CÍSAŘ, Jan: Meze Hronova 2010 - Jelizaveta Bam. Amatérská scéna 2010, č. 5, s. 26 - 30.

Náročnost, jež vnímání inscenace napájející se z pramenů post-postmodernismu kladou na své diváky, je v tomto typu divadla vždycky přítomná. V režii, úpravě a scénografii Martina. J. Švejdy přivezly na 80. JH. spojené soubory Antonín D. S. a Krvik Totr z Prahy inscenaci Charmsovy Jelizavety Bam. Vladimír Štefko v její recenzi postihl jeden z podstatných rysů této náročnosti: „Pravdu povediac táto inscenácia je neinterpretovateľná, ani nie preto, že by jej semantická struktura bola taká složitá, skor preto, že nie osnovaná na prísne racionaliostickom základe, že počíta skor s divákovou empatiou a schopnosťou ziskať akési univerzalistické emocionálne vnemy.“ (Zpravodaj č. 4, s. 5) Atak na diváka tímto směrem uskutečňuje scénický tvar opět množinou výrazových prostředků. Podtitul označuje inscenaci oprávněně za „malý totalitní melodram“; neboť klavír znějící trvale po celé představení, určuje rytmus, dynamiku, podobu celého představení. Mluva velmi často výraznou stylizací přechází do zpěvu, aby se stejně často potkala s pohybovou stylizací. Scénický tvar tak mluvou, zpěvem a pohybem nabídl různorodé obrazy, které se zcela v duchu post-postmodernismu neskládají za sebou ani vedle sebe, ale nabízejí souběžně různý smysl. Inscenace nezapírá, že se hraje o době totalitní; program navíc říká, že „popisuje příběh zlobivé dívky, která si tak dlouho zahrávala s ohněm, až došla spravedlivého trestu“. (Program 80. JH, s. 13) Šetřil bych pojmem příběh, spíše jde o jakousi modelovou situaci, kdy se jedna dívka stává předmětem manipulace dvou mužů, kteří vtrhnou do jejího bytu, a přerůstá, pro ni i pro diváka, v hrůznou noční můru, v děsivý sen, kdy realita přestává být realitou. Tento model jako by měl postihovat traumatické situace kteréhokoliv současného člověka. Jenže: Ironie, kterou obsahuje zmínka o spravedlivém trestu zlobivé dívky, se v inscenaci objevuje chvílemi jako groteska, jindy téměř jako parodie, která jako by se halila do hávu smrtelně vážně míněné hrůzy a úzkosti ze světa plného nepochopitelných jevů. Vzhledem k onomu významovému souběhu, simultaneitě výrazových prostředků a jejich významů to jinak nejde. Přitom se v tomto případu nic nedá svádět na nedostatečnost scénického tvaru, neboť inscenaci nastudoval herecky disponovaný a připravený soubor sloužící s pozoruhodnou přesností promyšlené celkové výstavbě, všechno funguje jako dobře seřízený stroj, jehož perfektní chod byl ovšem pro mnohé diváky únavný, protože stanuli před tím, co Štefko nazval neinterpretovatelností. Prostě nevěděli ani netušili, proč se to všechno s tou zarytou důsledností děje. Pro divácké vnímání se tak stalo cosi zvláštního; představení negradovalo, pro většinu diváků se stávalo stereotypním až nudným a jako by se všechny použité prostředky zmechanizovaly. A to přesto, že z hlediska divadelní kvality to byl jeden z vrcholů 80. JH neboť principy post-postmodernismu dokázal uspořádat důsledný a přesný divadelní tvar.