hodnot. Každý z chlapců si přináší svou povahu a své hodnoty, u každého dochází k proměně jiným způsobem. Přes jistě poctivé hledání situací (dramatizace: vedoucí a soubor), které dají podklad pro zobrazení podmínek a proměn, se souboru zatím nepodařilo přesvědčivě sdělit šíři příčin ústících v děsivý závěr. Otázkou je také řešení scény a zejména pak věk a s tím související zralost hráčů pro jevištní zpracování náročné psychologie postav.
Zmatení jazyků aneb záludná síť slov – představení s dlouhým názvem souboru Tajgystajgi ze ZUŠ Biskupská (vedoucí Hana Trázníková) přineslo tři příběhy spojené rámcem „zmatení jazyků“. První příběh je nastolen pro diváka zajímavým způsobem – obrazem vypravěče s fl étnou, jejíž zvuk představuje tok vody. Pro stylovou semknutost je potřeba doladit řešení scény, kostýmy a zejména řeč, která osciluje mezi přesnými promluvami, snad až deklamacemi a nahodilostí ve volbě slov i tónu řeči. Nahodilost podobným způsobem provází i příběh druhý. Třetí epizoda je anekdotického rázu a je i pravděpodobně nejzajímavějším podkladem pro další propracovávání a dotažení.
Druhý den přehlídky začal příjemným překvapením – pohybovým divadlem Zákon cesty Dětského studia divadla Ponec. Vedoucí souboru Lenka Tretiagová (se zkušeností s tímto žánrem i s věkovou skupinou) si vybrala jako námět knihu F. Cartera Škola malého stromu.
Z množství témat, které tato literární předloha nabízí, bylo vhodně vybráno to, co se stalo podkladem pro pohybem ztvárněný obraz chlapce střídavě se vyskytujícího v prostředí indiánském a bělošském. Symbolicky jsou zde zachyceny fenomény a kontrasty těchto dvou prostředí. Děti jsou v pohybové choreografi i soustředěné, přesné - rozumí tomu, co na scéně vyjadřují. V závěru vyřčená věta „Ber jen to, co potřebuješ“ koresponduje s názvem inscenace i zobrazeným dějem, charakterizuje indiánskou etiku, avšak zůstává jaksi viset ve vzduchu. Proto by bylo vhodné dotvořit jasnou divadelní tečku.
Hlasná trouba souboru Kuk! ze ZUŠ Biskupská (vedoucí Ivana Sobková) volně vychází z dramatizace M. Slavíka a původní předlohy V. Neffa O prolhaném prodavači novin Bohouškovi. Rytmicky a svižně pojatá anekdota z novinářského prostředí je adekvátní věku a zkušenostem aktérů. Velice brzy se daří navázat kontakt mezi jevištěm a hledištěm, zdárně se pak vše vyvíjí a stupňuje. Dominantním prvkem zde je tiskařský stroj tvořený celým hereckým týmem – dobrý divadelní nápad spojující herecké jednaní s výpravou. Látku, která by velmi snadno mohla sklouznout k laciné podbízivosti, se daří držet ve vkusné a vtipné intelektuální rovině. Do další práce lze doporučit: propracovat různé podoby stroje, aby i ony zobrazovaly proměny v náladě a ději, rovněž tak zpěv, podobu duchů a akci, kdy se šéfredaktor hodlá oběsit.
Soubor Leháro ze ZUŠ Brandýs na Labem (vedení: Irina Ulrichová) uchopil netradičně známou předlohu Lakomá Barka (J. Werich). Představení je odstartováno zobrazením postav defi lujících v podobě orloje (později vedoucí souboru vysvětleno, že se jedná o náznak divadelní točny). Tento prvek se v průběhu děje ještě jednou opakuje při zabíjačce v domě učitele, kdy čas hladu se mění v čas nasycení. Příběh je zde zasazen do vypravěčského rámce učitelových dětí (např. děti sdělují, co vidí, nebo v rozhovoru podávají informaci o Barce a její lakotě). Scéna je vtipně dělena paravánem, jehož otevřením se jednoduše a funkčně otevírá pohled do dalšího prostoru a (kromě jiného) umožňuje skupině dětí nahlížet a komentovat děj. Při vší úctě k zvláštnímu uchopení však vyvstává otázka, zda právě tento klíč netvoří základní překážku ke sdělení poetiky Werichova textu. Doporučení: Využít „orloje“ k výraznějšímu exponování charakterů postav, zejména Barky samotné a zvážit, zda by se neměl využít ještě potřetí. Ujednotit styl kostýmů (např. dobové sukně dívek oproti tričku s křížem u pana faráře), propracovat některé klíčové scény (např.: setkání Kubáta se starostou, výměna pytlů...).
Ze stejné ZUŠ byl také soubor Cetka a spol., který se na přehlídce prezentoval inscenací Pusinka (vedení opět Irina Ulrichová). Původní Sakiho povídka Kocomour je zde šikovně transponována do českého prvorepublikového prostředí. Velkým kladem inscenace je přepracovaný a divadelně dotažený závěr, který v této podobě podtrhuje téma - přetvářka, povrchnost, sebestřednost v maloměšťácké společnosti.
Doporučení: V expozici poskytnout divákovi více příležitostí vidět, jaké mají jednotlivé postavy nedostatky, aby divák mohl tušit a těšit se, co ještě všechno může mluvící kočka prozradit. Otevírat obrazy - neclonit divákovi výhled. Využít konfl iktních situací (např. při čekání na příchod kočky) k vystavění napětí.
Letošní Otvírání uzavřel Viking Vike inscenovaný skupinou Za oponou 1 a 2 souboru Ty-Já-Tr (vedoucí: Radka Tesárková). Svižné, veselé a živé představení vychází z dramatizace První knihy vikinga Vika (R. Johnsson) od Radima Svobody. Dobře jsou zde propracovány davové scény (např.: setkání se živly, Indiány a další). Doporučení: Využít vlastní invence - hodně nápadů vychází z původní dramatizace. Vyjasnit barevné pojetí scénografi e. Rozehrát více vztahy mezi vikingy. Závěrečnou píseň raději vypustit – nemá návaznost s předchozím dějem.
Celkem jsme letos na pražském Otvírání viděli dvanáct dramatizací literárních textů. Z toho pět bylo vlastních, zpracovaných povětšinou vedoucími účinkujících souborů. Nominace prezentovaných inscenací z oblastních kol potvrzovala jejich vysokou úroveň.
K přímému postupu na celostátní přehlídku do Trutnova doporučil lektorský sbor inscenaci Johanes doktor Faust souboru Kampak! Doporučení do širšího výběru získaly inscenace Hlásná trouba souboru kuk!, Zákon cesty Dětského studia Divadla Ponec a Děvčátko Momo a ukradený čas souboru DIPAČÁPI.
S využitím zápisků milých spolulektorek Zuzky Jirsové a Elvíry Němečkové sepsal Tom Doležal.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.