CÍSAŘ, Jan: Meze Hronova 2010 - Sestra. Amatérská scéna 2010, č. 5, s. 26 - 30.

Takové post-postmoderní vnímání a reflektování si vyžadovala i „sentimentální autopsy“ Sestra, jak svůj text nazývá jeho autor Vladimír Fekar a s jehož inscenací se na JH představilo Studio Divadla Dagmar a pedagogické školy z Karlových Varů. Hana Franková tento text, který lze jen těžko přesně druhově i žánrově charakterizovat, inscenovala věcně, s nepominutelnou dávku humoru, a Tomaš Havlínek i Tereza Pachtová předvedli s patřičnou dávkou uvěřitelnosti a sdělnosti ústřední mladou dvojici balancující mezi dětstvím a zvláštním sourozeneckým vztahem, v němž jsou i silné tóny erotické. Patti je ovšem mrtvá a Sven se chce přes ni a s ní dopátrat tajemství rozpadlého manželství jejich rodičů a především vlastní identity. Sestup k Jungově hlubinné psychologii se přímo nabízí; nikoliv náhodou připomněl Jan Šotkovský ve své recenzi v souvislosti se Svenem archetyp animy. Z tohoto zorného úhlu nabývají projevy milostného vztahu Patti a Svena polohu výrazně symbolickou, která přesahuje reálnost příběhu, jejž realizuje inscenace. V závěru ovšem tango rodičů a sourozenci klečící proti sobě a něžně se navzájem dotýkajíc určitost reálnosti ztrácejí. Tenhle závěr také vyvolal nejvíce rozpaků; Šotkovský jej dokonce označil za „cizorodý přílepek, za motiv, který je spíše důležitý pro autora než pro hru samotnou.“ (Zpravodaj. Č. 4, s. 9) Netvrdím, že by tenhle otevřený konec dokonale přesvědčoval o tom, že k inscenaci patří, že by nemohl být jiný. Ale už tím, že stylově je zcela jiný než dosavadní způsob scénování, jejž jsem nazval věcnou konkrétností, pootevírá vstup do hájemství „možných světů“, do nichž text míří. Je na divákovi, aby se s tím koncem nějak vyrovnal. Režisérka to řekla jasně: „V tomto textu to nejde jinak, než aby si každý divák vybral svoji interpretaci. Anebo to možná jde, ale my jsem to nechtěli nijak vykládat.“ (Zpravodaj č. 4, s. 9)